Pedro Carmona-Alvarez: A počasí se změnilo, přišlo léto a tak dál



Alvarez výřez přebalRomán A počasí se změnilo a přišlo léto a tak dál norského autora chilského původu Pedra Carmony-Alvareze se zabývá osudovou, nenahraditelnou ztrátou, kterou může utrpět každý z nás. Zamýšlí se nad tím, zda se lze se smrtí milovaného člověka vyrovnat a jakým způsobem se o to pokoušíme. Bez ohledu na to, co se v nás děje, však čas běží neúprosně dál – po jaru přijde léto, pak podzim, zima a tak dál. Důležitou roli v románu hraje nejen líčení pocitů dvou hlavních postav, rodičů Kari a Johnnyho, ale také pohled okolí a jednání širší rodiny a přátel. Očima Američana Johnnyho poznáváme Norsko sedmdesátých let bez jakýchkoli servítek či sentimentu. Je vůbec možné po smrti dítěte začít žít svůj život znovu? Jak se dá taková tragédie překonat?

 

 

 

Pedro Carmona-Alvarez (*1972) je norský spisovatel a básník chilského původu. V deseti letech uprchl s rodinou z Chile do Argentiny a posléze do Norska. Jako spisovatel debutoval v roce 1993Alvarez přebal ve sborníku prvotin Signalene (Signály). Jeho samostatným debutem byla básnická sbírka Helter (Hrdinové, 1997), po ní následoval román La det bare bli blåmerker igjen (Jen ať se znovu objeví modřiny, 2000) a oceňované básnické sbírky Clown Town (2002) a Prinsens gate (2004). Řada jeho pozoruhodných textů se objevila ve sborníku kratších prozaických útvarů Hjemmelekser (Domácí úkoly, 2007). Své zkušenosti s jihoamerickými totalitními režimy a rodinnou historii zúročil v rozsáhlém románu Rust  (Rez, 2009). Za román Og været skiftet og det ble sommer og så videre (A počasí se změnilo a přišlo léto a tak dál, 2012), který byl přeložen do několika jazyků, obdržel cenu posluchačů rádiové stanice P2. Jeho zatím poslední knihou je volné pokračování Bergens Ungdomsteater (Bergenské mládežnické divadlo, 2016). Kromě psaní se Carmona-Alvarez věnuje také překládání, redaktorské práci a své hudební skupině Sister Sonny.

 

 

Ukázka z knihy:

ČÁST I

Táta řekl, že musím spát v obývacím pokoji, nemají totiž s Tinou pokoj pro hosty, a tak jsem si ustlala na lavici s ohrádkou. Tina jí přezdívala Oslíček, protože podle ní byla hrozně nepohodlná, ale já si to nemyslela. Bylo mi čerstvých sedmnáct. Mohla jsem spát klidně i na zemi. Byla jsem zvyklá na ledacos. Po večírcích doma v Bergenu bych taky usnula kdekoli.

 

                Kalifornii si pamatuju. Pamatuju si odpolední světlo a výhled z domu, zastřený a zvláštní. Táta mě bral na vyjížďky autem. Stáli jsme a dívali se na moře. To se mu prý na stárnutí líbí nejvíc, že člověk podniká, nad čím by dřív ohrnoval nos. Tvrdil, že mu pohled na vlny dělá dobře a že u toho přemýšlí, co se mu moře snaží povědět. Chtěl mi ukázat Mision Viejo. Tina jela s námi. Tady nic není, podotkl táta. Pokračovali jsme do San Diega, ale dorazili jsme tam až za tmy. Osmdesát tisíc zhasnutých světel. Projížděli jsme ulicemi, jedli hamburgery v autě. Viděla jsem spoustu dětí půlnoci, dětí bez střechy nad hlavou. A spoustu holek jako já. Hubených holek v converskách. Holek, které se třásly, stahovaly si kalhoty a celé odpoledne myslely na svou duši.

 

Všechno jsem si fotila. Obývací pokoj měl okna k zálivu a kopec nad ním byl hustě zastavěný. Táta mluvil o Tině a ptal se na mámu. Pozorovala jsem moře. Líbí se ti dům? zeptal se. Tina mě brala s sebou na garážové výprodeje. Jednoho dne jsme zavolali tátovi, že nás musí vyzvednout, protože Tina koupila kolotočového poníka a porcelánovou krávu, oboje zamýšlela umístit na terasu. Ukázala mi svou sbírku mořských mušlí, koně z papírmašé, kterého sama vyrobila, a dvě dřevěné hlavy andělů. Měla jsem Tinu ráda. Prolistovala si fotky, co jsem nechala vyvolat, a zajímala se, jestli si některé může nechat. Když jsem odjížděla domů, vytáhla velurovou krabici od bot, vložila do ní tři mexické keramické ďáblíky a věnovala mi je. Dva z nich měli hmyzí tělo, třetí se podobal motýlu.

 

Jedlo se v úzké místnosti, která končila téměř neviditelnými dveřmi. K otcově a Tinině ložnici se kroutilo točité schodiště. Tina si často chodila lehnout brzo a já s tátou jsme si povídali. Vyptával se na mámu, na Bergen. Kouřili jsme a pili pivo. Pouštěl desky, co jsem nikdy dřív neslyšela. Pak jsem si je vzala s sebou domů a Johannes a Andreas a ostatní je nahráli na kazety, které jsme poslouchali pořád dokola.

 

Tohle musíš slyšet, řekl mi. Přinesl z ledničky pivo. O nehodě jsme skoro nemluvili. Ptal se na mámu a já vyprávěla. Když se Tině nedařilo usnout, občas za námi přišla. Ptala se na mámu, a tak jsem o ní vyprávěla, a taky o Bergeňanovi a o sobě.

 

Jednou večer se táta zeptal, jestli mu to nemám za zlé. Odpověděla jsem, že ne.

 

                Ale já odjel, namítl.

 

                Jo, přitakala jsem. Odjels.

 

                A ty se na mě nezlobíš, Marito?

 

                Ne. Vždyť jsi byl tak hubený.

 

Kalifornii si pamatuju. Potom jsem letěla do New Yorku navštívit babičku Dixie a na samém konci léta jsem se vrátila domů. Do Bergenu, za mámou a za svými kamarády. Za Johannesem, na kterého jsem si skoro ani nevzpomněla. A za Andreasem. A ostatními. A pak jsme znova byli stejní jako před prázdninami. Stejní jako na jaře a v zimě a loni na podzim, byli jsme těmi, kteří popohánějí zbytek léta vpřed, kteří pochybují o upřímnosti ve škole a v kostele, o moci církve a o pravici, dokud jsme si neuvědomili, že jsme mladí a nekomplikovaní a že jediné, co umíme, je vydržet vzhůru a souložit jako posedlí.

 

                Jsme jako stíny, svěřila jsem tátovi, když jsme spolu pozorovali vlny. Vyprávěla jsem mu, jaká jsem. Musela jsem mu povědět pravdu, že jsme stíny, co se potulují kolem náměstí Torgalmenningen, o pátečních večerech, uprostřed rvaček a osmdesátých let.

 

Táta bydlel v Norsku od sedmašedesátého. V Oslu, ve čtvrti Bekkelaget. Přestěhovali se tam s mámou po nehodě, poté co moje sestřičky ve Státech umřely. Stalo se to předtím, než jsem se narodila. Zvláštní. Jak se dětství vždycky zdá úplně obyčejné, dokud člověk nedospěje a nezačne ho probírat s ostatními. Teprve v tu chvíli si to uvědomí. Všechny ty zvláštnosti. V tu chvíli vidí jasně a pochopí, že mu vždycky jasné byly.

 

                Není to snad tak?

 

                Není to snad tak, že tomu rozumíš?

*

Liv byla maminčina kamarádka. Nebyla pro mě nijak důležitá, ale jakmile byla nablízku, musela jsem mámě říkat Kari. Když tehdy táta odjel a objevil se Bergeňan a máma si nakoupila spoustu nového oblečení, a taky později, když Bergeňan nepřicházel a máma si vodila domů chlapy, celou tu dobu mi nakazovala, abych jí říkala Kari.

 

                Liv s sebou občas přivedla dceru; neměla jsem ji ráda a jednou jsem ji kousla do krve, máma kvůli tomu šílela, ale ne tolik jako Liv. A tak jsem se pokusila kousnout i Liv, ale máma mě chytila za vlasy a škubla tak silně, až jí v ruce zůstal velký chomáč. Pak se rozbrečela a nazvala mě svou panenkou. Od té doby z ní neustále táhlo.

 

Tehdy to začalo. Když jsme ještě bydleli ve čtvrti Bekkelaget. Když se objevil Bergeňan, a pokud nepřišel on, zastoupili ho jiní muži. Pro Kari ale existoval jen Bergeňan. Později to přiznala, až dlouho poté, co jsme vlakem dorazily do Bergenu. Spoustu let jsme bydlely v našem malém domku a Bergeňan k nám skoro přestal chodit, ale ne úplně.

 

                Vytáčí mě, podotkla máma.

 

                Použila slovo vytáčet. To by žádný Østlanďan neřekl.

 

Byl celkem fajn. I z něho trochu táhlo, ale ne tolik jako z jiných jejích chlapů. Snažila jsem se nemít ho ráda. Asi jsem na něj chtěla svalit veškerou vinu, ale nešlo to. Tehdy mi táta ještě psal dopisy a v jednom z nich stálo, abych se chovala rozumně. Že si máma zaslouží být šťastná.

 

                A máma byla šťastná. Aspoň chvíli. Obviňovala tátu a mluvila o něm ošklivě, ale byla šťastná. Malovala se a zvala Liv na návštěvu. Ta s sebou občas přivedla i dceru, ale od té doby, co jsem ji kousla, už ne moc často.

 

Bylo mi dvanáct, skoro třináct. Táta nás opustil. Jednoho dne se probudil, otevřel skříň a nacpal si do modré tašky kalhoty a košile. Pak vešel ke mně do pokoje a pokusil se mi vysvětlit, co se ani moc vysvětlit nedalo. Odešel, ale pořád se zdržoval poblíž. V Bjølsenu, u Martyho. Volal mi. Setkali jsme se u Národního divadla, před stanicí metra. Někdy jsme se sešli na náměstí Youngstorget, jindy před obchoďákem Glasmagasinet. Zašli jsme spolu do restaurace Kaffistova. Táta pil kafe a já jedla, na co jsem měla chuť, i když to nebylo nic moc zvláštního.

 

                To on utekl a současná situace je jeho vina.

 

                Tak to aspoň tvrdila Kari celý zbytek mého dětství, než ve mně začalo hlodat dospívání. Ale to až později, v Bergenu, v Nordnesu, v dřevěném domku v jedné uličce.

 

                Později se stane něco jiného. S Kari. Se mnou.

 

                A odehraje se to v jakési slepotě.

 

                Ale nejprve musím dospět.

 

Pak umřel dědeček a táta odjel domů. Psal, že v New Jersey už to nemohl vydržet, a tak se přesunul do L. A. a posílal dopisy z různých míst na západním pobřeží. Hledal si bydlení a já zatím dospívala v Bergenu; někdy nás odpoledne nebo ráno zastihla lehká přeháňka, jindy lilo jako z konve několik dní v kuse. Těžký déšť. Burácivý déšť, během něhož celé město připomíná vlhký sklep, do kterého zatéká. Ulicí C. Sundta, do kopce uličkou Tollbodallmenningen a po Strandgaten, kolem statku Nagelgården až k parku. Můj pokojík v Nordnesu, náš dům, kde to vonělo prachem a kůží. Vítr, který mi čechral vlasy, a stromy: neklidné, klátící se v bergenském dešti sem tam jako nejistá mláďata.

 

                Později vyrostu a noci se naplní koleny a rukama, noci, kdy mi čelisti skoro září elektřinou. Noci, kdy světélkuju, jako bych byla vyrobená z fluorescenčního materiálu.

 

                Později otevírám pusu, občas abych se líbala, občas abych nadávala a občas abych mluvila o Johnnym Richardsovi a o tom všem.

 

Táta odjel do USA. Pár měsíců poté, co mě vzal do Drammenské haly na Bruce Springsteena. Mluvili jsme o tom, že odjede. To se mu musí nechat. Vždycky mi dal vědět. Že se stěhuje pryč. Poté co dědeček umřel a jemu nezbylo než odjet. Vždycky mi odpověděl. Snažil se, seč mohl, to jsem věděla. Byl hubený a zarostlý a nechtěl působit mrzutě. Tvrdil, že se všechno spraví. Zdědila jsem jeho gramofon a sbírku desek. Než jsme se s mámou po tátově odjezdu přesunuly do Bergenu, sedávala jsem v jeho pracovně, schoulila se v křesle a pořád dokola poslouchala Bruce Springsteena. A v jednom kuse jsem brečela jako dítě, kterým jsem také byla.

 

                Slíbil, že mi bude psát, a taky psal, tedy nějakou dobu. Potom přestal, ale to nevadilo. Máma ho kvůli tomu očerňovala. Ani své dceři nenapíše, říkávala, jako by se snad ona chovala příkladně.

 

                Ale tak to nebylo, takhle to mezi námi nefungovalo. Vždycky jsem dokázala rozlišit, co je důležité a co ne. Na čem záleží a co jsou jenom hlouposti. A tak jsme odjely do Bergenu, máma na chvilku pookřála a mně se v tichu tamní školy líbilo. Bydlet v Bergenu se mi vždycky líbilo. Jenže pak se Kari roztřásla a zbytek znáš.

 

Předtím se toho ale udála spousta.

 

(s. 7–11)

 

 

 

přeložila Jitka Jindřišková

nakladatelství Dybbuk, 2018

ISBN: 978-80-7438-197-3

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB