Radka Denemarková: Hodiny z olova


Radka Denemarková: Hodiny z olova Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout.

A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Ukázka z knihy:

PROLOG

poutníci a cestovatelé v celém podnebesí

Cestopis vyjde okleštěný, vykastrovaný. Spisovatelka má neblahý pocit, jako by ho psala se svázanýma rukama. S olověným závažím na zápěstích. Píše o krajině, o horách, o tisícileté kultuře, o letních palácích, o verši staré Číny, o skořepinovém porcelánu, o rozmáchlosti, o svízelné kráse, která bere dech, až se člověk dusí, zalyká. Píše o buddhistických chrámech; cílem je nirvána, vyhasnutí všech tužeb a vší novotvorby, blažené znicotnění; každé násilí rozbouří hladinu světa a znečistí karmu. Píše o megalomanských městech, o čínských zahradách, o čínském jídle, o čínské kaligrafii, o jemnosti a chvění, je to vtipné, je to krátké, prošpikované fotografiemi, drobnými praktickými radami, drobnička za drobničkou. Pokud jste dojedli, dejte to prosím obsluze najevo tím, že obě hůlky položíte pěkně vedle sebe vodorovně, přes okraje misky. Pokud pijete čaj ve společnosti, je zdvořilé nejprve naplnit šálky ostatních, jakmile vidíte, že jsou prázdné. Pokud někdo naleje čaj vám, ťukněte prosím lehce ukazováčkem a prostředníkem o stůl na znamení poděkování. Ve Městě Lhase si dávejte pozor na výškovou nemoc; některé hotely mají k dispozici kyslíkové bomby.

Nastává čas dobrodruhů a cestovatelů. Budou svět objevovat znovu, na vlastní oči a vlastní uši a vlastní duši, ne papouškovat a pololhát. Dají si konečně bedlivý pozor na šálivé první dojmy. V Číně je všechno jiné, než nabízí první pohled. Nezbytný je bedlivý druhý a třetí a čtvrtý pohled hluboko pod povrch. Existuje znak hun pro duši, která umírá současně s tělem? Existuje znak po pro duši, která může existovat mimo tělo? Při čtvrtém pohledu neodvracejte tvář, prosím. Čína není jen obraz moderních velkoměst, jako je Město Peking a Město Šanghaj a celá kantonská provincie. Čína je několik zemí v zemi jediné. Každá z provincií má zase svá centra a své periferie s mizernými komunikacemi, zaostalými a chudými venkovskými oblastmi a zkorumpovanými mocipány; chudoba a bohatství se nedají skrývat.

V devatenáctém století síla Města Pekingu v Tibetu slábla. Zůstal symbolický odlesk někdejší moci. Od pádu císařství v roce 1912 do komunistické invaze v letech 1950—1951 fungoval Tibet jako nezávislý stát. Žádná komunistická vláda nechce dát Tibetu nezávislost. Nechce se ani dohodnout s tibetským duchovním vůdcem, dalajlámou, na autonomii. Je to velké území a Číňané přesvědčili sami sebe, že jde o součást historické Číny. Lidé z blahobytných zemí tudy cestují moc rádi. Navzájem se na sociálních sítích informují o tom, co žvýkají, co pijí, co navštěvují, kde plavou, na které hory šplhají, do jakých postelí zalezou. Zvláštní je, že jedí a navštěvují totéž; svět má podobu veselého putování změtí informací o nich samých. Utvrzují se v podobě světa, o jakém píší průvodci.

Všechno ostatní je zneklidňuje.

V roce 1989 převzal dalajláma Nobelovu cenu míru. Od té doby je Tibet populární jako nikdy předtím. Město Dharamsala, přesněji řečeno McLeodGanj, indické městečko, kde Jeho svátost nyní žije, se stalo poutním místem všech idealistů, všech, kdo hledají štěstí; poutní místo masového turismu šťastné mysli. Evropané a Američané se na tomto místě zbavují nenávisti, hněvu, strachu, úzkosti, vzteku. Kéž jsou všechny bytosti šťastné, praví tibetské úsloví. Všechno tibetské — buddhismus, medicína, umění — se na západní půdě stalo posvátným; dobře se prodává. Nikdo se nezabývá čínskou okupací, nikdo ani nevěří v návrat dalajlámy.

Nejprve oběť čínské agrese. Dnes oběť neoliberalismu a turistů. Ti očekávají jediné: že Tibeťané budou mírumilovní a zbožní, že budou jezdit na jacích, že budou meditovat vsedě na vrcholku hor, že budou pít máslový čaj. Západ všechno s adjektivem tibetský velkoryse financuje, především co se týká mnichů, léčebných praktik, umělců, mystiků. Ale není ochoten podporovat Tibeťany, aby jim Číňané vrátili Tibet. Není ochoten podporovat mnichy, kteří se na protest proti čínské okupaci každý rok upalují.

Nejsou ochotni se sami upálit.

Čína je úsměv a trpělivost.

Takovéto části rukopisu neviditelná ruka redakce a trhu razantně označila kurzivou. A vymazala. Pozoruhodné je, že vymazali i citáty Konfucia. Takhle jsme si to představovali. Řeknou sladce.

Spisovatelka neví, co si počít s druhým, třetím, čtvrtým textem. S brutálním neklidem vět a postav; každá si zaslouží jiný hlas. Drobnička za drobničkou, mikrosituace za mikrosituací, úvaha za úvahou; hovory a hovory; dopisy a dopisy.

Čínský deník.

Navrstvená podloží se sunou staletími. Pokud člověk neví kudy našlapovat, propadne se průrvou a zrádnou puklinou. Zmizí nenápadnou skulinou navždy. Nikdy nebyl.

Čína obnaží charaktery. Čína obnaží vztahy a jádro. Ponorková nemoc v oceánu lidí je očista; zůstane základní tón. Spisovatelka se loučí se starou Evropou. S ideály, kterým věřila. Evropa je mraveniště. Mravenci páchnou lepkavým strachem, přeskupují své majetky a stavějí zdi. Není to nic platné. Čína si kupuje svět. Totální tržní hospodářství proti volnému tržnímu hospodářství a Mistr Chronos pravil:

„Všichni lidé říkají: ‚Já vím!‘ A pak jednou padnou do léčky nebo do pasti, a najednou nikdo neví jak ven.

Všichni lidé říkají: ‚Já vím!‘ Pak se rozhodnou pro doktrínu středu a ukáže se, že ji nedokáží dodržovat ani celý měsíc.“

Peklo, které nezměníš. Peklo, ve kterém je všechny znovu potkáváš. Člověk člověku vlkem. Bratr bratru baziliškem. Všechny země na této planetě se v pravidelných cyklech mění ve zvířecí farmy.

Spisovatelka hodí autorské výtisky cestopisného eunucha do kontejneru. Hodiny ukazují ten čas. Sáhne po tuši, kaligrafickém štětci a papíru. Namaluje knihu o svojí Číně; člověk neroztírá tuš, to tuš roztírá člověka.

Hrábne podběrákem do podvědomí té země.

Hrábne tak podběrákem do podvědomí svojí země.

Možná se ve všem mýlí.

A to by byla ta nejlepší zpráva.

Straka modrá (Cyanopicacyana) poletuje s křikem mezi stromy v parcích Města Pekingu i v okolních lesích. Pohybuje se jenom v hejnech. Má černou hlavu a dlouhý modrý ocas, kterým kormidluje let. Během přistání ho rozevírá jako vějíř zakrnělých pavích per pastelové barvy.

Její křik je chřestivý.

V hrdle se jí lámou rezavé tyče a drhne o ně ostnatý drát. Jakmile se drát dotkne křehké kůže, straka modrá zařve, jako by kastrovali budoucího eunucha.

Svoje území si hlídá. Křik je to trýznivý. Zaplatí očima za všechno, co jí bylo a je a bude souzeno vidět. Existuje život a existuje smrt.

Existuje taky neživot.

Přitom není sentimentální. A nepatří k sobcům a elitářům, kteří si pro sebe svět přisvojí jako pohodlné místo a i lidské charaktery berou z té nejlepší stránky. To jsou ideály, které plynou z pohodlnosti, kvůli kterým nemají božstva vod a božstva pevnin a božstva nebes ani ponětí o tom, jací jsou lidé ve skutečnosti.

Ve Městě Pekingu se zahnízdila a rozmnožila vrána černá. Vrána černá je slepá; vymyli jí mozek oceánem zcela správných a zcela protichůdných odpovědí.

Válka mezi vránou černou a strakou modrou už začala. Čína je koncentrační tábor s nepropustnou hranicí. Čína je rozkvetlá zahrada. A není to protimluv. Je to dvojí, proti sobě jdoucí gesto radostného a pragmatického přitakávání.

Centrum Města Pekingu je ucpané, prašné. Ulicemi se lenivě rozpíná dusná půlnoc. Auta se potí, troubí o pomoc; ohlašují štvanici a Mistr Chronos pravil: „Cesta se člověku nevzdaluje. Kdyby se někdo chtěl dát cestou, která by se člověku vzdalovala, nemohla by to být cesta.“

Zapálená šňůra hoří a hodiny ukazují ten čas.

Semknou se podél dlouhých čínských zdí. Na úpatí domů posedávají v odlesku ostrých neonových světel sehnuté postavy. Ohnuté páteře u pouličních stolků se kolébají na rozviklaných plastových a bambusových stoličkách. Hůlky kmitají vzduchem. Krmí těla hltavě, jako by to nebylo poslední jídlo dne, ale poslední večeře jejich života.

Vysoko na nebi obkličují město světla strážních věží okolních mrakodrapů. Mrakodrapy se navzájem hlídají nenávistně. Postavy nabírají sousta ze sousedních misek, talířů, podnosů. Spisovatelka se dívá do opocených lesklých tváří. Oči neuhnou, ústa nepřestávají žvýkat. Žena hrábne rukou do horké zelené hromady. Strčí si do pusy vařený a posolený bambusový výhonek jako lusk. Pomalu ho sune mezi stisknutými zuby a vysává. Slaná šťáva stéká po bradě. Prázdnou slupku hodí na zem k zaprášeným prstům v černých sandálech. Spisovatelka vůbec neví, co si ti lidé myslí; tady má myšlení jasné hranice. Vědí přesně o čem nemluvit. Existují slova, která se nedostanou do vět. Existují věty, které neokusí lidský hlas. Symbolické hodnoty a formule Velkého učeníDoktríny středu nepřestaly v Číně fungovat nikdy. Ten, kdo umí číst, si je vychutná jako šťávu z vařeného sojového lusku. Ovládne je natolik, že je po celý život nepřestane využívat. Aniž by je mohl kdykoli vyčerpat.

V noci nemůže spát. Převaluje nahé zpocené tělo na zmuchlaném prostěradle. V hlavě se převalují balvany. Pokaždé volí stejnou trasu několikahodinového, dlouhého, nočního pochodu. Rychlým tempem ujde čtyřikrát čtyři kilometry.

Každý má své rituály. Nedaleko vstupu do metra, u jednoho z osiřelých stromů, bydlí pod širým nebem muž. Je to venkovan. Když ho Spisovatelka v noci míjí, Mistr Chronos jí zamává. Tělo má obtočené kolem vzpřímeného kmene. Ruka zatřepotá prokřehlými prsty. Strom je zabetonovaný ve čtverci hlíny. Muži z kapsy odrbaného saka čouhají špinavé hůlky obalené zaschlým blátem. V noci je z kapsy vytáhne a zkypří jimi zeminu. Nabere hrst vzácné hlíny, do které je strom zasazený. Promne ji mezi prsty, obřadně v dlani míchá a pojídá. Mezitím popotahuje; zvlhčuje si sliznici. Když se mu podaří chytit živého vrabce, ukousne mu hlavu a vyplivne ji.

To je jeho oblíbený kousek. Noční kolemjdoucí se smějí. Hodí muži, který plive zkrvavená pírka, k nohám hrst drobných mincí.

Spisovatelka a Přítel minou budovu, která připomíná obří hladký doutník nebo ztopořený úd. Sousední dům za rohem připomíná Město Prahu; sídlištní domky Města Prahy jsou v porovnání s robustní stavbou domečkem pro polámané panenky. Když před vstupní halou zavřeští vrány černé, přijde brzy návštěva. U vchodu stojí tři muži v šedém obleku a bílých košilích. Prohlížejí si hlavně Přítele.

Přítel se tváří, že šedé obleky nevidí.

Projdou vysokými prosklenými dveřmi. Šedé obleky za nimi rozplácnou zkoumavé nosy o upatlané sklo.

Vyjedou do osmdesátého devátého patra. V úzkých chodbičkách zamlženého labyrintu se tetelí pachy jídel; vzlínají z ulic, otevřených grilů, ohnišť. Přítel jemně zaťuká na dveře bez čísla. Klouby ohnutého ukazováčku a prostředníčku pravé ruky dobývají záhadnou tvrz. Lesní datel vyťuká do kůry stromu heslo. Na klapkách psacího stroje napíše morseovku. Dá se morseovka použít pro čínštinu, pane?

Dvě těla se proderou škvírou, jako by se právě narodila. Zabouchnou za sebou dveře. Zdi mají uši. Zdi jsou nasáklé opatrností, kterou Přítel ignoruje. Přítel opatrnost nezná; je rozhodný a věcný. Nechává se světem udivovat, ne oslabovat. Situace rozebírá uvážlivě, s překvapujícím porozuměním. Je si jistý, že jinak jednat nemůže. Že se mu nic nestane. Že osud předurčený antickými bohy se ho netýká, protože si život řídil a řídí sám, protože si věří, protože to nejhorší už zažil. Ode všeho si udržuje podivný odstup; sílí. Sebezáchovný, ochranný odstup mu umožňuje být „uvnitř“. Jeho cesta ušlechtilého člověka je až marnotratně otevřená, a přitom skrytá.

Spisovatelka nemá ochrannou kůži. Do lidí se vciťuje, nabírá jejich trápení plnými hrstmi, míchá je a polyká bez hůlek, snaží se jim ulevit. Aniž by postřehla, že si na zádech přenáší jejich břímě; cizím emočním smetím se oslabuje. Duši vypustit za ty druhé.

V rámu dveří stojí dávný a scvrklý odraz sebe sama. Spisovatelka potlačí touhu vztáhnout k tělu ruku; pohladí neduživé dítě, které statečně přežilo horečnatou nemoc. Stojí před ní Právník. Umanutě zastupuje komáry, co pištivě otravují tuto skvostnou zemi.

Kolony aut pod okny varovně zatroubí; ohlásí štvanici.

Právník vyjádřil svůj názor. Tady nikdo nevyjadřuje svůj názor. Tady platí kolektivní názor a pravidla císařského dvora; policejní stát je nepřítel právního státu a panovník se opírá o armádu, úředníky, udavače. Baví se o hospodářství, číslech, procentech, zisku, propadu, obratu, ekonomickém růstu. Záchranná síť brebentění. Konverzace hutná jako hovory o jídle a o počasí.

Vyslýchali ho devět měsíců. Teď ho překvapivě pustili. Přítel se nebojí. Přítel ho jde navštívit jako první.

Čtyři roky bude Právník pod kontrolou. Čtyři roky se nesmí dopustit sebemenšího přešlapu. Nesmí dopustit jedinou chybičku. Kolem levého zápěstí má obtočený krásný šperk. Žije ve dvojím světě a ve dvojím čase.

Spisovatelka se nakloní a přimhouří žluté, kočičí oči. Prozkoumá šperk zblízka. Je to masivní náramek z kovu. Doprostřed je vsazena diamantová krabička. Chybí jí ciferník. Nejsou to hodinky. Je to náramek elitního vězně. Bachař a udavač moderní doby. V pravidelných intervalech oko rozverně zamrká a červeným světýlkem probleskne nitka krve. Nespí, neumdlévá. Vidí všechno. Slyší všechno. Je se svým vězněm ve sprše, ve spánku, na toaletě; bude s ním žvýkat a polykat každé sousto, bude s ním masturbovat, vyměšovat, vecpe se do mysli, opanuje myšlenky a bude je číst a interpretovat. Po čtyři roky tomu nebude jinak.

„Možná se z toho brzy zblázní.“ Řekne Spisovatelka Příteli. 

„I to se může stát.“ Řekne Přítel. „A s tím oni počítají.“

V tom nepochopitelném, státotvorném pragmatismu myšlení a jednání každý odposlouchává každého. Komunistická Státní bezpečnost v druhé polovině dvacátého století v její zemi odposlouchávala jen nepřevychovatelné. Nainstalovali jim do bytů štěnice, napíchli telefony. V zamořených soukromých bytech si nepřevychovatelní pouštěli hlasitě rádio, gramofon, televizi a sprchu. Aby si, usazeni na okraji vany, mohli nerušeně popovídat.

Nakřáplé soukromí ji děsí nejvíc.

Doktrína středu představuje myšlenkový řád, který v Konfuciově škole předával jeden druhému. Právník byl vzorný posluchač. Je vyzáblý, tváře má vpadlé. Právník a Přítel se tváří jako ušlechtilí muži, kteří se pro svou ušlechtilou velikost rozhodli.

Takoví jsou jí vždycky hodně podezřelí.

Sedí na červené pohovce vzpřímeni jako dva bratři a předčasně dospělé děti. Ušlechtilost, na které denně pracují, spočívá v sebekontrole, v sebepěstování, v sebezdokonalování. Z toho plyne, že ušlechtilý člověk, má-li už velkou cestu, musí být loajální a důvěryhodný, aby si ji udržel; pýchou či povýšeností ji ztratí. Aristokrati ducha v této vteřině pohazují vzduchem banální slova; slova určená obruči na Právníkově zápěstí. Necítí se dokonce ani diskriminovaní a nic nedělají jen z teoretického přesvědčení; to by je k žádnému činu nepřimělo. Je to pro ně lidská samozřejmost. Kus osudu a kus zkušenosti jako následek jejich volby.

Dívá se na ně. Třeba tady dostane odpověď na otázku, proč se vlastně člověk snaží chovat zodpovědně.

Náramek je těžký. Muž se zvedne a horkou vodou zalije čajové lístky. Zápěstí levé ruky si pevně přidrží; hrozí, že tíha olověné koule urve ruku v rameni. Pohoupe v náručí olověné batole.

Zápěstí podpírá nebo opře o stůl jako zlomeninu v sádře. Nikdy o kolena. Náramku se štítí, drží si ho od těla. Ukazuje dobrou vůli, což vysiluje, vysiluje, vysiluje, vysiluje. Chce mít bachaře co nejdál.

Bachař je jeho tělem.

Pravou ruku má pěstěnou; nehty ostříhané a vyleštěné, prsty prokrémované.

Ruka v náramku jeho není; odcizené klepeto ignoruje. Klepeto žije odděleným životem, patří vetřelci; celá ruka je vetřelcem. Nehty v náramku ostříhané nejsou; kroutí se do spirály. Nehty levé ruky lemuje usazená a natěsnaná, inkoustově černá špína, špína černá jako dehet. Špinavá ruka se nesmí dotknout čisté. Kůže je suchá, loupe se.

Kůže je napadená lupénkou, která se jmenuje strach.

Spisovatelka zkoumá obojek. Osud filosofů, spisovatelů, kacířů, kteří znejisťují. Může to být osud právníků. Není si jistá, jestli by v její zemi někdo studoval práva, pokud by to znamenalo takovýto osud. V její zemi je každý kmotr právník. Práva se zjednodušila. Právníci se učí a chtějí znát zákon, aby ho mohli obejít. Vláda právníků nesouvisí s vládou zákona a právo hájí ten, komu kyne zisk.

Slova vysílaná pro nastražené ucho náramku; o ekonomickém růstu, o nové zástavbě, o počasí, o krásách Města Pekingu. Spisovatelka slovní dálnici opustí. Zabočí do temné a slepé uličky.

Narodil jste se ve stejném roce jako já.

Prazvláštní rok.

Můj táta na něj vzpomínal s dojetím. Narodil jste se ve Městě Pekingu?

Ne.

A kde?

Město Peking mám rád.

A kde jste se narodil?

Město Peking je šperk.

Váš tatínek je taky právník?

Ne.

A kde jste se narodil?

Přítel ji pod stolem mocně kopne, na to se ho neptej, neprovokuj, narodil se ve Wuxuanu. Právník mluví o mamince; neuměla číst a psát. Mluví o strýcích rybářích, kteří ho vychovali. O rybařících kormoránech; pozoroval je v dětství za soumraku. Kormoráni loví pro své lidské majitele ryby a s úlovkem se poslušně vracejí na loď. Mluví o někdejší touze studovat, o tom, jak byl osamělý. Ale člověk má ještě pořád sám sebe, o sebe se může opřít.

Jen nesmí mít příliš měkké srdce.

Takže tatínek je taky právník.

Spisovatelka utrží do obnaženého lýtka dávku čerstvého kopance. V Právníkově bytě je úzkostlivě čisto. Nic navíc, nic osobního. Žádné rodinné fotografie, předměty, knihy, obrazy, suvenýry. Bydlí v cele. Na zdi visí plakát čínské herečky Tang Wei. Přítel opustí angličtinu, mluví jen čínsky. Náramek poplašně zabliká rudým okem, srdce se rozbuší, nitky krve slijí. Spisovatelka potlačí chuť převázat krvavé oko vlněnou šálou, překrýt sněhobílým obvazem, kuchyňskou utěrkou, přelepit vodotěsnou náplastí. Vyloupnout oko kapesním nožíkem. Vyšťárat párátkem. Nabodnout špejlí.

Muž odtrhne z vyrovnané hromádky čtvercový růžový papír. Nezávislá ruka popadne špaček dřevěné tužky s nápisem IKEA. Vyslovená slova nic neznamenají; slovy splachuje čas, odvádí pozornost od tužky. Divadelní představení určené pro publikum skryté v náramku; předvídatelné a srozumitelné role Pekingské opery. Muž zdobí růžové vánoční cukroví novou polevou; černou linkou klikyháků. Papírek ujíždí a Spisovatelka ho v horních okrajích přidrží palcem a ukazováčkem.

Pěstěná ruka píše slova a psaná slova znamenají život.

Spisovatelka fascinovaně sleduje Právníkovu svobodnou ruku. Ruka kreslí čínské znaky. Jediná možnost jak říct Příteli, co si hlava myslí. Jediná možnost jak říct, kam sahá úzkost. Svobodná, pěstěná ruka škobrtne. Dřevěný špaček se zakutálí pod stůl. Spisovatelka se pro něj sehne. Tužku zdvihne a bouchne se o hranu zbroušeného stolu do zátylku.

Přítel čte znaky nad záchodovou mísou. Vpálí si je do paměti. Růžový lístek zpocenýma rukama rozemne; pot rozpije písmena. Písmo je moučné a prsty, zašedlé do růžova, systematicky trhají papír na úzké proužky. Proužky rozškubou na poštovní známky. Půlku znaků polkne, půlku hodí do záchodové mísy. Je slyšet, jak splachuje.

Právník dolije Spisovatelce bílý čaj.

Něco k jídlu?

Ne, děkuji.

Invalida nalévá čaj. Levé ruky s kovovým náramkem, který vyvolává představu obtloustlého bachaře, si nevšímá.

Je to marné. Jsou tu čtyři. Pořád panuje řád.

A oficiální úsměv čínské herečky na zdi.

Spisovatelce se zvedá žaludek. Je to nesnesitelné. Doba štěnic skončila. Je doba důmyslnějších odposlechů. Neskrývaných, výsměšných, potupných. Tento způsob života je jeho volbou. Výzva a osud. Přijímá důsledky takového života poklidně. Čtyři roky bude spát s náramkem, s věrným milencem. Bude ženatý s obručí. Čtyři roky bude opatrný na každém kroku a izolovaný. Nikdo neví, co taková opatrnost udělá s jeho myšlením, vnímáním, chováním, jednáním. V Číně mučívali vězně tím, že je pevně svázali a na hlavu jim v pravidelných intervalech odkapávala voda. Dokud nezešíleli.

Na Právníkovo čelo odkapávají kapky z jedovatějšího kohoutku. Odkapávají vteřiny. Každou vteřinu střeží a slízne hlídací pes. Hodiny ukazují jeho čas.

Usrkávají bílý čaj o páté. Konverzaci podřizují náramku: jaké bylo počasí, jaké je počasí, jaké bude počasí. Jakou teplotu vody vyžadují jednotlivé druhy čaje, kolik minut vyžaduje louhování.

Spisovatelce rozhovor připomíná čínskou literaturu. Právník a Přítel drží v rukou neviditelný kaligrafický štětec. Píší do vzduchu. V prostředí klasické čínské literatury nejsou nejednoznačné tituly výjimečné. Čtenáři brali různočtení jako samozřejmou součást sémiotické hry, jež byla vlastní všem. Bez prvotního různopsaní by autoři byli nesví. Bez možností následného různočtení by se čtenáři cítili ochuzeni. Do takové sémiotické hry patří i tituly dvou kanonizovaných textů. Velkého učeníDoktríny středu.

Spisovatelka poslouchá mluvené texty, které jí nabízejí „různočtení“. Pro oba muže jsou jasné. Nesou významy, které jí jsou odepřeny.

Opouštějí byt. Nastupují do výtahu. Do výtahové kabiny k nim proklouzne tělo muže v bílé košili, šedé sako má přehozené přes rameno. Než budovu opustí, bílá košile si je vyfotí. Drze a beze slova. Jako by zvěčnila dva Evropany, náhodné bílé turisty. Spisovatelka je tak zaskočená, že se pánovi v bílém do fotoaparátu rozmile usměje; v uších hlas sirén, sýr a pozor, vyletí ptáček. Vrána černá zašustí křídly.

Za venkovními skleněnými dveřmi se k nim blíží tři mužská těla v šedém. Postávala před budovou ve tvaru obřího doutníku. Spisovatelka musí ukázat obsah černého batůžku. V batůžku mizí mužská ruka a míchá obsahem jako osudím. Přítele prošacují. Oba je legitimují.

Dá se zároveň psát a zároveň žít?

Život agresivně útočí svými vlastními tématy.

Slova, která se v Evropě hrnou ze všech stran, nic neznamenají.

Slova, která v této zemi váží na vážkách miniaturních vah, znamenají život, nebo smrt.

Nemá čas a nemá energii na druhé. Má co dělat, aby ukočírovala vnitřní vesmír; žije v ní příliš mnoho světů a tolik toho po ní chtějí.

Být celý život udiveným dítětem, to je cíl.

Toto jsou hodiny z olova. Nad Městem Prahou se roztahují pásy šedi a modře. V dáli visí kolmé pruhy, které zemi sešlou déšť. Nevychází z bytu. Každé setkání s lidmi ji stojí mnoho energie; sluncem prohřátá rovnováha je příliš křehká na to, aby mohla riskovat jakýkoli rozhovor s cizím člověkem. Psaní, její neustálá duševní činnost, je úzký chodníček nad propastí.

Ve Městě Pekingu neexistují chodníčky. Jen propasti.

Přítel má vlasy šedivé od mládí. Působí nevinně a paradoxně ho omlazují. Jako by byl mimo dosah smrtelnosti. Spisovatelce pinzetou vytrhne ojedinělé vlasy, které jí šedivějí kolem pěšinky uprostřed pramenů tygřích barev. Trčí do vzduchu. Jsou silnější, tvrdší. Někdo někde rozhodl, že jí musí vyslat varovný signál; času nemá nekonečně.

Strom za oknem. Tak ráda by se na něj pověsila.

Strašák v poli by odháněl hejna vran černých.

Jehličky pod kůží. Jehličky v kůži. Tělo ji před něčím varuje. Nebo ji před něčím chrání. Měla by opustit byt, jít na čerstvý vzduch. Hrozí, že někoho potká. Obejme život a kluzký had proklouzne mezi svobodnýma rukama; propadá se do hlubin jezera Letního paláce. Tělo nechá na hladině. Opravdu existuje znak hunpro duši, která umírá současně s tělem? Opravdu je znak po pro duši, která může existovat mimo tělo?

Usne o půlnoci. Sní čínský sen. Probudí se kolem třetí hodiny ráno. Polkne prášek na spaní. Spánku prášek nechutná. Sní český sen. Probudí se kolem páté hodiny ráno. V mrákotách čte. Mezi řádky pročteného probleskuje minulý život, všechna ta setkání, naděje, no tak, neprolévej slzy, dokud smíš doufat. Hlava je přepjatá, bzučí na plné obrátky. Odmítnout záchranu v podobě nevědomosti je cíl; nevědomost je strategie přežití, nejúčinnější strategie. Jistý druh nevědomosti chrání každou společnost, každý národ, každou mysl. Nevědomost o vlastní minulosti.

Zlí vyhrávají, protože nedodržují pravidla. Řekla jí Olivie. Olivie uměla zformulovat všechno velice jednoduše. Olivie z Města Pekingu.

 

Radka Denemarková (*1968) je česká spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka německých děl a dramaturgyně. Je jediná česká autorka, která obdržela Magnesiu Literu třikrát v různých kategoriích – za prózu, za publicistiku a za překladovou knihu. Vystudovala germanistiku a bohemistiku na FF UK, 1997 získala doktorát. Pracovala v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, též jako dramaturgyně v Divadle Na zábradlí. Od roku 2004 na volné noze. Publikovala monografii Evalda Schorma Sám sobě nepřítelem (1998), v roce 2005 vyšla její prozaická prvotina A já pořád kdo to tluče, o rok později román Peníze od Hitlera (Magnesia Litera za nejlepší prózu roku). Románová monografie Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (2008) byla oceněna ML za nejlepší publicistickou knihu roku. V roce 2010 uvedlo Divadlo Na zábradlí její divadelní hru Spací vady (knižně 2012). Za překlad Rozhoupaného dechu nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové získala v roce 2011 cenu Magnesia Litera za překlad roku, za překlad knihy Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela Michaela Stavariče rakouskou Cenu spolkového ministra pro umění, kulturu, ústavu a média (2017). Dvojromán Kobold (2011) byl nominován na Cenu Josefa Škvoreckého. V roce 2014 vydala román Příspěvek k dějinám radosti, nominovaný na cenu Česká kniha 2015, a literární předlohu k celovečernímu filmu MY 2. Její texty byly přeloženy do 22 jazyků. Esejistické texty a články publikuje německy, anglicky, čínsky. Žije v Praze s dcerou Ester a synem Janem.

nakladatelství Host, 2018

ISBN: 978-80-7577-474-3

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB