Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Jakub Deml a literární tradice



Deml výřez přebalAlmanach uspořádaný Danielou Iwashitou shrnuje čtyřiadvacet příspěvků z konference a čtenářského setkání v tasovské sokolovně 16. a 17. září 2016 a tři přednášky zahraničních slavistů Xaviera Galmiche, Josepha Normona Rostinského a Alexandera Wölla, kteří se poetikou Demlova díla zabývají dlouhodobě a na jaře 2017 vystoupili na toto téma v Ústavu pro českou literaturu v Praze. 

 

 


Kniha se neobrací pouze k odbornému publiku. Kromě literárních badatelů ji napsali pamětníci, nadšenci a čtenáři mnoha generací: otevírají ji anketní odpovědi sedmi českých básníků (Jaromír Zelenka, Jaroslav Erik Frič, Petr Holman, Jakub Šofar, Petr Hruška, Aleš Palán a Miloš Doležal). Po nich následují básnické pokusy žáků druhé třídy Základní školy v Tasově na motivy Mých přátel.



Textovou část uzavírají deníkové záznamy Petra Holmana z léta 1973 z jeho první cesty do Tasova a Jaroměřic po stopách básníků Jakuba Demla (1878–1961) a Otokara Březiny (1868–1929). KnihuDeml přebal doplňují faksimile Demlových rukopisů, dobové fotografie i momentky z tasovského setkání.

 

 

Ukázka z knihy:

 

PŘEDMLUVA EDITORKY

 

Tasovský betlém

Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? Aby mne katastrovali – a třeba i pro věky? Co mi záleží na tomto odhadu a na těchto odhadovačích! Co je mi po tomto či jiném stavu, co je mi po starých či mladých, co po národě? Nemluvil jsem k duším?

(Jakub Deml Josefu Ševčíkovi 23. srpna 1906)

 

Jakub Deml měl na literární historiky spadeno. „Je mi hnusna představa, jak se pitomí učitelé literární historie z každého mého papírku živí…,“ napsal v únoru 1929 Jindřichu Skopcovi. Nálepkování v umění i životě se vysmíval a způsobem svého psaní mu soustavně vzdoroval. Ztotožňoval se s těmi, které velké dějiny přehlížejí, a sám rozšířil jejich řady: jméno Jakub Deml bylo téměř na půl století „z literatury“ – dějin, učebnic, veřejných knihoven – vyřazeno. Přesto jeho knihy utvářely podobu českého písemnictví 20. století. Jednotliví čtenáři je vyhledávali, přepisovali, putovali po stopách jejich tvůrce a postav. Spisovatelé se jeho texty inspirovali, literární kritici se je snažili vyložit, editoři uspořádat. A tak dílo navzdory literární historii žilo a skrytě působilo – tradovalo se.

 

                Literární tradicí v titulu této knihy máme na mysli právě takové předávání od člověka k člověku. Naopak se nehlásíme k chápání tradice jako škatulkování, „zařazování do literatury“ (od nějž bývá už jen krůček k vyřazování z literatury). Deml svým psaním traduje díla předchůdců jako živoucí a pro život nezbytná. A on sám takové dílo tvořil a šířil za pomoci četných přátel, spolupracovníků a mecenášů. V kulturní paměti se zachovalo díky čtenářům a zvláště básníkům, kteří ho ctili, hlásili se k němu, psali o něm: Vladimír Holan, Vítězslav Nezval, Jan Zahradníček, Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Josef Jedlička, Jan Zábrana, Ivan Diviš, Jiří Kuběna, Ludvík Vaculík, Vladimír Binar, Zbyněk Hejda…

 

                O Demlových stopách v české poezii a próze i v lidských osudech pojednávají texty této knihy – od úvodní ankety, do níž přispěli básníci a spisovatelé Jaromír Zelenka, Jaroslav Erik Frič, Petr Holman, Jakub Šofar, Petr Hruška, Aleš Palán a Miloš Doležal, přes studii Petry Loučové (o demlovských samizdatech a nadšencích i profesionálech, kteří je vytvářeli), literárněhistorické příspěvky Edity Príhodové (o vztahu slovenského básníka a kněze Janka Silana k Demlovi), Lucie Tučkové (o souvztažnostech poetiky Demlovy a Hejdovy), Elišky Davidové (o ohlasu Mého svědectví o Otokaru Březinovi), Anny Gnot (o přijetí Demlových textů v Polsku), Eduarda Burgeta (o demlovských kapitolách v memoárech Josefa Jelena) až po osobněji laděné vzpomínky třebíčského lékaře Františka Dvořáčka (o Josefu Pěnčíkovi a posledních Demlových dnech zaznamenaných v dopisech), bývalé havlíčkobrodské knihovnice Zdenky Vobišové (o jaroměřické rodině Krulových), Demlovy praneteře Marty Milotové (o Demlově sestře Františce Kryštofové), „zprávy a nálezy“ bibliofila Petra Ladmana (který soustředil Demlovy dedikace literátům), Barbory Podané (o básníkových rukopisných věnováních ukrytých ve fondech Knihovny T. G. Masaryka či demlovských dokumentech z archivu Kanceláře prezidenta republiky), Michala Mocka (o básníkových dvorních tiskařích z novojičínské firmy Kryl a Scotti) nebo Mileny Veselé (o rukopisných zlomcích v Muzeu Vysočiny Třebíč) i deník Petra Holmana z jeho první cesty do Tasova a Jaroměřic.

 

                O to, aby Demlovo jméno nebylo zapomenuto, se zasazují i zahraniční bohemisté. V této knize jsou studiemi zastoupeni tři, kteří se tímto tématem zabývali léta: Xavier Galmiche se seznámil se samizdatovým Dílem Jakuba Demla v osmdesátých letech na francouzském vyslanectví v Praze a věnoval se mu pak v diplomové práci i dalších studiích. Joseph Normon Rostinsky se setkal s Demlem nikoliv v rodném Brně, ale na Harvardu (i díky rozhovorům s Romanem Jakobsonem a tamní knihovnicí Miladou Součkovou), v roce 1981 obhájil na Brownově univerzitě disertaci o vztahu Demlovy a avantgardní poetiky a poté přenesl jeho stopu i do Japonska, jak dokládá společný příspěvek s Kenjim Hottou. Později se Demlovým dílem intenzivně zabýval německý slavista Alexander Wöll, jehož práce se v roce 2006 stala vůbec první knižně vydanou akademickou monografií o tomto básníkovi.

 

                Jakuba Demla se tedy vyřadit z literatury nepodařilo a k úhlednému zařazení má hodně daleko. Z jeho impulzivní písemné komunikace na všechny strany vzešly tisíce dopisů, rukopisů či verzí, z velké části nepopsaných a roztroušených v různých rukou a institucích (nemluvě o tištěných variantách, o nichž hovoří příspěvek Jakuba Vaníčka). Básník také mate literární historiky rozséváním kusých, nejednoznačných a protichůdných informací. Mohou se týkat jeho cest (dalmatské cesty a texty zde mapuje Martin Machovec) nebo vlastního autorství či spoluautorství některých děl. Dnes můžeme na základě korespondence a rukopisných fragmentů uvažovat spolu s Michalem Mockem o míře Demlovy účasti při vzniku Rodičů a dětí Pavly Kytlicové, s Milenou Veselou o autorství překladu Tekoucího světla božství sestry Mechtildy Magdeburské anebo s Romanem Kopřivou objevovat v moři rilkovských odkazů i bohatství Demlových nepublikovaných překladů Rilkových básní. Příspěvky almanachu v úhrnu ukazují, že zkoumat, soustředit, uspořádat a zpřístupnit textové prameny Demlova díla je pro literární vědu prvořadý úkol a že nás místo uzavírání šuplíků čeká jejich otevírání.

 

                Jeden z nástrojů korpusové lingvistiky, jimiž lze texty porovnávat a zkoumat, představuje Petra Poukarová, která vyhledala klíčová slova vybraných Demlových děl. Neméně dobrodružné je nalézání paralel s díly současníků, kteří se od Demla výrazně lišili. Nicole R. Snová našla překvapivé obdoby ve snových prózách Jakuba Demla a Ladislava Klímy. Barbora Čiháková uvažuje o paralelách v deníkovém psaní Jakuba Demla a Jana Hanče. Jiří Zizler si zas všímá pojetí přírody u Demla a Zdeňka Rotrekla.

 

                Texty almanachu vznikly převážně pro konferenci a setkání čtenářů v Tasově v září 2016 a zčásti pro přednáškový cyklus Ústavu pro českou literaturu AV ČR, který se v prvním pololetí 2017 zaměřil na poetiku a tradici Demlova díla. K výrazně neakademickému rázu tasovského setkání přispěla organizační spolupráce literárních vědců s mladými kolegy ze Spolku Dobrá čeština, s tasovskou obcí, farností, základní školou a místním sdružením Slepíši, s pamětníky, čtenáři i regionálním tiskem. Proto tento almanach nechce být kolektivní monografií, svým vznikem a kompozicí připomíná spíše betlém. Lidé z různých stran a prostředí přišli přispět vlastními poznatky, vzpomínkami nebo objevy ke společné věci, kterou mají rádi.

 

                Setkání i almanach připravily desítky lidí, jimž děkujeme na konci knihy. Největší dík patří Jakubu Demlovi, jeho rodišti a rodákům. Při přípravě setkání jsme se mohli opřít o pomoc a rady bývalé tasovské kronikářky paní Anny Pavlíčkové a starosty obce Pavla Pavlíčka. Za další tasovské hybatele akce v této knize promlouvají farář Pavel Kryl o obnově básníkova náhrobku a Tereza Axmanová o vzniku figur Jakuba Demla, které vytvořili studenti tamní školy modelování. Hlasem z básníkova rodiště, který by neměl zaniknout, jsou slovesné pokusy nejmladších žáků tasovské základní školy na motivy Mých přátel.

 

                Půvab Tasova spočívá i v tom, že na konference vůbec není stavěný. Přesto nás zahrnul vlídností a pohostinností. Přednášející přitom osvědčili sportovního ducha: přespávali v tasovské sokolovně a místo řečnického pultu jim sloužila švédská bedna. Doufejme, že se Jakub Deml pobavil a že už literárním historikům odpustil.

 

D. I.

 

***

 

ANKETA

 

Pět otázek o Jakubu Demlovi

(srpen a září 2016)

 

Petr Hruška

básník a literární historik

 

1. Vzpomínáte si na své první setkání s Demlovým dílem? Kterou ze svých knih vás nejvíc zasáhl?

První setkání s Demlovým dílem – útlý svazek nadepsaný Moji přátelé. Každou chvíli jsem knížku musel odkládat, aby ve mně mohlo doznít to nečekané volání, které se z vět odněkud rozeznívalo. To byl první rozměr Demlova díla, který jsem v sobě silně pocítil – volavost. Báseň, literární text napsaný nikoli jako zpráva, popis, zápis, definice, ba ani vzkaz, zvěst, apel, ale především jako volání, a tedy touha. Neuhasitelná touha po něčem nebo po někom, základní rozměr života.

 

2. Promítlo se setkání s tímto básníkem do vaší tvorby?

I díky Demlovi jsem se utvrzoval právě v tom, že v básni nesmí chybět ono volání touhy, byť by bylo sebevíc skryté, zašifrované a nepřímé. Volání je řeč směřovaná k někomu nebo někam, a tedy obdařená zvláštní energií. Ten někdo může být bytost konkrétní nebo neurčitá, může tou bytostí být autor sám či někdo zcela neznámý samotnému autorovi, může to být prázdno po někom neexistujícím. Volání má v sobě vždycky skryt vykřičník, otazník i trojtečku, je troufalostí a nejistotou a nadějí. Nemyslím samozřejmě žádný vnější povyk v básni, jde o to vnitřní napřažení, směr, energii řeči, kterou by se text měl rozechvívat, má-li zůstat živým.

 

3. Kde je podle vás Demlovo místo v literární tradici?

Solitér – nikoliv volbou, ale v důsledku své odvahy být autentickým.

 

4. Která Demlova věta nebo pasáž vám utkvěla v paměti?

Od prvního okamžiku právě tato věta z Mých přátel: Teskny a nevysvětlitelny jsou hlasy chlapců v chorálu.

 

5. Kterou básníkovu knihu byste doporučil člověku, mladému či starému, který se s dílem Jakuba Demla setkává poprvé?

Z logiky předchozího by to byli Moji přátelé, ale hned po nich Hrad Smrti! A před tím obojím dopis, který napsal paní Prokšové a který jsem si před časem opsal v tasovském hostinci U Prokšů:

Milá paní Prokšová,

mám k Vám velikou prosbu: přijel ke mně nejlepší přítel, p. doktor Dušan Straňák z Prahy, a proto bych na zítřek potřeboval 2 dobré obědy. Dva. Vy nám to uděláte, že? Marta Vrbová nic k jídlu nemá. Prosím, slitujte se nad mou bídou! Slepice, kuřata, zajíc, bažant, prase – to všechno je dobré…

 Jakub Deml

 

***

 

UKÁZKA Z KONFERENČNÍCH PŘÍSPĚVKŮ

 

Zdeněk Rotrekl a Jakub Deml – příroda, duše a duch

 

Jiří Zizler

Zdá se, že nemohou být dva autoři více rozdílní než Jakub Demla Zdeněk Rotrekl – pronikavě se liší jejich osudy a životní zkušenosti, vytváření básnického světa a faktura, vidění i způsob kladení obrazů i samotné spočívání ve světě. Intenzivní vztah k přírodě jako stvořené danosti, zázraku a daru, hlubokému smyslu nabízejícímu se k poznávání, mnohostranný a dychtivý zájem o všechny její oblasti, botaniku, entomologii, ornitologii, dendrologii i mineralogii, a její neustálá tematizace je jim však společná. Jejich pojetí přírody jsou přitom nezaměnitelně jedinečná, vymezená nejen konstituční typologií, ale i různým postavením ve vztahu k dějinným kataklyzmatům moderní doby.

 

                Pro středověkou spiritualitu se jevilo jako samozřejmost, že s Bohem se setkáváme ve všech projevech a rozmanitostech života, ve všech setkáních a doslova v každé chvíli. Pavel Ambros ve své práci o ignaciánské spiritualitě hovoří o kardiognózi, o specifickém poznání srdce, kdy „vidíme skutečně tehdy, když to, co nás obklopuje, není jen to, co je nahlíženo, ale to, co je viděno a stává se naší součástí. Když skutečnost, kterou vidíme, může projít naším srdcem, naší niterností, naší pamětí, pak se viděné stává součástí nás samotných“ (AMBROS 2013: 50).

 

                Zkušenost krásy je vždy zakoušením Boha. Bůh představuje pramen i konečný cíl krásy, krása nakonec v Bohu, z něhož vyšla, také spočine. Do té doby krása splývá s tajemstvím bytí. Úkolem krásy je však také vysvětlovat, vést a proměňovat. V pojetí svatého Augustina mají všechny věci vypovídat o Bohu a odkazovat k němu. Přírodu nelze chápat a přijímat jinak než jako živou skutečnost a zároveň zjevení hlubin.

 

                Pro Demla tu existuje základní životní nastavení, otázka a úděl: mít kam jít. Ale i kdyby nebylo kam jít v onom běžném významu, zbývají ještě luka, lesy, nebesa a polní cesty: rodná krajina básníkova.

 

(…) všichni budeme ukřižováni (…). Ale já miluji tento kraj, poněvadž vstane z mrtvých a vstoupí na nebesa. On ustavičně vstává z mrtvých a ustavičně vstupuje na nebesa a ustavičně krvácí na kříži.

(Jakub Deml, Rodný kraj, 1936; DEML 2013: 475)

 

Krajina představuje stejně jako Bůh jakýsi střed, do něhož vedou všechny cesty, z nichž se nedá sejít, je hlubinou bezpečnosti a jistotou vykoupení. Krajina přírodní se také stává analogií krajiny v člověku, ba člověk sám je tou krajinou. Posláním básníka je najít svou krajinu, vyvolit si ji, či být jí vyvolen, a uhájit ji sám v sobě i před druhými. Všechno na světě vzchází a roste ze země, jako absolutního základu skutečnosti – „Není žádné pravdy, která nevzešla ze země! Žádné moudrosti, žádné krásy, žádné lásky, žádné vzdělanosti, žádné svobody, žádné víry, žádné slávy, žádné spravedlnosti (…)“ (DEML 2000: 179).

 

                Demlův vztah k zemi a krajině odráží duchovnost a kulturu ryze barokní, v řadě aspektů také ještě idylickou, včetně selské jadrnosti, konzervatismu a důrazu na vlastnictví, v němž však jde o podtržení individuální odpovědnosti a individuálního pouta oproti rozmělňujícímu a indiferentnímu kolektivismu.

 

                Demlův poměr k přírodě je z dnešního hlediska bytostně ekologický, odmítající soudobé kořistění i pustošení všeho zdánlivě neúčelného, zbytného a překážejícího, co nelze vykázat jako zisk či co může zisku napomáhat. Vášnivě brání především stromy („Každý rok, kdy jste nezasadili ani jediného stromu, je na věky ztracen pro vlast i národ…;“ Tamtéž: 177). Vyzývá k součinnosti a soubytí s přírodou, neboť „nestačí přírodu jen pozorovat, je třeba v ní žít a s ní trpět, s ní se naprosto nezištně spřátelit!“(Tamtéž: 153). Boj o přírodu totiž znamená neméně tak zápas o člověka – utrpení přírody dříve či později prosákne do lidské duše a zasáhne a ohrozí i celé společenství. „Máme-li bojovat o každý strom, jenž se objevil na našem obzoru duchovním i fyzickém, musíme tím urputněji bojovat o duši lidskou, sdílet se o její utrpení, být s ní v účasti v jejím žalu a strádání,“ charakterizuje přesně tuto zákonitost v díle Jakuba Demla Bedřich Fučík (FUČÍK 2003: 192).

 

                Příroda všechno propojuje navzájem, nikoli snad jen ve smyslu biologickém, ale právě duchovním. Deml o tom říká:

Ani skřivánek není zbytečný, ani polní česnek, ani hadí jed, ani svlačec není zbytečný. Život je řetěz, článek do článku je zaklesnut, ruka se ruce podává, ruka ruku drží, jedna nalevo, druhá napravo, jedna nazpět, druhá dopředu. Jako v řece a jako na moři vlna vlnu stíhá, mudřec vidí ten rytmus a raduje se z jeho hudby a neméně z toho, jak je nepřerušený a zákonitý. Vyřaďte z toho rytmu jediný článek a člen a ucítíte hrůzu prázdnoty, i když nebudete vědět proč.

(Jakub Deml, Umění, 1937; viz DEML 1971: 107)

 

Vladimír Binar mluví o Demlových krajinách, „v nichž přestávají existovat hranice mezi jednotlivými předměty a vše je rozpuštěno v prudce tepajícím toku světla, které je vyzdvihlo ze samého dna paměti“ (BINAR 2010: 43); v mystické extázi tedy jako by snad bylo možné překlenout nekonečné propasti bytí rozklenuté ve vzdálenostech subjektu a objektu. Deml se však nikdy ani nepřibližuje jakémukoli panteismu. Člověk žije pro sebe stejně tak jako příroda žije pro sebe, přírodu oživuje a tvar jí dává až duch. Člověk tento tvar rozpoznává, raduje se z něho a dovede jej prožít a umělecky jej ztvárnit. Protikladem přírody je peklo, v němž nenajdeme stromy, květiny ani zvířata – peklo znamená jen absolutní prázdnotu.

 

*

 

Centrálními tématy tvorby Zdeňka Rotrekla je hledání odpovědi na otázku, proč je člověk takový, jaký je, a zároveň svrchovaně osobní a naléhavá dimenze apelativní; celé jeho dílo směřuje k jediné vrcholné zásadě a závazku – nesmířit se s realitou, tj. nikdy nepřistupovat na její pravidla a nenechat si vnutit její rámování světa. Jeho vztahování k přírodě je rozporuplné, velmi složité, utváří se v neustálém tázání a básnickém ohledávání protikladů. Člověk je ten, který se ptá; příroda jen zdánlivě mlčí, ve skutečnosti klade otázky i ona, jen jiným způsobem; jinak pláče, modlí se, projevuje radost a hněv. Jazyk přírody a jazyk člověka k sobě dosud nenašel cestu, zatím jen hledá překladatele. Vztahy mezi člověkem a přírodou jsou nesmírně komplikované a tajemné, představují zastřenost samu. Rotrekl se neustále pokouší nahlížet děje očima samotné přírody, nikoli však v banálních personifikacích, ale hledáním fragmentů řeči, která by pomohla něco objasnit a uskutečnit spojení. Příroda pro něj není objektem, k němuž je možné se přezíravě a sentimentálně sklánět. Možná se dokonce příroda sklání k nám, udiveně a soucitně. Příroda může obsahovat více božského než člověk. Přírodní dění nepřijímá Rotrekl jako symboly a alegorie, nýbrž jako metafyzické fenomény. Čím více jsou každodenně na očích, tím více jsou skryté. I básnický jazyk ztrácí svou moc a bezbranně klouže po povrchu. Jako podstatu přírody Rotrekl neurčuje vysvětlitelné a měřitelné jevy a procesy, nýbrž – podobně jakou Demla – pulzování a vnitřní rytmus, z něhož vznikají obrazy a významy. Biologické a duchovní vyrůstají jedno z druhého, prostupují se a násobí, nedají se ovšem převést do kognitivních výstupů a vzorců, protože poslední smysl je vždy dokonale skryt.

 

                V Rotreklově díle Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky, dramatizaci skutečné poválečné události, kdy se polský rabín rozhodl vykonat pohřební obřady pozůstatků osvětimských obětí, naříká nad událostí šoa paradoxně ne člověk, ale příroda, jež za člověka cítí stud. Příroda, která je přirozená, a nemůže tedy konat tak strašlivé a zvrácené věci jako člověk. Autor demonstruje jakousi inverzi humanity: příroda v ohromení a vytržení reaguje lidsky, člověk s netečnou a navyklou lhostejností. Holokaust se tu mění v událost nikoli dějinnou, ale kosmickou a metafyzickou, o níž už nejde vypovídat v lidských kategoriích a lidským způsobem. „Země ani nebe nepostačí k pohřbení beden s mýdlem a s moučkou kostní“ (ROTREKL 2003: 164). Lidský rozměr musejí nahradit zástupci živočišné říše, onoho paralelního vesmíru, na nějž nebereme zřetel. Je příroda nelidská a člověk lidský? Po procházce lidskou historií, zvláště 20. století, si tím už vůbec nemůžeme být jistí. Odpovědnost nelze vytrhnout z komplexního řádu věcí a nikdo se jí nemůže zříci, jakkoli podíl jednotlivých členů lidského společenství je různý, „neboť všichni jedno jsou a jeden odpovídá za všechny, a všichni odpovídají, byť za jediného“ (Tamtéž: 165).

 

                Rotrekl není, jak praví floskule, básník františkánské prostoty. Jeho enigmatické apostrofování a meditování přírody inklinuje spíše k magickému zaříkávání v duchu textů Josefa Palivce než k demlovské vroucnosti. Přesto ji však nahlíží vpravdě sestersky – příroda je nám nejbližší a i ona touží být spasena, jakkoli netušíme, jakým způsobem. Pak se jazyk přírody vyjeví v úplnosti. Do té doby je nám souzen nejhlubší respekt k bytí země, jenž

 

Zdeněk Rotrekl sdílí s Jakubem Demlem. Ve svém pohledu na zemi a její poselství se oba básníci někdy míjejí, jindy protínají, většinou však pozoruhodně doplňují.

 

 

Prameny

DEML, Jakub: Tasov, ed. Miloš Dvořák, Vyšehrad, Praha 1971.

DEML, Jakub: Tepna, Vetus Via, Brno 2000.

DEML, Jakub: Pozdrav Tasova, ed. Vladimír Binar, Host, Brno 2013.

ROTREKL, Zdeněk: Podezřelá krajina s anděly, Atlantis, Brno 2003.

 

 

Literatura

AMBROS, Pavel: Prostor jako osobní horizont ignaciánské spirituality, in Rechlík, Karel – Hanuš, Jiří – Vybíral, Jan (eds.): Sensorium Dei. Člověk – prostor – transcendence, CDK, Brno 2013, s. 47–66.

BINAR, Vladimír: Čin a slovo. Kniha o Jakubu Demlovi, Triáda, Praha 2010.

FUČÍK, Bedřich: O Jakubu Demlovi, in Fučík, Bedřich: Rodná krajina básníkova, ed. Vladimír Binar, Triáda, Praha 2003, s. 190–194.

 

 

vydal Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2018

ISBN: 978-80-88069-60-7

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB