Julien Benda: Zrada vzdělanců


Benda výřez přebalTakřka po devadesáti letech vychází nový překlad knihy francouzského filozofa Juliena Bendy (1867–1956), který proti sobě staví univerzalistickou filozofii ducha, dědičku řecké vzdělanosti, a soudobé ideové proudy ve službách praktických zájmů – nacionalismu, militarismu i rasismu –, představované ve Francii především jmény Charlese Maurrase a Maurice Barrèse.

 

 

Kniha ve své době vyvolala velký rozruch, a my navíc víme, kolik vzdělanců, intelektuálů či příslušníků inteligence selhalo v dobách, které následovaly. I proto je dobré Bendovu knihu číst znovu. Aby však nedošlo k mýlce, Bendův vzdělanec, v originále clerc, není čistý intelektuál, jak jej chápeme dnes. Je to zastánce duchovních hodnot, svobodné, nezaujaté a nezištné činnosti, která je protiváhouBenda přebal tak rozšířených ideologických postojů a obhajob praktické politiky. Obzvláštní kritika pak směřuje proti nacionalistickým a extrémně pravicovým i levicovým postojům ovládajícím tolik předválečných intelektuálů. Nutno poznamenat, že ty poslední se nevyhnuly ani Bendovi, což svým způsobem porušuje logiku jeho celoživotního směřování.

 

Ukázka z knihy:

I.

DNEŠNÍ ZDOKONALENÍ POLITICKÝCH VÁŠNÍ

 

Doba politická

Věnujme se těmto rozbouřeným citům, takzvaně politickým, na jejichž základě se lidé staví proti druhým a jejichž hlavními představiteli jsou vášně rasové, třídní a národnostní. Osoby, které mají největší sklon uvěřit fatálnímu pokroku lidského druhu, přesněji řečeno nutnému směřování k většímu míru i lásce, by měly uznat, že po dobu celého století a den ode dne více dosáhly tyto vášně v mnohých, i těch nejdůležitějších směrech dokonalosti, kterou dějiny nikdy nepoznaly.

 

                V prvé řadě se dotýkají takového množství lidí jako nikdy dřív. Člověka zarazí, studuje-li kupříkladu občanské války, které zmítaly Francií v 16. i koncem 18. století, jak málo lidských myslí bylo nepokoji zasaženo; dějiny jsou přitom až do 19. století zaplněny dlouhými evropskými válkami, které zanechaly velkou většinu obyvatelstva naprosto lhostejnou – s výjimkou způsobených materiálních ztrát1 –, dnes ovšem není v Evropě jediná duše, která by nebyla, nebo se to alespoň nedomnívala, že je zasažena rasovou, třídní nebo nacionální vášní a nejčastěji všemi třemi. Zdá se, že stejný vývoj je možno konstatovat i o Novém světě, kdežto na nejzazším Východě se probouzejí nesmírná lidská seskupení, která jako by byla těchto dějů zproštěna, a vydávají se na cestu sociální nenávisti, na cestu stranických režimů hodlajících pokořit jiné lidi. Politické vášně dnes dosahují takové univerzálnosti, jakou nikdy nepoznaly.

 

                Dosahují rovněž spjatosti. Je jasné, že díky komunikačnímu pokroku a ještě více sklonům k družnosti, adepti téže politické zášti, kteří se ještě před sto lety cítili mezi druhými nesví, a pokud nenáviděli, pak si troufám říci, jen jaksi rozptýleně, tvoří dnes vášnivou kompaktní masu, v níž se každý cítí spjat s obrovským množstvím druhých. Zvláště nápadné je to u dělnické třídy, která ještě v polovině 19. století cítila proti nepřátelské straně zášť jen tu a tam, účastnila se bojových akcí různě rozesetých (kupříkladu organizování stávek pouze v jednom místě, v jednom sdružení), zatímco dnes vytváří od jednoho konce Evropy k druhému tkáň velice spjaté nenávisti. Lze poznamenat, že se tyto soudržnosti jen posilují, když vůle sdružovat tvoří jeden z nejvýraznějších rysů moderního světa, který se stále více stává, a to i v oblastech, kde se to čekalo nejméně (například v oblasti myšlení), světem lig, „unií“, „svazů“. Je přece jasné, že vášeň jednotlivce ještě vzroste, cítí-li se být ve spojení s obrovským množstvím vášní podobných té jeho. Dodejme ještě, že jednotlivec přikládá celku, jehož členem se cítí být, určitou mystiku, až nábožensky ho zbožňuje, což je v podstatě jen zbožněním vlastního zápalu a zvyšuje nemálo jeho moc.

 

                K této spjatosti, jež by se dala nazvat vnější, by bylo možno připojit ještě spjatost podstatnou. Tím, že vytvářejí svými city masu značně kompaktní, tvoří stoupenci téže politické vášně dav více homogenní, v němž se ruší individuální cítění a obecné zanícení přejímá stále více jednotné zabarvení. Kdo by nebyl překvapen, když vidí například ve Francii, jak nepřátelé demokratického zřízení (hovořím zde o mase, nikoli o špičkách) dnes projevují city tak málo rozrůzněné, tak málo odlišné; jak málo je tento blok nenávisti oslaben osobními a originálními způsoby zášti (dalo by se říci: nakolik sám podléhá „demokratické nivelizaci“); nakolik cítění takzvaně antisemitské, antiklerikální, socialistické, navzdory svým přečetným formám v posledním případě, představují – a to každé – větší uniformitu než před sto lety; nakolik přívrženci každého z nich říkají víc než kdy jindy všichni totéž.2 Politické vášně jako by se pozvedly k vykonávání disciplíny jakožto vášně; jako by i slovo pořádek bylo výrazem citu. A je patrné, jakou sílu tím získaly.

 

                Toto zvětšení homogennosti je pro některé z nich provázeno větší přesností; je například známo, nakolik socialismus, který ještě před sto lety vzbuzoval u množství svých adeptů sice silný, ale neurčitý cit, dnes dokáže lépe vymezit předmět svého snažení, určit přesný bod, kde chce nepřítele zasáhnout (trusty), i jednání nutné k tomu, aby uspěl; nakolik tentýž pokrok platí za antidemokratismus. A víme velmi dobře, nakolik vyhraňující nenávist dokáže zesílit.

 

                A další zdokonalení politických vášní. Z historického pohledu vidím, že až dodnes tyto vášně postupovaly přerušovaně, poznaly vzepětí a ústup, vzplanutí a oslabení: Co se týče rasových a třídních vášní, zjišťuji, že po jistěže četných a strašlivých výbuších následovala dlouhá období klidu nebo alespoň dřímoty; války mezi státy trvaly léta, nikoli však nenávisti, byť připouštím, že předtím existovaly. Dnes se stačí mrknout každé ráno do nějakých novin a zjistíme, že politické vášně nezahálejí jediný den. Některé se nanejvýš na chvíli odmlčí, místo nich však vzklíčí jiná, jež okamžitě požaduje všechny jedincovy síly na pomoc; a to je okamžik „posvátných svazků“, jež rozhodně neohlašují vládu lásky, ale obecné nenávisti, která na chvíli převládne nad záští částečnou. Politické vášně dnes získaly v citové oblasti naprosto vzácnou vlastnost. Kontinuitu.

 

                Zdržme se u tohoto dění, v němž částečné nenávisti mizí a jsou střídány obecnějšími, které těží z pocitu své obecnosti nábožnou víru v samy sebe, čímž nabývají zcela novou moc.

 

Možná že jsme si dost neuvědomili, že tento druh dění je jedním z hlavních rysů 19. století. Nejenže toto století bylo podvakrát, v Německu a v Itálii, svědkem, jak staletý odpor drobných států mizí ve prospěch velkého národního rozvášnění, avšak ono bylo též (přesněji koncem 18. století) svědkem, jak ve Francii nenávist k dvorské a venkovské šlechtě vystřídala nenávist jedné i druhé ke všemu, co není urozené; odpor vůči vojenské a úřednické šlechtě se slévá do jednoho proudu; nenávist k vysokému a nízkému duchovenstvu se vytrácí ve společné zášti k laicismu; zášť vůči duchovenstvu a ke šlechtě mizí ve prospěch nenávisti k třetímu stavu; a konečně v naší době se nenávist třetích stavů mezi sebou slévá do výlučné zášti dělnické třídy vůči vlastníkům. Zhušťování politických vášní do malého počtu záští velice prostých, které mají kořeny v největších hlubinách lidského srdce, je výdobytkem moderního věku.3

 

                Spatřuji též velký rozmach dnešních politických vášní v tom, jaký vztah zaujímají dnes u svého nositele k jiným vášním. Zatímco se zdá, že u měšťana staré Francie politické vášně – ačkoli zaujímaly mnohem více místa, než se obvykle předpokládá – měly mnohem menší váhu než ziskuchtivost, požitkářství, vztah k rodině, marnivost, o jeho moderním následovníkovi se dá přinejmenším říci, že pokud politická vášeň vstoupí do jeho srdce, svou intenzitou se pak nijak neliší od ostatních. Srovnáme-li například drobné místo, jež politické cítění zaujímá u francouzského měšťana objevujícího se ve středověkých veršovaných povídkách nebo komediích, v románech Scarrona,4 Furetièra,5 Charlese Sorela6 s těmi, jež u stejného měšťana zaujímají v podání Balzaka, Stendhala, Anatola France, Abela Hermanta, Paula Bourgeta (nemluvím samozřejmě o krizových situacích, jako byla Liga nebo Fronda,7 kdy politické vášně, pokud se zmocnily jedince, zmocnily se ho totálně). Pravdou je i to, že politické vášně dnes u tohoto občana zmocní se valné části ostatních vášní a pozmění je ve svůj prospěch. Je známo, do jaké míry jsou rodinné spory, obchodní nepřátelství, kariérní ambice, soupeření o pocty prosyceny politickými vášněmi. Politika v prvé řadě, říká apoštol moderních duší; politika všude, může konstatovat, politika pokaždé, jen a jen politika.8 A stačí otevřít oči, abychom viděli, jak velikou moc nabude tato politická vášeň, propojí-li se s jinými vášnivými city, které jsou tak četné, stálé a silné samy o sobě. – Máme-li posoudit, nakolik se u člověka z lidu zvýšila v moderní době jeho politická vášeň v poměru k jiným citům, stačí zvážit, za jak dlouhou dobu se celá jeho vášeň, podle Stendhalových slov, omezila na 1/ nebýt zabit, 2/ být dobře a teple oblečen; jak dlouho mu potom trvalo, když mu poněkud menší nouze umožnila jakýsi obecnější rozhled, než se nejasná přání společenských změn proměnila v opravdový hluboký cit, chci tím říci ve dva podstatné rysy: ve fixní ideu a potřebu přejít k akci.9 Smím snad říci, že politické vášně dosáhly dnes ve všech třídách, alespoň u těch, kdo je vyznávají, takový stupeň nadvlády nad všemi ostatními vášnivými city jako nikdy dřív.

 

                Čtenář již ví, jaký je hlavní faktor dění, kterému se zde věnujeme: To, že se politické vášně staly univerzálními, spjatými, homogenními, permanentními, převládajícími, v tom každý pozná z velké části dílo každodenního a levného politického tisku. Když člověk uvažuje o tomto kulturním nástroji vlastních vášní, jejž lidé právě vynalezli, nebo alespoň přivedli do takového stupně moci dříve nikdy nevídaného, a kterému nabízejí veškeré výlevy svých srdcí každý den, jakmile se probudí, nemůže si nepoložit otázku, zda nejsme teprve na počátku válek mezi lidmi.

 

                Ukázali jsme něco, co by se dalo nazvat zdokonalením politických vášní ve formách víceméně vnějších. Ony se však neobyčejně zdokonalily do hloubky, ve vnitřní síle.

 

                V prvé řadě se neobyčejně zdokonalily ve vědomí sebe samých. Je evidentní, že dnes (hodně vlivem tisku) si duše ovlivněná politickou záští svou vášeň uvědomuje, formuluje si ji a představuje si ji s jasností, kterou před padesáti lety neznala a o níž není třeba poznamenávat, jak ji osvěžila. Při této příležitosti bych rád ukázal na dvě vášně, jejichž vznik naše doba zaznamenala, nemyslím tím jejich existenci, avšak jejich uvědomění, přiznání i hrdost na sebe.

 

                První nazvu jistým židovským nacionalismem. Zatímco zde až dosud židé, v mnoha zemích obviňovaní, že tvoří podřadnou a přinejmenším zvláštní a nepřizpůsobitelnou rasu, odpovídali tak, že tuto partikulárnost popírají a snaží se potřít každou jejich známku, odmítajíce připustit realitu ras, vidíme, že někteří z nich se už několik let snaží tuto zvláštnost osvědčovat, upřesňovat rysy nebo to, co za ně pokládají, chlubit se jimi, potírat každou snahu o splynutí s nepřáteli (viz dílo Israëla Zangwilla, André Spirea, Revue Juive). Nejde tu o zkoumání, zda hnutí těchto židů není ušlechtilejší než počiny tolika jiných, sloužících k omluvě za jejich původ; jde o to dát najevo tomu, koho zajímá pokračování mírového vývoje světa, že k pýše, která staví jedny proti druhým, naše doba přidá ještě jednu, je-li alespoň uvědomělá a na sebe hrdá.10

1 Viz poznámka A na str. 229.

 

2 Dnes to platí tím více s činností stran, které jsou v politickém životě zastoupeny akcemi jednotlivců. (Poznámka z vydání v roce 1946.)

 

3 Připomeňme, že sotva před sto lety se francouzští dělníci pocházející z různých provincií pouštěli mezi sebou do velice krvavých bojů. (Srov. Martin Nadaud, Mémoires de Léonard.)

 

4 Paul Scarron (1610–1660), francouzský básník, dramatik a spisovatel, první manžel Françoise dʼAbigné, která se tajně provdala za Ludvíka XIV. (pozn. překl.).

 

5 Antoine Furètiere (1619–1688), francouzský učenec, básník, romanopisec, lexikograf (pozn. překl.).

 

6 Srov. Petit de Julleville, La Comédie et les Moeurs en France au Moyen âge; André Le Breton, Le Roman au XVII siècle.

 

7 Liga (svatá) – katolické hnutí 1576–1594 vedené hrabětem de Guise, hlavním iniciátorem bartolomějské noci (1572); jeho zavraždění v Blois (1588) rozpoutalo otevřenou vzpouru proti Jindřichovi III. v čele s Paříží. Ta až po šesti letech otevřela brány Jindřichu IV.

 

Fronda – povstání proti kardinálu Mazarinovi (1648–1652) během nezletilosti krále Ludvíka XIV. (pozn. překl.).

 

8 Nové je především to, že všechno je dnes politika, ať se to vyhlašuje, anebo oslavuje. Jinak je zřejmé, že lidé, prodavači nebo básníci, nečekali na dnešní dobu, aby se soupeře zbavili nebo jej politicky znemožnili. Vzpomeňme, jaké prostředky užili soupeři La Fontaina, aby mu zabránili přijetí do Akademie.

 

9 Podle hluboké poznámky Tocquevilla je projevili až v ten den, kdy počínající zlepšování jejich životních podmínek vyzvalo muže z lidu požadovat více, tedy ke konci 18. století.

 

10 Mluvím zde o západních židech a buržoazii; židovský proletariát nečekal na naši dobu, aby se pohroužil do pocitu, že jeho rasa je mimořádná. Činil to však bez provokací.

(s. 109–114)

 

 

přeložil Michal Novotný

nakladatelství Academia 2018

ISBN: 978-80-200-2872-3

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB
MKP