Zuzana Dostálová: Hodinky od Ašera



Dostálová výřez přebalCo trápí dnešní třicátníky? Přemíra stresu, pocit osamění, nebo jen to, že si nemohou dovolit drahé hodinky? Zuzana Dostálová vypráví ve svém ryze současném románu Hodinky od Ašera o reálných starostech moderní doby a o podvodech všeho druhu.

 

 

Přestože je Dostálová aktivní muzikantkou, před několika lety odbočila mimo uměleckou dráhu a rozhodla se provozovat studio s interiéry. „Měla jsem tak možnost poznat poměry v oblasti obchodu. K napsání románu Hodinky od Ašera mě vedla překvapivá zkušenost, jak trnitá cesta to je,“ říká Dostálová. Zjistila, že vybudovat krásný obchod, být vstřícný k zákazníkům a přistupovat poctivě k práci nestačí. „Člověk musí bojovat s byrokracií, lidskou arogancí, vypočítavostí, neúctou a zbabělostí. Ty mohou nakonec bez varování vyústit v trvalé následky typu exekuce. V naší republice je kolem osmi setDostálová přebaltisíc malých podnikatelů, to není malé číslo, a podle mých zkušeností se téměř každý z nich s podobnými problémy setkal,“ vysvětluje Dostálová.

 

Svoji zkušenost v románu předala hlavním postavám, mladému páru Karlovi a Heleně, kteří opustí svá dosavadní zaměstnání. Do toho řeší vztahy: milostné, ale i přátelské, vztah k nevlastnímu dítěti nebo mezigenerační vztahy nejen v rodině. Její hrdinové se nevyrovnávají s traumaty minulosti, ale jsou ukotveni v přítomnosti, mají své současné sny i problémy – kariéru, exekuci, bydlení…

 

Zuzana Dostálová foto Jana BenešováVioloncellistka a spisovatelka Zuzana Dostálová (*1976 - na fotografii vlevo) vydala v roce 2016 svou prvotinu Proč všichni odcházejí. Je také zakladatelkou facebookového projektu Povídky ze zdi, jehož podstatou je štafetové psaní. S autorkami Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou letos vydala novelu Johana.

 

 

Křest románu Hodinky od Ašera proběhne ve čtvrtek 29. 11. Od 19 hodin v pražském podniku Času dost, který se nachází v nově zrekonstruovaném objektu Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde knihu pokřtí spisovatelka Bianca Bellová.

 

 

Ukázka z knihy:

I.

NA JEDNÉ Z LETENSKÝCH ZAHRÁDEK

 

Slunce se opírá do čela, na stole zbytek piva. Hospodský právě otvírá. Vosy doráží na opuštěné skleničky limonád, pak zabzučí a padají nemotorně dovnitř. Vlažný vítr fouká odleva a jemně hladí tváře. Přesto je cítit konec léta. Letos bůhvíproč o něco dřív.

 

                Helena doběhla a v předklonu se vydýchala. Dnes si dala jen tři kilometry. Čeká na ni Olina. Sedávají na jedné z letenských zahrádek a popíjejí bílé. Tak jako každou sobotu dopoledne. Už tolik let.

 

                „Dáme ještě jednu?“ zeptala se Olina.

 

                „Nechci.“

 

                Helena si až s přehnanou starostlivostí počítá spálené kalorie. A Olina se jí směje. „Všechny kalorie, co běháním spálíš, tady každou sobotu do sebe zpátky naliješ,“ říkává.

 

                Helena to ale přehlíží. Má ji ráda. Na vysoké spolu bydlely v podnájmu, bylo jim čtyřiadvacet a Olina ji vysekala z úzkostných stavů. Ten rozchod jí dodnes nahání husí kůži. Olina Heleně vařila třezalkový čaj a čtrnáct dnů za ni dodělávala disertační práci. Už proto ji má ráda a její hloupé řeči o kaloriích ignoruje. I teď, po letech, ačkoliv se vidí méně.

 

                „Běhám proto, abych mohla pít víno. Nula od nuly pojde, ne?“ odpověděla Helena a zadívala se zase doleva. U stolečku seděl muž v kraťasech, pokuřoval a četl. Byl celkem hubený, u židle batoh, na stole půlka piva. Vosa se dotěrně točila kolem jeho hlavy a sedala na ulepený ubrus. Nevšímal si jí. Helena by už dávno pobíhala kolem a prosila, ať „to“ někdo zabije. Kličkovala by kolem stolů, přestala by se ovládat, a kdyby bylo nejhůř, vběhla by do vozovky. Fobii z vos neskrývala. On si ale v klidu četl knížku, pomalu otáčel stránky a přehazoval nohu přes nohu.

 

                „Kdo to je?“ zašeptala Olina.

 

                „Nevím, chodí sem už měsíc.“

 

                „Hezkej.“

 

                Helena pokrčila rameny a otočila se k vínu. „Asi bychom na něj neměly tak blbě koukat.“

 

                Olina vytáhla zrcátko a zkontrolovala nos, přitom nenápadně v odrazu sledovala muže s knížkou. Ani se nehnul. Pak zničehonic vstal a zmizel za akáty.

 

Helena se vydala domů. Musí dohánět resty z předešlého týdne. Padla do postele a zavřela oči. Zase uviděla Dana, je to už skoro šest let, a pořád se jí pod víčky zjevuje ta samá scéna. Sprchuje se, utře se do ručníku a zapne si šaty. Za půl hodiny mají být s Danem před Národním divadlem. Větrák hučí a na oknech se sráží voda. Od té doby co majitel Danova bytu nechal vyměnit dřevěná okna za plastová, mlží se při každém sprchování. Prohrábla

 

vlasy a stočila je do drdolu. Otevřela a došla do pokoje. Pro sako.

 

                „Dane?“

 

                Nikde nikdo.

 

                „Dane?“

 

                Oblékla sako a sedla na opěrku křesla.

 

                „Dane, kde jsi, už jsem!“

 

                Oči se jí náhle zastavily na kousku papíru jen tak položeném na stole.

 

Heleno,

 

až tohle budeš číst, budu už pryč. Promiň, snad budu mít někdy příležitost Ti to vysvětlit.

 

                Přenechám Ti nájemní smlouvu, nebo si najdi něco svého. Rozhodni se sama, jak chceš a co je pro Tebe lepší.

 

                Dej mi vědět, prosím, do pondělí.

 

                Omlouvám se.

 

Dan

 

Ticho, jenom ticho. Nic víc tady není. Proto slyšela ve sprše to divné cvaknutí, jenže u Dana to bylo normální. Pokaždé zavíral do všech pokojů, protože neměl rád otevřené dveře.

 

                Helena ještě pořád drží papír v ruce. Možná, že se i na chvilku pousmála, protože nevěřila. Jenže teď se slzy valí ven, samy od sebe. Dopadají na květované šaty, ty nóbl, jak Dan říkával, ty, jak jí moc slušely. Vlastně ani nebrečí. Nehýbe se, jenom ty slzy.

 

                Nakonec onemocněla, dostala zápal plic, prý oslabená imunita. A ona přesně ví, co ji oslabilo. Všechnu sílu do života jí vzal Dan. Vysál z ní všechny naděje.

 

                Z bytu odešla a sestěhovala se s Olinou. Dodnes neví, co se tenkrát stalo.

 

Helena už zase polyká slzy. Kdy už se té vzpomínky zbaví? Choulí se do peřin a marně si namlouvá, že snad už zítra.

 

Ráno otevřela okno, něco ji táhlo ven, oblékla se a vyběhla do letenských sadů. Dvakrát minula zahradní restauraci, byla prázdná. Hospodský otvíral slunečníky, dlaní stíral z ubrusů poslední kapky po noční bouřce. Oběhla ještě jednou stromořadí a vrátila se napotřetí. Ani neví, co ji tam táhne. Zastavila se, aby se v předklonu vydýchala. Teď jí to došlo. John Irving, Manželství do 158 liber. Béžová obálka s ženou v klobouku, četla ji před pár lety. V autobuse do Chorvatska. A četl ji i on. Včera.

 

                Sedla na jednu z mokrých židlí a upíjela limonádu bez cukru. Slunce se opíralo do střechy protějšího domu, od pískoviště křičely děti. Ve dvanáct už musí sedět u počítače a psát. Poslední dobou se jí čím dál víc nechce.

 

                Severin, hlavní postava, trenér v kategorii do 158 liber, vyměnil svoje manželství za cizí, snad tu knihu tenkrát ani nedočetla. Irving má lepší. A on ji včera četl s takovým zaujetím. Otočila se k tomu samému stolu, kde seděl včera dopoledne on. Byl ale prázdný…

 

                Odpoledne neudělala nic, ležela v posteli a pročítala starou korespondenci s mámou. Pořád se snaží pochopit, proč si tak nerozumí.

 

                Na stolku zadrnčel telefon. Volá Olina, Helena ve vteřině vymýšlí výmluvu.

 

                „Ahoj, Hel, pojď večer na výstavu.“

 

                „Nemůžu, mám práci.“

 

                „Když budeš sedět doma, zakrníš, nikoho nepotkáš a nikdo nepotká tebe,“ naléhala Olina.

 

                „Mám vážně práci.“

 

                „Tak nic.“

 

                Ten večer na výstavu Helena nakonec šla. A nechala se dokonce přemluvit, aby jela s Olinou na týden do lázní. Práci si vzala s sebou. Každý den korzovala nebo běhala v lázeňském parku, zatímco se Olina scházela na pokoji s Čeňkem, lektorem fitness. Seznámili se hned druhý den v místní nekuřácké kavárně.

 

                Helena vzala za kliku, bylo zamčeno. Čeněk se dnes zdržel na pokoji nějak dlouho. Na recepci alespoň napsala dva pohledy. Mámě a paní Heřmanové z domu. Žije sama s bílým špicem. Občas nemůže na nohy.

 

                Napodruhé už zámek klapl. Nakoukla do místnosti. Olina seděla na posteli a vzlykala. Zítra jedou domů.

 

                „Já tady, Hel, snad zůstanu,“ utírala si slzy a pomalu skládala věci do kufru.

 

                Odjížděly brzy ráno. Helena se těšila, ale Olina špatně spala. Každou chvíli cosi ťukala do mobilu a dívala se skrz střešní okno nahoru.

 

                Helena myslela na Dana.

 

                Bude jim třicet a obě jsou samy.

 

 

 

nakladatelství Paseka, 2018

ISBN: 978-80-7432-922-7

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB