Josef Straka: Cizí země


Strala výřez přebalJosef Straka doposud proslul především svými básněmi a kratšími básnivými prózami, z nichž prosakuje jemná melancholie, syrové existenciální klima, osamělé ohledávání světa v pohybu, za chůze, během cest a pobytů v cizích městech a cizích zemích. Próza Cizí země je nenápadná česká tragédie z časů, jež nenašly důvod přát citlivým a noblesně umírněným, ale naopak se rády kořily otravně průrazným, bezohledným a ke všemu odhodlaným. Z doby, jež veškerý idealismus smetla ze stolu. Autor dobře ví, že nemá šanci tohoto nepřítele porazit, ale ani mu nehodlá jít na ruku. Vzdoruje v podzemním baru či na řídce navštíveném čtení poezie, a pak o něm vydává křehké, ale vnitřně odolné a osvobodivé svědectví. Kniha vychází s ilustracemi Jany Majcherové a doslovem Jana Štolby.

 

 

Josef Straka (*1972) je autorem dvou básnických sbírek z 90. let („a…jiné časy“ a „Proč.“) a knih básnicko-prozaických textů Hotel Bristol (2004), Město Mons (2005), Kostel v mlze (2008) a Malé exily (2014). Publikoval v domácích i zahraničních literárních a kulturních časopisech a antologiích, jeho texty byly přeloženy do šestnácti jazyků včetně angličtiny, němčiny, španělštiny nebo arabštiny. VystoupiStraka přeball na mnoha domácích a několika zahraničních básnických festivalech (Německo, Srbsko, Rumunsko, Řecko, Mexiko, Makedonie aj.). Redakčně spolupracuje s literární revue Weles, s literárně-kulturním časopisem H_aluze a jako dramaturg, organizátor a moderátor večerů poezie pak s Domem čtení Městské knihovny v Praze, AVOID Floating Gallery a pražskou kavárnou Liberál, dále s Knihkupectvím a antikvariátem Fryč v Liberci, Světem knihy Praha, mezinárodním básnickým festivalem Den poezie ad.

 

 

Ukázka z knihy:

Čas ubíhá neskutečně pomalu. Už nelze, zajíždění do jiných měst. Už nelze cosi jednoduchého rozpoznat. Snad únava, spíše nemožnost vytržení. Podoby podob. Přichylování. Vidím město průzorem jiných měst a dálnice mezi nimi už nic nesvedou. Rozhovor, který se kdesi zaslechl, má jen minimální platnost: žena vyčítá muži promarněný den. Natěšenost, dá se ještě vystopovat z její tváře, jako z „těch“ co měla před několika lety. Zachumlání. Prý přibývá ghett. Jsou dovedně ukrytá, přesto je jich stále víc. Ghett těch, kteří se neumějí přizpůsobit. Období „milých“ ghett a kaváren v zapadlých částech města. Žádné pro a proti, spíše jen strávit jeden večer ve zcela jiné společnosti. Pak se tam vracet. Ne oddělující, ale oddělené. Naslouchání slovům, která jsou kdesi dole někým říkána, přednášena, opravdu těch míst přibývá.

 

                Chodci z jednoho místa na druhé, snažící se cosi pochopit, zaznamenat. Zaposlouchávají se. Vyplňují hluché pasáže přechodů. Hluché dojezdy tramvají a autobusů. Jsou tady a zároveň i někde jinde. A někdy také nic nemohou najít. Tak trochu stále musí být v nějakém pohybu. Jsou jakýmisi spojkami mezi jednotlivými ghetty. Jejich chodectví má jistou váhu. Slovo „Jinde“ vzrušuje. Každým rokem o něco víc. Nakonec se ghetta bez našich „propojovatelů“ už neobejdou. Přidávají další rozměr. Podávají nějaké zprávy, v čase, kdy noviny věří v jistou lež, které postupně stále více věří.

 

                Zase psát. Zase, i když trochu nejistě. Vracet se. Něco jakoby „vyškrábat“, vynést na světlo jako kartu, která se chce i nechce vynést. Ukázat druhým. Že být ve hře. Život, který je hrou jen do jisté míry. Nebo je všechno strašně těžké rozplést. Den po dni. Nebo po jistých úsecích. Něco vy nechat. Objeví se to jinde. Jen se příliš netuší kde. Teď tichá procházka skoro nekonečnými stezkami. Proplétání a zamotávání. Tiché dny, které mají své určení.

*

Procházet se. Léta. Pro způsob objevování, vyjasňování. Neustálé chodectví, dlouhá asfaltová stezka mezi dvěma polabskými městy nebo vesnicemi ve sněhu. Ledové plotny, chvíli nějak balancovat na několika metrech čtverečných. A dál. Někam se dojede vlakem, spěšným vlakem, až na okraj této země, jde se po hraniční čáře, nebo jindy ráno vyrazit v půl šesté a procházet se čtvrtěmi, než se objeví první lidé. Třeba se vracet. V jakýchsi kruzích. A přesto někam. Neví se, zda kupředu, ale jde o objevování. Explorace. Stále důležitější. Pro detaily, jednotlivosti, zahlédnutí. Skoro nutné, ne jako úkol, ale pro záznam. Stálé balancování na hraně. Stálé propojování. Různých úseků. Dát tomu důraz. Skoro všemu. Na ledové plotně u cedule „Pod lesem“ se pak náhle rozjíždějí nohy. Prsty se zachycují sněhové hradby. Uhýbá se projíždějícímu vozidlu. Do cíle toho dne se pak dojde relativně klidně.

*

Zachycené prázdno v novinových titulcích. Svéhlavost. Sebe-střednost, a také jakási sobě-střednost. Nic asi neobyčejného. Jen kolorit. Líté boje, lítost. Vcelku nenápadné divné dny a jejich předehry. Předscény. Účast forbín. Účastníci, a také ti, co nechtějí. Zachytit ono letmé, přesto ale znatelné líté prázdno. Neúčastná lítost a do-sebe-zahleděnost, jakási „střednost“, která se ráda pyšní opakováním. A často, kdovíjak často.

 

                Stejně pak nenápadné prázdné dny. Podivnost, která se směňuje v divném kursu. Směnné, výměnné hodnoty úsměvů a vygenerovaných vět. Milionté opakování soutěže „ještě za ještě“. Kroutivé pohledy, když není stanoven denní kurs měny. Rádoby nahozené věty, nedávající ani po hodině žádnou souvislost. Nezkusí to někdo? Význam na chvíli popřen. V podpalubí, v jakémsi podpalubí, zápas o nalezení správného slova. Šumy a též vlnění vody. Další vlnění. Unavené hlasy, chtějí platit. Vyhovují. Další stanovená cena. Tentokrát za ně co konkrétního. Sečtení položek, lístek s údaji ležící jen nedaleko malé loužičky na stole. Platí se, co je stanoveno. Dny v účtovacích kancelářích pokračují. Zápasy, líné líté únavné boje.

*

Záměry slov. Dochází někdy k neprotknutí, necitlivě, s ranami. Nově pak někdy definovat čas. Začíná to postupně. „Začíná to postupně,“ pomalu opakuje hlas. Hlas, který říká i to, co je vedlejší. Všechny ty vedlejší koleje, na nichž hrajeme hru na svou účast. Hrát je někdy také spolupobýt. Chtěné i nechtěné spolupatřičnosti. Známe to, slovo pobývat v mnoha podobách. V naklonění úhlů, ve znázorňování, a stejně je to někdy neprůhledné.

*

Dobíhání. Cirkus vět. Ekvilibristika spodnosti a lehké, takové té přijatelné nízkosti. S úsměvem, bez dramat. Žvanivé žvatlání opilce od vedlejšího stolu. Chce navázat kontakt, ale nedaří se. Obsluha jej po úvodním entrée přesouvá k zadnímu stolu uvnitř. Společnost ve svých dovolenkových podobách. Získává na chvíli ještě hrůznější rysy. Syrovější tvář. A úsměvy a úsměvy. Trpkost. Hrubiánská nabídka jídel. Grobiánské odpovědi. Pak zas hlasitý smích, a ticho. Několik hodin. Užívání si, prý. Hledání cosi ve smartphonech, sociálních sítích. Vše se kamsi ponořuje. Ještě pár nutných slov jak bylo na jakési dovolené. Pak už nic, nebo skoro nic. Jen člověk vycházející z domu s připravenou kartou, kterou za rohem zasouvá do drážky v bankomatu.

*

Ještě si nic nedomýšlet. Zbytky snů, jejich cupaniny, odeznělý tón. Nic se najednou nezdá, vše je přítomné. Hlasitý zvuk, který proniká i skrze okno. Zapsat to všechno, ale ne, nakonec vynechat některá slova, skoro až kusé záznamy bez spojek a návazností. Jiná slova pak zapsat ještě mimo, na souběžně vytažený papír. Zapomenutý hlas do telefonu něco říká, není ale slyšet co. Byt, který se náhle musí opustit. Už tě nic nesvazuje. Výtahy jezdí nahoru a dolů, čekáš. Metro plné jakýchsi pojízdných lidí, pojízdných ve svém životě, vše jim najednou vychází, dojedou. Na místo určení.

*

Na několika stanicích skupinky lidí, oblečení jako z nějaké show či prezentace různých stylů.

 

Jsou domácí. Chovají se tak. Přidávají na hlase, prý aby je bylo lépe slyšet. Nejsou prý stoprocentně nazvučeni. Varovný prst, někdo něco říká směrem k nim. Celé město pak takto podjet. Betonové nástupiště na začátku polí. Hlasy lidí promíchané s těmi, co přijeli z menších měst. Je to všechno rychlé. Nastupuje se. Ještě se neví, jaký to bude den. Hodiny ukazují dvě minuty po odjezdu, nástupiště mizí, lidé také.

*

Chybí tomu postavy. Myslíš, a také zapomínáš. Pochody tváří v celé nutnosti zahlédnutí, vstupů a výstupů, něco z toho spatřit, zařadit. Zaškatulkovat, vymyslet kód připomínání. Průjezdy autobusů, všechny ty nájezdní plochy, autostrády, bariéry podél. A znovu se nějak přiblížit lidským osudům. Rozmýšlet, krátce se zavřenými víčky, někteří vystupují, spolu s nimi časy, které se opomněly započíst. Zástupy, šum, dopovídávání vět. Slyšíš pak opakovaně někoho, kdo si chce na místních tzv. namastit kapsu, jak se tomu říká, on říká privatizovat, teď se o tom tak mluví. Jasně, poctivě, musí se v tom naučit chodit. A my také. Pak se vylíhli další. Vzpomínáš si ale na toho malého dopravce, dovozce potravin a cukrovinek v Žerotíně, přijel, využil, v tom nejlepším slova smyslu, že ve vesnici není hospoda ani krámek a zůstával se svým autobusem dlouho do noci, prodával skoro až do půlnoci. Květen 1989. Pak těsně po revoluci jich najednou začalo přibývat, živnostníci, drobní podnikatelé, ty, kterés takto potkal, sis zaznamenal, že v té a té vesnici jeden, dva noví, nový krámek, prodejna, a radoval ses, jak se vše mění. To rané romantické období, které možná vůbec nebylo romantické, ale přišlo ti to tak, prožili jsme tak dva, tři roky. Iluze jsou asi zbytečné. Postupné ubývání. A nekonečné přesvědčení, že se všichni převlečeme do manažerských šatů. Tenkrát tomu propadli mnozí. Extrovertovaní prodavači všemožných barev. Hovory od zadních stolů trochu varovaly a nabádaly k opatrnosti, ale neposlouchaly se. Do té doby, než se vynořil nějaký divný pocit. Ten nijaký, přesto stále silnější pocit konce první a začátku druhé půle devadesátých let. Pak cosi hledáš, vynořují se zas tváře. Zas jsi v nějakých polokavárnách pro místní teplákovou mafii. Rozhovory jsou nasamplované, použité smyčky z techno-acid věku konce devadesátých let. A zdá se ti, že tam vidíš ty stejné lidi, jenže utíká čas a jsme o patnáct let dál. Ale tady asi tak trochu ne. Toto město-mezistav. Najednou tomu chybí reálné postavy, vytlemené postavy ředitelů socialistických podniků, ÚNZů, vedoucích odštěpných závodů, kteří si zprivatizovali majetek a též životy svých blízkých, klučíků v nablýskaných vozech pracujících v takzvaných finančních službách. Majitelů dalších a dalších autoservisů a autoslev. Všelijakých byznysmenků, kteří obchodují s čím se jen dá.

*

Přibývají písmena. Prsty lehce od něčeho umatlané. Stmívá se a je to tak dobré. Všechny ty podzemní tunely do vybraných kaváren. Hlasy, množství externích hlasů. Naboostrovaný tón. To zrychlené popojíždění tramvají. Slova, která dořekneme, domyslíme, dovymyslíme až potom. Vcelku dobře vnímáme uspořádání. Chaosy, dílčí nedostatky se nás prý už netýkají. Nebo je ani nechceme.

 

                Je hezké pak vynechat odstavce, stále delší odstavce. Jemným přeškrtnutím zničíme trochu té minulosti, všechny nánosy minulostí, které se vždy tak rozdrobí do nesouvislých celků. Pak to prohlásíme možná za nedůležité, i když víme, že nedůležité to není. Ale chováme se tak. Jdeme zas kolem všech těch „bunkrů“, ze kterých vychází něco divného, nějaký divný odér, a mizíme v neurčitě neosobních centrech nákupů, v soutěžích o co nejvíce napěchovaný košík, snad možná i v soutěžích o co nejlépe zaparkovaný vůz. Vstupy a výjezdy z komerčních, komercio na lizovaných zón (města). Nějak se v tom dokonalém marketingu ale ztrácíme, někdy chceme jen prolézt, prolézáme tedy. Na stanice kolem prefabrikovaných skladů a budov.

 

 

nakladatelství Cherm, 2018

ISBN: 978-80-86370-70-5

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB