Neboj se vrátit domů. Marie Svatošová v rozhovoru s Alešem Palánem



 

Svatošová výřez přebalCo se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán.

 

 

Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také 

Svatošová přebalsmyslem a neokázalou službou.

 

Marie Svatošová (*1942) je česká lékařka, spisovatelka, zakladatelka hospicového hnutí v ČR. V roce 1995 stála u zrodu prvního českého hospice v Červeném Kostelci. Pomocí a radou se podílela na zprovoznění řady dalších českých a moravských hospiců. Se svými přednáškami neúnavně objíždí republiku a dál propaguje hospicové myšlenky. Její knihy Až k prolití krve, Náhody a náhodičky či Hospice a umění doprovázet se staly bestsellery. Marie Svatošová je držitelkou několika státních vyznamenání.

 

Aleš Palán (*1965) je český novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Jihlavské listy, Duklák, Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.

 

 

Kniha Neboj se vrátit domů vyjde na Velký knižní čtvrtek 18. října 2018.

 

 

Ukázka z knihy:

NIC, KTERÉ SI NEUMÍM PŘEDSTAVIT

 

Opravdu nemáš strach z toho, až jednou přijde zubatá?

                Zubatá s kosou je pro mě pohádková bytost stejně jako třeba čarodějnice, ježibaba nebo devítihlavá saň. Těch se taky nebojím. Nikdo takový si pro mne přijít nemůže, jednoduše proto, že neexistuje. Až moje smrtelné tělo doslouží, Ježíš mi ukazováčkem pokyne, něžně vysloví mé křestní jméno, široce rozevře svou milující náruč a já mu do ní skočím. V duchu si to nacvičuju každou chvíli. Vnímám jeho přítomnost, jeho blízkost, jeho nekonečnou lásku, věřím každému jeho slovu a často mu opakuji, že mu děkuji a důvěřuji, že ho miluji, že je můj Spasitel, jediný prostředník mezi mnou a Bohem Otcem. Na našem vzájemném vztahu nemůže smrt vůbec nic změnit, na to nemá páky. Náš vztah je založen na lásce a láska je nesmrtelná, nezničitelná, věčná. Tečka.

 

 

Skutečně je to takto jednoduché a nezpochybnitelné?

                Snadno mne chytí za slovo každý, kdo ví o mých chybách a nedostatcích. Nikdo na světě není dokonalý a k dokonalosti mám samozřejmě hodně daleko i já. My lidé jsme v porovnání s Ideálem (napiš velké „I“, prosím) jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Rozhodně si nefandím, že si tu otevřenou Ježíšovu náruč zasloužím nějakými dobrými skutky. Jsem si plně vědoma své absolutní závislosti na Božím milosrdenství. Jestli chceš vědět, kde se za těchto okolností ve mně bere ta troufalost, tak pramení z jistoty, že Bůh je láska. Kdo má zkušenost jen s láskou lidskou, těžko mě pochopí. Lidská láska bývá nedokonalá, nestálá, zpravidla něčím podmiňovaná, „až se polepšíš“ apod. Známe to všichni, takhle nás většinou milovali naši rodiče a stejně tak milujeme i my své bližní. Boží láska je dokonalá, bezpodmínečná a nabízí se úplně každému. I největším zločincům. O tom jsem bytostně přesvědčena. Problém je, že se nikomu nevnucuje, protože důsledně respektuje svobodu člověka. Je na rozhodnutí každého, jestli ji přijme, nebo odmítne. Buď, anebo. Nic mezi tím. Vyber si – život, nebo smrt. Líp než evangelista Jan na tvou otázku odpovědět neumím: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16)

 

 

Nikdy ses smrti nebála? Neměla jsi takové ty dětské hrůzy z nicoty?

                Žádné „nic“, o kterém mluvíš, si moje, jinak docela bujná fantazie, neumí představit, na to je krátká. Tuhle absurditu si tedy ani nepřipouští. Děsívalo mne občas něco jiného. Nejen v dětství, i později v dospělosti to byla představa, že by mi mohli zemřít rodiče nebo sourozenci a já bych tu zůstala bez nich. Ani o prarodiče jsem nechtěla přijít.

 

 

Přesto o ně přicházíme.

                I mně se to najednou stalo. Bylo mi dvaatřicet, když při autonehodě zahynula moje o rok mladší sestra Jana. Dozvěděla jsem se to o týden později na ruzyňském letišti. Vraceli jsme se s manželem z třítýdenní dovolené v Alžírsku a těšili se, jak budeme doma vyprávět. Mobily neexistovaly, internet byl věcí neznámou, dovolat se do hotelu do Afriky bylo nemyslitelné, rodina zkrátka neměla jak nám dát o sestřině smrti vědět. Ale počkali na nás s pohřbem. Bylo to šílené, doslova k zbláznění. Hrdlo jsem měla řadu dní bolestí křečovitě stažené, cítila jsem bezmoc, zoufalou bezmoc z vědomí, že pro Janu už nemohu nic udělat. To byl samozřejmě omyl, ale v těch dnech jsem o tom byla přesvědčena.

 

 

Jak to myslíš – omyl? Copak to nebyla realita?

                S definitivní fyzickou nepřítomností své sestry jsem se chtě nechtě v následujících týdnech musela začít vyrovnávat, co mne ale drtilo nejvíc, byl strach o její spásu. Moje pochybnosti pramenily z mé tehdejší falešné představy o Bohu. Víru jako „dědictví otců“ jsem sice měla, ale o Božím milosrdenství jsem toho dosud moc neslyšela. Že u Boha není čas a můžu se za Janu modlit i teď, mi docházelo postupně. Bůh pro mě ještě nebyl blízký a přítomný, naopak byl hodně vzdálený, kdesi v nedohlednu. Nebyl milující Otec, ale přísný soudce. Nelítostný soudce. A ještě k tomu mi vzal sestru! Nenávratně. Dnes už vím, kdo ve mně tuhle lživou představu a pocit bezmoci živil. Byl to sviňuch.

 

 

Tenhle tvůj termín znám. Čtenářům ho ale musíme trochu objasnit.

                Sviňuch není oficiální biblický název pro ďábla, ale já ho jinak nepojmenuju, protože jím z hloubi duše pohrdám. A piš ho s malým „s“.

 

 

Jak ses tedy po sestřině smrti vymanila ze sviňuchou vlivu?

                Šest týdnů jsem brečela, kudy jsem chodila. Vyhledávala jsem kostely, táhlo mě to tam jako magnet. V nich jsem se, když nebyly bohoslužby, schovávala před lidmi se svou bolestí a zoufalstvím. Na svátek sv. Anny, 26. července 1975 (Jana byla křtěná Jana Anna), jsem se topila v slzách v jedné ze zadních lavic kostela sv. Josefa v Praze na náměstí Republiky. Lidem je možná známější pod názvem „U Tadeáška“. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, jestli dvě hodiny nebo tři, ale najednou tam houfně začali přicházet lidé. Měla začít mše. A mně to pořád brečelo a brečelo a nedalo se to zastavit. Vadilo mi, jak na mě příchozí neomaleně civí. Možná se soucitem, ale ten jsem v té chvíli nevnímala. Nejspíš se za mě i pomodlili, aspoň někteří, ale to jsem nevěděla. Stále jsem nedokázala svůj vzlykot vůlí ovlivnit, tak jsem v duchu, a přesto hodně hlasitě, vyslovila jednu jedinou větu: „Bože, prosím tě, pomoz mi, zastav ty slzy, nechci tu lidem dělat divadlo.“ Během okamžiku mě zaplavil do té doby nepoznaný hřejivý Pokoj s velkým P – a bylo po pláči. Bylo to moje první, zdaleka však ne poslední, vědomé setkání s živým Bohem. Bylo to, jako když Ježíš tenkrát na lodi vyslyšel vystrašené apoštoly a utišil na moři bouři.

 

 

Mám tomu rozumět tak, že tenhle prožitek tě posunul do tvé současné jistoty?

                Každopádně to byl start, přesněji řečeno restart mého duchovního života. V rodině jsme věřili vždycky. V pátek jsme nejedli maso, v neděli chodili do kostela. Kdyby ale můj duchovní život zakrněl v dosavadní podobě, časem by odumřel docela. Pozdější náhlá úmrtí dalších blízkých, o jejichž spásu jsem si dělala starosti, bych prožívala stejně těžce, ne-li ještě hůř než smrt sestry. A já při nich paradoxně znovu zažívala setkání se živým Bohem, do mého srdce byl opět vlit Pokoj. Neumím to říct jinak. Možná to teologicky není úplně správné, ale protože tento stav neumím žádnými psychologickými souvislostmi ani přírodními zákony vysvětlit, nebojím se ho nazvat regulérním zázrakem. Zažila jsem prostě mimořádný Boží zásah. Tenhle Pokoj si člověk sám nevyrobí. Svět mu ho nemůže dát ani vzít. Nevím, jak to máš ty, ale ke mně Bůh promlouvá nejintimněji právě skrze svůj Pokoj. Zaplavil mě jím mnohokrát, i při zprávě o smrti pacienta, se kterým se mi podařilo navázat vztah a kterého jsem doprovázela modlitbou. Stejnou zkušenost mají sestry v hospicích, pokud se ovšem s plným nasazením věnují i duším, nejen tělům umírajících.

 

 

Rozumíš vůbec druhým, když se smrti děsí? Cítíš s nimi, to určitě ano, ale chápeš ten strach?

                Snažím se chápat, snažím se rozumět a jejich strach mírnit. Samozřejmě ne agitací, to bych jen přilila oleje do ohně. Mám se strachem, ani ne tak o sebe, jako o své blízké, taky zkušenosti. Vím, co pomáhá, vím, co nepomáhá. Když se lidé ptají po původu mého klidu, pravdivě odpovím, že žiju s Bohem. Zmlknu, v duchu se modlím a čekám na další otázky. Vím, že přijdou. Dál pak pokračujeme podle toho, co dotyčný chce a je schopen z mých zkušeností vstřebat. Je to vždycky individuální a je nutno to respektovat. Do náprstku litr vody nenaleješ.

 

 

Marie, znám tě jako praktickou a ráznou ženu. Bojíš se vůbec něčeho?

                Jasně, že bojím. Chceš to vidět? Vypusť tady živou myš a v tu ránu mě máš na lustru. Kdysi jsem se hodně bála psů. Preventivně. Nikdy mě žádný nekousl, ale mohl by. Mnohokrát jsem při pohotovostní službě seděla v sanitce a prosila majitele rozzuřeného psa, aby ho někam zamkl. Když tomu nechtěl rozumět, pohrozila jsem, že odjedu a návštěvu u pacienta nevykonám. To zabralo vždycky. Chápeš to? Pozvou si doktora do bytu a pustí na něj psa! Strachu ze psů mě odnaučil bratrův vlčák Brit. Ten mého drahého bratříčka miloval tak oddaně a věrně, že jsem si musela oblíbit i jeho. Taky jsem se dlouho bála zubaře. To mě zas odnaučila kmotřenka Markétka, když se stala zubařkou. Ty ses ale asi ptal na jiné strachy. Bojím se lidské hlouposti, nezodpovědnosti a lhostejnosti. Zvláště před volbami. Po nich se bohužel zpravidla ukáže, že ten strach nebyl neodůvodněný. A když vidím, jak se dnes plýtvá a drancuje naše Země živitelka, mám strach i o její budoucnost.

 

 

Prý i mnozí kosteloví lidé zažívají krátce před smrtí úzkost. Odkud takový pocit vychází?

                Rozhodně ji neprožívají všichni, to ne, ale stát se to může. Návštěvy kostela nejsou očkováním proti úzkosti před smrtí. Dovedu si představit, že v některých případech mohou mít na jejím vzniku dokonce svůj podíl. Pokud tam člověk jen „chodil“, aby měl „čárku“, a jedním uchem pouštěl ven, co druhým zaslechl – pokud vůbec poslouchal –, tak mu to před smrtí může svědomí docela nepříjemně připomenout. Tím samozřejmě nechci říct, že každá předsmrtná úzkost pramení z nečistého svědomí. Jsou i různé psychické poruchy, neurózy, psychózy apod. Nebo například taková metastáza v mozku dovede udělat pěknou paseku. Ani psychiatr a ani zkušený teolog mnohdy nedokážou rozlišit, co je problém duševní a co duchovní, natož, za co ten člověk je, nebo není zodpovědný. To ví jen Pán Bůh. Proto nikdy nesuďme. Někdy můžeme příčinu předsmrtné úzkosti vydedukovat až zpětně, podle toho, co na ni zabralo. Jsou-li anxiolytika a podobné léky bez efektu a umírající se zklidní po přijetí svátosti nemocných, je evidentní, že šlo o problém duchovní.

 

 

Je smrt spravedlivá?

                To je velké téma. Mnohokrát jsem v hospici ze země zvedala pomyslnou hozenou rukavici s nápisem „smrt je strašně nespravedlivá“. O tom je přesvědčena většina lidí. Nedivím se jim, cítí, že nejsou stvořeni pro smrt, ale pro věčný život, ovšem nevědí o tom. Touha po nesmrtelnosti je v nich hluboce zakořeněna, proto jim smrt přijde nesmyslná a nespravedlivá. Paradoxně z ní viní Boha, v jehož existenci nevěří. Někdy je to až úsměvné.

 

Bůh není, ale může za všechno zlé. Mnozí jsou překvapeni, když jim řeknu, že na začátku, v ráji, to tak nebylo. Říkám to bez servítků: „Nezapomínejte, že nežijeme v ráji. Jsme z ráje vyhnáni. Zasloužili jsme si to. To je naše realita, taková je pravda. Dobrá zpráva je, že máme šanci do ráje se vrátit. Branou, které říkáme smrt. Jinudy to bohužel nejde.“ Jakmile lidé pochopí, že smrt je pro ně vlastně šance a ne konec, už se jim tak nespravedlivá nezdá.

 

 

Je tedy podle tebe přijetí víry jedinou cestou, jak se vyrovnat s vlastní smrtelností? Ateista toho nedosáhne?

                Nikdy jsem ateistou ani agnostikem nebyla, těžko se do jejich situace můžu vžít. Do hlavy jim nevidím. Na stav mysli mohu usuzovat jen podle vnějších projevů, ale ty můžou klamat. Nebo z vyřčených otázek na smrtelné posteli – ty velmi často prozradí tíživé pochybnosti: „A co když opravdu Bůh existuje? Co se mnou bude?“ Úplně se vyrovnat s vlastní smrtelností, aniž by člověk měl naději na pokračování života, to si moc představit neumím. Nanejvýš něco, co má blízko k rezignaci, ke kapitulaci – „co se dá dělat, každý tam jednou musí“. Myslím si, že klíčovou roli hraje kromě věku především stav svědomí daného jednotlivce. Obecně lze říct, že je-li svědomí jakž takž čisté, má-li dotyčný mezilidské vztahy urovnané a je-li sám se svým životem spokojený, protože dokázal všechno, co si předsevzal – zasadil strom, postavil dům a zplodil potomka –, může na své okolí působit vyrovnaně. Otázka je, jestli je tomu tak i uvnitř. Ten, kdo má ve svědomí velký problém, si většinou přeje, aby žádný Bůh-soudce neexistoval. Přesvědčuje o tom sám sebe, ovšem jistotu v tom nemá. Řada lidí se spoléhá na možnost dalších pokusů, věří v reinkarnaci, ale i to je vlastně důkazem, že nejsou se smrtelností smířeni.

 

 

Natáhnout brka, exnout, zaklepat bačkorama, vypustit duši... Proč máme pro smrt tolik opisných výrazů? Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč má smrt v pohádkách právě kosu? Jistě, je to symbol podetnutí, ale stejně tak mohla mít palici, sirky nebo kouzelnou hůlku.

                Všechno to jsou eufemismy, některé rádoby vtipné, jiné vulgární. Nikdy jsem po jejich původu nepátrala, ale je jasné, že se tak jako každý eufemismus snaží zmírnit, zlehčit nebo přikrášlit nepříjemnou skutečnost. Dokonce na mnoha křesťanských úmrtních oznámeních se dočteš, že nebožtík odešel, nikoliv zemřel.

 

 

Dá se smrti nějak vzdorovat, smlouvat s ní?

                Smrt není osoba, ani s kosou, ani bez kosy, takže smlouvat se s ní z principu nedá. Ale dá se smlouvat s Bohem, jediným Pánem nad životem a smrtí. Dá se s ním smlouvat formou prosebné nebo přímluvné modlitby. Není to nic proti ničemu. Těch příkladů je plná Bible a mají s ní zkušenosti nejen věřící, ale i ti, kdo se prohlašují za ateisty. A někdy Bůh opravdu posečká a pozemský život, zpravidla k velkému údivu lékařů, o nějaký čas prodlouží. I když se sama na věčnost těším, naprosto chápu maminku nezaopatřených dětí, že lpí na každém dni svého života a s Bohem o něj smlouvá. Rekord asi drží moje prababička, usmlouvala plných padesát let. V osmačtyřiceti se cítila mizerně, potíže si vysvětlovala přechodem, jenže se jí narodilo sedmé dítě. Modlila se: „Kdyby Pán Bůh dal a já se dožila, až Tonka půjde do školy.“ V modlení samozřejmě pokračovala: „Až Tonka vyjde ze školy, až se Tonka vdá…“

 

Tonce bylo padesát a prababičce osmadevadesát, když zemřela.

 

 

Je ti nějaké literární či filmové zpracování smrti a umírání blízké? V čem?

                Gibsonův film Umučení Krista mě pokaždé dostane, i když ho už znám nazpaměť. Vracím se k němu záměrně v závěru postní doby. Scéna bičování je tam sice extrémně krutá a dlouhá až k nevydržení, ale v reálu byla ještě delší. Jestli to všechno Ježíš kvůli mně podstoupil, nemůžu já tu scénu kliknutím klávesy na počítači přeskočit nebo zkrátit. Netvrdím, že je snadné připomínat si tak sugestivním filmovým zpracováním posledních dvanáct hodin Ježíšova pozemského života, ale je to ideální příprava na Velikonoce. Člověku docvaknou souvislosti. Včetně naděje na vzkříšení, kterou film vrcholí.

 

 

Co myslíš: Je člověk jediný tvor, který si uvědomuje svoji smrtelnost?

                Nejspíš to vyzní jako protimluv nebo odpověď chytré horákyně. Ale já si opravdu myslím, že člověk je jediný tvor, který si uvědomuje nebo aspoň by měl být schopen si uvědomit, svoji smrtelnost a zároveň nesmrtelnost. K obojímu je pádný důvod. S tou smrtelností je to jasné, tu nezpochybní nikdo. Stačí projít si hřbitov nebo se podívat na vlastní rodokmen. Nikdo z lidí tu ještě na semeno nezůstal. Lazara sice Ježíš vzkřísil, ale jen napoprvé. Jsem přesvědčena, že touha po nesmrtelnosti je hluboce zakořeněna v každém člověku, a to bez ohledu na to, jestli se touhle otázkou zabývá, nebo ji vytěsňuje. Kde se v nás ta touha bere? Tváří v tvář neodvratitelnosti smrti je přece naprosto nelogická. Přesto tu je. To ona po staletí motivuje lidstvo, aby investovalo do výzkumu a hledalo „elixír života“. Mnoho jednotlivců motivuje ke zdravému životnímu stylu. Pro mě je touha po nesmrtelnosti postačujícím důkazem, že nejsem stvořena pro smrt, ale pro život.

 

(…)

 

 

Nakladatelství Kalich, 2018

ISBN: 978-80-7017-249-0

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Čtvrtek, 11 Říjen 2018 06:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB