Zygmunt Bauman, Leonidas Donskis: Tekuté zlo



Bauman Donskis výřez přebalPomocí precizní definice „tekutého zla“ podávají autoři jedinečnou diagnózu aktuální geopolitické situace v Evropě, která se vyznačuje vratkostí, nejistotou, permanentními změnami, politickým populismem a prohlubujícími se rozdíly uvnitř společnosti.

 

 

Tekuté zlo s podtitulem Život bez alternativ je předposlední knihou polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana (1925–2017) a litevského filozofa a politologa Leonidase Donskise (1962– 2016). Kniha popisuje fenomén zla, které je ze své podstaty všudypřítomné a nesmrtelné, ve své současné podobě však přesto odlišné od všech svých minulých podob: jde o takzvanéBauman Donskis přebal „tekuté zlo“. Na rozdíl od „pevného zla“ minulosti (bylo např. produktem zločinných režimů SSSR a Hitlerovy třetí říše), jež se vyznačovalo koncentrovaností, centrálním dohledem, a tudíž i snadnou detekovatelností, definují autoři knihy „tekuté zlo“ jako obtížně uchopitelné, neustále proměnlivé, těžko vystopovatelné, a tím i zrádnější a ve svých důsledcích také zlověstnější. Základním prostředkem „tekutého zla“ není hrubá síla, ale metoda svádění a následného ústupu. „Tekuté zlo“ má jedinečnou schopnost převlékat háv a vystupovat v roli přítele (např. populistického politika, slibujícího rychlá řešení, nebo sledovacích zařízení, která si sami dobrovolně implementujeme do mobilu), načež zničí vše, co bylo vybudováno, a zanechá po sobě pustou planinu. Autoři přicházejí s jednoznačným popisem daného jevu a odvozují od něj problémy současné Evropy – stále propastnějšího rozkolu mezi Západem a Východem, vzrůstající populismus a nástup technokracie.

 

 

Ukázka z knihy:

 

2
OD KAFKÁRNY K ORWELLOVŠTINĚ?
Válka je mír a mír je válka

 

LD: V poslední době se do centra pozornosti evropské veřejnosti naprosto oprávněně dostalo rusko-ukrajinské drama. Přesto se však na tuto tragédii chci zaměřit z poněkud odlišné perspektivy, než jak nám ji předkládá valná většina komentátorů. Než se zaměřím na putinovský orwellovský svět a novou agresi, pokusím se osvětlit zrádnou roli inteligence a jejích politických propagandistů překrucujících fakta podle potřeby.


Na extrémní moc manipulace ve smyslu veřejného mínění a imagologie a její politické a morální implikace dobře poukazuje film, který přispěl ke kritice současných vládnoucích politických struktur. Jedná se o snímek Vrtěti psem Barryho Levinsona. Film vypráví příběh hollywoodského producenta Stanleyho Motsse a washingtonského experta na politickou propagandu Conrada Breana, kteří mají po skandálu prezidenta za úkol zachránit Bílý dům.


Duet Dustina Hoffmana a Roberta De Nira umně odhaluje svět lidí, kteří jsou talentovaní, ale současně amorální a hodnotově dezorientovaní. Portrét instrumentálního myšlení a instrumentální morálky však nepředstavuje jediný přínos tohoto skvělého filmu. Snímek, který vznikl v roce 1997, se dotýkal vojenské kampaně v Jugoslávii (ačkoli se ve filmu jedná o Albánii) v období, kdy vrcholil sexuální skandál Billa Clintona s Monikou Lewinskou. Bylo by přirozeně pošetilé s vážností tvrdit, že válku v Jugoslávii zapříčinila domácí americká politika a že tato válka měla navíc sloužit k ututlání skandálu. „Pacifistická“ západní Evropa si tuto válku přála možná ještě více než „militaristická“ Amerika. Spojeným státům připadla úloha dirigentské taktovky, která tento problém měla vyřešit.


Film však zanechává hluboký dojem díky svému zdůrazňování následujícího: může nastat situace, že se uměle vyrobí válka – a ukazuje se, že stejným způsobem se dá nasměrovat i mínění veřejnosti tak, aby si válku přála, nebo po ní dokonce i toužila. Vytvoří se umělá krize, pak se politickému molochu obětuje pár nevinných životů, zvýší se pocit nebezpečí – a všichni budou v mžiku, téměř přes noc, požadovat vládu pevné ruky, drsnou rétoriku a možná i válku: je to zkrátka něco, co stojí mimo dobro a zlo.


Ve skutečnosti jmenovaný snímek předpověděl něco ještě nebezpečnějšího a zlověstnějšího, než co bylo možné vyjádřit a pojmenovat v monolozích a dialozích postav. V současném světě je manipulace politickou reklamou nejen schopná vytvořit lidské potřeby a jejich kritéria štěstí, ale i vyrobit hrdiny naší doby a ovládat představy mas prostřednictvím oslavných biografií a příběhů úspěchu. Tyto schopnosti nutí k zamyšlení o „sametové“ totalitě – kontrolované formě manipulace s vědomím a představami, která se skrývá pod názvem liberální demokracie, jež umožňuje zotročení a ovládnutí dokonce i jejích kritiků.


Zbývá však otázka, kdo tyto formy a metody manipulace, brainwashingu a podmiňování dokáže využívat úspěšněji: diktátoři, násilné režimy a kruté státy, nebo demokracie se všemi svými marketingovými technikami a parafernáliemi? Vrtěti psem vychází stejně jako obdobné produkty kinematografie z předpokladu, že nekonečná manipulace je odnoží nebo vedlejším účinkem masové demokracie. Tím filmu uniká, že vojenské režimy mohou být v tomto ohledu mnohem úspěšnější než jejich demokratičtí protivníci. Ve skutečnosti je nejvyšší čas, aby se Západ probral a viděl svět kolem sebe takový, jaký opravdu je. Jsme svědky vzkříšení skutečné – a ne sametové nebo vyfabulované – totality v Rusku. Veřejné mínění tam bylo vytvořeno znovu a znovu tolikrát, kolikrát se režimu zachtělo, a nenávist vůči Ukrajině byla vykonstruována v souladu s potřebou vytvořit nepřítele. Rusko označuje Ukrajince jako „fašisty“, ale tento termín by se hodil nejlépe pro něj samotné, neboť čím víc ruská propaganda mluví o ukrajinském fašismu, tím víc se podobá nacistickému Německu s veškerou jeho nenávistí jako způsobu přistupování k realitě, goebbelsovskou propagandou a jedovatými lžemi.


Román 1984 George Orwella a jeho slovník nebyly nikdy relevantnější než teď, kdy Rusko s neuvěřitelnou rychlostí a intenzitou sklouzává do barbarství a fašismu. Scény, při kterých O’Brien vyslýchá Winstona Smithe – což lze brát jako narážku na komunisty a nacisty jako naivní předchůdce Oceánie, kteří sice měli ideologii, ale dovolili svým obětem, aby se staly mučedníky – se dnes zdají být tím nejlepším varováním, neboť putinismus dosáhl fáze války a teroru: newspeak, Dvě minuty nenávisti a vojenská bota, která dupe po tváři člověka ve jménu neomezené moci, konečně získaly své referenční body.


Je to fašismus bez skutečné ideologie, neboť prostředky k posílení morálky jeho gaunerů a teroristů sestávají z otřepaných klišé a recyklovaných sloganů, jež byly z velké části vypůjčeny z italského a maďarského fašismu s několika srbskými dodatky z období Slobodana Miloševiće a nacistickými třešničkami navrch. Iredentismus, potřeba znovu sjednotit rozdělený národ, svět, který se obrací proti slušným lidem, nutnost bránit dějiny za účelem jejich rekonstrukce – to jsou všechno duchové a strašidla fašismu 20. století.


Ruská tragédie spočívá v tom, že obyvatelstvo země se stává oběťí kremelských propagandistů, kteří dokážou vytvořit virtuální a televizní hyperrealitu, jež před masami ukrývá realitu opravdovou. Ukrajina se pro osoby jako je Vladislav Surkov, jež jsou ztělesněním a následníky Goebbelse, stala přesně tím, čím byla Albánie pro Barryho Levinsona a jeho film – kouskem virtuální reality vykonstruované ve prospěch domácí politiky. Je komické, že excesivní a obsesivní užívání slova „fašismus“ se v ruském fašismu jeví jako forma kognitivního nesouladu: Musíš rychle přidělit vlastní jméno nebo titulek k označení nepřítele – pak nálepku poupravíš, a tím se jí sám zbavíš.


Zima naší nespokojenosti? Jak víme, Zima naší nespokojenosti je název posledního románu Johna Steinbecka, který vyšel v roce 1961.64 Název odkazuje na první dva řádky Richarda III. Williama Shakespeara: „Teď naše slunce z Yorku proměnilo / v zářivé léto zimu našich svárů.“65 Nastala právě zima naší nespokojenosti?66

 

ZB: Tvrdíte, že putinovské Rusko nemá ideologii. To, co uvádíte – „vojenská bota, která šlape po lidském obličeji“ a moc vykonávaná samoúčelně –, je vskutku dost orwellovské. Váš odkaz na Orwella se zdá být bezchybný. Alena Ledenevová z University College London tuto asociaci shodou okolností rozvinula ve svém osobním sdělení:

Jedním z odkazů sdíleným většinou těch, kteří přežili tyranské režimy, je něco, čemu George Orwell říká „doublethink“ – Jurij Levada a Alexandr Zinovjev to označili jako klíčovou vlastnost, jíž disponuje homo sovieticus. V období pozdního socialismu, kdy vyrůstaly současné ruské a ukrajinské elity, bylo irelevantní, jestli lidé věřili oficiálním ideologickým poselstvím nebo ne. Namísto toho byl vztah k byrokracii založený na složitých strategiích simulované podpory a „neoficiální“ praxi.67

 

Ledenevová dále poznamenává, že „neslučitelné vize“ Ruska, které si uchovává Západ, a ty, jež jsou oficiálně v Rusku propagované, ale současně představují stále populárnější mínění „lidu“, „tvoří tezi a antitezi, jež koexistují bez možnosti syntézy, ale ony samy mají jistotu, čím jsou. Háček spočívá v tom, že jasnost polarizovaných pozic nepomůže při řešení daných složitostí.“ Taková situace nám neumožní najít „funkční řešení“ současného rusko-ukrajinského konfliktu a nepřispěje ani „Západu“, aby Rusku a Ukrajině takové řešení pomohl najít a aplikovat ho. Aby „Západ“ a USA mohly toto řešení najít, musí si být vědomy (toto platí zejména pro USA: Postoj „Spojených států vůči Rusku […] odráží tradiční obavy, a dokonce i fobie založené na nesprávném pochopení země, částečně proto, že Rusko přestalo být středem zájmu americké zahraniční politiky. Postoj USA vůči Ukrajině je pravděpodobně dokonce ještě méně informovaný“, tvrdí Ledenevová), že situace je výrazně komplexnější, než jak ji chápou nebo prezentují hrubé tahy štětcem, kterými jsou vzájemně neslučitelné obrázky v dnešní době vykresleny. Například:

Ambivalence ukrajinských elit se dá definovat jako substantivní ambivalence: mluví rusky, mají ruské vzdělání, jedná se o rusky myslící jedince, kteří bojují se svým vlastním původem; dále jako funkční ambivalence: kritizují a napadají systém, jehož byli nedílnou součástí; a konečně jako normativní ambivalence: hlásí se k prodemokratickým hodnotám, jež jsou v rozporu s jejich politickou činností (například jejich stanovisko k členství v EU je v rozporu s jejich obchodními zájmy).68

 

Ledenevová k těmto poznatkům přispěla dalšími stejně naléhavými a závažnými body, přesto však cítí potřebu podmínit svoje závěry přiznáním, že „situaci na Ukrajině by mohl nejlépe pochopit specialista na geopolitiku, vzdělanec v oblasti (ne)legitimnosti moci, etnograf studující povstání, analytik na mediálně-propagandistické války, traumatický terapeut nebo psycholog specializovaný na fobie a vztahy, jež oscilují mezi láskou a nenávistí. Sama žádnou takovou specializaci nemám“ – toto přiznání platí ve stejné míře i pro mě. Ponechejme tedy úkol rozetnout rusko-ukrajinskou verzi gordického uzlu těm, kterým právem náleží – všem specialistům, jejichž nástroji, přiznám se, stejně jako Ledenevová nedisponuji a současně není v mých silách si je tak narychlo obstarat. Dovolte mi tedy přímo přejít k oblasti, v níž se cítím o něco jistěji: k zásadně důležitému aspektu, který jste zmínil – k problému dovednosti „manipulace politickou reklamou“ za účelem toho, aby se v současné společnosti vytvořily „lidské potřeby a jejich kritéria pro štěstí, ale i vyrobili hrdinové naší doby a ovládaly představy mas prostřednictvím oslavných biografií a příběhů úspěchu“. Zvláště se pak chci věnovat druhé z Vašich otázek, která, pokud je zodpovězena kladně, by potvrdila oprávněnost té první: „Kdo tyto formy a metody manipulace, brainwashingu a podmiňování dokáže využívat úspěšněji: diktátoři, násilné režimy a kruté státy, nebo demokracie?“


Nemyslím si však, že se rozhoduje mezi kladnou a zápornou odpovědí – neboť samotná podstata manipulace, tedy nejen její efektivita a šance na úspěch, dokáže jasně rozlišovat mezi dvěma systémy: diktaturou a demokracií. V konečném zúčtování se odlišnost redukuje na rozdíl mezi „tvrdou“ a „měkkou“ mocí. V demokraciích byla „pevná moc“ (moc donucovací a výkonná, která spočívá v redukci dostupných možností a zvýšení šancí zamezit možnostem nežádoucím, jakož i na použití síly a pohrůžkou jejího použití) vymezena těm, kteří se nacházejí na okraji, a proto pravděpodobně nebudou reagovat na svádění – obchodní značku strategie vládnutí „měkké síly“. V diktaturách zůstává použití síly základní složkou této strategie. Pokud toto aplikujeme na inovovanou verzi 1984, manifestuje se tento rozdíl v tyranské, diktátorské a autokratické převaze monopolu státem vlastněných, monitorovaných a řízených kanálů informací pro umlčení názorů disidentů a jejich persekuci – celkově pro zvýšení osobních nákladů za nesouhlas s vládou na takovou úroveň, která motivuje/povzbuzuje/nutí subjekty, aby přijaly za vlastní praxi autocenzury a doublespeaku (jeden jazyk pro prostředí a příležitosti soukromého charakteru a druhý pro veřejné). V demokraciích s jejich preferencí a prevalencí „měkké síly“ (což je verze vlády, která je zásadně méně nákladná) – síly pokušení a svodu – zůstává pro většinu subjektů prostředek neskrytého příležitostného nátlaku (což vylučuje „ekonomický nátlak“ na uvažování občanů jako nezpochybnitelný, konstantní „životní skutečnost“) kdesi v dálce, jeví se jako problém „zákona a pořádku“ – a jeho cílem jsou tedy „oni“, ne „my“; je to nátlak nutný pro znehodnocení „jejich“ problematického potenciálu a k tomu, aby byli donuceni přestat s potížemi, zatímco je „naše“ svoboda a právo posíleno. S masivní pomocí médií a spotřebitelských trhů dokáže demokracie přeměnit sociální odcizení (nyní individuální, personalizované a privatizované) z nevýhody na výhodu; z disruptivní, antisystémové síly na zdroj – sud plný oleje, který promazává setrvačníky systému. Cítím pokušení tvrdit, že demokracie – která není nadarmo spojována s kapitalistickým hospodářstvím a spotřebitelskou kulturou – naplnila to, o čem všichni tvůrci řádu odjakživa snili: abychom si přáli dělat to, co musíme. Demokracie v současnosti nabývá spíše huxleyovských než orwellovských podob. Nebo spíš dosahuje orwellovských efektů nasazením huxleyovských prostředků, čímž se zbavuje potřeby disponovat ministerstvy pravdy a lásky.
(…)

 

64 Česky byl román poprvé vydán v roce 1965 pod názvem Zima úzkosti v překladu A. J. Šťastného (pozn. red.).
65 SHAKESPEARE, William. Richard III. Přel. Martin Hilský. Praha: Evrop­ský literární klub, 2004, s. 11.
66 V originále na místě slov nespokojenost, úzkost i svár stojí výraz discon­tent (pozn. red.).
67 Osobní sdělení Aleny Ledenevové. Viz též LEDENEVA, Alena – KOSHKIN, Pavel. In Russia, you can’t beat the sistema. Russia Direct [online], 4. května 2015. Dostupné z: https://www.russia-direct.org/qa/russia-you-cant-beat-si­stema.
68 Tamtéž.

 

 

přeložila Viktorie Hanišová
nakladatelství Pulchra, 2018
ISBN: 978-80-7564-028-4

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 05 Listopad 2018 14:51 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB