Eduardo Mendoza: Nesvatí svatí



Mendoza výřez přebalTři příběhy současného španělského spisovatele Eduarda Mendozy, zařazené do knížky Nesvatí svatí, napsal autor v různých obdobích svého tvůrčího rozmachu. V prvním příběhu rozkrývá autor lidskou malodušnost a přetvářku. Ve druhém pokrytectví, v němž žijí jednotlivci i společnost. Ve třetím vypráví příběh člověka z vězení, jehož od pádu na úplné dno zachránila literatura, které se začal věnovat. Ovšem bez ohledu na úspěch zůstává stále stejně nenapravitelný jako předtím.

 

 

Katalánský, španělsky píšící spisovatel Eduardo Mendoza se narodil v Barceloně 11. ledna 1943. Vystudoval práva a v letech 1973-1982 pracoval jako tlumočník v sídle OSN v New Yorku. Jeho prvním Mendoza přeballiterárním dílem se stal román Pravda o případu Savolta, který zaznamenal velký úspěch i v zahraničí. Česky dále vyšla Podivuhodná cesta Pomponia Flata. Námětem jeho děl je často společenské a politické dění v Barceloně, ale své příběhy vypráví s ironií a nadsázkou, s osobitým smyslem pro humor. K jeho zvláště pozoruhodným dílům patří román La ciudad de los prodigios (Město zázraků). V tomto fantaskně magickém příběhu popsal barcelonský život v období 1888–1929. Je držitelem řady významných literárních ocenění – v roce 2013 získal Evropskou knižní cenu za nejlepší evropský román a to za dílo Riňa de gatos, roku 2015 obdržel Cenu Franze Kafky, české literární ocenění, jež každoročně uděluje porota s mezinárodním složením, a o rok později mu bylo uděleno i nejvyšší ocenění pro španělsky píšící autory, Cervantesova cena.

 

 

Ukázka z knihy:

Dubslav obdržel zprávu o náhlém matčině úmrtí a součas­ně s tím ještě jedno stejně nečekané a ještě více zarážející sdělení, je‑li to vůbec možné, že jí byla udělena Evropská cena pro vědu za její objevy v oblasti oftalmologie. Obě zprávy v jediném a stručném telegramu z ministerstva zahraničních věcí dostal prostřednictvím španělského vel­vyslanectví v N’Djameně a předal mu je bělovlasý norský lékař, možná původně albín, pokožku zvrásněnou nepří­znivým klimatem a nečasem, nespolečenský a zaražený. Přijel do oblasti před několika roky (nazýval to tam ce replis de la terre, zastrčený kout země – zřejmě očekával, že Dubslav okamžitě porozumí) –, pevně rozhodnutý a se vznešenými úmysly. Po čase z něho strádání (ale i to, co viděl a slyšel) udělalo onoho poraženého dnešního člověka: civilizovaného Evropana, hlásajícího bezvýhradné opovr­žení domorodci, jimž nicméně pomáhal ze všech sil, zcela odevzdaně a úspěšně. Byl to pravděpodobně dobrý lékař, nebo alespoň profesionál dostatečně dobrý pro ono místo.

 

                Cestou z jedné osady do druhé, více ve vnitrozemí, na­vštívil nemocné, Dubslavovi předal oba telegramy a nako­nec, neposlouchaje jeho prosby, se vydal směrem na jihový­chod v náklaďáčku upraveném jako pojízdná ambulance. To ráno vyjel z Hadjeru a do setmění musel být v Koumře. Neměl čas na laskavosti.

 

                „Ale já se bezpodmínečně musím vrátit co nejdříve do Madridu,“ prohlásil Dubslav. „Podívejte se přece na tele­gram. Vidíte, právě mi zemřela matka.“

 

                Norský doktor střílel s přestávkami revolverem do vzdu­chu, aby zahnal domorodce. „Tak,“ vysvětlil, „se neodváží propíchnout mi gumy u auta, jak by to rádi udělali. Jenom proto, abych nemohl odvézt léky nemocným v sousedních osadách, v nichž sice žije stejné etnikum, nicméně, jsou, nikdo neví proč, ani jak to začalo, prostě z nějakých atavi­stických důvodů, pevně zakořeněných v nejtemnější a nej­kalnější části kolektivní paměti, jejich rivalové.“

 

                „Ale právě mi zemřela matka,“ naléhal Dubslav.

 

                „V tom případě není kam spěchat,“ mínil norský lékař. „Kdybyste teď odjel do Madridu, což není v žádném přípa­dě možné, stejně byste na pohřeb nedorazil,“ zdůraznil, „a na smuteční obřady budete mít celý zbytek života.“ On naopak musí řídit pětatřicet mil cestou necestou, dříve než se úplně setmí, jinak ho přepadnou beduíni. Zadrží ho, odvedou do svého stanu, a tam ho přinutí k zvrhlém a bolestivému obcování se zvířaty, tak mi to alespoň řekl.

 

                Dubslav se pohledem zeptal šamana a ten místo odpově­di pouze souhlasně přikývl. Ukázal na sebe a pak rozmách­lým gestem na zbytek osady, čímž naznačil, jak všeobecně platná je podobná zkušenost, sice obvyklá, přesto neméně traumatizující. Dubslav si uvědomil, jaké z toho plyne rizi­ko a jaké má štěstí: vždyť v průběhu dlouhé cesty se nikdy náhodně nepotkal s beduíny. I v tom, jako ve všem, vždy představoval výjimku, jednotlivce nehodícího se do statis­tik, se všemi výhodami, ale i s nevýhodami toho zvláštní­ho privilegia.

 

                Dubslav pochopil doktorovy důvody a nechal ho odejít. Potom hloubal o tom, co se přihodilo. Zpráva o matčině smrti v něm vyvolala zděšení zmírněné vzdáleností. Zde mu vše připadalo daleké, skoro nepravděpodobné. Tele­gram (poslaný ministerstvem zahraničních věcí a datovaný před třemi dny) neobjasňoval příčinu úmrtí. Dubslav byl s matkou krátce předtím, než se vydal na cestu, a našel ji v pořádku, překypující energií. Možná šlo o náhlý záchvat, pomyslel si. Zemřela‑li by následkem nehody, zmínili by se o tom v telegramu. Nic z toho teď nicméně nebylo důležité.

 

***

 

Dubslav svého otce, jugoslávského chirurga jménem Dub­slav, jen to, nepoznal. Matka přísahala, že příjmení toho muže zapomněla, navíc byl ženatý, měl v Bělehradě práci a rodinu. Potkali se na kongresu v Taormině a sdíleli dvě noci chladných důvěrností. Jugoslávský chirurg si jistě nikdy nepomyslel, že při té příležitosti zplodil Dubslava, a ani později se o jeho existenci nedozvěděl. Nevědomost nebyla neuvážená. Bylo to jednoduché: matka zjistila, že otěhotněla, až po návratu do Španělska, neuposlechla rady přátel a kolegů a rozhodla se dítě si ponechat. Vinou zmíněného zakopnutí jí všichni předpovídali konec slibné kariéry, vždyť Španělsko střežilo mravní chování žen nad­míru horlivě a bylo připravené trestat zničením jakékoliv uklouznutí a co více uklouznutí s tak osudnými následky. To vše právě nyní, mínili přátelé a kolegové, když začíná mít jméno v akademickém světě, což v případě ženy před­stavovalo neobvyklý triumf. Uvidíme, odpovídala, pokud někdo bude mít problémy s očima a já je vyléčím, bude mu to jedno.

 

                Měla pravdu a časem to uznali i ostatní. Přítomnost nelegitimního syna, která sice nebila do očí, ale byla všem známá, jí nebyla překážkou v povolání a ona i přesto svr­chovaně naplnila velká očekávání svých učitelů. Jistě by se stala celebritou, kdyby její vědecké úspěchy pronikly do široké veřejnosti, místo aby se omezovaly pouze na úzký okruh odborníků; jí však na tom nikdy nezáleželo. Byla od přírody uzavřená a dávala přednost výhodám anony­mity před lichotkami slávy. Formou mezinárodní ceny, udělené jí v den smrti, se jí konečně dostalo společenského uznání. Ona shoda náhod připadala Dubslavovi ironická a neblahá. Dubslav se nyní kál z toho, že se vydal na zby­tečnou cestu, a tak to přiznal i šamanovi. Mág, zvyklý na náhlé Dubslavovy záchvaty malomyslnosti, mu navrhl jakési schůdné řešení. Pospíší‑li si a nenarazí‑li na žádnou překážku, mohl by dorazit do Bruselu za dva dny. Tam pro­běhne udílení ceny a on ji převezme jménem zesnulé matky. Tak ji koneckonců uctí nejlépe.

 

                Dubslav chvíli přemýšlel a pochopil, že je to dobrý návrh.

(…)

 

přeložila Jana Novotná

nakladatelství Vyšehrad, 2018

ISBN: 978-80-7429-812-7

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB