William Somerset Maugham: Na ostří nože


 

William Somerset Maugham: Na ostří nožeRomán Na ostří nože je vrcholným příkladem Maughamova literárního mistrovství. Je to příběh mladého Američana Larryho Darrella, který se jako letec dobrovolně účastnil první světové války. Po návratu domů, do blahobytného prostředí poválečného Chicaga, nedokáže znovu zapadnout do společnosti svých vrstevníků a je lhostejný k americké představě úspěšného mladého muže.

 

Odpovědi na otázky vyššího smyslu života, které si po krutých prožitcích z války nepřestává klást, hledá nejprve v knihách starých filozofů a později přímo u indických mudrců, jejichž žákem se stává. Neméně zajímavé je autorovo líčení postav z Larryho života, jeho bývalé snoubenky a její rodiny, snobského strýce Elliotta – a vedle toho i odvrácené strany přepychového života velkoměst.

 

Román z roku 1944 vyšel poprvé česky v překladu Josefa Hrůši roku 1946, podruhé ke stému výročí narození autora v roce 1974 v překladu Dagmar Steinové; v témže překladu vychází i v edici Pozdní sběr jako čtvrtý titul z Maughamovy tvorby.

 

„Autor znovu propracovává a myšlenkově dotahuje příznačný motiv svého díla: vztah jedince ke společnosti, do které se pro zásadní výhrady vůči její požitkářské egocentričnosti a naprosto povrchní myšlenkové uniformitě nechce zařadit. Dílo, které zřetelně navazuje na solidní realistické tradice pozdně viktoriánského románu, bychom mohli obecně charakterizovat jako svědectví tápající generace, generace, která si uvědomila, že struktura společnosti a její morální kodex jsou špatné a přežilé, a měla odvahu i sílu ji jakožto takovou odmítat.“ – Radoslav Nenadál, z doslovu ke druhému vydání z roku 1974.

 

Ukázka z knihy:

 

Podle Elliottova názoru byla snídaně jídlo, které lze sdílet pouze s úplně neznámými lidmi, a to pouze tehdy, když není zbytí, a tak paní Bradleyová, poněkud proti své vůli, a Isabela, kterou to naopak vůbec nermoutilo, musely snídat ve svých ložnicích. Ale když se Isabela

probudila, požádala někdy Antoinettu, vznešenou komornou, kterou Elliott kvůli nim přijal, aby jí odnesla café au lait do pokoje k mamince, aby si s ní mohla při kávě popovídat. Při rušném životě, který nyní vedla, to byla jediná chvíle za celý den, kdy mohly být o samotě.

Jednoho takového rána, to už byly v Paříži téměř měsíc, poté, co jí Isabela vylíčila události minulé noci, během níž obcházela s Larrym ve společnosti přátel jeden noční podnik za druhým, vyslovila paní Bradleyová otázku, kterou měla od příjezdu na jazyku.

„Kdy se vrátí Larry do Chicaga?“

„Nevím. Nemluvil o tom.“

„A ty ses ho nezeptala?“

„Ne.“

„Bojíš se ho zeptat?“

„Ne, samozřejmě ne.“

Paní Bradleyová ležela na lehátku v módním županu, který jí Elliott vnutil, a leštila si nehty.

„O čem pořád hovoříte, když jste sami?“

„Nemluvíme pořád. Je to hezké, že jsme pohromadě. Víš, Larry vždycky býval dost mlčenlivý. Když hovoříme, mluvím myslím hlavně já.“

„Co tu celou dobu dělal?“

„Ani pořádně nevím. Myslím, že nic zvláštního. Asi si užíval.“

„A kde bydlí?“

„To také nevím.“

„Je hodně uzavřený, viď?“

Isabela si zapálila cigaretu, a jak vyfukovala kouř nosem, pohlédla chladně na matku.

„Co tím vlastně chceš říct, maminko?“

„Strýček Elliott se domnívá, že tu má Larry byt a že žije s nějakou ženskou.“

Isabela vyprskla smíchy.

„Tomu přece nevěříš?“

„Ne, upřímně řečeno ne.“ Paní Bradleyová si zamyšleně prohlížela nehty. „Nemluvíš s ním nikdy o Chicagu?“

„Naopak, velmi často.“

„Naznačil ti nějak, že se hodlá vrátit?“

„To ani ne.“

„V říjnu to budou dva roky, co odjel.“

„Já vím.“

„Je to tvoje věc, miláčku, a musíš dělat, co pokládáš za správné. Ale věcem nepomáhá, když je odkládáme.“ Pohlédla na dceru, ale Isabela se jejímu pohledu vyhnula. Paní Bradleyová se na ni láskyplně usmála. „Jestli nechceš přijít pozdě na oběd, měla by ses raději

jít vykoupat.“

„Obědvám s Larrym. Půjdeme někam do Latinské čtvrti.“

„Bav se dobře.“

Za hodinu pro ni přišel Larry. Vzali si taxík k mostu St. Michel a zvolna kráčeli po přeplněném bulváru, až našli kavárnu, která se jim zalíbila. Posadili se na zahrádku a objednali si dva dubonnety. Pak si vzali další taxík a jeli do restaurace. Isabela měla zdravou

chuť k jídlu a dobroty, které Larry objednal, jí chutnaly. Bavilo ji pozorovat lidi, kteří seděli těsně vedle nich, protože tam bylo velmi plno, a bylo jí k smíchu, jak neuvěřitelné potěšení jim způsobuje jídlo. Ale především ji těšilo, že sedí u maličkého stolku s Larrym. Měla hrozně ráda jeho pobavený výraz v očích, když vesele brebentila. Kouzelné bylo, že je jí s ním tak dobře. Ale někde v hloubi duše pociťovala nejasný neklid, protože i když Larrymu s ní zřejmě rovněž bylo dobře, zdálo se Isabele, že je to víc kvůli okolí než kvůli ní. Nepatrně ji rozrušilo, co jí řekla matka, a i když zdánlivě žvatlala zcela bezelstně, pozorovala každý jeho výraz. Larry nebyl úplně stejný, jako když odjížděl z Chicaga, ale Isabela nedovedla určit, v čem ten rozdíl je. Vypadal přesně tak, jak ho měla v paměti, právě tak mladý a otevřený, ale jeho výraz se změnil. Nebyl vážnější, obličej, když byl v klidu, měl vždycky vážný, ale jeho vyrovnanost pro ni byla nová. Vypadalo to, jako by v sobě něco vyřešil a cítil se volněji než kdykoliv dřív.

Když dojedli, navrhl jí, aby se prošli Lucemburským palácem.

„Ne, nechci se dívat na obrazy.“

„Dobrá, tak si pojďme sednout do zahrady.“

„Ne, to se mi taky nechce. Chci se podívat, kde bydlíš.“

„Nic tam neuvidíš. Mám nevalný pokojík v hotelu.“

„Strýček Elliott tvrdí, že máš byt a že žiješ s nějakou modelkou.“

„Tak pojď a přesvědč se sama,“ zasmál se. „Je to jen pár kroků odsud. Můžeme jít pěšky.“

Vedl ji úzkými, křivolakými uličkami, tmavými navzdory pruhu modré oblohy prosvítající mezi vysokými domy, a za malou chvíli se zastavil před hotýlkem s honosnou fasádou.

„Jsme na místě.“

Isabela šla za ním do úzké haly, kde na jedné straně byl recepční pult a za ním muž v košili, vestě s úzkými černými a žlutými proužky a v zástěře četl noviny. Larry ho požádal o klíč a muž ho vzal z tabule hned za sebou. Zkoumavě se na Isabelu podíval a pak se významně ušklíbl. Zřejmě byl přesvědčen, že nejde k Larrymu do pokoje s poctivými úmysly.

Po schodech pokrytých chatrným červeným kobercem vyšli do druhého patra a Larry odemkl. Isabela vstoupila do pomenšího pokoje se dvěma okny. Shlížela na šedivý činžák naproti, kde bylo v přízemí papírnictví. V pokoji byla jedna jednoduchá postel, vedle ní noční stolek, dále těžká skříň s velkým zrcadlem, čalouněné křeslo, ale s rovným lenochem, a mezi okny stůl, na němž stál psací stroj, papíry a řada knih. Na polici nad krbem byla kupa brožovaných svazků.

„Sedni si do křesla. Není moc pohodlné, ale nic lepšího ti nemůžu nabídnout.“

Přitáhl si židli a usedl.

„Tak tady žiješ?“ zeptala se Isabela.

Při pohledu na její výraz se zachechtal.

„Ano. Jsem tu od té doby, co jsem přijel do Paříže.“

„Proč?“

„Je to šikovné. Mám blízko do Národní knihovny i na Sorbonnu.“ Ukázal na dveře, jichž si nevšimla. „A mám koupelnu. Snídat můžu tady a večeřím většinou v restauraci, kde jsme obědvali.“

„Je to hrozně ubohé.“

„Vůbec ne, je to dobré. Víc nepotřebuju.“

„Ale jací lidé tu bydlí?“

„Ani přesně nevím. V podkroví pár studentů. Dva nebo tři staří mládenci z úřadů a herečka z Odeonu na penzi. V jediném dalším pokoji s koupelnou bydlí vydržovaná žena, jejíž přítel ji navštěvuje každý druhý čtvrtek. Asi nějací přechodní hosté. Je to velmi tichý

a slušný podnik.“

Isabelu to trochu vyvedlo z míry, a protože věděla, že Larry to postřehl a baví se tím, byla téměř rozhodnutá se urazit.

„Co je to za velkou knihu támhle na stole?“ zeptala se.

„To? To je můj řecký slovník.“

„Tvůj co?“ zvolala.

„Je neškodný. Nekousne tě.“

„Ty se učíš řecky?“

„Ano.“

„Proč?“

„Tak mě napadlo, že bych se měl učit.“

Pohlížel na ni s úsměvem v očích a Isabela se na něho rovněž usmála.

„Co kdybys mi tak pověděl, co jsi prováděl celý ten čas, co jsi v Paříži?“

„Hodně jsem četl. Osm až deset hodin denně. Chodil jsem na Sorbonnu na přednášky. Přečetl jsem myslím všechno významné z francouzské literatury a mohu číst latinsky, alespoň latinskou prózu, téměř stejně snadno jako francouzsky. Řečtina je samozřejmě mnohem těžší. Ale mám výborného učitele. Než jsi přijela, chodil jsem k němu tři večery v týdnu.“

„A kam to všechno povede?“

„K získání vědomostí,“ usmál se.

„Není to zrovna moc praktické.“

„Možná že to ani praktické není, ale na druhé straně to možná praktické je. A je to obrovská zábava. Nedovedeš si představit, jak vzrušující je číst Odysseu v originále. Člověk má pocit, že by stačilo stoupnout si na špičky, natáhnout ruku a mohl by si sáhnout na hvězdy.“

Jakoby hnán vzrušením, jež se ho zmocnilo, zvedl se z židle a začal přecházet sem a tam.

„Poslední měsíc nebo dva jsem četl Spinozu. Patrně tomu ještě moc nerozumím, ale uvádí mě to do vytržení. Jako kdybych přistál s letadlem na velké náhorní planině. Samota a tak čistý vzduch, až stoupá do hlavy jako víno a člověk se cítí na vrcholku blaha.“

„Kdy se vrátíš do Chicaga?“

„Do Chicaga? To nevím. Ještě jsem o tom neuvažoval.“

„Řekl jsi, že když za dva roky nedosáhneš, co chceš, vzdáš to.“

„Teď bych se nemohl vrátit. Stojím na prahu. Vidím širé kraje, které se přede mnou rozestírají a volají mě, a já hořím touhou je procestovat.“

„Co tam hodláš najít?“

„Odpovědi na své otázky.“ Vrhl na ni téměř hravý pohled, a kdyby ho tak dobře neznala, mohla by si myslet, že žertuje. „Chci se rozhodnout, jestli Bůh je, nebo ne. Chci zjistit, proč existuje zlo. Chci vědět, jestli mám nesmrtelnou duši, anebo jestli smrt znamená

konec.“

Isabela maličko zalapala po dechu. Bylo jí nepříjemně, když Larry říkal takové věci, a byla mu vděčná, že hovoří lehce, obyčejným konverzačním tónem, což jí umožňovalo překonat rozpaky.

„Ale Larry,“ usmála se. „Lidé si tyto otázky kladou už tisíce let. Kdyby bylo možné je zodpovědět, byly by dnes už zodpovězeny.“

Larry se zasmál.

(…)

 

 

William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017) a Veselice (2018).

 

Přeložila Dagmar Steinová, nakladatelství Prostor, Praha, 2018, 416 stran

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB