Tormod Caimbeul: Konec podzimu


Tormod Caimbeul: Konec podzimuKonec podzimu (1979) je pokládán za vůbec nejlepší román napsaný ve skotské gaelštině ve dvacátém století. Odehrává se během jednoho dne a noci v odlehlé části zapadlého ostrova, který nápadně připomíná autorův rodný Lewis. Tvoří jej rozhovory a vzpomínky tří starých přátel, kteří žijí prostým životem v místě, kde už nikdo jiný nezbyl – všichni ostatní odešli, nebo zemřeli.

 

V románu je patrný silný vliv evropského modernismu, zejména Becketta a Joyce, který se protíná s odkazy na starobylou gaelskou literaturu a kulturu. Ačkoliv Konec podzimu pojednává o sklonku lidského života a v širším slova smyslu i o konci tradičního života v gaelsky mluvících komunitách, nechybí mu smysl pro humor. Román plný písní, zvířat a rázovitých průpovídek musí zaujmout i největšího suchara.

 

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA 1

 

Byl sám, jako obvykle, u sudu. U sudu, který byl na světě už od nepaměti, kdysi se plavil po mořích a nakonec narazil na břeh v Prasečí zátoce. A tam ho brzy ráno našel jeho praprapraděd. Otec mu řekl, že mu děd vyprávěl, že mu jeho otec povídal, že mu otec prozradil, že to jeho otec ho našel: celý, bez úhony, v Prasečí zátoce. A na světě mu není rovno. A jeho dědové nelhali (a dokonce ani jeho pradědové), protože on sám se na sud právě teď díval. Cítil pod rukama jeho tvrdost a srdce mu přetékalo radostí.

 

Sud by si zasloužil báseň: velikou, výstižnou báseň. Ale on neměl básnictví ani v krvi, ani v hlavě, ani v pupíku. Členové jeho rodiny nebyli obdařeni úžasným básnickým duchem, a pokud ano, rozhodně to na sobě nedávali znát. Rád by o sudu složil báseň: libozvučnou, úhlednou báseň. A vskutku, kdo ví – kdo to může říct? – jestli jednoho krásného dne nepocítí, že se v něm tento duch někde vrtí, v žaludku, v hrdle, v levé nosní dírce. Duch žalmisty! Duch barda! Od úst mu jde pěna, když vidí veliký sud, jak metá kozelce vstříc Prasečí zátoce. Promluví o bójích, které potkal, o vlnách, po nichž plul, a o kulatých tvářích svého praprapraděda. To je, panečku, námět. Sud, oceán a děda táhne. Báseň bez vady. Báseň, z níž se člověku rozbuší srdce.

 

Zdvihl hlavu. Do rána zbývala jen chvíle. Na východě bylo nebe šedé, chladné a tma se dávala na útěk. Ale na počátku byla stejně tma. Na počátku byla jen tma nad propastí, i řekl Bůh: „Budiž světlo!“, a protože u Boha není nic nemožného, ejhle! světlo, ejhle! ráno, ejhle! člověk, ejhle! sud.

 

Napadlo ho, že není naživu nikdo než on sám. Každé stvoření, hýbající se podle pokolení svého, každý rybák a platýs, každá moucha a hvězdice podle pokolení svého, všechno to spalo jako zabité. V osadách na míle daleko se nepohnul ani živáček, ani tváře na polštářích, ani palce na nohou pod pokrývkami.

 

Pokaždé, když začínal nový den, byl naživu jen on sám – Prostřední Coinneach, syn Velkého Coinneacha, syna Alasdairova, syna Coinneachova, syna Coinneachova, syna Alasdairova. Alasdair byl onen udatný chlapík, zachránce sudu – Hubeňour Alasdair od sudu. Jemu říkali Prostřední Coinneach, jeho otci Velký Coinneach a jeho mladšímu bratrovi Malý Coinneach. Teď po nich nezbylo ani stopy – jeho otec zemřel na zánět slepého střeva před více než čtyřiceti lety a Malý Coinneach odjel následující zimy do Afriky – té zimy, kdy napadly kroupy. Měl jedinou sestru jménem Barabal, provdanou ve městě. Na Nový rok mu vždycky posílala kus dortu… Barabal, dcera Catrìony, dcery Dòmhnalla z Pobřeží… na matčině straně se dál nedostal. A i ona odešla, ona důležitá žena, která ho porodila a vychovala. Zůstal tam jen on, sám, a díval se na východ.

 

Sám? To nebyla tak docela pravda. Měl dvě krávy, chundelatého rezatého psa (Charlieho), ovce a slepice. Každý den jim vyprávěl příběhy, oni mu projevovali úctu a pozorně naslouchali každému slovu. A není divu. Kurník byl tak útulný, že pěknější žádná slepice nikdy neviděla, ovce měly ohradu, kterou nemohly vypást ani do soudného dne (nemluvě o vřesovišti a pobřeží plném chaluh), a dvě krávy – spíš dvě královny – obývaly novou stodolu, vysokou stodolu, takovou, že by se nad ní zaradoval i sám faraon v čase hladomoru.

 

A Charlie byl většinou s ním – dobrý společník na nejistých cestách světa, jeho přítel v nouzi a opora. Nepodvrtnou se nohy jeho a nebude se báti ni třásti, dokud je s ním Charlie se svým čenichem a packami.

 

Ale kromě těchto nevinných stvoření tam přebývali i lidé – které Bůh stvořil k obrazu svému – v údolí vzdáleném dvě míle od jeho domu. Malý brunátný chlapík, malý dobromyslný chlapík, dříč.

 

Ode dne, kdy otevřel oči a uzřel zázraky stvoření, měl před sebou Dříčovo vzezření, postavu a čelo. Ailean, syn Brýlatého Ruairiho, syna Aileanova… to byl Dříč. Ve stejný den je oba pokřtili v MacDhùghaillově velkém kostele a Brýlatý Ruairi musel povstat a požádat o odpuštění MacDhùghailla a Boha, protože se zachoval nemravně a měl v ovesném stohu Velkého Coinneacha příliš naspěch s Goromal, dcerou Černého Seonaiho. A podle toho, co se povídá, nikdy nikdo neslyšel takový řev, jaký vydávaly ty dvě děti – jedno jako podsvinče, druhé jako když ho na nože berou, ječely v domě Páně jako pominuté. Bylo to jistojistě znamení… něčeho… hrozného… „… neboť já jsem Hospodin Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech…“

 

Dříč taky nosil brýle.

 

Začal kašlat, sípat a smrkat – čistit díry, jak by řekl Dòmhnall z Pobřeží – a vyplivl hlen, který s plesknutím dopadl na zem. Sprška špíny, svinstva, které se mu během noci nahromadilo v těch podivných trubicích mezi plícemi a nosem. Člověk by si měl hned po ránu pěkně odplivnout. Nevěřil, že se Dříč někdy v životě vzbudil tak brzo – to by se musela přihnat bouře všech bouří, aby se ten hrdina, kulatý jako sud, začal vrtět ve svém pelechu.

 

Nellie byla Dříčovi oporou. Navzdory tomu, co stojí psáno o Adamových žebrech – zejména o tom žebru, které nepoužíval – byla takhle žena jako páteř. Coinneach o jejím původu nic nevěděl a nezáleželo na něm… prostě tam byla, byla tam už dlouho. A on si bude navěky věků pamatovat tu chvíli, kdy ji jednoho chladného zimního večera v černém městě plném kouře poprvé uviděl – na jednom lokti měla košík a na druhém Dříče. Navzdory létům neztratila krásu a ani divoké počasí, ani Dříč ji nevychýlili ze správného směru. Pořád tam byla, dívala se do údolí a prolévala si břicho čajem. Nebyl sám, vůbec nebyl v tomhle odlehlém místě sám.

 

Staří lidé tam tomu říkávali na Zbrázděném vršku, ale po vší té práci a úsilí už tam žádné brázdy nezůstaly. Půda byla rovná, úrodná a Velký Coinneach s Prostředním Coinneachem zjistili, že na světě není nic tak užitečného jako rýč. Údolí, kde žili Nellie a Dříč, se říkalo Káněcí strž. Žili tam také bělokuři a drozdi a skřivani a kulíci a špačci a racci, žili tam i komáři a mouchy, šneci a pavouci a ovádi a vážky, byla tam zřícenina pastevecké boudy Ruairiho Aileana, dvě studny a bažiny. Coinneach někdy zahlédl plachtit kolem orla a často tam zamyšleně postávala volavka. Ale nikdy tam neviděl káně. Káně údolí opustilo. Odletělo.

 

Napadlo ho, že káně odletělo, protože v okolí už nebylo tolik mršin jako dřív. Dříč měl jenom dvě ovce a jednoho skopce (pětiletého) a ti se mu pořád věšeli na paty a hledali u něj útěchu a sílu. On sám měl ovcí dost – černohubky, ševiotky, ovci jednorožku, skopce a bahnice, berana, berana v říji a berana jednovarláka – ale dával si na ně dobrý pozor a sledoval je bystrým modrým okem. Napadlo ho, že káně přemohla únava a zklamání, a tak si řeklo: k čertu s tím, odlétám, táhnu pryč. A že jak si řeklo, tak také udělalo a varovalo své ptačí bratry, aby se nepřibližovali k onomu údolí, kde na ně nečeká nic než trápení, hlad a žal.

 

Ale lidé hladem netrpěli. Část půdy byla rozkopaná na brambory a tuřín, zelí a mrkev, sudy rok za rokem praskaly soleným masem a moře přetékalo rybami všech druhů – plavaly v něm makrely, černé tresky, pestré tresky… hlavně pestré tresky… omáčka a treska a brambory… brambory na každý pád, solené maso a ovesná kaše… vydatná ovesná kaše, která v zimě zahřeje útroby a posílí kosti.

 

Patnáct mil od Káněcí strže se – směrem přes rozeklané vřesoviště – nacházelo město, město se šedivými zdmi, okny, komíny a dlážděnými ulicemi. Ve městě byly obchody: obchod s klobouky a podraženými botami, obchod s oplatkami a pomeranči a karamelkami, rybárna, řeznictví a pekařství. Dal se tam koupit tabák a whisky a sladké sušenky pro Nellie k Novému roku. Lidé v údolí neměli strach – mísy přetékaly a každý žaludek dostal, co si přál.

 

Tormod Caimbeul (1942–2015, anglicky Norman Campbell) je patrně nejvýznamnějším skotským gaelským prozaikem. Narodil se a vyrostl v gaelsky mluvící rodině na ostrově Lewis, který je součástí Vnějších Hebrid. Vystřídal řadu různých zaměstnání, pracoval v továrnách, na dráze i jako učitel gaelštiny a angličtiny. Jeho tři romány – Konec podzimu (Deireadh an Fhoghair, 1979), Šrapnel (Shrapnel, 2006) a Severní hřbet (An Druim bho Thuath, 2011) – a tři povídkové sbírky patří k vrcholům moderní gaelské literatury. Jeho tvorba se vyznačuje bohatým jazykem, v němž se střídají různé rejstříky, citem pro autentické dialogy a množstvím odkazů, které sahají do gaelské tradice i evropské popkultury. Dosud nebyl přeložen do žádného cizího jazyka.

 

přeložila Petra Johana Poncarová, nakladatelství Argo, 2018, ISBN: 978-80-2572-687-7

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB