Italo Calvino: Nesnadné vzpomínky


Calvino výřez přebalDva svazky textů slavného italského autora vycházejí z povídkového souboru I racconti (Povídky), který sestavil sám Calvino a v Itálii byl poprvé vydán v roce 1958. Vůbec poprvé jsou nyní v českém překladu představeny dva oddíly, a to Gli idilli difficili (Nesnadné idyly) a Le memorie difficili (Nesnadné vzpomínky).

 

 

V Nesnadných vzpomínkách zobrazuje Italo Calvino proměnu italské společnosti a vztahů mezi generacemi – mezi otci „hospodáři“ a vykořeněnými syny. Povídky z venkovského prostředí Ligurie, ve kterých je tematizován poválečný rozklad tradičních hodnot a společenství, jsou doplněny prózami, v nichž se autor vrátil do let svého dospívání. Vzpomíná na klíčové okamžiky, jež podmínily jeho příští životní volby: na vyhlášení války, brutální anexi francouzského Mentonu a na první zkušenost s válečným chaosem. Přestože mnohdy nese líčení rozchodu se starým světem příznak trpkosti a rozčarování,Calvino přebal nepostrádají jeho povídky ani komický ráz a znovu jen potvrzují Calvinovo vypravěčské mistrovství.

 

Italo Calvino (1923–1985), prozaik, excelentní povídkář, esejista, novinář a nakladatelský redaktor, patří mezi nejvýznamnější italské autory druhé poloviny 20. století. Narodil se v Santiagu de Las Vegas na Kubě, dlouhá léta žil v Turíně, v roce 1967 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde se stal členem skupiny Oulipo. Zprvu se hlásil k neorealismu, později však v jeho díle převážila fantastika a experiment. Mezi Calvinovy nejznámější texty patří například: Neviditelná města (1972), Když jedné zimní noci cestující (1979), trilogie Naši předkové (1970), román Palomar (1983), Americké přednášky (1988) či množství povídek (souborně 1958).

 

 

Ukázka z knihy:

 

VSTUP DO VÁLKY (ukázka)

10. června 1940 bylo pod mrakem. Byla to doba, kdy jsme do ničeho neměli chuť. Přesto jsme po ránu vyrazili na pláž, já a jeden z mých kamarádů, který se jmenoval Jerry Ostero. Vědělo se, že odpoledne promluví Mussolini, ale nebylo jasné, jestli vstoupíme do války, nebo ne. V lázních byly skoro všechny slunečníky zavřené. Procházeli jsme se po břehu a vyměňovali si hypotézy a názory. Hovořili jsme nedopovězenými větami a v pauzách dlouze mlčeli.

 

Ukázalo se slunce, a tak jsme vypluli na člunu: my dva a jedna plavovlasá dívka s dlouhou šíjí, která měla flirtovat s Osterem, ale ve skutečnosti neflirtovala. Dívka horovala pro fašismus a svého času čelila našim řečem lenivou důstojností, bez velkého rozhořčení, jako by šlo o názory, jež nemá cenu vyvracet. Ale toho dne byla nejistá a bezbranná: nazítří měla odjet a mrzelo ji to. Otec, citově založený člověk, chtěl rodinu vzdálit frontě ještě předtím, než se válka rozhoří, a už v září pronajal dům v jedné vesnici v Emilii. My jsme toho rána ve člunu pořád opakovali, jak by to bylo krásné, kdybychom nevstoupili do války a měli klid a mohli se koupat. Nakonec i ona se skloněnou hlavou a rukama mezi koleny připustila: „Ach ano, ach ano… bylo by to krásné…“ Pak dodala, jako by chtěla ty myšlenky zapudit: „No co, doufejme, že i tentokrát šlo jen o falešný poplach…“

 

Potkali jsme medúzu, která plavala po mořské hladině; Ostero přes ni přejel člunem, aby se vynořila pod dívčinýma nohama a vylekala ji. Ale manévr se nezdařil. Dívka si medúzy nevšimla a řekla: „Co? Kde?“ Ostero předvedl, jak bravurně zachází s medúzami: veslem vytáhl jednu na palubu a položil ji břichem vzhůru. Dívka zaječela, ale ne moc; a Ostero hodil potvoru zpátky do moře. Když jsme vycházeli z lázní, Jerry mě doběhl a byl na sebe pyšný. „Políbil jsem ji,“ řekl mi. Vstoupil za ní do kabiny a chtěl po ní polibek na rozloučenou. Ona odmítla, ale po krátkém zápase se mu podařilo políbit ji na ústa. „To hlavní mám za sebou,“ řekl Ostero. Taky se domluvili, že si o prázdninách budou psát. Poblahopřál jsem mu. Ostero, muž snadných vzplanutí, mě mocně a bolestně poplácal po rameni.

 

Když jsme se kolem šesté znovu sešli, vstoupili jsme už do války. Bylo pořád zataženo; moře bylo šedé. K nádraží pochodoval zástup vojáků. Někdo jim z balustrády korza zatleskal. Ale ani jeden z nich nezvedl hlavu.

 

Jerry přivedl bratra důstojníka, který byl na dovolené a chodil v civilu, celý letní a náramně elegantní. Žertovalo se, jaké má štěstí, začít dovolenou v den vstupu do války. Filiberto Ostero, bratr, byl velmi vysoký, hubený a lehce předkloněný, jako bambus, a na tváři pod plavými vlasy měl sarkastický úsměv. Sedli jsme si na zábradlí vedle kolejí a on vykládal, jak nelogicky byly postaveny některé naše hraniční pevnosti, a kritizoval chyby velitelství při rozmisťování dělostřelectva. Snesl se večer; křehká silueta mladého důstojníka, ohnutého jako závorka, s cigaretou, jež mu kouřila mezi prsty, aniž ji kdy donesl k ústům, se rýsovala proti pavučině telegrafních drátů a temnému moři. Občas posunovali vlak s děly a vojenskými oddíly, vlak, který se pak vydal k hranicím. Filiberto váhal, zda má zrušit dovolenou a okamžitě se vrátit ke své jednotce – podněcován v tom také zvědavostí, zda se potvrdí jeho jisté neblahé taktické domněnky –, nebo zda má navštívit jednu svou přítelkyni v Meranu. Radil se s bratrem, za kolik hodin se dá dojet autem do Merana. Trochu se bál, že válka skončí a on bude ještě pořád na dovolené; bylo by to vtipné, ale uškodilo by to jeho kariéře. Pak se zvedl s úmyslem jít si zahrát do kasina; podle toho, jak se mu bude dařit, se rozhodne. Ve skutečnosti řekl: podle toho, kolik vyhraje; a opravdu míval náramné štěstí. Vzdálil se s tím svým sarkastickým úsměvem na sevřených rtech, s úsměvem, s nímž se nám dodnes vybavuje obraz mladíka, který padl v Marmarice.

 

Nazítří dopoledne byl první letecký poplach. Nad městem přeletěl francouzský letoun a všichni ho sledovali s nosem vytrčeným k obloze. V noci další poplach; a poblíž kasina spadla bomba, která vybuchla. Kolem herních stolků vypukl zmatek a ženy omdlévaly. Všechno se ponořilo do tmy, protože elektrárna vypnula celému městu proud. Díky záložním agregátům svítilo nad zelenými stolky jen pár žárovek, jež zakrývala těžká stínítka rozhoupaná tlakovou vlnou.

 

Nedošlo k žádným obětem – to jsme se dozvěděli den poté –, jen jedno dítě ze starého města na sebe ve tmě převrhlo hrnec s vroucí vodou a zemřelo. Ale ta bomba naráz probudila a znepokojila celé město, a jak už to bývá, znepokojení si našlo fantastický terč: špióny. Všude se vyprávělo o oknech, jež se během poplachu rozsvěcovala a zhasínala v pravidelných intervalech, nebo o záhadných osobách, které zapalovaly ohně na mořském břehu, a dokonce o lidských stínech, které na lukách a pastvinách mávaly baterkou k hvězdné obloze a dávaly tak znamení letadlům. S Osterem jsme se šli podívat, jaké škody bomba nadělala. Rozbořený roh činžáku, trochu rámusu, nic, co by stálo za řeč. Kolem stáli lidé a probírali situaci: vše se ještě nacházelo v pásmu možného a předvídatelného; jeden dům byl sice vybombardován, ale doposud jsme nebyli uvnitř války, doposud jsme nevěděli, co válka je.

 

Já jsem ale nedovedl zapomenout na smrt toho dítěte, jež se opařilo vroucí vodou. Byla to nehoda, nic víc, dítě pár kroků od matky ve tmě zavadilo o hrnec. Válka však dávala směr, obecný smysl idiotské neodvolatelnosti toho náhodného neštěstí, jež tak mohlo být nepřímo připsáno ruce, která vypnula proud v elektrárně, pilotovi, který neviděn hřmotil v nebi, důstojníkovi, který mu určil směr, Mussolinimu, který rozhodl, že válka bude…

 

Městem neustále projížděla vojenská auta, která směřovala na frontu, a civilní auta, která odvážela rodiny, s kusy nábytku přivázanými na střechách. Doma jsem našel rodiče znepokojené rozkazem okamžité evakuace do oblasti předalpských údolí. Má matka, která v těch dnech stále srovnávala novou válku s tou starou a dokládala, že v téhle dnešní není nic z rodinných úzkostí, ze vzedmutí citů, jímž se vyznačovala ta první, a že stejná slova – „fronta“, „zákopy“ – znějí dnes úplně jinak a cize, zavzpomínala na odchod benátských utečenců v roce 1917 a na zcela jinou tehdejší atmosféru, zatímco tato dnešní „evakuace“ je nezdůvodněná, vnucená chladným byrokratickým příkazem.

 

Můj otec, který kdykoli mluvil o válce, říkal samé nesmysly, protože jako ten, kdo prožil první čtvrtinu století v Americe, byl v Evropě vykořeněným člověkem, jemuž byly nové časy cizí, náhle zjišťoval, že se v základech otřásají dokonce i horské scenérie jemu od dětství důvěrně známé, divadlo jeho hrdinských činů starého lovce. Znepokojovalo ho, když viděl mezi těmi, jichž se týkal příkaz evakuace, lovecké druhy, jež míval i v té nejzapadlejší vísce, chudé rolníky, kteří se ještě nedávno dovolávali jeho zkušeností ve svém boji s berňákem, a lakotné sudiče, jejichž spory mu byly předkládány k rozsouzení a kvůli nimž pak rázoval celé hodiny po kopcích, aby rozhodl o právu k zavlažování hubeného proužku země. Viděl už dopředu, jak se opuštěné terasy znovu obracejí v suchopár, nasucho stavěné zídky se rozpadají a jak poděšeny výstřely z děl, emigrují z lesů poslední rodinky divočáků, jež každého podzimu naháněl se svými psy.

 

Noviny psaly, že se fašistické úřady a podpůrné spolky postaraly o ubytování evakuovaných v toskánských vesnicích a zajistily dopravu a občerstvení, aby jim nic nechybělo. V budově základní školy v našem městě bylo zřízeno středisko, jež zajišťovalo příjem a následnou selekci. Do služby byli povoláni všichni členové Gil, a to ve stejnokroji. Většina našich spolužáků už ale byla pryč a bylo možné předstírat, že jsme povolávací rozkaz nedostali. Ostero mě pozval, abych s ním vyzkoušel nové auto, které si jeho rodiče museli koupit, když jim to staré zabavila armáda. Řekl jsem: „A nástup?“

 

„No co, máme prázdniny; ze školy nás za to vyloučit nemůžou.“

 

„Ale jsou to utečenci…“

 

„A co my s tím? Ať se postarají ti, co pořád vykřikovali: válku, válku!“

 

Ve mně však ta záležitost s „utečenci“ evokovala pocity, jejichž důvody mi unikaly. Nejspíš v tom hrála roli morálka mých rodičů, ta občanská, zrozená válkou z roku 1915, v případě mé matky zároveň interventistická i pacifistická, v případě otcově etnická a lokální, spjatá s jeho vášnivou láskou k těm přehlíženým a utiskovaným končinám; a jako když šlo o dítě opařené vroucí vodou, rozpoznával jsem v obraze toho bezradného hloučku, jejž vyvolávalo slovo „utečenci“, pravdivou a prastarou skutečnost, která se mě nějakým způsobem týkala. Má fantazie v tom rozhodně nacházela více potravy než v tancích, křižnících, letadlech, ilustracích v Signálu, v celé té druhé tváři války, k níž se upínal všeobecný zájem, a dokonce i nakyslá technická ironie přítele Ostera.

 

Před schody školy vykládali ze starého autobusu utečence. Přišel jsem ve stejnokroji avantgardisty. Když jsem je poprvé spatřil, ty lidské chumáče, jež dělaly dojem otrhanců a nemocničních pacientů, projela mnou stejná úzkost, jako bych se ocitl v ohni první linie. Pak mi ale došlo, že ty ženy s černými šátky na hlavě jsou tytéž ženy, jaké jsem vídal sklízet olivy a pást kozy, a že i ti muži jsou staří známí, naši nemluvní a uzavření rolníci, a pocítil jsem, že se nacházím v důvěrném kruhu, ale zároveň v kruhu, jenž je mi cizí a od něhož jsem odstřižen. Neboť tihle lidé pro mne už předtím byli trápením – pro mne, který jsem jiný než můj otec –, a když jsem je vídal, co já vím, sedlat muly, prohazovat ve vinici lopatou stružky pro vodu, vnímal jsem je jako výčitku a nikdy jsem k nim nenašel vztah a nikdy mě nenapadlo, že bych jim mohl pomoci. A takoví, jen trochu neklidnější, pro mne zůstávali i tady: lidé plně soustředění na své starostlivé klopoty, na to, aby si podali – otcové a matky – děti a vynesli je z autobusu, aby udrželi rodiny – včetně starců na schodech – pohromadě, a zároveň vnitřně rozčleněné; a co jsem pro ně mohl udělat já? Bylo zbytečné myslet si, že bych jim mohl pomoci.

 

Vyšel jsem po schodech a musel jsem jít pomalu, protože přede mnou, jeden schod za druhým, pomáhali jedné stařeně v černé sukni a s černým šátkem na hlavě. Šla s roztaženými pažemi a její suché ruce byly posety tmavými bradavicemi jako nemocné větve. Děti v jejich náručí vystrkovaly hlavy, kulaté jak dýně, ze zažloutlých uzlů. Jedna žena, poté co přestála cestu, zvracela a držela se přitom za čelo; nehybní příbuzní ji obklopili v kruhu a přihlíželi. Neměl jsem ty lidi rád.

 

 

přeložil Jiří Pelán

nakladatelství Dokořán, 2018

ISBN: 978-80-7363-901-3

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP