Josef Topol: Sezóny srdce (Collage in adagio). Rozhovor s Karlem Hvížďalou



 

Topol výřez přebalDramatik Josef Topol (1935–2015) v knižním rozhovoru s novinářem Karlem Hvížďalou hovoří o svém dětství v Poříčí nad Sázavou, studiu v Benešově, práci v Divadle E. F. Buriana, o Otomaru Krejčovi a Národním divadle, vzniku Divadla za branou a všech svých divadelních hrách. Všímá si též svého vzácného přátelství s Jiřím Voskovcem, konce Divadla za branou, práce v dělnických profesích a nesnadného života na přelomu 70. a 80. let. Kniha přibližuje řadu významných českých herců i mnoha Topolových přátel (např. básníka Jiřího Kuběny či filosofa Josefa Šafaříka).

 

 

Karel Hvížďala rozhovor doplnil mnoha unikátními dokumenty z Topolova archivu: dopisy jeho prarodičů a rodičů, Topolovými deníky z 50. a 70. let, jeho dopisy ženě Jiřině ze Spojených států v polovině 60. let a dobovými recenzemi a rozhovory. Vznikla tak unikátní vzpomínková koláž mimořádné ceny. Svazek je důležitým svědectvím o českém divadle a kulturním životě v období šedesáti let. Doprovázíobálka knihy Sezóny srdce jej více než stovka vzácných fotografií z Topolova rodinného archivu, z nichž většina je zde publikována poprvé.

 

 

Ukázka z knihy:

V roce 1945, na konci války, vodili Rusové přes Poříčí průvody německých zajatců a hlavně se tam spousty Rusů utábořily.

 

Josef Topol repro z knihy Sezóny srdceU kostela svatého Havla jsem si jednou hrál, zvědavě si prohlížel ruské koně, na které jsem byl vysazený a pokukoval i po vojácích. Někdy to byli takoví docela hodní dědíkové. V poledne si něco ukuchtili a lákali nás na sousto. Tábořili u řeky, na druhé straně stál barokní statek, svítilo slunce, všude byl klid a najednou se ozvaly salvy ze samopalů. Ruská hlídka ve statku na seně vyšťárala vlasovce, mladého kluka. Ti hodní strejdové se změnili během okamžiku v šelmy. Chovali se jako posedlí. Do té doby nás chovali na kolenou a vyprávěli o tom, jak se těší domů. V okamžiku, kdy se ozvala střelba, nás smetli na zem, popadli flinty a snažili se trefit do mladičkého, sotva devatenáctiletého kluka. Plaval uprostřed Sázavy. Vidím ho jako dnes. Měl bílé podvlékačky, byl postřelený, krvácel a zoufale a marně volal: Bratři, nestřílejte, jsem váš. Jsem váš! Ustali v palbě, vyhnali ho na břeh, hnali ho kulkama přes silnici. Naše matky vyběhly a marně volaly: Nestřílejte, jsou tu děti. Rusové ho přímo před mým rodným domem postavili ke stromu a naprali to do něj. Doposledka zoufale volal. Otec se jako starosta pohádal s velitelem, protože chtěl, aby ho naši lidé na místě zakopali. Tatínek to nedopustil kvůli jarním povodním. Snažil se jim vysvětlit, že by voda zaplavila hrob. Málem ho kvůli tomu také zastřelili. Nesnášeli, když se jim někdo stavěl na odpor. Po dlouhém přesvědčování svolili, aby byl vlasovec pohřben za hřbitovní zdí. Dodneška je tam pochovaný a nikdo neví, kdo to byl a jak se jmenoval. Ještě teď slyším jeho zoufalý hlas a vidím jeho vyděšené oči. Tenkrát mi bylo deset. To je lekce, na kterou nemohu zapomenout.

 

+++

 

Co je to vlastně láska?

 

U mě možná věčné hledání otce, o kterého jsem přišel ve čtyřiadvaceti. Dodneška mám provinilý pocit z toho, že jsem mu někdy ublížil. A to jsem mu doopravdy ublížil. Na to se pamatuji. Když jsem přišel do frackovských let a přišla na mě doba úletů, těžko to snášel. Stále mě vedl k pořádku a odpovědnosti. Nikdy mě netloukl: takový otec to nebyl. Pamatuji se, jak jsme na poli nasekali plný trakař jetele, shodili jsme to na mlatě ve stodole a najednou jsme se o něco pohádali. Něčím jsem ho naštval, on se rozpřáhl, že mi jednu vlepí a já v té vzdorovité době na něj zakřičel: Ty mě bít nebudeš! A přitom jsem do něj strčil, až upadl na záda na hromadu jetele. Rozplakal se. Ani se nechtěl zvednout. V ten moment mi došlo, co jsem udělal. Podal jsem mu ruku. On jen trpce konstatoval: Tohle jsem si vůči vlastnímu tátovi nikdy nedovolil, i kdyby mě chtěl zabít! To byla lekce, která mě vyléčila z puberty. Dodnes se za to, co jsem tehdy udělal, stydím.

 

Později už jeho zdraví bylo chatrné. Měl astma, rozedmu plic a na Štědrý večer se tak rozkašlal, že ztratil vědomí. Profesor Liška, ke kterému jsem otce hned zavedl, řekl, že jsou to synkopy. Měl nemocné srdce, a proto při kašli ztrácel vědomí. Považoval to za velmi nebezpečné. Doktoři doporučovali, aby šel o rok dřív do důchodu. Otec byl poctivec, chtěl dosloužit do šedesátky a mužská hrdost mu nedovolila. Na to dojel. Když se vrátil z nemocnice, přestal kouřit. Koupil si briérku, čibuk, jen bafal. Slíbil mi, že půjde k doktorovi a penzi si vyřídí. Odjel jsem do Prahy a druhý den ho kluk srazil motorkou. Tátu jsem moc miloval.

 

Je láska těžká?

 

Řekl bych, že je. Navíc láska, schopnost milovat, vyžaduje jisté nadání. Spoustě lidem se tato schopnost vyhne. [...] O lásce se dá těžko něco říct: tu schopnost buď člověk má, nebo nemá.

 

Někdy se říká, že člověk je schopen jen takové lásky, která je do něj vložená...

 

To nevím. Jako dítě se spíš pamatuji, že jsem strádal tím, že jí mám málo. Lásku jsem si ale uměl opatřit jinde. Jak už jsem říkal, rodiče na mě neměli moc času. Tatínek věčně dřel, buď v práci, nebo pomáhal lidem ve vsi se stavbou domů: umordoval se. Maminka dřela v lese a ještě měla starosti s babičkou. Jen vím, že jsem si lásku uměl vyhledat. Měl jsem až úzkostně velkou potřebu sympatie a lásky a uměl jsem si ji vždy najít, pokud to lze tak říci.

 

Opravdu, když se ohlédnu a vzpomenu si kolik učitelek, učitelů, sousedek a sousedů mě mělo rádo a co já u nich strávil času. Jednu dobu mě učila paní Heřmánková a na vztahu k ní si dnes uvědomuji, jaký jsem dokázal být prevít. Už nevím, co se to stalo, asi jsem žárlil, že někomu dala přednost, nebo se, podle mého zdání ke mně zachovala hanebně a ukřivdila mi. Já ji řekl před celou třídou, že je svině. To byl malér. To byl vskutku malér. Když jsem přišel ze školy domů, paní učitelka Heřmánková už seděla u nás v kuchyni úplně zdrcená a maminka lamentovala: Co se to stalo? Jak jsi mohl něco takového udělat? Paní učitelka mlčela a jen plakala.

 

Co jste udělal?

 

To si dost přesně pamatuji. Celý jsem zkoprněl. Paní Heřmánková byla starší padesátiletá paní a byla opravdu zdrcená. Poklekl jsem, položil jí hlavu do klína, vzal za ruce a rovněž se rozplakal. Neřekl jsem nic. Na takové situace slova nejsou. Ona jen skrz slzy sykla: Pepíčku, odteďka jsme už zase kamarádi! A byli.

 

+++

 

Jaká byla paní Dostalová, o které mluvíte rád a často?

 

Paní Dostalová mi vyprávěla, že se učila divadelní dikci ještě u paní Sklenářové-Malé, která má pomník nad Národním muzeem v Čelakovského sadech v Praze. Paní Sklenářová byla hlavně pověstná deklamátorka. Dnes se nad deklamátory ohrnuje nos, ale mluvit uměli, to by se herci od nich mohli dodnes učit. Poldinka, jak se jí říkalo, nastoupila do Národního roku 1901, když se narodil můj otec a Seifert. V té době hrála Maryšu. Partneřila s Vojanem jako Franckem.

 

S Poldinkou jsem chodil každý týden na večeři a tak jsme si na sebe zvykli, že se mně po ní i stýskalo. Věnovala mi svůj Ottův slovník naučný a po každé večeři jsem si směl odnést jeden díl. Vyšlo to tak, že akorát když zemřela, zbyly tam jen dodatky. Její sestra Hana, malířka, se švagrovou, což byla zase žena režiséra Karla Dostala, mi je pak daly spolu se židlí, na které se celý život učila role, a psacím stolkem, abych měl na ni památku. Židli mám dodnes u postele. A na tom stolku si přepisovala všechny role, a tak se je učila. Dokonce mi Poldinka dala klíč od výtahu, protože bydlela ve třetím patře v domě Na Perštýně, abych nemusel chodit pěšky. Večeře s ní bývávaly dlouhé a já byl zvídavý a zvědavý. Stále jsem se vyptával. Třeba na Vojana. Sdělovala mi, jak všechny pohledy na lidi čas a vzdálenost zkresluje. Říkala: Nemysli si, třeba Vojan měl dost nepříjemný hlas, řezavý. A měl i potíže se zubama a věděli jsme o něm, že kvůli tomu chodí na dlouhé túry po polních cestách za Prahou. Celé hodiny nahlas mluvil a mluvil a učil se role. Říkala: On se tak vypracoval, že většinu vrozených vad dokázal odstranit, i když mu zůstala v hlase a v projevu jistá syrovost.

 

Jednou jsem přišel jako mladík do Národního. Hráli JegoraBulyčova od Gorkého a Poldinka tam hrála se starým panem Vydrou. Dělala abatyši, on Bulyčova, mluvili skoro šeptem a já nahoře na bidýlku rozuměl každému slovu. Dnešním mladým nerozumím ani v přízemí, v páté řadě. Staří machři v Národním, jako třeba paní Medřická či pan Pivec, znali přesně místa, která byla hluchá a kam nesměli nikdy vstoupit, protože by je nikdo neslyšel. O těch místech říkali, že jsou zakázaná. Tam se nehrálo. Paní Fabiánová a pan Nedbal tohle také uměli a vychovali generace, které s prostorem v Národním uměly parádně pracovat. Věděly, kam se musí hlas opřít, jak dýchat, měly dril. Poldinka, která hrála do třiadevadesáti let, řemeslo ovládala doposledka.

 

Za branou jsme končili Rackem a nikdy nezapomenu, jak byla zahrnutá květinami, ač tam hrála malinkou roličku, nic moc, starou bábu. Měli jsme ji jako talisman. Poldinka byla skutečně divadlu oddaná a věrná. Taky, chudák, když ho zavřeli, do týdne zemřela. V tom týdnu jsem ji byl navštívit, na nočním stolku měla sbírky českých básníků. Říkala: Josefe, já se nevzdám. Budu jezdit po vlasti, od města k městu, a recitovat české básníky od Nerudy až po Dyka a Seiferta. A myslela to vážně. Brzy tiše zhasla.

 

(ukázku pro Literární noviny vybral Jan Šulc)

 

 

nakladatelství Torst, 2018

ISBN: 978-80-7215-565-1

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 05 Prosinec 2018 12:53 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB