Chuck Palahniuk: Den přizpůsobení


 

Palahniuk výřez přebalUznávaný americký spisovatel přichází – po několika letech – s dlouho očekávaným novým románem. Autor se opět nebojí provokovat a nadhazovat kontroverzní témata originálním způsobem. Tentokrát se pustil do neotřelé teorie o tom, že pro nejlepší možné fungování společnosti je nutné, aby se jednotlivé skupiny obyvatelstva držely pospolu podle své příslušnosti. Ať už jde o bílé, černé nebo homosexuály. Reorganizace společnosti je nutná proto, že v současném světě přebývá mladých mužů, kteří by jinak museli narukovat a zemřít ve válce. Přebytek mladíků bez perspektivy totiž nahrává matriarchálnímu uspořádání, což není dlouhodobě udržitelné a výhodné. Mladé muže je potřeba zaměstnat něčím pořádným, třeba převzetím vlády a přerozdělením pravomocí, dohledem nad dodržováním nových pravidel, sledováním seznamů či řezáním uší. Den přizpůsobení se blíží.

 

 

Chuck Palahniuk (*1962) vystudoval žurnalistiku, ale nastoupil do továrny na nákladní automobily, kde pracoval třináct let. Jeho prvním literárním pokusem byl román Neviditelné nestvůry, s nímž hoPalahniuk přebal však v nakladatelství odmítli. Jakoby natruc napsal knihu ještě ponuřejší, Klub rváčů. Tento román měl značný úspěch, získal dvě literární ocenění a dočkal se překladu do dvaceti jazyků (č. 2000, v novém překladu 2011). Stal se kultovní záležitostí a úspěšné bylo i jeho filmové zpracování v režii Davida Finchera (1999). Světová divadelní premiéra se uskutečnila roku 2007, dramatizaci uvedlo Činoherní studio v Ústí nad Labem. Po vydání Programu pro přeživší (č. 2002) Palahniuk uplatnil také přepracovanou verzi Neviditelných nestvůr (č. 2010). V češtině dále vyšly prózy Zalknutí (2003), Ukolébavka (2005), Deník (2006), Strašidla (2007), Snuff (2009), Pygmej (2010), Prokletí (2012), Zatracení (2014) a Tvé překrásné já (2015) i povídkový soubor Něco si vymysli (2017).

 

 

Ukázka z knihy:

Bývaly náboženské epochy, kdy městům vévodily jejich katedrály nebo mešity. Dómy a věžičky se mohutně tyčily nad všemi stavbami krčícími se kolem. Pak přišel věk obchodu a mrakodrapy a drážkované sloupy bank zas velikostí zastínily kostely. Továrny přerostly i ty největší mešity a vedle skladišť působily chrámy bezvýznamně. A v nejnovější době pak přišel věk vlád, kdy na obzorech explodovaly budovy regulující veřejný život. Obrovské monolity obsahující moc, o jaké se církvi a obchodu mohlo leda tak zdát. Opulentní nádoby chránící a okázale předvádějící moc zákonodárců a soudců.

 

V posledních týdnech před Přizpůsobením se obyčejní lidé vypravovali právě do těchhle velkolepých pevností, předstírali, že žasnou, potulovali se tam, jako by byli jen na prohlídce. Pořizovali fotky a dělali, že se ztratili, aby se mohli zatoulat i do částí nepřístupných pro veřejnost a hrát si na neviňátka, až je vyhmátnou a požádají, aby odešli. Mapovali potenciální únikové cesty, které bude potřeba zahradit. A vyhledávali lokality, odkud budou mít nejlepší výhled a výstřel.

 

A jak tak žasli pod lustry a natahovali krky, aby dobře viděli přeslavné fresky a zlacené žebroví vznosných kupolí, věděli, že tohle postavilo jídlo. Jídlo, které se mohlo sníst. Jídlo, které vzali jim. A bezpečnost zase zbudovala ta mramorová schodiště, bezpečnost, které se mohli těšit oni.

 

A vysívali jejich životy, jen aby mohli tyhle stěny obložit naleštěným mahagonem a palisandrem, materiály přiváženými kdovíodkud ze světa, aby přidaly na pohodlí a potěše vládnoucí elitě. Ti burani a řepáci s vypoulenými tupými výrazy předstírali úctu a hráli obdiv k těm velkolepým státním budovám a ke skvělým potentátům, kteří z nich organizují jejich životy.

 

Něco si mezi sebou šeptali. Točili videa a dělali si mapy. Viděli sami sebe, jak provádějí tu chladnou činnost, ke které se odhodlali.

 

A všichni znali pravdu: když hromadíš jídlo, shnije. Když hromadíš peníze, shniješ ty. Když hromadíš moc, shnije vláda.

 

Místo aby měl každý pitomeček jeden hlas, ti nejchytřejší, nejodvážnější, nejdrzejší budou mít sto nebo tři sta nebo tisíc hlasů, zatímco ti slabí a líní žádný. Ti nejproduktivnější už nebudou otroky lenivých. Leniví budou přinuceni pracovat.

 

Po špičkách se trousili do síní moci. Impozantní budovy postavené z jejich potu, do kterých příliš dlouho vysílali sami sebe v zastoupení. Přišli si na vlastní oči prohlédnout vznešená prostředí, kde jejich životy buďto začnou, anebo skončí.

 

Když upírali zraky do nebetyčných žulových kleneb nebo dolů na lány blyštivého mramoru, připadali si titěrní a slabí. Jenže když se nacpali do ochozů pro diváky, loket na loket, koleno na koleno, a utvořili jednolitou masu a přehlíželi trapnou hrstku patřičně zvolených, připadali si neporazitelní.

 

Uráželo je, když je rozdělovali do menších stádeček a v těch je pásli postarší průvodci, kteří zpaměti drmolili politicky schválený význam každé vlajky a sochy. Odvažovali se představovat si, jak někdo ty velkolepé lustry rozstřílí na hadry. Představovali si široké chodby, kde jsou všechny malby rozřezané a všechny sochy pokácené, až to tam vypadá jako v hromadném hrobě plném kamenných hlav a ulámaných prstů.

 

Zavírali oči, aby si lépe představili vymlácená vysoká okna státní nebo soudní budovy, aby viděli, jak si na zlacených římsách rotundy a v nikách vrabci stavějí hnízda.

 

V médiích se tvrdilo, že tenhle náhlý nával zvědavců je způsobem nárůstem vlastenectví. Že občané se opět více identifikují se svým státem. A v tom ohledu měla média pravdu, jenže jiným způsobem, než se domnívala. Média ty návštěvníky vykreslovala jako poutníky přicházející žadonit k těm nejlepším. A média předpovídala v budoucnu nárůst míru a spolupráce, a i v tom měla pravdu, ale ne tak, jak anticipovala.

 

Sami ti nově příchozí klopili zraky a předstírali nesmělost. Aby si udrželi nízké postavení prostých lidí, pokorně ustupovali, kdykoli na jejich řady zaútočil třeba ten nejobyčejnější průvodce nebo stážista.

 

V posledních dnech se do všech vládních budovturisté jen valili. A pak, jako by někdo zmáčkl vypínač, čumilové chodit přestali. Síně byly prázdné, až na ty, kdo tam měli práci. Ti se pokývnutím a potřesením rukou zdravili se službu konajícími členy ochranky. Ti v uniformách i ti v civilu očima souhlasili s tím, co se musí stát. Všichni byli součástmi spiknutí, jež mířilo k tomu dnu, kdy začnou jednat jako jeden.

 

Nikdo kromě lidí z ochranky nejednal s těmi lidmi s úctou, protože jen strážní a policisté chápali, odkud ve státě pochází skutečná moc.

 

Nick, skrčený ve skladovacím kumbálku pod jižním schodištěm, povídá: „No, já nevím. Míval jsem policii rád.” Opírali se o štos krabic nacpaných starými stejnokroji školní kapely. V místě, kde papundekl povolil, čouhaly ven zlaté prýmky. Mosazné knoflíky se ve sporém světle leskly jako poklad.

 

Shasta dostávala křeče do nohou. Nejspíš tady dýchají azbest a rakovinotvorný prach z křídy. Práškový mastek, to je jako křída, a mastek způsobuje rakovinu děložního čípku. Svět se potácí na pokraji války, ale Shastě se to tady líbilo. Namáčknutá na Nicka. Povídat si, to působí reálně. Nic opravdu důležitého se nikdy nestalo po telefonu.

 

Pravdu, povídá Nick, bývalo snadné najít. Pravda bývala v novinách, dokud tam nevyšel nekrolog za Nickova tátu. Psalo se v něm: „Milovaný manžel a otec skonal v následku trmácení do mozku...” Na webu se toho překlepu všichni hned chytili a jako vtipný článek se to objevilo na stovkách zpravodajských sajtů. Dokonce se z toho stal i mem, obvykle třeba s fotkou Ronalda Reagana nebo Gora Vidala, kde na horním okraji bylo napsáno Skonal na... – a na dolním okraji zase... trmácení do mozku!!

 

Samozřejmě tam správně mělo být krvácení; Nickův otec sekal trávník, když tu mu v mozku praskla výduť. Jediné slovo, ale ani to v tom deníku nezvládli správně.

 

Shastě ho bylo líto. Snažila se mu to nějak vysvětlit.

 

Dr. Brolly v předmětu „mediální metody“ vysvětloval, že moderní tištěnou žurnalistiku, deníkářské zpravodajství, to, na co myslíme, když myslíme na slovo objektivita, tuhle vyrovnanou pravdu… tak tu zabil Craigslist. Craigslist a Monster a Backpage a eBay. Deníky vždycky vydělávaly na inzerci. Spousty stránek se štěňaty k odběru, byty k pronajmutí, ojetými auty, nabídkami zaměstnání a m. bez záv. hledá ž. bezzáv., to byly ty základy, na nichž stála mohutná budova čtvrté velmoci.

 

Všechny ty inzeráty na garážové a domovní výprodeje a siamská koťátka s černohnědými odznaky, všichni ti lidi, co sháněli památeční předměty ze druhé světové nebo glazovanou keramiku Fiesta nebo štípané vyschlé krbové dříví, to byly opěrné sloupy nejstarších politických dynastií. Ať už za niklák nebo za dolar slovo, tyhle stránky byly zlatým dolem, který financoval vysokou kulturu. Úvodníky a knižní recenze a investigativní články, co dostávaly Pulitzerovu cenu. Podle doktora Brollyho naše nejmoudřejší, nejvzdělanější postřehy vděčily za existenci chudým lidem, kteří se pokoušeli zbavit sběratelských starých lahviček od parfémů Avon a nechtěných podílů na venkovských chatkách.

 

„Filmy,” vykládal doktor Brolly každému ročníku každý rok, „filmy existují proto, že díky nim vám v biografu můžou naúčtovat pět dolarů za popcorn.” Mířil tím k tomu, že bezcenný popcorn živí třpytivý svět filmových hvězd a Cen Akademie. A stejně tak i prostičká, bezcenná slova na novinovém papíře, otiskovaná za pár dolarů denně, živila kolosální impéria tištěných médií.

 

Se skonem deníků byla zpochybněna důvěryhodnost všeho. Nikdo nic nediktuje, nikdo účinně neargumentuje, nikdo nedefinuje, co je kvalita a co sračky, co je pravda a co lež. Bez strážce či abritra má všechno stejnou hodnotu.

 

Dr. Brolly je přiměl, aby si přečetli Společnost sourozenců od Roberta Blye. V té knize se psalo, že moderní společnost přišla o tradiční hierarchii. Všichni, patriarcha i matka rodu, matky i otcové, byli umenšeni na stejný status jako jejich děti. Nikdo nechce být dospělý a z lidí jsou spíš přátelé, vrstevníci, sobě rovní, nikoli učitelé a studenti. Byli umenšeni na sourozence.

 

A Brolly předpovídal, že takové zploštění společenské hierarchie povede k populismu. Místo nepočetných osvícených mudrců se otěží moci chopí obrovské množství lidí ovládaných emocemi a chamtivostí.

 

Tam pod schody ji Nick vyrušil: „A to víš, že je v jednom kuse zhulenej?”

 

Shasta se zeptala: „Kdo, Robert Bly?”

 

Nick zavrtěl hlavou. „Doktor Brolly.” A sdělil jí, jak mu viděl na zádech transdermální náplast, když se mu tričko vysoukalo z kalhot. Brolly nosil stejné tričko na každého Prvního máje. Bylo bílé, až na místa v podpaží, a vepředu na něm bylo rudě vytištěné „Spíš růžovej než rudej”. Často tomu lidi rozuměli, jako že je teplouš, ne komouš. V náplasti byl fentanyl. Jindy zase míval trička s nápisem „Liberál s limuzínou” nebo „Salonní socan”.

 

Na Oregonské univerzitě každý uměl poznat náplast s fentanylem nebo s percocetem i z oběžné dráhy.

 

Nick se hrbil v prašném prostůrku pod schody a na prstech počítal věci, kterým věřil. Santa Claus, velikonoční zajíček, víla Zubnička, náboženství, deník Oregonian, vláda, doktor Brolly, a taky policie. Na škole se dějiny změnily a změnil se i zeměpis. Jakmile jste složili zkoušku, fakta z ní už byla zastaralá. Teď neví, čemu věřit. Rád by se mrkl na mobil, jestli nepřišly zprávy, ale nechtěl riskovat, dávat tam baterii a aktivovat jakékoli lokalizační zařízení.

 

Shasta se koukla na mobil. Ani slovo od Waltera. Neodepsala jí ani máma. Nevěděla, jestli může nahlásit, že se někdo pohřešuje, když je jenom jeho holka. Připadalo jí, že to nestačí. Tak pravda vypadá vždycky. Ale nadhodila: „Možná všichni potřebujeme začít věřit sami sobě.”

 

A pak to ještě zhoršila tím, že dodala: „Možná, že ty potřebuješ věřit sám sobě.”

 

Nick se na ni kabonil, dokud neuhnula očima. Začal mluvit naléhavěji. „Víš co?” vyzval ji. „Pověz mi všechno, co Walter o tom velikým spiknutí věděl.”

 

 

přeložil Richard Podaný

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1865-5

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB