Jean-Baptiste Del Amo: Živočišná říše (ukázka z knihy)


 

Jean-Baptiste Del Amo: Živočišná říšeNa statku v podhůří Pyrenejí svádí od počátku 20. století každodenní boj o přežití s pár hektary neúrodné půdy pět generací zemědělského rodu. Odnepaměti vedou společný život se zvířaty – zvířata a lidé se společně rodí i umírají, budí i usínají, společně odcházejí do války – splývají spolu v jedinou, živočišnou říši.

 

Všechno začalo dvěma prasaty v chlívku; po osmdesáti letech se v moderních halách intenzivního velkochovu točí turnusy stovek zvířat. Ekonomická prosperita však jen prohlubuje barbarství lidí, s jakým ovládají přírodu, ale s jakým se chovají i k sobě navzájem. A tak když se na scéně objevuje „Zvíře", bezmála půltunový monstrózní plemenný kanec, chlouba patriarchy rodu, výsledek dlouholetých genetických selekcí, farmakologických a chemických substitucí, vyvstává otázka: přinese oživení upadajícího chovu následkem ekonomické krize, nebo je zvěstovatelem apokalypsy celého rodu?

 

 

Ukázka z knihy:

 

PROKLETÁ ZEMĚ

(1898—1914)

 

Od začátku jara až do nejzazšího podzimu sedává otec každý večer před spaním na dřevěné červotočem prožrané lavičce pobité hřebíky, hrbí se na prohnutém sedátku pod oknem, jehož rám ve tmě a kamenné fasádě domu ohraničuje malé stínové divadlo. Uvnitř na dubovém stole lapá po vzduchu olejová lampa, věčný oheň v krbu vrhá na stěny povleklé salnitrem stín zaneprázdněné manželky, prudce jím mrští proti stropním trámům nebo ho přerazí o některý z rohů, velká místnost se nadouvá váhavým žlutým světlem, které prorazí temnotou na dvoře a záda sedícího, nehybného, tmavého otce olemuje zdánlivým protisvětlem. Čekává tak na setmění v jakémkoli počasí, na té samé dřevěné lavičce vídal sedávat svého otce, její lety poznamenané nohy dnes mizí v zemi a obrůstá je mech. Kolena má skrčená až u břicha a jen těžko se mu vstává, nikdy však nepomyslel na to, že by lavičku vyměnil, i kdyby z ní mělo zbýt jen prkno ležící na zemi. Má za to, že věci mají zůstat co nejdéle takové, jaké je znal, takové, jaké je ti před ním považovali za dobré, nebo takové, jakými je učinila léta používání.

 

Když přijde z pole, opře se o veřeje a zuje si boty, svědomitě je očistí od bláta, zastaví se na prahu a nasaje vlhký vzduch z místnosti, zvířecí dech, nevábné pachy ragú a polévky, jimiž se potí okna, stejně jako to dělával ještě jako dítě, když čekal, až mu matka naznačí, ať přisedne ke stolu, nebo dokud k němu nepřijde otec a nepostrčí ho herdou do zad. Jeho dlouhé, hubené tělo se ohýbá a v místě, kde záda přecházejí v šíji, zaujímá zvláštní úhel. Krk, osmahlý tak, že ani v zimě nevybledne a zůstává opláštěný vyuzenou kůží se zadřenou špínou, vypadá jako zlomený. Mezi rameny mu, jako kostní cysta, vyčnívá první obratel. Smeká beztvarý klobouk, odhaluje už lysou lebku, skvrnitou od slunce, chvilku ho podrží v ruce, možná se snaží rozpomenout se na pohyb, který bude muset udělat, nebo snad stále čeká na příkaz mrtvé matky, kterou dávno pohltila a strávila zem. Manželka však zarytě mlčí, a tak se otec nakonec rozhodne popojít, přitom za sebou táhne smrad svůj i smrad zvířat, až ke skříňové posteli a otvírá ji. Usedá na kraj matrace, znovu se opře o zdobenou dřevěnou desku a mezi dvěma záchvaty kašle si rozepíná špinavou košili. Na sklonku dne už nedokáže unést nejen váhu svého těla, z nějž choroba svědomitě ohlodala všechen tuk i maso, ale ani ho udržet ve vztyčené poloze, vypadá, že se každou chvíli sesype, spadne jako suchý list, zhoupne se v zatuchlém vzduchu místnosti zleva doprava, pak zprava doleva a nakonec se prostě položí na podlahu či vklouzne pod postel.

 

V litinovém kotlíku na ohništi už je ohřátá voda, rodička podává Eleonoře džbán se studenou. Dcera postupuje krůček po krůčku, bojí se, že vodu rozlije, navzdory opatrnosti nádoba přetéká, a zatímco se obřadně přibližuje k otci, ruce, předloktí i vyhrnuté rukávy halenky má zmáčené. V zátylku ji mrazí káravý pohled rodičky, která ji popohání s výhružkami, že na ni vylije misku vařící vody, když si nepospíší. Otec sedí v přítmí jako velký pták, lokty se opírá o kolena, rukama klátí před sebou, pohroužený do sledování suků na almaře či zapáleného knotu, který na toaletním stolku bojuje s tmou. Jeho světlo se odráží v oválném zrcadle přibitém na zdi a nabízí znetvořený, sotva rozeznatelný obraz místnosti. Otvorem ve zdi nahozené mazaninou, ve výši pasu, protahují hlavy dvě přežvykující krávy. Ohřívají lidi teplem vyzařujícím z nehybných těl a výkalů, které se z nich lijí. V modravých zornicích se jim odrážejí drobné scénky, které lidé sehrávají v záři plamenů z ohniště. Otec se v očích ženy i dítěte jako by vytrhl z mlhavého snění a vrátil se do neduživého, žilnatého těla. Všemu navzdory nachází sílu a znovu se hýbe. Vstává z mizerného lože, rozkládá bledá záda, vztyčuje trup porostlý šedými chlupy, chycenými v brázdách mezi žebry a kolem klíčních kostí jako koukol v osetém poli. Břicho se mu propadá ve žlutém světle svíčky. Rozkládá paže se ztvrdlou kůží na loktech a chvílemi se pokouší o úsměv. Rodička lije horkou vodu do umyvadla na toaletním stolku. Bere džbán od Eleonory a pokládá ho vedle, na otce se ani nepodívá a vrací se do kuchyně, spěchá zahnat z očí vidinu do půl těla svlečeného chřadnoucího muže, vychrtlého jako Kristus přibitý přímo na stěně v nohách postele, který ze svého kříže dohlíží na její spánek; zjevuje se jí v pozdně večerních ospalých modlitbách, rýsuje se v měsíčním paprsku či v záři skomírající svíčky, která proklouzla škvírou ve dvířkách skříňové postele, jako ke stěně přibitá posmrtná podobizna otce podřimujícího vedle ní, od nějž se nyní odtahuje co nejdál, protože už nesnese jeho noční pocení, špičaté kosti a chrčivý dech. Občas ji napadá, že odvrací-li se od muže, který si ji vzal za ženu a přivedl do jiného stavu, zrazuje tím svou víru a odvrací se i od Syna, a dokonce i od samotného Boha. Pocit provinění ji dohání k tomu, aby na něj, na svého manžela, kvapně vrhla soucitný a nevraživý pohled, vstala z postele a šla vylít mísu s krvavými chuchvalci, jež otec celou noc vykašlává, připravila mu hořčičný obklad nebo odvar z mateřídoušky s medem a pálenkou, který usrkává zády opřený o čelo postele, zabořený v polštářích, a skoro až dojatý tou péčí dává pozor, aby neupíjel moc rychle, aby vyjádřil vděk, jako by si na hořkých a neúčinných odvarech pochutnával, zatímco ona vedle netrpělivě přešlapuje. Obraz otce na kříži se totiž rozplynul a odnesl s sebou i pocit viny, takže touží co nejrychleji zpátky do postele, zmizet ve spánku. Odvrací od něj pohled a s hrnkem či plechovým umyvadlem v ruce hudruje tak tiše, že manžel její slova považuje za nářek nad jeho neduživou náturou, nad vytrvalou chorobou, která mu už skoro deset let užírá plíce, která z kdysi pevného muže udělala tuhle klátivou a znavenou bytost, dobrou leda tak pro sanatorium; a také nad svou vlastní smůlou či spiknutím osudu, s nímž bojuje, pečovala totiž už o tělesně postiženou matku, do hrobu vyprovodila oba rodiče.

 

Otec se skloní do páry stoupající z umyvadla, nabere vodu do dlaní a opláchne si obličej, Eleonora stojí kousek vedle a pozorně sleduje všechny pohyby, které se v kruhu světla, jež vrhá lampa, opakují večer co večer, ve stejném pořadí a ve stejném rytmu. Když jí matka poručí, aby se posadila, koutkem oka pozoruje shrbená záda, řetízek páteře, namydlenou žínku na pokožce, bolavé svaly, pohyby, s nimiž si otec obléká čistou košili. Prsty obdařené křehkým půvabem se třepotají kolem knoflíkové dírky jako nohy nočního motýla, lišaje smrtihlava s lebkou, jehož kukly se líhnou v bramborových polích. Potom otec vstane, posadí se ke stolu, a když se usadí i rodička, sepne ruce před obličejem, proplete prsty a jeho pohled se ztratí za řadou vyčnívajících kloubů a černých nehtů. Hlasem přerušovaným kašlem odříkává benedicite a pak už konečně jedí, je slyšet jen žvýkání, skřípání příborů o talíře a bzukot much, už je ani neodhánějí od koutků úst, matka přitom usilovně, znovu a znovu polyká knedlík, který se jí tvoří v krku z nervy drásajícího lomozu stoliček a uslintaného chroptění, jež unikají manželovi z úst.

 

Ze všech fyziologických funkcí se matce nejvíc hnusí trávení, přitom sukni a spodničky si vyhrne, nohy rozkročí a uleví si kdekoli, přímo uprostřed pole, ve stružce na ulici ve vsi, nebo dokonce na hromadě hnoje trůnící uprostřed dvora, její moč crčí po zemi, mísí se s močí zvířat, když přijde jiná potřeba, bez otálení se uklidí hned za první křovíčko, dřepne si a vydělá se tam. Hltá jen malé porce, skoupá sousta polyká s odporem a s výrazem nechuti či okamžitého nasycení. Ještě víc se jí hnusí apetýt druhých. Šlehá pohledem po dítěti i manželovi, naučili se jíst se sklopenými zraky; když otec uboze poprosí ještě o jednu sklenici vína, připomíná mu – přitom podezíravě pošilhává dceři –, jak se opilý Noe svlékl před syny nebo kterak se Lot dopustil incestu. Ukládá si půsty trvající dny i celé týdny. Když ji mučí žízeň, povolí si jen pár doušků vody. V létě se rozhoduje, že z úsporných důvodů bude jíst jen ostružiny a ovoce ze zahrady. Když padne na červa usídleného ve švestce nebo jablku, prohlédne si ho, ukáže na něj a sní ho. Chutná jí po oběti. Vysušila se tak, že z ní zbyla slupka z bezkrevné kůže rozvěšená na uzlovitých svalech a špičatých kostech. Radovat se z jídla ji Eleonora vídá jen o nedělní mši, když u oltáře dostává svaté přijímání. Jako u vytržení saje tělo Kristovo, potom se okázale vrací do lavice a lačně pošilhává po pyxidě, v níž má otec Antoine hostie nedobytně ukryté. Když vyjde na prostranství před kostelem, zastaví se jako paní kněžna, a zatímco lidé kolem ní si povídají a vyprávějí, ona jako by se musela vytrhávat z nějakého bdělého snu, nebo jako by jí svaté přijímání – které sice podstoupili všichni, ovšem skutečně jedině ona – dodalo mimořádnou důležitost a odlišilo ji od davu vesničanů. Jazykem odlupuje z patra poslední drobečky nekvašeného chleba, a aniž s někým promluví, táhne dceru za paži a vydává se na zpáteční cestu mezi kopečky, zatímco otec využívá pár vzácných hodin svobody, které mu povoluje, a jde s ostatními muži obrazit hospody. Rodička jednou ročně pocítí potřebu vydat se na pouť do Cahuzacu v gaskoňském Gimoès, kde se bude modlit k Panně Marii Sedmibolestné, Beata Maria Virgo Perdolens, o jejíž soše, objevené ve středověku jedním sedlákem, se vypráví, že plní zázraky, a k níž se cítí být jaksi tajemně připoutána. Ovšem když o adventu zaklepou mladí chlapci a chtějí zazpívat koledu, dveře neotevře, zamračí se a běduje, že na oplátku by musela mrhat kořalkou a pár vejci. Jedině ona ví, v čem se liší víra od pověr. Na trzích sem tam vídá jasnovidky – i v tomto případě odvádí dítě za ruku, div mu ji nevykloubí, přitom na vědmu vrhá přes rameno lítostivé pohledy plné žádostivosti a vzteku.

 

Když dojedí, otec odstrčí židli, s hlubokým povzdechem vstane, znovu si oblékne vlněný kabát a konečně si jde sednout na dřevěnou lavičku, nacpe si a zapálí fajfku, žhavý tabák se mu okamžitě začervená na ostrém hřbetě nosu a temném obočí. Eleonora mu donese svařené víno vonící hřebíčkem, sklenku kořalky nebo armagnaku a sedne si vedle něj na dřevěnou červotočem prožranou lavičku pobitou hřebíky, vdechuje štiplavé závany kouře, stoupající v šeru či tmě a mísící se s vůní země promáčené deštěm, v parných dnech zase s pachem rozpukané hlíny a spálených keřů. V dálce kráčí soumrakem stádo ovcí, cinkají zvonečky. Rodička zůstává u ohně a na přeslici přede len. Otec nemluví, ale vnímá nenápadnou a citlivou přítomnost Eleonory, její paži, která se jemně dotýká té jeho. Dcera se snaží rozjímat spolu s ním, jako on sleduje tmu a klid na dvoře, nachovou a tmavomodrou kulisu nebe za nyní již černou linií hřebenů střech hospodářských stavení, nad vrcholky vysokých dubů a jírovců, později přidušené zvuky zvířat, usínajícího drobného zvířectva za dveřmi kurníku nebo ve výběhu, chrochtání prasete v chlívku a kdákání slepic. Za chladných nocí koncem léta, když vymetená obloha tvoří majestátnou báň posetou hvězdami, se třese a vsouvá nohy pod tepající bok psa nataženého před nimi, přitiskne se k otci a on někdy zdvihne ruku, aby mu mohla zavrtat hlavu do podpaží.

 

To tělo je jí cizí, stejně jako bytost, která v něm sídlí, mlčenlivý a churavý otec, s nímž od narození nepromluvila snad ani sto slov, žalostný venkovan, který dře do úmoru, a urychluje tak svůj konec, jako by ho chtěl uspíšit, ale až po žatvě, až po setbě, až po orbě, až po… Rodička krčí rameny a vzdychá. Říká: „uvidíme“, „je-li to vůle Boží“, „nechť tě Pán vyslyší a smiluje se nad námi“. Hrozí se toho, že otec do příští lhůty nevydrží, protože co si počne sirotek po otci i matce s dítětem na krku? Hořekuje i nad potížemi s otěhotněním a nad neštěstím, že k tomu přišla tak pozdě, stará, v osmadvaceti. Navíc to není ani syn, který by od puberty vydatně pomáhal otci, tomu zdatnému a houževnatému muži, jemuž však chybí sebemenší ctižádost a zanechá po sobě jen nikterak úrodnou půdu, jeden z mnoha rodinných statků s prachbídným výnosem. Kdysi manželova rodina vlastnila vinice, ale mšičky působící zkázu neušetřily několik jiter jejich rozkouskované, kamenité půdy a otcův otec ze dne na den a beze slova zemřel. Prostě spadl k nohám své krávy, kterou později našli zabranou do pastvy v příkopě, kam odtáhla pluh, zatímco on odpočíval mezi hroudami hlíny, vysušený a scvrklý jako uschlý révový keř. Nic, nebo aspoň téměř nic, nepřežilo zemědělskou krizi a pád ceny obilí. Půdy ležící ladem přibývá, mladí utíkají, děvčata touží po zaměstnání chův nebo služek v měšťanských domácnostech. Chlapi své ruce, vytahané prací na poli, pronajímají za lepší cenu v lomech či na stavbách. Rodička občas říkává, že v této nehostinné krajině brzy zůstanou jen oni, neoblomně budou okopávat vzpurnou zem, která je nakonec pohltí.

 

(…)

 

 

Jean-Baptiste Del Amo (*1981) je považován za jednoho z nejnadanějších a nejoriginálnějších francouzských spisovatelů současnosti. Za svůj románový debut Une éducation libertine (Libertinská výchova) získal v roce 2008 Goncourtovu cenu za první román. Román Pornographia, byl v roce 2013 oceněn cenou Prix Sade. Živočišná říše (Prix du Livre Inter 2017) je čtvrtým a zatím posledním literárním počinem.

 

překlad Tomáš Havel, nakladatelství Malvern, Praha, 2018, váz., 340 stran

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB