Mark Twain: Autobiografie II



Twain výřez přebalDruhý svazek z rozsáhlých třídílných pamětí Marka Twaina, který byl poprvé publikován v roce 2010, tedy sto let po jeho smrti. Spíše než o klasickou autobiografii jde o soubor anekdot, „pomluv“ a přemítání o životě, na němž Twain pracoval několik let.

 

 

Jeho až drásavě upřímná reflexe vlastního života a světa je pro pochopení této komplexní postavy světové literatury a jejího díla nezbytná. Sám Twain píše: „Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána, a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti…“ Český překlad nabízí nejširšímu publiku možnost nahlédnout do Twainovy paměti, srdce a Twain přebalduše.

 

V letech 1870 a 1905 se Mark Twain opakovaně pokoušel, s dlouhými prodlevami, sepsat (či nadiktovat) svůj životopis. Ve všech případech rukopis velmi brzy odložil. V roce 1905 už měl za sebou třicet nebo čtyřicet takových lichých začátků – tyto rukopisy byly v podstatě pokusy, náčrtky epizod a kapitol. Mnohé z nich se dochovaly v souboru písemností Marka Twaina a ve dvou dalších knihovnách. U některých z těchto rukopisů dospěl tak daleko, že očísloval kapitoly, čímž stanovil jejich pozici v líčení historie, jejíž bílá místa ale nikdy nevyplnil, natož aby vyprávění o svém životě dokončil. Nikdo neměl možnost přečíst si víc než krátké úryvky jeho životního příběhu.

 

Tuto tradici porušil teprve v lednu 1906, kdy začal téměř denně diktovat stenografovi. Už zpočátku se rozhodl, že tyto diktované autobiografické texty by měly tvořit jádro jeho zamýšlené Autobiografie. Během několika měsíců prošel soubor svých lichých rukopisů a rozhodl se, které začlení mezi novější, diktované texty, a které publikovat nebude. V době, kdy měl na kontě více než dvě stě padesát sezení se stenografem (a v prosinci 1909 napsal závěrečnou kapitolu o nedávné smrti své dcery Jean), obsahoval jeho text více než půl milionu slov. Prohlásil dílo za hotové, ale trval na to, že by nemělo vyjít dříve než sto let po jeho smrti. Twain zemřel o necelé čtyři měsíce později, 12. dubna 1910.

 

Mark Twain, vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens (1835–1910), byl americký novinář, spisovatel a humorista. Vyrůstal v městě Hannibal v Missouri, které mu později poskytlo předobraz pro dějiště jeho nejznámějších knih Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna. Vyučil se tiskařem, pracoval také jako sazeč a přispíval články do novin svého staršího bratra Oriona. V letech 1857–1861 pracoval jako kormidelník na řece Mississippi (odtud pochází jeho pseudonym, „značka dvě“ při měření hloubky vody). Poté se vydal na západ. V těžbě stříbra však neuspěl, a tak se obrátil k žurnalistice. Jako novinář napsal humornou povídku Pověstný skákavý žabák z okresu Calaveras, která se stala velmi populární a přitáhla k autorovi pozornost. Dobře přijaty byly také cestopisy. Twain dosáhl velkých úspěchů jako spisovatel a řečník, jeho vtip a satira získaly uznání kritiků a kolegů a stal se přítelem mnoha vlivných osobností.

 

 

Ukázka z knihy:

 

ÚTERÝ 3. DUBNA 1906

 

Opět Barnesův incident — Barnes jmenován washingtonským poštmistrem — Pan Clemens chystá řeč o belgickém králi Leopoldovi, ale vše zastavuje poté, co se dozvídá, že naše vláda v této záležitosti nic nepodnikne — Zamýšlí promluvit v Majestic Theatre o „americkém džentlmenovi“, je však udolán délkou první části programu — Americký džentlmen Theodore Roosevelt — Dopis Marka Twaina prodán v aukci Nastovy pozůstalosti za čtyřicet tři dolarů — Přichází kabelogram, že v Londýně umírá pan Clemens — Reportéři s ním dělají rozhovory pro americké noviny

 

BARNESOVO JMENOVÁNÍ ROZHNĚVALO WASHINGTON

Místní deník hovoří o „silových metodách Bílého domu“.

SENÁT TO MŮŽE ZARAZIT

Nový poštmistr popsán jako „seveřanská náplava“2 — Občané říkají, že výběr je urážkou.

 

Exkluzivně pro New York Times

 

WASHINGTON, 2. dubna. — Když prezident vybral svého asistenta Benjamina F. Barnese washingtonským poštmistrem, vyvolalo to bouři. Je to odsuzováno jako jmenování „seveřanské oportunistické náplavy“, neboť Barnes pochází z New Jersey. Členové Sněmovny reprezentantů a Senátu to kritizovali a objevují se zprávy, že bude snaha překazit jeho potvrzení v úřadu.

 

                Nálady ohledně tohoto tématu se dnes večer podepsaly na podobě večerníku The Evening Star, nejvýraznějšího podporovatele vlády v řadách městského tisku. Barnesova záležitost prostupuje celými novinami. Zaprvé se v nich nachází karikatura představující prezidenta nabízejícího Kolumbijskému distriktu žertovný doutník, jenž exploduje, v dýmu se objeví Barnesův obličej a prezident zvolá: „Apríl!“ Dále jsou tam tři sloupce rozhovorů s předními občany Distriktu a členy Kongresu, kteří všichni toto jmenování odsuzují.

 

                Tomuto tématu je věnován rovněž velký článek na titulní straně. Uvádí se v něm, že prezident odměnil „svého bezohledného a příliš snaživého vyhazovače“ tím, že mu daroval washingtonský poštovní úřad, kde bude pobírat dvojnásobek svého nynějšího platu. Večerník The Evening Star píše:

 

                „Logicky ještě zbývá odměnit na účet Distriktu policisty, kteří se s panem Barnesem podělili o tu čest vyvléci Morrisovou. Copak spadne do klína jim — místní soud, komisariát, nebo velení policejního sboru?“

 

                Večerník otiskl citace z jiných novin, které se onomu jmenování posmívají. Po celé úvodní straně jsou tudíž rozptýleny podobné komentáře:

 

                Uplatnění silových metod Bílého domu vůči místní poštovní službě může ulevit zákazníkům úřadu od nutnosti olizovat své známky.

 

                Jakkoli Oyster Bay3 schvaluje prezidentovo počínání, asi by v něm vzedmulo vlnu nevole, kdyby prezident využil svého vlivu a vystrnadil tamní lidi z místních úřadů.

 

                Vzpomínka na aprílový žert s léty bledne. Tento druh humoru se však jen zřídka žene do šokující krajnosti. Nedávné jmenování washingtonského poštmistra představuje příklad pravého opaku, nicméně jde pouze o výjimku potvrzující pravidlo.

 

                Jestliže v budoucnu pojmete podezření, že váš dopis uchvátil hurikán, přestál vlakové neštěstí nebo prošel mlýnkem na maso, můžete se spolehnout, že se ocitl v rukou washingtonského poštovního úřadu. Na tento poštovní úřad si však nechoďte stěžovat, snad jen tehdy, potřebujete-li se projít. Dámy by při takové návštěvě měly být obzvláště obezřetné.

 

                Někteří z prezidentových zdejších chráněnců jsou z pana Barnese nadšení stejně, jako byli v nedávné minulosti nadšení z bičování u kůlu.

 

                Panuje tu silný dojem, že co se týká jmenování, onou výměnou jednoznačně získalo město Niagara Falls.

 

                Poslední poznámka se vztahuje k přesunu poštmistra Merritta do Niagara Falls, aby se uvolnilo místo panu Barnesovi. The Evening Star závěrem přetiskuje dopis občanů šéfredaktorovi, v němž protestují proti jmenování.

 

                Mezi rozhovory s prominentními občany se nachází rovněž rozhovor s předním právníkem R. Rossem Perrym, který říká: „Prezident se zjevně domnívá, že tento distrikt by měl být řízen po vzoru římské správy dobytých provincií.“ D. William Oyster to označuje jako „políček místním lidem“. Mason W. Richardson říká: „Zdá se, že nemáme žádná práva, která jsou hodna úcty.“ John Ridout říká: „Vzhledem k temperamentu pana Barnese, který se projevil během incidentu s paní Morrisovou, nemáme příliš nadějné vyhlídky na uspokojivou komunikaci mezi ním a občany, kteří uplatní své právo kritizovat, jak Barnes řídí svůj úřad.“

 

                Kam až moje paměť sahá, vytrvale jsem sledoval Barnesův incident a pro informaci příležitostně vkládal výstřižky z novin. Jestliže v této řadě návěstidel něco chybí, je jím prezidentův dopis starý několik týdnů. 1906 Je možné, že jsem ho zařadil. Možná jsem to neudělal. Ale na tom nesejde. Ať tak, či tak, udělám to. Byl velkolepě krutý, otevřeně cynický. Nenašlo se v něm ani slovo soucitu s týranou dámou; a do očí bijící na něm bylo také to, že neztratil jediné slitovné slovo kvůli samotnému prezidentovi. Všichni ostatní ho jistě litovali a styděli se za něj. Dopis neobsahoval jediné kárající slovo, ba ani jednu výtku vůči Barnesovu počínání, a přitakávání takovému počínání bylo natolik zjevné, že smysl sdělení se rovnal chvále.

 

                A nyní prezident jmenoval tohoto sprostého poskoka washingtonským poštmistrem. Troufalost tohoto činu — omezenecká zaslepenost tohoto činu — je ohromující. Kdyby původcem takového rozhodnutí byl kdokoli ve Spojených státech s výjimkou našeho neuvěřitelného prezidenta, bylo by to neuvěřitelné.

 

                Když jsme spolu s Choatem souhlasili, že 22. ledna v Carnegie Hall promluvíme po boku Bookera Washingtona na podporu institutu v Tuskegee, já si nejprve zvolil za své téma lupiče a vraha Leopolda II., krále belgického, a pečlivě jsem si připravoval řeč — dokonce jsem ji měl kompletně hotovou už několik týdnů před vystoupením. Když se však blížilo stanovené datum, začaly ve mně sílit pochyby ohledně postoje naší vlády k Leopoldovi a jeho krutostem. Dvakrát jsem se vypravil do Washingtonu a jednal na ministerstvu zahraničí. Následně jsem začal mít podezření, zda Congo Reform Association nepřehání, trvá-li na tom, že v záležitosti Konga je v sázce přislíbená poctivost naší vlády; zda si Congo Reform Association nevykládá určité veřejně dostupné dokumenty spojené s Kongem způsobem, který přesné znění dokumentů nepotvrzuje. Poslední návštěva ministerstva zahraničí tuto záležitost vyřešila. Ministerstvo dodrželo svůj slib, daný už dříve prezidentovi a mně, že onu věc důkladně prošetří a zjistí, jak si naše vláda stojí. Ukázalo se, že mezi čtrnácti křesťanskými vládami, které se zavázaly dohlédnout na Leopolda a držet ho v mezích smlouvy, naše vláda nebyla výjimkou. Naše vláda se zajímala pouze unyle, neoficiálně, bez praktického dopadu, nikoli formou sebemenšího závazku či příslibu. Naše vláda mohla zasáhnout formou modlitby nebo protestu, ale to mohla jakákoli nedělní škola. Věděl jsem, že administrativa Bílého domu bude náležitě a diplomaticky zdvořilá a nehodlá se do ničeho míchat; osobně jsem tudíž přestal ve Spojených státech agitovat pro věc Konga a napsal jsem bostonské pobočce, že podle mého názoru je politováníhodné dále trápit srdce příslušníků tohoto národa zvěrstvy, jichž se Leopold dopouští na bezbranných černých domorodcích z Konga, neboť by je to bezúčelně skličovalo — vždyť národ sám může něco podniknout pouze prostřednictvím vlády, a vláda pochopitelně nepodnikne nic.

 

                Takže jsem onu řeč zavrhl a pronesl místo ní jinou na jiné téma. Ale než jsem si ono téma vybral, uvažoval jsem o jiném a připravoval si k němu řeč. Kdybych měl onu řeč nějak pojmenovat, myslím, že by její název zněl „Jaký je americký džentlmen?“. Také by se mohla jmenovat „Amerika, země svobodných a domov statečných a nevychovaných“ — nebo třeba „Nezdvořilý národ“. Tu řeč jsem nevyhodil, ale schoval si ji v naději na vhodnou příležitost.

 

                Ona vhodná příležitost nastala před několika týdny, kdy jsem měl v sobotu odpoledne promluvit v Majestic Theatre ke dvěma tisícovkám mladých křesťanů, kteří byli ochotni vyslechnout si názor odborníka na kvality, bez nichž se neobejde žádný americký džentlmen. Ale opět jsem musel kapitulovat. Program se držel obvyklého scénáře, kdy mnoho lidí věnuje čas a námahu skvělé věci bez nároku na honorář a každému musí být za odměnu umožněno, aby vystoupil a natřásal se před publikem. Muž, který neuměl řečnit, řečnil. Žena, která neuměla zpívat, zpívala. Další muž, který neuměl řečnit, řečnil. Smíšená kapela se strunnými nástroji a pianem dělala hluk, a když se sál zaradoval, že už je všemu trápení konec, kapela spustila znovu a zase dělala hluk. Potom muž, který neuměl číst, četl kapitolu z Bible — a tak ten zmatek nebral konce. A Bůh ve své nevyzpytatelné moudrosti tu a tam znovu posílal onu pěvkyni. Už jsem myslel, že na mě nikdy nepřijde řada. Když to nakonec přišlo, bylo mi jasné, že se musím o polovinu uskromnit, že místo hodiny se musím spokojit s padesáti procenty tohoto času. Výsledkem bylo, že jsem hovořil o jistém textu — mimochodem hodně dobrém textu —, jenž jeden z řečníků, kteří neuměli řečnit, opomněl. Vůbec si neuvědomoval, že ho opomněl, a zřejmě mu nikdy nechyběl. Můj výklad o tom, jaký by měl být americký džentlmen, se tudíž opět neuplatnil.

 

                Ale víte, všechno se to ukázalo jako šťastná okolnost. Vždyť trpělivost růže přináší. Já byl trpělivý, protože se s tím stejně nedalo nic dělat, a navzdory všemu jsem byl odměněn. Teď už ani nemusím říkat, jaký by měl být americký džentlmen — polovinou věty pokryjete celou zem a hodinu namáhavého řečnění vám ušetří pouhé konstatování, kdo je tím americkým džentlmenem. Je to Theodore Roosevelt, prezident Spojených států amerických.

 

                Zcela bez nadsázky a s hlubokou vážností předkládám svůj názor, že oním představitelem amerického džentlmena — amerického džentlmena dneška — je náš prezident. Domnívám se, že je stejně typickým a dokonalým představitelem amerického džentlmena dnešních dnů, jako byl Washington představitelem amerického džentlmena své doby. Rooseveltova osobnost obsáhne všechny důvody pro i proti. Představuje vše, čím by americký džentlmen neměl být, a činí tak jasně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem, protože reprezentuje přesně to, čím americký džentlmen je. Jsme jednoznačně nejnevychovanějším z národů, ať civilizovaných, či divošských, které kdy tato planeta poznala, a náš prezident nás ztělesňuje jako kolosální monument viditelný ze všech koutů světa. Tam, kde by jiný džentlmen projevil vlídnost a jemnost, on je hrozivě tvrdý a drsný. Když nedávno Leonard Wood, prezidentova hubená kreatura, felčar, který se minul povoláním, ostudný kubánský guvernér, eskamotér s hodností generálmajora, zahnal šest stovek bezbranných domorodců do díry, do posledního je zmasakroval a nenechal uniknout jedinou ženu ani jediné dítě, prezident Roosevelt — vzor amerického džentlmena, první mezi americkými džentlmeny — vložil srdce a ducha celého našeho džentlmenského národa do výtrysku radosti, který kabelem odeslal Woodovi, aby mu blahopřál k „vynikající ozbrojené akci“ a pochválil ho, že tímto „vzdal čest americké vlajce“.

 

                Roosevelt je zdaleka nejhorší prezident, kterého jsme kdy měli, a zároveň nejobdivovanější a nejpřijatelnější. Národ na něj plýtvá obdivem, hrdostí a zbožňováním mnohem marnotratněji, mnohem vřeleji a mnohem masověji, než kdy dříve činil v případě našich prezidentů, dokonce včetně McKinleyho, Jacksona a Granta.

 

                Je incident mezi paní Morrisovou a Barnesem uzavřen? Možná ano, možná nikoli. Budeme to sledovat a uvidíme. Zdá se, že v této chvíli ve Washingtonu vypuklo cosi jako vzpoura půltuctu slušných lidí a jedněch novin, ale nesmíme si od ní příliš slibovat. Je to pouze omezená vzpoura a může ji umlčet spílání ohromného vlasteneckého stáda dobrosrdečných nevolníků, šéfredaktorů amerických novin.

 

2 V originále carpetbagger (z carpet bag, levný vak ušitý z koberce), hanlivá přezdívka lidí z unionistických oblastí USA, kteří se po občanské válce v hojném počtu stěhovali do států bývalé Konfederace. Zčásti oprávněně se jim vyčítala touha po rychlém zbohatnutí a kariéře. Mnohé však motivovala chuť přispět k demokratizaci a modernizaci Jihu — pozn. překl.

 

3 Vesnice na severním pobřeží ostrova Long Island, kde si Theodore Roosevelt už v mládí postavil dům a kde později často pobýval — pozn. překl.

 

 

přeložil Roman Tadič

nakladatelství Volvox Globator, 2018

ISBN: 978-80-7511-408-2

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB