Italo Calvino: Nesnadné idyly



 

Calvino výřez přebalDva svazky textů slavného italského autora vycházejí z povídkového souboru I racconti (Povídky), který sestavil sám Calvino a v Itálii byl poprvé vydán v roce 1958. Vůbec poprvé jsou nyní v českém překladu představeny dva oddíly, a to Gli idilli difficili (Nesnadné idyly) a Le memorie difficili (Nesnadné vzpomínky). Nesnadné idyly zahrnují 32 krátkých textů z let 1945–1958 a zachycují dospívání v Ligurii, partyzánský boj nebo komicko-pohádkové výjevy z městského života.

 

 

 

Tematicky i stylisticky různorodé povídky souboru Nesnadné idyly spojuje soustředěná vnímavost ke všemu, čím člověk o sobě vypovídá a čím věci vypovídají o člověku. Úvodní texty jsou vzpomínkami Calvino přebalna krajinu dětství, na Ligurii – magický prostor mezi mořem a skalami. Zároveň jsou nejzřetelnějším dokladem lyrického základu calvinovského „realismu“, jedinečného daru básnického vidění, schopnosti předávat slovem neobyčejně přesné, čisté a emocionálně působivé obrazy. Další povídky evokují zkušenost odboje, války a násilí a bývají charakterizovány jako vyprávění s prvky napětí a hrůzy. Jiné čerpají z poválečného chaosu a zachycují obyčejné hrdiny s jejich primitivními touhami. Řada textů si pohrává s pohádkovou topikou a zvláštní blok pak představují povídky o prosťáčku Marcovaldovi, ve kterých je zobrazen fenomén moderního velkoměsta. Nesnadné idyly dokazují, že Italo Calvino je i v rámci maupassantovsko-čechovovské povídkové tradice zcela výjimečným autorem.

 

Italo Calvino (1923–1985), prozaik, excelentní povídkář, esejista, novinář a nakladatelský redaktor, patří mezi nejvýznamnější italské autory druhé poloviny 20. století. Narodil se v Santiagu de Las Vegas na Kubě, dlouhá léta žil v Turíně, v roce 1967 se s rodinou přestěhoval do Paříže, kde se stal členem skupiny Oulipo. Zprvu se hlásil k neorealismu, později však v jeho díle převážila fantastika a experiment. Mezi Calvinovy nejznámější texty patří například: Neviditelná města (1972), Když jedné zimní noci cestující (1979), trilogie Naši předkové (1970), román Palomar (1983), Americké přednášky (1988) či množství povídek (souborně 1958).

 

 

Ukázka z knihy:

 

LOĎ PLNÁ KRABŮ

 

Letos se kluci z Piazza dei Dolori šli poprvé vykoupat jednu dubnovou neděli, kdy bylo nebe čerstvě blankytné a slunce mladé a veselé. Seběhli dolů strmými uličkami, vlněné záplatované plavky jim vlály, někteří už klepali po dláždění dřeváky, většina byla bez ponožek, aby se pak nemuseli zdržovat jejich navlékáním na mokré nohy. Běželi na přístavní hráz, přeskakovali sítě roztažené na zemi nebo zvednuté přes bosé mozolnaté nohy rybářů, kteří je v podřepu spravovali. Mezi útesy vlnolamu se svlékli, spokojeně vdechovali nakyslý zápach hnijících chaluh, sledovali racky poletující ve snaze zaplnit příliš rozlehlé nebe. Oblečení a boty si schovali v dutinách útesu, čímž vyvolali úprk krabích mláďat. A bosí a svlečení přeskakovali z jedné skály na druhou, čekali, až se někdo z nich rozhoupe skočit do moře jako první.

 

Voda byla klidná, ale ne průzračná, sytě modrá s pablesky ostře zelené. Gian Maria řečený Mariassa vylezl na vršek jednoho vysokého skaliska, přitiskl si palec k nosu a smrknul jako starý boxer.

 

„Jde se na to!“ zvolal. Spojil ruce před sebou a skočil po hlavě. Vynořil se o pár metrů dál, vyplivl proud vody a zůstal splývat.

 

„Je studená?“ ptali se ho.

 

„Je jako kafe,“ zakřičel a začal dělat prudká tempa, aby nezmrznul.

 

„Kluci, za mnou!“ zavolal Cicin, který se tvářil jako šéf party, ale nikdo o něj nedbal.

 

Do vody naskákali všichni: Pier Lingera, který udělal salto, Bombolo, ten skočil placáka, Paulò, Carruba a jako poslední Menin, který se vody bál jako čert kříže, zacpal si nos a skočil po nohou.

 

Pier Lingera, který byl ze všech nejsilnější, dal ve vodě jednomu po druhém pasáka, pak se všichni spřáhli a dali pasáka Pieru Lingerovi.

 

Potom Gian Maria řečený Mariassa navrhl: „Loď! Poplaveme k lodi!“

 

Napříč přes přístav bylo ještě pořád plavidlo, které za války potopili Němci, aby tam zatarasili přístup. Vlastně tam byly dvě lodě, jedna na druhé, ta, co byla vidět, ležela na jiné, úplně ponořené.

 

„Jo!“ zvolali ostatní.

 

„Dá se na ni vylézt?“ zeptal se Menin. „Jsou tam přece miny.“

 

„Blbost, houby miny!“ řekl Carruba. „Kluci z Arenelly si tam lezou, kdy se jim zachce, a hrajou si tam na válku.“

 

Plavali k lodi.

 

„Kluci, za mnou!“ zavolal Cicin, protože by rád velel. Jenže ostatní byli rychlejší než on a nechali ho vzadu, až na Menina, který plaval prsa a byl vždycky poslední.

 

Dostali se k lodi, která nad nimi proti čerstvě blankytnému nebi tyčila své boky černé od starého dehtu, holé a plesnivé, a obnažené nástavby. Vousy zetlelých chaluh se šplhaly vzhůru od kýlu, aby loď celou zakryly, a starý lak už byl po velkých dílech oprýskaný. Kluci ji obeplavali a pak zůstali pod zádí a luštili smytý název: Abúkir, Egypt. Šikmo napjatý kotevní řetěz se za skřípotu obrovských zrezivělých článků občas pohupoval ve vlnách.

 

„Nahoru nepolezeme,“ řekl Bombolo.

 

„Ale jdi,“ utrousil Pier Lingera a už visel rukama i nohama na řetězu. Vyšplhal se jako opice a ostatní za ním.

 

Bombolo v polovině sklouzl a spadl do moře na břicho. Menin se nemohl dostat nahoru a dva ho museli vytáhnout.

 

Obcházeli tiše palubu té rozpadlé lodě, hledali kormidelní kolo, sirénu, palubní otvory, záchranné čluny, prostě všechno, co by mělo na lodi být. Jenže tahle byla holá jako vor, pokrýval ji jedině bělavý trus racků. Těch tu bylo pět, seděli na zábradlí. Když uslyšeli pleskání bosých nohou, jeden po druhém vzlétli za mohutného plácání křídly.

 

„Krijá!“ napodobil jejich hlas Paulò a po posledním hodil šroubem, který sebral ze země.

 

„Kluci, jde se do strojovny!“ zavelel Cicin. Je fakt, že hrát si mezi stroji nebo v podpalubí by byla větší zábava.

 

„Dalo by se slézt na tu loď dole pod touhle?“ zeptal se Carruba. To by bylo teda něco být tam zavření, kolem nich a nad nimi všude moře, jako v ponorce.

 

„Ta spodní je zaminovaná!“ upozornil Menin.

 

„Sám jsi zaminovaný!“ řekli mu.

 

Pustili se dolů po schůdcích. Po pár stupních se zastavili. Pod nohama už měli temnou vodu šplouchající v uzavřeném prostoru. Kluci z Piazza dei Dolori stáli a jen se tiše koukali. Na dně té vody se černě leskly bodliny – byla tam kolonie ježovek, které roztahovaly ostny. A stěny kolem dokola byly obrostlé přílipkami, jimž z lastur vlály vousy zelených řas. Železné stěny s nimi vypadaly jako rozežrané. Na okraji vody se to hemžilo kraby, tisíci krabů všech tvarů a různého stáří, kteří pobíhali na svých křivých paprskovitých nožkách, otevírali klepeta a kulili nic nevidící oči. Moře tlumeně šplouchalo mezi čtyřmi železnými stěnami, omývalo plochá břicha krabů. Možná že celé podpalubí bylo plné tápajících krabů a jednoho dne se loď na jejich nožkách pohne a odkráčí mořem.

 

Vyšli na horní palubu na přídi. A tam uviděli dívenku. Předtím si jí nevšimli, a přitom to vypadalo, že tam byla celou dobu. Byla to asi šestiletá tlustá holčička s dlouhými kudrnatými vlasy, opálená, na sobě měla jen bílé spoďárky. Nebylo jasné, kde se tu vzala. Ani se na ně nepodívala. Byla soustředěná na medúzu ležící na zádech na dřevěné podlaze, se zplihlými girlandami chapadel poházených kolem. Holčička se ji klacíkem snažila obrátit vypouklou částí nahoru.

 

Kluci z Piazza dei Dolori zůstali stát s pusou otevřenou. Mariassa k ní přistoupil jako první. Popotáhl nosem.

 

„Kdo jsi?“

 

Holčička pozvedla modré oči ve snědé baculaté tvářičce. A pak se dál pokoušela nadzvednout medúzu klacíkem.

 

„Ta nejspíš patří k partě z Arenelly,“ řekl Carubba, který je znal.

 

Kluci z Arenelly brali mezi sebe holky, které se s nimi chodily koupat nebo si hrát s míčem, a taky válčit rákosem.

 

„Jsi náš zajatec,“ řekl Mariassa.

 

„Kluci!“ nařídil Cicin. „Dostaňte ji živou!“

 

Holčička dál šťouchala do medúzy.

 

„Bacha!“ zvolal Paulò, který se náhodou otočil. „Parta z Arenelly!“

 

Zatímco se jejich pozornost zaměřila na holčičku, kluci z Arenelly, kteří trávili ve vodě celé dny, připlavali pod vodou, tiše vyšplhali po kotevním řetězu a nenápadně přelezli přes zábradlí. Byli to malí podsadití chlapci pružní jako kočky, s hlavami ostříhanými dohola a snědou pletí. Plavky neměli černé, dlouhé a plandavé jako kluci z Piazza dei Dolori, nýbrž jen z jednoho pruhu bílého plátna.

 

Začala bitka. Kluci z Piazza dei Dolori byli hubení, samá šlacha, až na Bombola, který byl trochu tlouštík, ale prali se s náruživým zápalem, zocelili se drobnými rvačkami v uličkách starého města proti partám ze San Sira a z Giardinetti. Parta z Arenelly měla zpočátku navrch díky momentu překvapení, ale potom se kluci z Piazza dei Dolori stáhli na schůdky a nebylo možné je odtamtud vystrnadit. Za žádnou cenu se totiž nechtěli nechat zatlačit k zábradlí, protože tam by bylo snadné shodit je do vody. Nakonec se Pieru Lingerovi, který byl ze všech nejsilnější a taky nejstarší a chodil s nimi jen proto, že byl repetent, podařilo jednoho z Arenelly zahnat k boku lodě a shodit ho do moře.

 

V tu chvíli přešla parta z Piazza dei Dolori do útoku. Kluci z Arenelly, kteří jsou ve vodě jako doma, mají svoje zkušenosti a s nějakou hrdostí si nelámou hlavu, nepřátelům unikli a jeden po druhém naskákali do moře.

 

„Pojďte si pro nás do vody, jestli na to máte,“ volali.

 

„Kluci, za mnou!“ vykřikl Cicin a už se chystal skočit.

 

„Zbláznil ses?“ zadržel ho Mariassa. „Ve vodě nás porazí s prstem v nose!“ A pokřikoval na uprchlé protivníky nadávky.

 

Parta z Arenelly po nich začala šplíchat vodu, a to tak silně, že na lodi nezůstalo místečko, kam by nedostříkla. Nakonec je to přestalo bavit a odkraulovali s hlavou ponořenou a lokty ohnutými, jen se občas nad hladinou nadechli a vyfrkli spršku vody.

 

Kluci z Piazza dei Dolori zůstali pány bitevního pole. Vydali se na příď, holčička tam pořád ještě byla. Podařilo se jí převrátit medúzu a teď se ji snažila na klacíku zvednout.

 

„Nechali nám tu rukojmí!“ prohlásil Mariassa.

 

„Kluci! Máme rukojmí!“ zvolal Cicin vzrušeně.

 

„Srabi!“ zakřičel Carubba na kluky ve vodě. „Nechat ženskou v rukou nepřítele!“

 

Na Piazza dei Dolori měli velmi vyvinutý smysl pro čest.

 

„Pojď s námi,“ řekl Mariassa a chtěl jí položit ruku na rameno.

 

Holčička udělala posunek, ať se ani nehne. Už se jí skoro podařilo medúzu nadzvednout. Mariassa se sklonil, aby se podíval. V tu chvíli začala holčička klacík zvedat, medúzu měla na něm pěkně vybalancovanou, a zvedala ho a zvedala, až medúzu mrskla Mariassovi do tváře.

 

„Ty svině!“ zařval Mariassa, odplivl si a přitiskl si ruku na tvář.

 

Holčička na ně koukala a smála se. Pak se obrátila, došla na nejvyšší bod přídě, zvedla ruce, spojila bříška prstů, skočila šipku a odplavala pryč, vůbec se neotočila. Kluci z Piazza dei Dolori se ani nepohnuli.

 

„Hele,“ Mariassa si ohmatával tvář, „je to pravda, že medúza člověku spálí kůži?“

 

„Počkej si a dozvíš se to,“ řekl mu Pier Lingera. „Ale radši skoč hned do vody.“

 

„Jde se na to!“ zvolal Mariassa a vyrazil a ostatní s ním.

 

Pak se zastavil: „Odteďka musíme mít taky v partě ženskou! Menine! Přivedeš sestru!“

 

„Sestra je pitomá,“ řekl Menin.

 

„To nevadí,“ řekl Mariassa. „Tak jdeme!“ a strčil Menina a shodil ho do moře, stejně neuměl skákat. Po něm skočili do vody všichni.

 

 

přeložila Kateřina Vinšová

nakladatelství Dokořán, 2018

ISBN: 978-80-7363-900-6

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 27 Listopad 2018 14:28 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB