Francis Scott Fitzgerald: Láska posledního magnáta



 

Fitgerald výřez přebalPo úspěchu předcházejících povídek a próz měla být Láska posledního magnáta pomyslným vyvrcholením autorova díla; jenže zůstala nedokončena. Děj tohoto fragmentu se odehrává ve 30. letech minulého století a Fitzgerald si vybral prostředí, které dobře znal – Hollywood. Jeho mladičký hrdina nastupuje na místo řadového scenáristy, aby se záhy propracoval až na hlavního producenta. Hvězdná kariéra však netrvá dlouho... Románové torzo Láska posledního magnáta vyšlo posmrtně v roce 1941 pod názvem Poslední magnát. V novém překladu Martina Pokorného vychází kniha poprvé.

 

 

Francis Scott Fitzgerald (1896–1940) byl americký romanopisec, povídkář a scenárista. Studoval na Princetonské univerzitě, a když vypukla první světová válka, přihlásil se do armády. Rozhodl se získat nejen ruku své snoubenky, ale i slávu a peníze – a to na poli literárním. Kometa jeho úspěchu oslnila americké publikum. K nejznámějším dílům patří Velký Gatsby či Něžná je noc. Ke konci života Fitgerald přebalpůsobil jako řadový scenárista v Hollywoodu a balancoval na pokraji zhroucení fyzického i psychického.

 

 

Ukázka z knihy:

Na plátně jsem se nikdy neobjevila, ale vyrůstala jsem uprostřed filmu. Když mi bylo pět, na oslavu prý přišel i Rudolph Valentino. Což tu zaznamenávám čistě jako doklad, že ještě než jsem pobrala rozum, mohla jsem pozorovat, jak se kolečka točí.

 

Jednu chvíli jsem se chystala sepsat paměti a nazvat je Producentova dcera, ale v osmnácti si člověk na podobné věci nenajde čas. A to je dobře: výsledek by byl fádní jak vyčichlé drby ze starého sloupku Lolly Parsonsové. Otec podnikal ve filmu, stejně jako jiní podnikají s hedvábím nebo ocelí, a já to přijímala nevzrušeně. Když už bylo nejhůř, přijímala jsem Hollywood s rezignovaností ducha přiděleného do domu, ve kterém straší: věděla jsem, co si člověk má myslet, ale rezolutně jsem se odmítala nechat lekat.

 

Což se lehko řekne, ale těžší je vysvětlit to lidem. Během mého studia na Bennington College se někteří angličtináři tvářili, že jim je Hollywood se svou produkcí lhostejný, ale ve skutečnosti ho nesnášeli, nenáviděli ho do hloubi duše, přesvědčení, že ohrožuje jejich existenci. A už předtím při pobytu v klášteře mě jedna hodná jeptiška poprosila, jestli bych jí neopatřila scénář, aby mohla „třídě povědět o psaní pro film“, tak jako už vyložila esej a povídku. Scénář jsem jí dodala a ona si nad ním nejspíš lámala a lámala a lámala hlavu, akorát ve výuce o něm nepadlo ani zmínky a nakonec mi ho vrátila s výrazem uraženého překvapení a beze slova komentáře. Tak trochu čekám, že přesně to samé se stane i s tímhle vyprávěním.

 

Můžete Hollywood brát za jednoduše daný, jako já, nebo ho můžete odvrhnout s pohrdáním, jež si vyhrazujeme pro všechno, čemu nerozumíme. A vedle toho je taky možné Hollywoodu rozumět, ale jenom matně a v záblescích. Na světě není víc než půl tuctu mužů, kteří dokázali do hlavy pojmout celou kinematografickou rovnici. A žena se nejspíš téhle mašinérii může nejlíp přiblížit tak, že se pokusí porozumět jednomu z těch mužů.

 

Z letadla jsem svět znala. Otec nás tímhle způsobem nechával přepravovat po celou dobu studií na střední i na vysoké. Když jsem byla ve třetím ročníku na univerzitě, umřela mi sestra, takže pak jsem lítala sama a po cestě na ni pokaždé myslela, což mě uvrhávalo do stísněně obřadní nálady. Někdy se mezi pasažéry objevovali lidi, které jsem od filmu znala, a občas – ale během hospodářské krize málokdy – nějaký ten pohledný student. Jen málokdy jsem během letu tvrdě usnula; z dřímot mne vytrhávaly vzpomínky na Eleanor a ten pocit ostré průrvy mezi východním a západním pobřežím – přinejmenším dokud jsme nevystartovali z osamělých letišťátek v Tennessee.

 

Let byl drsný a pasažéři se velmi rychle rozdělili na dvě skupiny: jedni šli okamžitě na kutě, druzí se k tomu rozhodně nechystali. Naproti mně seděli dva příslušníci druhé skupiny a já si byla – soudě podle zaslechnutých útržků rozhovoru – celkem jistá, že jsou z Hollywoodu. První na to měl zevnějšek: žid ve středním věku, který střídavě řečnil v záchvatu nervózního vzrušení a pak se zas hrbil, jako by se chystal ke skoku, a drásavě mlčel. Druhý byl tuctově vyhlížející bledý tělnatý třicátník a já byla přesvědčená, že ho znám – byl u nás na návštěvě nebo tak něco; ale možná jsem tehdy byla ještě malá, a tak mě neuráželo, že mě nepoznává.

 

Letuška, vysoká pohledná zářivá tmavovláska, ten typ, kolem kterého se chlapi sbíhají, se zeptala, jestli mi má připravit lůžko.

 

„…a nepotřebujete aspirin, drahoušku?“ Přisedla si na opěradlo a v rytmu červnového hurikánu se vrávoravě kývala ze strany na stranu. „…nebo nembutal?“

 

„Ne.“

 

„Měla jsem tolik běhání kolem ostatních, že jsem se vás vůbec nestihla zeptat.“ Usadila se vedle mě a sobě i mně zapjala bezpečnostní pás. „Nechcete žvýkačku?“

 

Tím mi připomněla, že se musím zbavit žvance, který mě už několik hodin nudil. Zabalila jsem ho do útržku časopisu a zastrčila do samozhášecího popelníku.

 

„To se vždycky pozná, kdo je dobře vychovaný,“ pochvalně pronesla letuška, „když žvýkačku před zahozením zabalí.“

 

Chvíli jsme jen tak seděly v pološeru pohupující se kabiny. Mlhavě to evokovalo neurčitou atmosféru drahých restaurací v době mezi obědem a večeří. Všichni jsme čekali, a vlastně bezúčelně. Myslím, že i letuška si musela čas od času připomenout, proč tam vlastně je.

 

Bavily jsme se spolu o jedné mladé herečce, kterou jsem znala a která s letuškou o dva roky dřív letěla na západ. Bylo to skoro nejhorší období hospodářské krize a ta mladá herečka hleděla z okna tak upřeně, až to v letušce budilo obavy, jestli neuvažuje, že vyskočí. Podle všeho však příčinou hereččiných obav nebyla hmotná bída, ale jenom revoluce.

 

„Já totiž vím, co s matkou podnikneme,“ svěřila se letušce. „Vyrazíme do Yellowstonu a prostě to tam přečkáme, než se všechno přežene. Pak se vrátíme. Umělce oni nezabíjejí, víte?“

 

Ten plán mě potěšil. Vykreslil mi před očima půvabný výjev, jak herečku s matkou krmí hodní konzervativní medvídci, kteří jim nosí med, a laskaví koloušci, kteří u srnek nasají mléko navíc a pak vyčkávají poblíž, aby se jim v noci schoulili pod hlavou místo polštářku. Pověděla jsem letušce na oplátku historku o právníkovi a režisérovi, kteří jednou večer v oněch pohnutých dobách vylíčili svoje plány otci. Kdyby armáda veteránů dobyla Washington, měl právník na řece Sacramento připravený skrytý člun, na kterém bude pár měsíců veslovat proti proudu a pak se vrátí, „protože po revoluci jsou vždycky potřeba právníci, aby dali všechno právně do pořádku“.

 

Režisér měl naopak sklony k defétismu. Přichystal si starý oblek, košili a boty – neprozradil, jestli vlastní, nebo z rekvizitárny – a hodlal se ztratit v davu. Pamatuju si, jak mu otec říká: „Jenže oni se ti podívají na ruce! A bude jim jasné, žes celé roky nepracoval manuálně. A budou chtít vidět odborovou legitimaci.“ A vzpomínám si, jak režisérovi povadly rysy a s jak zachmuřeným výrazem jedl dezert a jak mi všichni dohromady připadali legrační a trapní.

 

„Váš pan otec je herec, slečno Bradyová?“ zeptala se letuška. „Jméno Brady rozhodně znám.“

 

Při vyslovení mého příjmení k nám oba muži přes uličku stočili zraky. Hleděli úkosem, v obvyklém hollywoodském stylu, jako by házeli očkem přes rameno. Pak si ten pobledlý a mohutnější chlapík rozepjal bezpečnostní pás a postavil se v uličce k nám.

 

„Vy jste Cecílie Bradyová?“ zeptal se káravě, jako bych to před ním až doteď skrývala. „Však já si říkal, že vás znám. Já jsem Wylie White.“

 

 

přeložil Marin Pokorný

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1852-5

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 08 Říjen 2018 14:47 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB