Petr Kratochvíl: Dříve než do snů... Rodinná kronika



 

Kratochvíl Petr výřez přebalKdyž někdo patří do rodu Kolrossů, vyznačuje se velkým nosem, sklonem ke snění a psaní pamětí. Fiktivní rodinnou kroniku, která začíná v roce 1900 v městečku na dohled od Šumavy a končí v Praze na dohled od naší přítomnosti, lze číst jako sled příběhů několika generací nebo jako stručné dějiny 20. století, které se pletly do jejich životů.

 

 

V poetickém vyprávění Dříve než do snů… sledujeme životní příběhy postav několika generací. Hlavní pozornost je věnována linii rodu Kolrossů, který má své kořeny v pošumavském českém městečku Čachrov, ale také ve vedlejším německém Jesení. Veškerá osudová rozhodnutí postav jsou tak dotvářena a ovlivňována vývojem česko-německých vztahů. Petr Kratochvíl ve svém textu dovedně vytváří Kratochvíl Petr přebalepickou mozaiku rozmanitých lidských charakterů a osudů, jež ilustrují dramatické zvraty dvacátého století od jeho prvního roku po jeho závěr. Každá kapitola by mohla být čtena jako samostatný příběh s vlastní pointou, zároveň však na sebe navazují, jak se postavy Františka, Josefa, Elišky a dalších v průběhu času setkávají a rozcházejí – opouštějí Šumavu a objevují se v Praze, Podkarpatské Rusi i ve Vídni.

 

Kratochvíl PetrPetr Kratochvíl (*1950, vlevo na snímku) je „znovudebutujícím“ autorem beletrie: v roce 1987 mu v nakladatelství Československý spisovatel vyšla knížka povídek Pošťácká hlava a soudí, že „jedna kniha za třicet let je tak akorát“. Kratochvíl je absolventem filozofie a psychologie na FF UK, od počátku 90. let se však věnuje výhradně své odborné profesi historika a teoretika architektury v Ústavu dějin umění AV ČR a různým vedoucím funkcím v rámci Akademie věd ČR, externě rovněž vyučuje dějiny moderní architektury na Fakultě umění a architektury v Liberci. Je autorem řady odborných publikací (z poslední doby například Současná česká architektura a její témata, 2011; Městský veřejný prostor, 2015) a podílel se i na velkých kolektivních projektech jako např. Dějiny českého výtvarného umění (2002). Je také autorem několika překladů, k nimž v 80. letech patřily i dvě knihy beletrie.

 

 

Ukázka z knihy:

MARIE OD HODIN

 

                Když František zaklepal na dveře domu v ulici K Sadům čp. 12 – klepadlo bylo těžké kovové a vydávalo dunivý zvuk, který se ještě chvíli vznášel nad prázdnou klatovskou ulicí – nikdo nepřišel otevřít, jen kočka rozvalující se na rohožce se pomalu protáhla a s nahrbeným hřbetem se Františkovi začala třít o nohavici. Vrátil se před branku a díval se nahoru do oken se zataženými závěsy, zda se tam přece jen neobjeví Marie. Pak se posadil na zídku plotu, kousek stranou za clonu přerostlých tújí, protože se trochu obával, že místo Marie vyjde někdo z rodiny. Ale k takovým obavám nebyl důvod, neboť by ho po těch letech stejně nejspíš nepoznali.

 

                Dům byl něco mezi venkovským stavením a předměstskou vilou, nebo přesněji, byl venkovským stavením, které se na maškarní ples převléklo za vilu. Mariina babička ho kdysi dala přestavět, aby působilo vznešeněji, na střeše se objevila věžička, nad vstupem se na antických sloupech rozkročil balkon a na jižním průčelí začaly ukazovat čas podivné sluneční hodiny: ze zdi trčela v rameni useknutá ruka, která třímala hůl vrhající stín. Babička se nechávala titulovat Holická z Holic a tvrdila, že ruka s holí je jejich rodové znamení, které dokládá spříznění s pány z Manfelsu, i když byli jen chudší větví, protože manfelsovská ruka nedržela hůl, ale zlatý meč. I tak budily sluneční hodiny pozornost kolemjdoucích. Marii kvůli tomu její české kamarádky žertem říkaly „Marie od hodin“, když k ní chodily na návštěvu a popíjely čaj, podávaný v altánu za domem. A její židovské přítelkyně ji zas titulovaly „Maria von Sonnenuhr“, což naopak už znělo docela vznešeně. Přesto k nim židovské dívky nesměly, i když vila, v níž bydlely, byla ještě honosnější a ozýval se z ní klavír, jaký vždy Mariina matka toužila mít, ale přece jen, byly to Židovky a jejich přítomnost by Holická z Holic, ani Mariina matka Evženie nepřipustily. (Mariin otec do takových věcí nemluvil, ostatně nemluvil ani do jiných.) A tak Rebeka a Hannah Schwarzovy sedávaly na zídce plotu, kousek stranou, aby z domu nebylo vidět, jak si s Marií povídají, na stejném místě, kde teď seděl František a vzpomínal, kdy zde před válkou takhle čekal naposledy.

 

                Ani on nebyl tenkrát vpuštěn do salonu, ba ani do zahradního altánu, a když Marii navečer doprovázel domů, raději se s ní loučil už na začátku ulice. „Je sice z Prahy a má maturitu,“ připouštěla Holická z Holic a Mariina matka přitakávala, „ale přece jen mu pořád čouhá sláma z bot. A jeho děd prý byl karbaník a před dluhy utekl od rodiny s deseti dětmi.“

 

                „František psal básně do Šumavanu,“ hájila ho Marie.

 

                „Vždyť jsi ho ani pořádně neznala, tak brzy ho odvedli do války,“ utěšovala ji matka Evženie. Ale to bylo o hodně později, dlouho po Františkově posledním dopise z Haliče, kdy jako by se po něm bez hrobu zem slehla, jako po těch mladých mužích, jejichž jména, s dovětkem „Budiž mu vzdálená zen lehká“, přibývala na hrobech klatovského hřbitova. Tou dobou už na hřbitově ležela i Mariina babička, na náhrobku bylo vytesáno „Holická z Holic a její rod“, jak si to babička výslovně přála, ba dokonce si to pojistila tím, že náhrobek sama dlouho před svou smrtí objednala.

 

                „Budu se tam vůbec smět jednou připsat, když se jmenuju Suchý a nemám modrou krev?“ ptal se Mariin otec, který po smrti tchyně viditelně pookřál.

 

                „Ty jsi měl vždycky místo modré krve v žilách modrý inkoust,“ zpražila Evženie manžela, penzionovaného úředníka c. k. okresního hejtmanství

 

                Bylo to zvláštní. Dokud babička žila, trpěla matka pod jejím přísným pohledem stejně jako zbytek rodiny a toužila si jednou dělat opravdu to, co sama chce, třeba si koupit piano a hrát při otevřeném okně nejnovější kuplety, kdyby ovšem na piano měli dost peněz a kdyby se to slušelo. Jenže babička žila příliš dlouho, až Evženie zapomněla, co by vlastně mohla sama chtít. A po její smrti bezděky ihned přejala roli strážkyně rodinných tradic, jako by na dům už nepadal jen stín ruky na slunečních hodinách, ale obří stín zástupu všech Holických z Holic, jejichž původ u Manfelsů byl sice nejasný, o to nespornější však byly generace pašeráků přes bavorské hranice, kteří se posléze domohli takového bohatství, že se stali váženými obchodníky. A nebýt špatně uložených peněz do pochybných akcií, zůstalo by babičce víc než jen domek na klatovském předměstí a velký zlatý prsten, který nosívala při rodinných oslavách a který si teď navlékala Evženie, jako by tím stvrzovala řeholní slib, že zůstane odkazu své matky věrná. Dokonce nikdy neopomněla za svým jménem Suchá vždy dodat: rozená Holická z Holic.

 

                Teď ona usedala do čela stolu, kde dříve trůnila babička, a poté, co zvedla hlavu na znamení, že je domodleno, zacinkala lžící do talíře, aby se mohli pustit do jídla. Bývalo teď jen o dvou chodech, které sama navařila, protože služku už dávno museli propustit, i porce byly skromné kvůli drahotě, kterou byli vinni židovští obchodníci, jak otec po obědě předčítal z Klatovských listů a matka souhlasně přikyvovala.

 

 

nakladatelství Dokořán, 2018

ISBN: 978-80-7363-889-4

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 09 Listopad 2018 07:56 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB