Petr Pithart: Prsty do ran I. (výběr z textů z let 1960–1989)



Pithart výřez přebalPrvní díl souboru kratších textů Petra Pitharta přibližuje třicetileté období šedesátých až osmdesátých let 20. století. Po ukázkách z mladických básnických pokusů shrnuje autorovu polemickou publicistiku v Literárních listech roku 1968, samizdatové texty a záznamy debat v disentu, stati z exilových periodik i „zprávu o stavu společnosti“ z října 1989, která předpověděla to, co si z minulosti poneseme po 17. listopadu dál.

 

 

Petr Pithart se narodil 2. ledna 1941 v Kladně do rodiny právníka a komunisty Viléma Pitharta. Roku 1954 byl otec jmenován československým velvyslancem v Bělehradu. Čtrnáctiletý Petr Pithart v té době již navštěvoval gymnázium a musel zůstat v Československu, kde žil na internátě Ministerstva zahraničí. Ve svých 16 letech se dostal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, začal se zajímat o dějiny a politické dění a pozvolna prozírat. Ještě za studií vstoupil do KSČ. V letech 1962–1971 působil jako odborný asistent na Právnické fakultě UK v Praze a od poloviny 60. let psal do Literárních novin. V roce 1967 mu Zdeněk Jičínský nabídl spolupráci v týmu Zdeňka Mlynáře v Akademii věd, který měl reformovat politický systém. Začátkem srpna 1968 vycestoval s manželkou a novináři do Izraele, aby podpořili obnovu diplomatických vztahů, na podzim se pak účastnil spolu se svými studenty okupační stávky a odevzdal stranickou legitimaci. V roce 1969 přesídlil s rodinou do Oxfordu, kdePithart přebal dostal stipendium, avšak před uzavřením československých hranic na podzim 1969 uposlechl výzvy komunistické vlády a vrátil se. V roce 1971 byl vyhozen z Univerzity Karlovy, v letech 1971–1973 pracoval v jižních Čechách v maringotce u Vodních zdrojů, napsal zde svůj první rozsáhlý text Obrana politiky, který koloval jako samizdat. V letech 1973–1977, kdy byl zaměstnán jako podnikový právník v Praze, spolu s Janem Kavanem žijícím v zahraničí organizoval obousměrné pašování samizdatové, exilové literatury v tzv. „kamionu“. V roce 1977, po podepsání Charty 77, předal tuto práci Jiřině Šiklové. Jakožto signatáře Charty ho vyhodili z podniku, pracoval poté jako noční hlídač, obalový referent a knihovník. Po revoluci 1989 jej zvolili za představitele Občanského fóra. V letech 1990–1992 byl předsedou vlády ČR, v pozdějších letech předsedou Senátu, působil jako vedoucí Katedry politologie a sociologie PF UK. (zdroj: www.pametnaroda.cz)

 

 

Ukázka z knihy:

ŽIVÁ SLOVA

Československý rozhlas, 26. 1. 1969

 

 

O vlastenectví pravém a nepravém

Že by to bylo opravdu tak snadné stát se vlastencem? Že by k tomu stačilo, jen aby jednal někdo jiný a my bychom se pouze obranným postojem, vlastně přes noc, tak velice změnili? Že bychom se vlastenci mohli stát převážně cizím přičiněním, jaksi bezděčně?

 

                To snad opravdu možné není. Dříve však, než vyřkneme zcela definitivní soud, bude zřejmě třeba zamyslet se nad samotným pojmem vlastenectví. Vždyť si pod tím může opravdu každý představovat něco jiného.

 

Vůbec nechci s pohrdáním a despektem shlížet k spontánním projevům pocitů radosti a hrdosti. Myslím si však, že tohle k vlastenectví zdaleka nestačí, že to může být právě tak pouhý výraz našich národních komplexů malosti, zaostalosti za velkým světem, že to může být docela jen maska, kterou se snažíme překřičet v sobě strach z provincionalismu.

 

Odtud, od našeho dnešního vztahu ke všemu českému či československému, vedou dvě cesty. Jedna k pocitům a náladám spíše toliko nacionalistickým, druhá ke skutečnému vlastenectví. Takže stojíme na křižovatce.

 

                Nacionalismus, a nemusíme si pod tímto pojmem představit hned agresivní choutky, které by v našich zeměpisných šířkách vypadaly ostatně jen a jen směšně, je totiž stav citové rozjitřenosti, který se neobejde bez neustálého porovnávání s druhými národy a státy, třeba se sousedy.

 

Vždycky, když je nám zle, máme přece slabost lhát si do pusy. Glorifikovat naši historii, rysy našeho národního charakteru. Oslavovat se, zastírat naše slabé stránky, vynášet se nad jiné. Ani dnes nám není právě do zpěvu a bojíme se, abychom se zase nezačali sami sobě – příliš líbit.

 

Velice chci zdůraznit oprávněné a přitom sebekritické sebevědomí. Vlastenectví není něco „navzdory jiným“, nestojí na rozdílu, byť i po zitivním, kterým se lišíme od cizozemců. Nestojí a nepadá s protiklady, které mluví pro nás, s přikládáním centimetru. Vlastenectví musí vědět o svém pozitivním obsahu, vlastním pozitivním obsahu.

                Znovu nám byla nedávno položena otázka po smyslu naší státní existence, po smyslu našich dějin, našeho politického úsilí. Znovu to všechno bylo učiněno přes noc nesamozřejmým. A my, dříve, než právě samozřejmost a smysluplnost naší existence v tomto sopečném středoevropském prostoru budeme chtít dokazovat druhým, světu, budeme si ji muset dokázat sami. Budeme muset sami nalézt pevný zdroj sebedůvěry; jinak nám nezbude než zase prokazovat vlastenectví držením palců těm našim nešťastným hokejistům.

 

                Osm měsíců prodlouženého československého jara není právě špatný vklad pro takovéto hledačské úsilí. Ale byla to přece jen krátká doba. Jí předcházel Novotného režim, který jsme nakonec – trpěli. A jemu zas padesátá léta. Před tím protektorát. Máme před sebou tedy nesnadný úkol se vším tím se kriticky vyrovnat a najít pozitivní hodnoty, které by měly platnost trvalejší. Které jsou nejen specificky naše, ale mají právě i obecně lidskou platnost. Najít hodnoty takové, aby se o nich mohlo říci, co již požadoval František Palacký: dobré, české, nechť je i dobré lidské. Nepochybuji, že takové hodnoty tu jsou. Lišit od jiných se budeme muset chtít především v míře lidské univerzálnosti našeho přínosu pro moderní civilizaci.

 

Že právě dnes to snad ani nejde, že snad tak ještě v červenci? Nevím, nejsem si zdaleka jist. Rozhodně nesouhlasím s poraženectvím, které se vzdává předem. Které se oddává vlasteneckému bolestínství, nářkem nad poměry, nad nešťastnou geografickou polohou, nad zlou dobou a vůbec nad zlým, nepřejícím světem. Nesouhlasím s nářkem, který si těmito stížnostmi opatřuje jakési totální alibi, omlouvá si jimi vlastní slabost, vlastní selhání. Jistě, možná že neuspějeme, že v historicky dohledné době nebudeme moci předat světu poselství humánního společenského řádu. Což ale samo snažení, i bez spolehlivé garance úspěchu, není s to naplnit náš život smyslem, ano, i štěstím? Což právě pro ztížené podmínky nemáme dnes výjimečnou příležitost osvědčit naše zaujetí, vytrvalost až tvrdohlavost, naše sebevědomí, sebevědomí Čechů a Slováků? Což nemáme právě dnes příležitost naplnit naše rozjitřené národní city opravdovým vlastenectvím a nesentimentálně se přitom zbavit příjemné sebelítosti, fangličkářství, bláhového utíkání se do šťastnějších dnů naší minulosti?

 

                Neutečeme sami sobě. Buď v nás něco je, a pak se to musí ukázat právě dnes, anebo nám nezbývá, než budit lítost sami nad sebou a dětinsky vyvolávat soucit světa, ostatně málo soucitného, nad českými vlastenci, kterým zbývá jen slza v oku při písni Kde domov můj.

 

                Definitivní porážku si můžeme uštědřit jen sami. Ano, podlehneme-li tak snadno omluvitelné slabosti, byť by se i zdobila národní trikolorou.

 

                Nacionalismus je tuze snadný. Dokáže jej roznítit cokoli, co je právě po ruce. Vlastenectví pak je úkol, práce na léta, na desetiletí. Právě proto je volíme.

 

 

nakladatelství Academia, 2018

ISBN: 978-80-200-2850-1

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB