Zuzana Nováková: Přítel stesk



Nováková výřez přebalLyrický román o udavačství, ale i hrdinství, o hořkosti, ale i lásce a melancholii si klade otázky po možnostech svobodného života.

 

 

Viktorka je dcerou „zrádce lidu“. Všichni dávají rodině bez otce najevo, že jsou špína. Přece se však najde někdo, kdo se dcery s matkou ujme. Ani jedna však není na život na faře zvyklá. Zatímco městská dáma Helena se ale do práce vrhne, Viktorka se utíká ke svým veršům. Vztahu chladné matky a citlivé dcery básně dále ubližují.

 

Zuzana Nováková (*1943), dívčím rodným jménem Renčová, pod nímž také vstoupila do literatury. Jako dcera básníka, překladatele a dramatika Václava Renče (1911–1973) však byla od roku 1970Nováková přebal nucena publikovat pod občanským jménem Nováková. Dětství prožila většinou v Kloboukách u Brna; po otcově odsouzení pro velezradu byla rodina z Brna úředně vykázána (1952). Od roku 1957 žila Nováková v Karlových Varech, pak krátkodobě na různých místech, zejména v Praze, kde také absolvovala střední školu pro pracující (maturita 1962); pracovala jako dělnice a sanitářka. Od roku 1965, kdy se provdala za redaktora a literárního teoretika dětské literatury Jaroslava Nováka, žije trvale v Brně a věnuje se literatuře a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Dcery Luisa Nováková a Ester Nováková se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti.

 

Zkušená autorka se v novém příběhu o rodině politického vězně vyrovnává částečně i s vlastní zkušeností. Klade si v ní otázku po možnostech „svobody na svobodě“ ve státem diktovaném životě. Umně využívá mnohost perspektiv, a to i za přispění spoluautorství svého manžela Jaroslava Nováka. Právě jeho kapitoly, inspirované farářem Ladislavem Simajchlem, který se skutečně „černých ovcí“ společnosti ujal, oslavují hrdinství v době, kdy scházelo. Hlavní hrdinkou je přesto Viktorie, již stesk po otci – básníkovi a „zrádci lidu“ – inspiruje k vlastní básnické tvorbě. Verše psané na slovácké dědině, kde je spousta práce, prodchne pocit samoty, hořkosti i smutku.

 

 

Ukázka z knihy:

Vlak supěl setmělou listopadovou krajinou hlubokých lesů a spících zoraných polí. Mrholilo a za oknem kupé proletovaly roje jisker. Helena Lukasová se zimomřivě choulila do starého širokého hubertusu, kterým se snažila maskovat pokročilé těhotenství. Měla by porodit už v lednu.

 

                Když před měsíci odvedli jejího Jana do vyšetřovací vazby, netušila, že pod srdcem nosí jejich třetí dítě. Jaké by to pro něj bylo dnes překvapení! Jenže nic neví, vždyť od těch osudných májových dnů Helena Lukasová svého muže nespatřila a ani o něm nedostala zprávu. Kde vůbec je? Co se s ním děje? Žije ještě? Ale kdyby byl po smrti, to by se snad přece jen dozvěděla. Vrátili by šaty, co měl na sobě, hodinky… Nebo snad ne?

 

                Tak či tak je teď sama. Sama na všechno. Jako ona nemůže pomoci jemu, ani on nemůže pomoci jí. Musí si poradit i bez manžela.

 

                Je to sotva čtrnáct dní, co dostala výpověď z bytu, pohodlného, komfortního bytu v novostavbě, kde se jim tak pěkně žilo. Sotva se vzpamatovala z děsivého ohromení, okamžitě se začala shánět po jiném, snad skromnějším bydlení v Brně, kde si už začátkem léta našla místo zubní instrumentářky. Na úřadech jí bylo řečeno, ba obdržela i písemné prohlášení, že ani v Brně, ani v jiném městě čítajícím nad deset tisíc obyvatel rodina Jana Lukase, nepřítele socialistického zřízení a pracujícího lidu, žít nesmí. Na byťáku jí potom nabídli domek v severním pohraničí patřící jednotnému zemědělskému družstvu, kde zároveň dostala práci ve velkovýkrmně prasat. Dnes se tam tedy byla podívat – a právě se vrací domů. Sklíčená. Bezradná. Ale jedno ví jistě: ne, tam nepůjde. Nikdy!

 

                Ještě teď má polobotky obalené blátem a hnojem, jak čvachtala polní cestou, na jejímž konci se rýsovaly nevzhledné budovy vepřína a opodál několik chalup. A právě do jedné z nich ji na základě dekretu a papírů z Brna úředník místního národního výboru vedl.

 

                „Tak tady by to bylo, soudružko,“ pravil bodrý chlapík v gumovém plášti a vysokých škrpálech, když odemkl a oni vstoupili do ledové tmavé síně s cihlovou podlahou. Z vyražených dveří zela stejně tmavá, vlhká kuchyně s kachlovým sporákem. Za kuchyní se pak nacházela obytná místnost, do níž rozbitým oknem pronikal čpavý pach hnoje z nedalekého vepřína. Kromě této nevlídné místnosti a kuchyně byla v domku ještě jedna menší komora – víc nic. Žádná koupelna, žádný záchod, jen dřevěná budka na dvorku.

 

                „Zasklíme okna, vyspravíme dveře, vybílíme stěny – a hned to tady bude vypadat docela k světu, soudružko. Pumpa je na dvoře, voda kvalitní, nedávno tu byla hygienická kontrola. Školu máme ve vsi, jesle pro to vaše škvrně taky, do zaměstnání to máte jen pár kroků, žádné dojíždění,“ vychvaloval chlapík v gumáku své zboží. „Tak co tomu říkáte, soudružko? Berete?“

 

                Helena Lukasová, křehká, pěstěná městská dáma, se snažila nedat najevo zděšení.

 

                „Já ještě nevím – ještě si to budu muset rozmyslet – poradit se s tchyní –,“ pravila váhavě. „Víte, syn končí základní školu, chtěl by studovat dál, jít na střední –“

 

                „Studovat dál?“ chlap významně povytáhl obočí.

 

                Zarazila se:

 

                „No když se na školu nedostane, tak musí v Brně do učení. V každém případě by to měl sem ke mně hrozně daleko. Jak by dojížděl? – Ano… Ještě o tom popřemýšlím.“

 

                „Tak jen popřemýšlejte, soudružko. Však je chalupa zatím prázdná, nejmíň do léta ji určitě neobsadíme.“

*

První dopis

O hliněných hrncích

Dobrý den, Andělko. Píšu Ti dopis. Ode dneška Ti budu psát často. Tobě jediné. Protože Tobě nejsem na obtíž. Jen Tobě. Protože nemám nikoho, komu bych byla milá, s kým bych si mohla povyprávět, kdo by mě měl rád. Jen Tebe mám. Tobě nevadím, Tobě nezavazím, moje vysněná, moje nikdy nenarozená sestro, bezstarostná hvězdo na nebi, Andělko!

 

                Dnes jsem slyšela maminku a tetu Mařku, jak si v kuchyni povídají. Teta Mařka je maminčina kamarádka, spolužačka z lycea. Přijela až z Olomouce, aby jí pár dní pomáhala. Drhly v kuchyni staré hrnce zeláky a hliněné mísy, co se našly v komoře pod haraburdím.

 

Maminku bolela záda, říkala, že je tady na té obrovské letité faře sedřená jako kůň.

 

                „Máš tohle zapotřebí, Helo? Musela sis toho svýho Lukáše mermomocí brát? Já se nevdala a je mi fajn. A tobě ten tvůj nadělá děcek a potom si zmizí. Nebylo by ti teď líp bez těch faganů? No řekni, nebylo?“ ptala se teta.

 

                Maminka přikyvovala.

 

                „Máš pravdu, Mařko. Ale co už teď nadělám?“

 

                „Dejte mi pokoj se všema faganama!“ pokračovala teta. „Já jsem svou paní, dělám si, co chci, a ty, slečna z nóbl rodiny, se tu teď musíš dřít jak mezek v chomoutu, chudero.“

 

                Jenže, Andělko, to hrozné nevítané břemeno jsem především já. Jakub už doma skoro není, zůstal v Brně na internátě, brzo bude vyučeným fotografem. A o Jeníčka se stará babička v Praze, ten tady taky nezavazí. Já jediná jsem ten mlýnský kámen, co visí mamince na krku neustále. Kdyby to šlo, zahodí ho. Andělko, proč to jenom nejde? Proč mě nejde zahodit? Proč nesmím umřít? Proč nemohu být s Tebou tam, kde nikomu nepřekážím, kde na křídlech létám svobodná?

 

                Vzpomínám, jak před roky odešel tatínek, to mi bylo osm let.

 

                Vzpomínám, jak ho ti chlapi v kožeňácích odvezli z našeho brněnského bytu. Odvedli mého tatínka, který mi říkal „kolibříčku“, „broskvičko voňavá“ – pro něho jsem nikdy fagan nebyla.

 

                Vzpomínám, jak rozházeli celý byt. Tatínkova lejstra, rozepsané práce, knihy, prádlo ze šatníku, všechno se to kupilo po podlaze jako smetí. Ti kožeňáci řádili dlouho, zatímco tatínek tiše seděl v koutě na židli. Když skončili a měli se k odchodu, dovolili tatínkovi, aby se rozloučil. Tehdy se ke mně sklonil, vzal mou hlavu do dlaní a díval se mi do očí svýma modrýma a smutnýma.

 

                „Polib za mě maminku, až se zítra vrátí z lázní.“

 

                Pak mi udělal křížek na čelo.

 

                „Nezapomínej se modlit, kolibříčku. Neztrať se mi. Pamatuj, že tě Pán Bůh neopustí, Viktorko. Viktorie – vítězná…“

 

                Pak ho chlapi v kožeňácích vystrčili do chodby. Zabouchly za nimi dveře. Ozval se výtah.

 

                Odvlekli ho. Do tmy. Do hladu. Do zimy. Navždycky. Těch dvacet pět roků, na které je odsouzený, to je přece navždycky. I kdyby tak dlouho přežil, co z něho zůstane? Zlomený stařeček, kterého nepoznám, stejně jako on nepozná mě, cizí dospělou ženu s vráskami ve tváři. Už nebudu kolibříček, broskvička voňavá, jeho srdce. Už nikdy!

 

                Měli ho odsoudit raději k smrti než na dvacet pět let. To je příliš dlouhé utrpení.

 

                Zůstaly jsme s babičkou samy, Jakub se ještě nevrátil z odpoledního vyučování. Babička mlčela, jen ruce se jí třásly, jako by byla náhle sto let stará. Stála jsem omámeně proti ní.

 

                Tehdy jsem ještě netušila, že tatínka znovu uvidím až po letech. A to jenom na chvilku a špatně – přes dvojité sklo a mříže. V slzách.

 

                …už nechci vzpomínat, Andělko, už ne. Podej mi ruku, sestřičko.

(s. 9–14)

 

 

nakladatelství Vyšehrad, 2018

ISBN: 978-80-742-9759-5

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 07 Prosinec 2018 09:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB