Susan Hawthorne: Bibliodiverzita. Manifest nezávislé nakladatelky



 

Hawthorne výřez přebalKniha čtrnácti esejů z pera australské spisovatelky a feministické nakladatelky Susan Hawthorne představuje nemainstreamový pohled na vydavatelskou praxi.

 

 

Kniha pokládá řadu důležitých otázek: Jaký je dnes ve společnosti status nezávislých nakladatelů, co se od nich očekává? Jaké úkoly a poslání mají v globálně řízené ekonomice? Jak se v 21. století chovají obří knižní korporace, a co je toho důsledkem? Přežijí v budoucnu knihy, které se dělají pomalu a s přesvědčením? Jaké jsou možné strategie udržení nezávislé knižní kultury při životě? Jaký význam přinášejí do vydavatelské praxe neprivilegované skupiny? Jak se mění vydavatelská činnost v kontextu digitalizace? Jak se v knižní produkci odráží téma uspokojování mas? Susan v esejích zúročuje třicetiletou praxi nakladatelky v anglofonním světě a do textů silně promítá také svoji feministickou perspektivu. Eseje se proto věnují i tématům pornografie, rekolonizace, monokultury, násilnéHawthorne přebal unifikace a asimilace, zároveň potřebě diverzity nebo zachování specifik lokálnosti.

 

Susan Hawthorne je básnířka, spisovatelka, organizátorka festiva­lů, recenzentka, politická komentátorka, editorka a nakladatelka. Po čtyřletém působení v nakladatelství Penguin Australia založila roku 1991 spolu s Renate Klein feministické nakladatelství Spinifex Press, které již vydalo přes dvě stě knižních titulů. Napsala řadu textů o vydavatelském průmyslu, podílí se na organizaci online školení pro malé a velké nakladatele, jakožto profesorka vyučuje na James Cook University v australském Queenslandu a je aktivní členkou organizací sdružujících nakladatele a spisovatele, například Aus­tralského sdružení spisovatelů (Australian Society of Authors, ASA), organizací PEN Melbourne, Poetry Australia, Síť malých nakladate­lů (Small Publishers Network, SPN) nebo Nezávislého výboru nakla­datelů při Australské asociaci nakladatelů (Independent Publishers Committee of the Australian Publishers Association, APA). Od roku 2011 působí jako koordinátorka Mezinárodního sdružení nezávis­lých nakladatelů (International Alliance of Independent Publishers) pro anglicky mluvící země.

 

 

Ukázka z knihy:

 

1. BIBLIODIVERZITA

 

„Bohaté země hlásající volný obchod uplatňují vůči chu­dým zemím přísnou protekcionistickou politiku: všech­no, čeho se dotknou – včetně produkce nerozvinutých zemí – promění ve zlato pro sebe a v odpad pro ostatní.“
Eduardo Galeano, Open Veins of Latin America

 

Jestliže biodiverzita svědčí o zdraví ekosystému, zdraví ekosociálního systému se projevuje v jeho multidiver­zitě a zdraví vydavatelského průmyslu v jeho bibliodi­verzitě.

 

 

Biodiverzita / Biologická rozmanitost

 

Biodiverzita představuje komplexní soběstačný sys­tém ekologické jednotky na velmi konkrétním místě. Patří k ní genetická diverzita, tedy rozmanitost druhů a ekosystémů, a týká se rostlin, živočichů a mikroorga­nismů. „Zahrnuje všechny druhy, které v současnosti na zemi existují, jejich variace a interakce mezi všemi organismy a jejich biotickým a abiotickým prostředím a integritu těchto interakcí“ (Gowdy a McDaniel, 1995, s. 182). Význam pojmu biodiverzita rozšiřuji tak, aby zahrnoval i kulturní diverzitu a inspiroval mě k defi­nici pojmu bibliodiverzita.

Multiverzita / Intelektuální rozmanitost

 

Multiverzita je epistemologický přístup, který zohled­ňuje místo a prostředí člověka se znalostmi. Oceňuje přitom znalosti lokální. Nesnaží se nepříjemně omezo­vat ty, kteří přicházejí s nejoriginálnějšími myšlenkami; myšlenkami, jež odolávají mainstreamu a jeho globální podpoře náboženství, kapitálu, liberálního konzumu a militarismu.

 

 

Bibliodiverzita / Rozmanitost knižního trhu

 

Bibliodiverzita je komplexní soběstačný systém vyprá­vění, psaní, vydávání a jiné produkce ústní slovesnosti1 a literatury. Spisovatele a producenty lze přirovnat k obyvatelům ekosystému. Bibliodiverzita přispívá k pro­sperující, živé kultuře a ke zdravému ekosociálnímu sys­tému.

 

O bibliodiverzitě je užitečné uvažovat jako o perspek­tivě zdola. Kořeny kultury jsou stejně jako kořeny sta­rých stromů v úrodné půdě velmi hluboké. V průběhu času vznikla bohatá vrstva vědění, a nemůže-li strom do této půdy zapustit kořeny, uhyne kvůli nedostatku živin. Strom však není na světě sám. Vzájemnými vzta­hy je provázán s množstvím organismů, rostlin a zvířat kolem sebe.

 

Ekosystém je biodiverzní, pokud je v „dynamické rov­nováze“2, tedy pokud jej žádný druh nezaplavuje a ne­ovládá na úkor jiných. Také ekosociální systém je v dy­namické rovnováze pouze tehdy, dostává-li se ke slovu množství různorodých hlasů. Jakmile bude životní prostředí ovládnuto globálním zemědělstvím, velkochovem, zemědělským podnikáním a geneticky modifikovanými potravinami, dojde k homogenizaci ekosystémů. Tyto nepříznivé dopady s sebou přináší globalizace. Podobně v ekosociálním systému nedostatečná diverzita médií a koncentrace velkých nakladatelských domů a knižních řetězců omezuje možnost, že se ke slovu a do knih dostanou různorodé hlasy. Takové ekosystémy se pak stávají „intelektuálními monokulturami“ (Shiva, 1993) a jsou stejně ničivé jako zemědělské či zbrojní monokultury. Pokud sociální prostředí zaplaví epistemologické monokultury (jednotlivé hlasy říkají jedno a totéž), ztrácí se dynamická rovnováha a ti, kteří chtějí říci něco nového nebo jiného, jsou opomíjeni. V tomto kontextu je nejprve nutné hledat přístup, který zdůrazňuje intelektuální rozmanitost neboli multiverzitu. Má-li se dařit intelektuální rozmanitosti, je nutný i rozvoj nakladatelské činnosti, a právě v této oblasti potřebujeme přístup, který klade důraz na rozmanitost knižního trhu, tedy na bibliodiverzitu.

 

Bibliodiverzita vzniká, když vyživujeme kulturní podloží a podporujeme rozmanitost epistemologických přístupů. Takový stav nazývám kulturní multiverzitou. Malí a nezávislí nakladatelé přispívají ke kulturní multiverzitě uvědomělým vydáváním materiálů (např. knih vycházejících z nestejnorodého kulturního poznání) a produkcí titulů, jež reprezentují širokou škálu hledisek a epistemologických postojů. Skupina chilských vydavatelů, kteří v 90. letech založili organizaci Asociación de Editores Independientes de Chile, vymyslela slovo bibliodiversidad (bibliodiversity).

 

„Aktuální finanční orientace ve světě vydávání knih – ve kterém velké korporace bez jakýchkoli vazeb na nakladatelskou činnost skupují nakladatelství a prosazují vysokou produktivitu – vede ke ztrátě redakční nezávislosti (International Alliance of Independent Publishers, 2007, s. 1).“

 

Françoise Benhamou v projevu na zasedání Mezinárodního sdružení nezávislých nakladatelů zase řekla: „V biodiverzitě se rozmanitost velmi jednoduše týká počtu druhů; ve světě knih jde o počet titulů. Přesto zjevně nestačí zůstat jen u něj. K tomuto bodu se vrátím později. Druhým faktorem, na který koncept biodiverzity upozorňuje, je rovnováha, rovnováha mezi druhy. Podíváme-li se, co to v biodiverzitě znamená, vidíme velice jednoduchou myšlenku, že máte-li několik druhů, z nichž některé jsou přítomny v hojném počtu, zatímco jiné velmi vzácné, je pravděpodobné, že početné druhy budou požírat ostatní nebo nad nimi převládat. To se děje i ve světě knih, v němž vzbuzuje obavy skutečnost, že převaha kasovních trháků na pultech supermarketů a především ve výlohách knihkupectví vytlačuje jiné nabízené tituly, které se hůře propagují (Benhamou, 2009, s. 28–29).“

 

Když feministky v sedmdesátých a osmdesátých letech čelily mezinárodnímu vydavatelskému průmyslu, v němž dominovali muži, stály před podobnými výzvami. Nakonec se nakladatelky, majitelky knihkupectví a spisovatelky spojily, aby se podělily o své dovednosti a spolu vytvořily sítě, jež umožňovaly spolupráci na nakladatelské činnosti.

 

V roce 1984 se v Londýně konal První mezinárodní feministický knižní veletrh. Sešly se na něm nakladatelky a spisovatelky z několika kontinentů – a tisíce spisovatelek, čtenářek, překladatelek, nakladatelek, majitelek knihkupectví, knihovnic a mnoho jiných žen se pak v následujícím desetiletí scházely každé dva roky v Oslu, Montrealu, Barceloně, Amsterdamu a Melbourne. Budovaly jsme tak bibliodiverzitu zezdola. Věděly jsme sice, že děláme něco důležitého, ovšem netušily jsme, že se naše prosperující mezinárodní síť brzy rozpadne. Jako feministická autonomní organizace jsme neměly žádnou strukturu, dlouhodobé financování ani žádné administrativní centrum (ironií přitom bylo, že řada našich veletrhů proběhla na místech, kde se brzy poté konaly olympijské hry se svou obří infrastrukturou).

 

Pořádání mezinárodních feministických knižních veletrhů umožnil rostoucí zájem o feministické psaní a publikování. I ten však brzy podkopalo depolitizované teoretické „zaujímání pozic“ a vznik velkých knižních domů.

 

V osmdesátých letech se na univerzitách postupně zabydlela postmoderní teorie. Postmodernisté svou pozornost zaměřili na feminismus, lesbickou teorii a radikální analýzy tříd a ras. Brzy jsme místo slov „sexismus“ a „misogynie“ a předsudků na základě sexuální orientace, třídy a rasy slyšeli pojmy „gender“, „queer“, „hybridita“ a „etnizace“. Tato nová slova vyrvala z těla masových sociálních hnutí radikální srdce. Kdo by šel na demonstraci skandovat něco o etnizaci? Nikdo nechce nic vykřikovat ani o genderu. Jaký slogan chcete vymyslet ze slovního spojení „sexuální násilí na základě genderu“, když existuje dost dobré slovo „znásilnění“? Demonstranti chtějí dělat rozruch kvůli nenávisti, útlaku, misogynii a vykořisťování. Ženy provolávají hesla jako „Noc je i naše“ (Také Back the Night)3 nebo „Ani církev, ani stát – o svém osudu si ženy rozhodnou samy“ (Not the Church, Not the State, Women Will Decide Our Fate) a aktivisté chtějí manifestovat proti válce, rasové diskriminaci, chudobě a ničení životního prostředí. Jiní chtějí protestovat proti eugenice a diskriminaci na základě handicapu, věku nebo sociálního vyloučení. Lingvistické oslabování masových sociálních hnutí a představa, že kvůli svému postavení ve společnosti už nemůžete mluvit za někoho, kdo není stejný jako vy, umlčely miliony hlasů.

 

Postmodernismus rozptýlil politickou energii (Brodribb, 1992; Bell a Klein, 1996). Teoretizování přenesl ze schůzek aktivistů do slonovinových věží. Politickou energii pohřbil v podkroví a nechal na ni dopadat prach.

 

Dalším hřebíčkem do rakve feministické nakladatelské činnosti byl vynález velkých knižních domů. O jejich strategiích začaly feministické nakladatelky diskutovat již v roce 1993 na knižním veletrhu BookExpo America. Majitelky feministických knihkupectví si totiž všimly, že naproti, za rohem nebo i v bezprostředním sousedství jejich nezávislých obchodů, z nichž mnohé měly velmi věrnou zákaznickou základnu, začaly vznikat pobočky knižního řetězce Borders. Ten do svých obchodů ihned objednal stejné základní tituly, mohl je však prodávat levněji a ještě k nim nabízet kávu a občerstvení. Netrvalo dlouho a na akce v knižních velkoprodejnách zvali i feministické spisovatelky. Není těžké si domyslet, že je brzy začaly navštěvovat i „loajální“ zákaznice. Ženy totiž mají obecně nižší disponibilní příjmy než muži, kromě pozorností podniku tedy zafungovaly i nižší ceny. Možná si řeknete, že i když tuto situaci feministická knihkupectví nepřežila, dvojnásobný počet dostupných prodejen alespoň pomohl feministickým nakladatelkám. Zpočátku ano. Jenže se ukázalo, že měly nedostatečné zásoby, a následně musely objednávat dotisky (v USA tehdy dotisk vyžadoval výrobu minimálně 1 500 – 2 000 výtisků, pokud jste chtěli jednotkové náklady udržet na nízké úrovni). Po objednání dotisku ovšem nakladatelky občas zjistily, že řetězec Borders knih objednal příliš mnoho a obrovské množství jich vrací zpět; nakladatelkám tak zůstalo příliš mnoho výtisků a rostly jim náklady na jejich uskladnění. Brzy také docházelo k tomu, že původní nezávislé feministické knihkupectví kvůli nedostatku zákaznic zavřelo krám, knižní velkoobchod už ale základní tituly neobjednával. Nevedl ani méně známé tituly, které zákaznice ve feministickém knihkupectví dříve našly. Mnohé z těchto knih ani neobjednával, a pokud ano, v přeplněné prodejně s méně konkrétními kategoriemi byly stěží k nalezení. Majitelky knihkupectví i nakladatelky tak bojovaly o přežití. Tato situace se přitom kryla se dvěma vývojovými trendy.

 

Jedním z nich byla začínající technologizace knižního průmyslu. Obchodní řetězec Borders a další knižní velkoobchody měly finanční zdroje na počítačovou evidenci zásob. Nezávislé obchody s nižším obratem spoléhaly na zkušený personál, který věděl, co je na skladě, a mohl zákaznici zavést k té správné polici. Většina nezávislých majitelek knihkupectví navíc neměla základní technické znalosti ani finanční prostředky, aby na nový způsob provozu přešly, a pokud ano, málokdy přežily. Druhý vývojový trend vedl ke vzniku portálu amazon.com. Šlo o přímý útok na jedno z nejslavnějších feministických maloobchodů, knihkupectví Amazon Bookstore v kalifornském Sacramentu. Jeho majitelky protestovaly a portál amazon.com daly k soudu. Vyhrály sice odstupné, jenže celkově prohrály, protože už nemohly zůstat v oboru. Když tento výsledek viděly další majitelky knihkupectví, ztratily odvahu a boj o přežití vzdaly.

 

Koncem devadesátých let zbylo jen několik feministických knihkupectví. Dnes už existují jen ta, která mají dobrý marketing, znalosti, finanční zdroje, jež jim umožnily přechod do éry elektronické evidence zásob, a solidní zákaznickou základnu, která pochopila jejich politiku přežití. První dopady tohoto vývoje pocítila Severní Amerika, kde mu podlehly feministická knihkupectví v Kanadě a USA. Následovala feministická nakladatelství, kterých zůstala jen hrstka. Rozšíření globalizace brzy postihlo i majitelky knihkupectví a nakladatelky v dalších částech anglicky mluvícího světa a velké knižní domy vznikly také v dalších regionech.

 

Feministické nakladatelky měly stejnou roli jako kanárek v dolech – dnes se v podobné kritické situaci ocitli další vydavatelé. Americký redaktor v rozhovoru s Gisèle Shapiro v roce 2007 problémy s distribucí knižních překladů do velkých řetězců komentoval slovy: „Když s touto přeloženou beletrií přijdeme do velkého řetězce, uplatní takzvanou ‚vynechávku‘, což znamená, že například (řetězec), který má 1 200 knihkupectví, odebere nula výtisků, takže z knižních překladů není k dispozici ani jediný (Shapiro, 2014, s. 39).“

 

Tato situace ve vydavatelském průmyslu odráží vývoj, k němuž už nějakou dobu dochází ve výrobních odvětvích a v zemědělství. Toto jsem již zdokumentovala jinde (Hawthorne, 2002), zdokumentováno však není další odvětví, jež toto období masivní expanze postihlo. I v jeho případě k ní přispěla nová internetová technologie4,nová pravidla světového obchodu a postmoderní teoretický převrat na univerzitách a ve správních institucích, třeba v národních vládách, ale i v nadnárodních organizacích, například v Mezinárodní organizaci práce (ILO) a Organizaci spojených národů (OSN). Mám na mysli sexuální průmysl: pornografii a prostituci, k nimž patří i obchodování se ženami a částmi jejich těl (náhradní mateřství a obchod s orgány).5

 

Tyto dva jevy – příchod internetu a zvýšenou snahu prodávat ženská těla prostřednictvím prostituce – zmiňuji, protože spolu souvisejí (Bell, 2001). Nové formy útlaku s sebou vždy přinášejí konec možností šířit myšlenky. Jakmile zmizela centra šířící feminismus, došlo k nástupu libertariánské ideologie individuální spotřebitelské „volby“. Řada feministek již svou energii nevěnova­la aktivistickým centrům, ale nevládním organizacím, jež byly závislé na dotacích vlád nebo korporací, a často se tak zpronevěřovaly svým cílům. Některé feministky politickou agendu, jež se za touto podporou skrývala, pochopily a podařilo se jim pokračovat v původních cí­lech. Pro jejich přežití se stala zásadní nezávislost na institucích, včetně vlád, univerzit a velkých korpora­cí, zejména těch, ve kterých rozhodují akcionáři. Jako příklad katastrofálního dopadu „vydávání knih jako na běžícím pásu“ (kdy jsou knihy víceméně stejné, jen v různých barvách) si uveďme Austrálii, kde korporace REDGroup, tvořená řetězci Borders, Whitcoulls a An­gus & Robertson a vlastněná společností Pacific Equity Partners, v únoru 2011 rozhodla o své dobrovolné likvi­daci. Vysoké zadlužení soukromých akciových skupin spolu s chybnými úsudky, jež souvisely s maloobchod­ním prodejem elektronických knih (Lim, 2011), vedly k roztříštění a naprosté ztrátě firemní paměti. Prodej knih v rukou velkých korporací vypadá tak, že všechna knihkupectví vyhlížejí stejně a prodávají stejné zboží. Na tomto modelu sice může zbohatnout několik kon­venčních vydavatelství s velkým rozpočtem na mar­keting a občas i marginální nakladatel nějakého své­rázného titulu, ale místním komunitám s konkrétními zájmy a potřebami zmíněný způsob prodeje knih žádný užitek nepřináší.

 

V době, kdy se v nakladatelském světě objevily velké knižní domy, se začalo postupovat i proti spisovatelům. V USA, kde má velký vliv filmový průmysl, se scénář k fil­mu objednával u scenáristů, kterým se platilo paušá­lem. Studia pak uzavírala smlouvy o převedení autor­ských práv na producenty a spisovatelé na trhu o ně za poplatek přišli. Tento kurz brzy nabraly i vysoké školy, akademické časopisy a tisk. Tvrdily, že spisovatelé už za své psaní dostávají akademické platy, a autorská práva tak mohou uplatňovat univerzity, protože texty vznikly v rámci zaměstnání autorů. Vydavatelé časopi­sů a akademické literatury navíc tvrdili, že autoři příjem nepotřebují a jejich dílo by stejně jinak nevyšlo. Chtěl-li akademik získat povýšení a smlouvu na dobu neurčitou v prostředí, kde se neobešel bez citací své práce, potře­boval impaktované publikace.

 

V akademickém prostředí tak došlo k novému posunu a existují dobré důvody, proč se těmto konvencím po­stavit.

 

Nemají-li akademici jistotu smlouvy na dobu neurčitou, převod autorských práv zůstává neetickým opatřením. Přesto k němu dochází čím dál častěji, protože aka­demici pracují na základě krátkodobých smluv. Mno­hé stále platné smlouvy obsahují ustanovení o letních prázdninách, a akademik je tak zaměstnán jen devět až deset měsíců v roce. Platy na takových pozicích jsou nižší, semináře je možné bez upozornění rušit, a akade­mik zůstává bez placené práce.

 

V posledních desetiletích došlo k prudkému nárůstu po­čtu tvůrčích seminářů, a to nejen na uměleckých a hu­debních školách jako v minulosti. Vysokoškolské pro­gramy plní i tituly z oblasti tvůrčího psaní, designu, poezie, divadla, cirkusového umění a další. Vznikne-li nějaká báseň během pracovní doby či během platnos­ti krátkodobé smlouvy, je rozumné, aby na ni autorské právo uplatňovala vysoká škola? Básníci jsou snad nej­hůře placení tvůrčí umělci ze všech, přistupovat k básni stejně jako k patentu na vědecký vynález, vytvořenémuv rámci univerzitní definitivy, tedy není spravedlivé. Zá­kon o autorských právech měl chránit úspěchy na poli vědy, tedy vlivné oblasti, chcete-li. I k básníkovi se však přistupuje, jako by jeho báseň měla v příštích sedmde­sáti letech vydělat miliony dolarů. Zní to sice hloupě, právě takto však uvažují nakladatelé, když po autorech chtějí, aby smlouva zahrnovala „převedení autorských práv“ a jejich rozšíření na danou instituci.

 

Přitom žádný nakladatel na sebe autorská práva převá­dět nemusí, potřebuje jen výhradní licenci. Situace se mění až po autorově smrti. Převedená autorská práva zůstanou v rukou filmového studia, univerzity, akade­mického časopisu nebo tisku. Autorská práva v USA, Evropě a Austrálii platí obvykle po dobu autorova života a dalších sedmdesát let.6

 

Kdo je za celou tu dobu bude smět uplatnit? Jen velmi málo malých a nezávislých nakladatelství, protože drtivá většina z nich je závislá na energii a vizi svých zakladatelů. Instituce – filmová studia, vysoké školy a časopisy – však budou existovat i bez malých nezávislých nakladatelů.

 

Dalším důležitým právem v oblasti nakladatelské čin­nosti je „morální právo“ zahrnující tři samostatná prá­va, jež mohou uplatňovat pouze jednotlivci. Jde o právo být označen za autora, právo nebýt označen za autora nepravdivě a právo na nedotknutelnost zakazující poni­žující zacházení, jež by mohlo poškodit autorovu pověst (ComLaw, 2000). Morální právo je zvláště důležité pro ty, kteří odmítají přijmout status quo. Feministky, akti­visté bojující proti rasismu a ekologové jsou často svědky překrucování a dezinterpretace svých slov. V těchto pří­padech jde o porušování autorova morálního práva. Pokud by například někdo k propagaci kácení v oblastech světo­vého dědictví použil píseň proti lesnímu hospodářství, po­rušil by nedotknutelnost autorství. Dále je nutné správně a výrazně označovat autora s tím, že by nemělo docházet k označení, jež se nezakládá na pravdě. Vzhledem k tomu, že autoři mimo mainstream často přicházejí s novými myšlenkami a novými způsoby jejich vyjadřování, je dů­ležité, aby jejich morální právo prosazovali právě nezá­vislí nakladatelé.

 

 

POZNÁMKY:

1 K příkladům ústní slovesnosti patří Homérova Odysseia a Ílias, indický epos Mahábhárata, cykly písní původních obyvatel Aus­trálie, například Djanggawul, a obrovské množství ústní slo­vesnosti z celého světa. Ústní slovesnost zahrnuje také celou řadu tradičních písní, básní a příběhů i recepty pro kuchařské a léčebné účely. Z oblasti řemesel k ní řadíme i konkrétní návo­dy na výrobu předmětů, například hudebních nástrojů a podobně.

 

2 Více informací o „dynamické rovnováze“ viz na s. 38 a 71.

 

3 Také Back the Night je mezinárodní akce i název neziskové orga­nizace, jejichž cílem je boj proti sexuálnímu a domácímu násilí. Akce se koná každoročně ve více než třiceti zemích a patří k ní pochody, demonstrace a tiché protesty. Roku 2001 založily orga­nizátorky prvních podobných akcí stejnojmennou nadaci Také Back the Night Foundation. (Pozn. překl.)

 

4 Moc internetu jsem poprvé pocítila v Bangladéši v roce 1993, a to na konferenci, kterou uspořádala Farida Akhter z výzkum­né a aktivistické nevládní organizace UBINIG. Už od počátku bylo zřejmé, že jako feministky tento způsob komunikace po­třebujeme v Austrálii i v Bangladéši. Informace jsme sdílely přes hranice prostřednictvím faxu a e-mailu a na setkáních. Nejpomaleji se e-mailu chopili tam, kde se domnívali, že žijí v centru světového dění.

 

5 Feministickou analýzu těchto témat viz in Ekis Ekman (2013), Raymond (1994) a Raymond (2013).

 

6 V Austrálii existuje výjimka pro vládu, v jejímž případě platí autorská práva padesát let od prvního vydání, a anonymní díla (například firemní publikace bez uvedeného individuálního autora), u kterých platí sedmdesát let od prvního vydání.

 

 

přeložila Sylva Ficová

nakladatelství wo-men, 2018

ISBN: 978-80-905239-9-9

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 02 Listopad 2018 07:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB