Abby Geniová: Strážci světla



Geniová výřez přebalFotografka přírodních scenerií Miranda se rozhodne strávit rok na Farallonech. Na tyto krásné, ale nebezpečné ostrovy je vstup možný jen na zvláštní povolení, a tak jedinými Mirandinými společníky jsou biologové, kteří v drsných podmínkách studují pozoruhodnou místní faunu — žraloky, hejna velryb, rypouše, krvelačné racky, alkouny i přemnožené myši.

 

 

Miranda si své nové působiště zamiluje, ale zároveň si začíná uvědomovat, že strávit rok mimo civilizaci bude náročnější, než si představovala. Když jeden z vědců nečekaně zemře, vyvstává otázka,Geniová přebal jestli padl za oběť pouze nehostinným ostrovům Mrtvých, nebo některému z jejich dočasných obyvatel. Z ostrovů ovšem není kam utéct a nezbývá, než s neustálou hrozbou smrti pokračovat den za dnem dál…

 

Abby Geniová vystudovala kreativní psaní na Oberlin College a University of Iowa. v roce 2013 vydala sbírku povídek The Last Animal. S knihou Strážci světla v roce 2016 získala cenu Chicago Review of Books za nejlepší román. Její nejnovější knihou je letošní román The Wildlands.

 

Kniha Strážci světla vyjde na Velký knižní čtvrtek 18. října 2018.

 

 

Ukázka z knihy:

 

PROLOG

 

Ptáci bojovně pokřikují. Miranda vidí, jak se k ní otáčí hejno racků. Bílé peří. Lesklé zobáky. Šílené oči. Má s nimi své zkušenosti, ví, jakého násilí jsou schopni, a je jí okamžitě jasné, k čemu se chystají. Pohybují se v útočné formaci, obkličují ji jako bombardéry naváděné na cíl.

 

                Miranda je na cestě k trajektu. Zrychlí, dlouhými kroky zdolává kopec, batoh se jí pohupuje na zádech. Loď má zpoždění, což není žádné překvapení. Vždycky má zpoždění.

 

Je to jedna z mála konstant na ostrovech.

 

                Vzduchem se nese šplouchání vln. Souostroví je dnes zahalené v oparu. V letních měsících jsou zde mlhy poměrně časté. Odpoledne tu zřídka bývají vlahá a zlatavá, nikdo se tu neopaluje. Obzor je zamžený, slunce připomíná navlhlý dětský větrník. Miranda narazí na úsek, kde se drolí kamení, klouže jí to a smeká se. Nemůže se dočkat, až bude pryč, ale musí být při smyslech a našlapovat opatrně. Cestou ji brzdí hnízda a ptáčata. Racci pokryli každý kousíček trávy a žuly, zem jako by byla zasněžená. Uprostřed toho všeho stojí Miranda, nepatřičná, jako osamocená borovice v bílém poli.

 

                Ptáci nejsou tiší společníci. Šelestí křídly. Písklata skřehotají, protože chtějí nakrmit. Rodiče jim rozhořčeně odpovídají. Čas od času vypukne roztržka, hádka o teritorium, třepotání křídel, sprška krve. Ani Mirandu nic nechrání před jejich majetnickou, fanatickou úzkostí. Několik racků ji sleduje od té doby, co opustila bezpečí domu. Co nevidět zaútočí. Roztažená křídla, zářící oči. Přilétají blíž a blíž.

 

                Ale Miranda se připravila. Navlékla si tlusté kožené rukavice, aby si před nálety racků chránila co největší část těla. Okolo kotníků má upevněný obojek proti parazitům, aby se jí na kůži nedostali ptačí roztoči. Maska na tváři jí pomáhá snést zápach čpavku z guána. Na hlavu si nemotorně nasadila ochrannou přilbu a pod ni jako dodatečnou tlumicí vrstvu ještě pletenou čepici. Je zabalená do ponča, už pošpiněného mazlavým trusem, který na ni racci namířili a vypálili jako zbraň. Až se objeví loď, všechno to ze sebe shodí. Zbaví se svého oblečení jako špion, který se převléká do jiného kostýmu – stáhne si paruku a vyndá falešné zuby, odepne pistoli a uteče ze scény, za chvilku nebude přitahovat žádnou pozornost, bude jen další tváří v davu.

 

                Starou krosnu má napěchovanou, ale žádný velký majetek v ní nemá. Sbírku mušlí. Papuchalčí pírko pro štěstí. Žraločí zub, drobný a zoubkovaný. Je zvláštní odcházet odsud jen s batohem, po takové době, kterou tady strávila. Ale věci tu dlouho nevydrží. Džíny, které si s sebou kdysi dávno přivezla, se rozpadly. Knížky napadla plíseň. Ergonomický polštář je plný myších bobků. Jediné, co se jí podařilo uchránit – za cenu značného úsilí, kdy musela použít vodotěsné vaky a zapojit veškerou svou inteligenci a opatrnost –, jsou tři digitální fotoaparáty, jeden velkoformátový přístroj a několik krabic s nevyvolanými filmy. To jsou její poklady. Na fotografiích zachycovala ostrovy ve všech jejich náladách, od křišťálově čistého jasu zimního slunce po divoké podzimní bouře. Ostrovů je tu víc než tucet. Miranda zvěčnila každý z nich. Čokoládový úlomek, tmavý obrys na pozadí jiskřivého oceánu. Mohutný pahorek zvaný Homole cukru. Ostrůvky Opilého strýčka vystrkující z vln své holé hlavičky. A zdejší lidi. Těch pár, co tu zbyli. Ty taky vyfotila.

 

                Úder přijde bez varování. Racek narazí Mirandě do spánku a ona zavrávorá. Vykřikne, helma se jí sveze k očím. Okolo ramen jí s ohlušujícím rámusem pleskají křídla. Ani racek nevyvázne bez zranění, očividně zmatený se zhroutí k zemi. Miranda se nezastaví. Roztřesená a rozcuchaná pokračuje dál k vodě. Ví, že na otevřeném prostranství se nesmí zastavit. Vystoupá na útes a sotva přitom popadá dech, konečně dosáhne hřebene.

 

                Víc než deset metrů od břehu se vznáší stěna z husté mlhy. Spirály mlžného oparu se svíjejí nad oceánem jako dýmající řeřavé uhlíky. Miranda si upraví helmu. Ptáci si teď udržují odstup, přeskupují se, váhají. Vřískají výhrůžky a varování. Miranda koutkem oka vnímá, jak hrozivé stíny plachtí a řítí se dolů.

 

                Pak se nad vodou ozve burácení motoru. Přes povyk racků ho skoro nejde slyšet. Miranda sleduje, jak se příď lodi pomalu vynořuje z mlhy. Její zjevení má v sobě něco neohroženého, jako by to byl výstup v kouzelnickém představení. Vypadá to, jako když se loď v bolestech rodí, vynořuje se odnikud, z mlhy, ze snů. Miranda téměř proti své vůli zvedne obě ruce nad hlavu a začne zoufale mávat. Plavidlo je pořád moc daleko na to, aby poznala, jestli jí kapitán Joe zamával zpátky. Pozoruje, jak se loď valí příbojem. Okolo ní víří vřeštící racci. Nevzdali se. Svou nenávist budou dávat najevo až do hořkého konce. Miranda ví, co by jí udělali, kdyby měli příležitost. Ví, jak nebezpečné můžou tyhle ostrovy být. Ví to líp než kdokoliv jiný.

 

                Za půl hodiny už je Miranda na trajektu. Jako vždycky ji rychle dostihne mořská nemoc, a tak se opře o zábradlí, cítí, jak se jí žaludek zvedá v rytmu pohupující se paluby. Je připravena odjet, poprvé za celý rok je připravena opustit ostrovy. Od břehu ji dělí šest metrů a celý svět. Kapitán Joe se na lodi činí, provádí záhadné námořnické manévry: odvíjí lano, posouvá páku, zkouší odolnost zástrčky. Trajekt se kodrcá od břehu a oceán se točí, krouží okolo vlastní osy. Z téhle perspektivy vypadá krajina úplně jinak, ostrovy jsou malé, mlha připomíná jemnou záclonku, ptáci působí křehce a neškodně jako skládanka origami. Miranda zadrží dech, na pocit bezpečí si odvykla.

 

                Sundala si obojky proti parazitům, pončo, helmu a masku. Ale přesto má nepříjemný pocit, že její oblečení – pracovní boty s ocelovou špičkou, pletená čepice a mužská bunda, kterou si přivlastnila na památku – nevypadá úplně normálně. Její oděv se nehodí nikam jinam než na Farallony. V Kalifornii si o ní asi budou myslet, že je bezdomovec. Kolemjdoucí ji budou litovat a budou jí nabízet drobné. Kdyby jenom věděli.

 

                Loď krájí vodu před sebou. Stopa, která za ní zůstává, naznačuje cestu zpátky ke břehu. Miranda chce pozorovat ostrovy ztrácející se v dálce, dokud je nepohltí mlha. Souostroví je sbírka ostrůvků, drobné seskupení, tečka na mapě. Jihovýchodní Farallon je jako jediný z nich obyvatelný. Nachází se na něm pás zeleně, v něm stojí chata, a taky maják, lodě a dva stromky hrdě vzdorující větru, jejichž koruny se v touze po společnosti prolnuly.

 

Okolo tohoto ústředního ostrova jsou rozeseté skulptury z holého kamene, tak nepatrné, že se na nich rostliny neuchytí. Buší do nich vlnobití a zdobí je svijonožci. Loď se vzdaluje od břehu, Miranda se kousne do rtu. Trochu doufá, že zahlédne lidskou postavu, jak na kraji útesu čeká, až bude moct Mirandu vyprovodit a zamávat jí na rozloučenou. Ale po tom všem, co se přihodilo, by měla vědět, že se to nestane. Nikdo tam nestojí. Ostrovy vypadají opuštěně. Proti hradbě mraků vystupuje černý a nehybný maják. Chata skoro není vidět, schovává se za úbočím.

 

                Vlny jsou vyšší a vyšší, vzdouvají se pod trupem lodi. Otevře se výhled na Sedlo, kde se to hemží lachtany, někteří leží na sobě a pospávají, další směšně poskakují po pláži. Trajekt se brzy ponoří do mlhy. Kapitán Joe si uvnitř přístřešku prozpěvuje, veselou melodii odnáší vítr. Miranda sleduje, jak jsou ostrovy čím dál éteričtější a zastřenější. Opar je zbavuje ostrých hran, rozmazává jejich obrysy. Miranda přimhouří oči a naposled se zadívá na pobřeží. Chvíli má pocit, jako by ona sama byla loď, která škube řetězem od kotvy. Za posledních dvanáct měsíců ji k souostroví připoutal pořádný kus železných článků. Během té doby se změnila jako loď ukotvená v přístavu – pokryla ji rez, ošlehaly ji vlny, proděravěl se jí trup, je špinavá a dobitá k nepoznání. Teď cítí, jak se řetěz natahuje. Napíná se za hranici možností, bolí to. Až sebou nakonec škubne a v polovině se přetrhne. Když se řetěz podvolí, Miranda málem omdlí.

 

                Poslední rok každé ráno poslouchala, jak si Galen důkladně odplivává do umyvadla. Stála s Charlene u sporáku a uchichtávala se, když na pánvičku do míchaných vajec od mořských ptáků sypaly všemožné koření ze spižírny v marné snaze, aby snídaně chutnala aspoň trochu míň po rybině. Chodívala na procházky s Mickem, kroužili spolu okolo pobřeží. Čekala u hlavního vchodu a sledovala Foresta, jak si pečlivě zavazuje tkaničky, trvalo mu to o deset minut déle než ostatním, jako by na přesnosti každého uzlu závisel osud světa. Miranda zná všechny jejich zvláštnosti. Ví, že když se Galen směje, mhouří oči a pusu má tak doširoka otevřenou, že je vidět každá plomba. Ví, že si Lucy brouká ve spánku, hodinu za hodinou, ve ztichlé chatě je to zřetelně slyšet. Pamatuje si zemitý a ostrý pach Andrewova potu. Přesně ví, jak široké jsou Mickovy bílé ruce.

 

                Nikoho z těchhle lidí už nikdy neuvidí. Svým způsobem je ráda.

 

                Během dlouhé plavby si sundá čepici a zkouší si učesat rozcuchané vlasy. Zápasí se strašidelnou lodní toaletou. Prohlédne si své fotografické vybavení. Někteří lidé si pojmenovávají auta, přisuzují tím svým miláčkům určitou osobnost. Miranda má ve zvyku pojmenovávat své fotoaparáty. Její nejlepší ratolest se nazývá Klenot. Je velkoformátový a má dost koleček a páček na to, aby zmátl jak Galena, tak Foresta, kteří měli ve zvyku si s ním hrát, kdykoli se Miranda nedívala. Tahle příšera nakladla jako přehnaně aktivní včelí královna stovku fotofilmů, které zatím zůstaly nevyvolané a čekají na to, až se vyklubou v temné komoře. Druhý přístroj je Charles, opravdový pamětník. Charles je v nejlepší formě ráno a večer, když je nebe zlatavé a všude je spousta světla. Charles má svůj vlastní názor na svět. Zbývající dva (Šotek a Rybí čumák) jsou digitální zrcadlovky: jednoduché, efektní a šíleně drahé. Miranda je dobrá matka, o všechny láskyplně pečuje. Pamatuje si jejich narozeniny, důležitá data, kdy si každého z nich pořídila.

 

                O dvě své děti loni přišla. Padly za oběť ostrovům. Jmenovaly se Kocour a Zlosyn. Zmizely navždy.

 

                Miranda se jde schovat pod palubní přístřešek. Uvelebí se na lavičce. Oknem vidí, že mlha nijak nepolevila, ovíjí loď jako gáza. Okolní svět je zredukovaný na zvukové vjemy: mlhová siréna, šplouchání vln, křik racků. Teď už vzdálený, melodický zvuk.

 

                Sáhne do tašky a vytáhne hnědou obálku. Je objemná, jakoby napuchlá, a šustí. Miranda ji obrátí a do klína se jí snese papírová chumelenice. Jsou tam linkované stránky vytržené ze sešitu, papíry do tiskárny popsané zepředu i zezadu jejím rukopisem. A taky milimetrový papír, papírové kapesníčky a pečicí papír, který ukradla z kuchyně. Veškeré volné místo vyplňuje Mirandino písmo jako mravenci pochodující v řadě za sebou. Papír v jakékoli podobě byl na ostrovech nedostatkovým zbožím, sebemenší prázdný kousíček musela co nejvíc využít. Během volných zimních měsíců vyškubávala stránky z časopisů a zaplňovala jejich okraje. Vystačila si i se starými paragony, původní tisk vybledl a nahradilo ho její písmo. Psala dokonce i na toaletní papír. Obsah staré obálky byl výsledkem celoroční práce.

 

                Miranda si papíry opatrně rozloží na kolenou. Převládá v nich jistý řád, který ale vidí jen ona. Někomu by to mohlo připomínat čmáranici šílence. Někomu zas poezii onoho místa. Najde zápisky ze zářijového slunečného odpoledne. Narazí na dlouhý, šílený dopis z podzimu napsaný tak rozechvělým rukopisem, že je skoro nečitelný. Ze zkrabacených stránek z propršeného týdne, kdy se slavil Den díkůvzdání, pořád ještě dýchá vlhko. Jsou tu řádky z prosince a března, z jara i léta.

 

                Možná v nich nenajde odpověď. Možná se nikdy nevysvětlí všechno, co se jí přihodilo. Ale teď má poslední příležitost to pochopit. Motor trajektu vrčí. V dálce naříká racek jako vystrašené nemluvně. Miranda chvíli sedí se skloněnou hlavou. Potom začne číst.

 

 

přeložila Anna Halfarová

nakladatelství Host, 2018

ISBN: 978-80-7577-625-9

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB