Tony Lindgren: Chvála pravdy



Lindgren výřez přebalRomán uznávaného švédského spisovatele z roku 1991 klade otázku, kde leží hranice mezi skutečností a fikcí, co je pravda a co je lež, a zdali je falsifikát opravdu jen podvodnou nápodobou skutečnosti, anebo už jde o samostatnou, novou skutečnost?!

 

 

 

Autor zachází ještě mnohem dál a ústy svých tradičně bizarních hrdinů vyslovuje myšlenku, že falsifikát je dost možná ten jediný pravdivý obraz našeho života. Ale jak je to v případě lidí, proměňujících vlastní identitu? Která naše tvář je ta pravá? Hluboký, mnohovrstevnatý a „lindgrenovsky“ ironický román, obsahující řadu narážek na Heideggera, Schopenauera, ale i Baudelaira nebo kupříkladu S. Dalí, Lindgren přebalzvažuje propast mezi životem a jeho mediální podobou, a v maximální míře naplňuje nároky kladené na kvalitní moderní literaturu, parodující naši malichernou současnost.

 

Torgny Lindgren (1938–2017) debutoval v roce 1965 románem Plåtsax, hjärtats instrument (Nůžky na plech, nástroj srdce), ale větší úspěch zaznamenal až s románem Ormens väg på hälleberget (česky Cesty hada na skále, 1988), který ve Švédsku poprvé vyšel v roce 1982 a za čtyři roky se dočkal také filmové podoby. Od té doby se Lindgrenovy knihy řadily k těm sledovaným, hojně čteným a také často překládaným a jejich autor nemálo oceňovaným. V roce 1991 se Torgny Lindgren stal členem Švédské akademie.

 

Jeho dílo je bohatě zastoupené také v českých překladech. Jedná se především o tituly Hummelhonung (1995; česky Čmeláčí med, 1999), Pölsan (2002; česky Přerušený příběh, 2005), Dorés bibel (2005; česky Dorého Bible, 2010), Norrlands akvavit (2007; česky Norrlandský akvavit, 2009) či Klingsor (2014; česky Klingsor, 2015).

 

 

Ukázka z knihy:

Ještě jednou jsem chtěl vidět Madonu. Cestou do Stockholmu jsem si udělal přestávku a zašel na exekuční úřad. Přijala mě sekretářka.

 

                Jistě, nebylo na tom nic zvláštního, měl jsem na to plné právo, Madona se teď skoro dala považovat za veřejný spis. Sekretářka mě zavedla za jedním exekutorem, možná to byl šéf.

 

                Madona visela na stěně nad jeho psacím stolem. On sám měl tmavě modrý oblek, kravatu a brýle s černými obroučkami. Když jsme se pozdravili, pravil: „Tohle je nejbezpečnější místo na světě.

 

Odsud nemůže nikdo nikdy nic ukrást.“

 

                „Kdo by kradl obrazy,“ namítl jsem. „Všechno umění bude brzy bezcenné.“

 

                „Ale kdepak,“ nesouhlasil. „Umění má své konjuktury i krize. Ale dlouhodobě je to to jediné, co přetrvá.“

 

                Zeptal jsem se, jestli bych si nemohl na chvilku sednout. „Trošku mě bolí nohy,“ vysvětlil jsem, „moc nejím a v noci nespím.“

 

                Neřekl jsem to proto, že bych si chtěl stěžovat, jenom nerad stojím, když se dívám na umění.

 

                Posadil se vedle mě.

 

                „Nejde mi na rozum,“ poznamenal, „že si lidi nechají líbit, aby se s nimi takhle jednalo. Že se nikdo nevzepře.“

 

                „Ale proboha,“ odporoval jsem, „jsme přece vinni.“

 

                „Těžko říct,“ trval na svém. „Všechny úřední zprávy a rozsudky jsou jen odhady, nic jiného.“

 

                „Každopádně vím, že já vinen jsem,“ nedal jsem se. „Je to tak, i když mi to nikdo neřekne do očí, jsem bezcenný tvor. Nikdy jsem nic nevykonal, nikdo ze mě nemá radost a vždycky mi šlo jenom o to, uspokojit sám sebe.“

 

                Přinesl čaj a sušenky. Mlčky jsme žvýkali, popíjeli a přitom se dívali na Madonu. Po chvíli pronesl:

 

                „Já bych se s tím nikdy nesmířil. Jsem taky sběratel, vím, o čem mluvím.“

 

                Zeptal jsem se ho, jestli sbírá umění.

 

                Ano, byl to sběratel umění. Vlastně nebyl nic jiného. Umění bylo náplní jeho života. Všechno ostatní pro něj byla jenom zábava pro ukrácení času. Umění mu bylo důvodem k žití, práce exekutora znamenala nanejvýš životní úkol.

 

                „Pokud člověk má opravdu sbírat umění,“ podotkl jsem, „potřebuje strašně moc peněz.“

 

                Jistě, tak to všechno začalo. Zdědil velké jmění. A uvědomil si, že je třeba ho spravovat, že má povinnost z něj něco vytvořit. O to jmění se zasloužil jeho dědeček, který během první světové války vynalezl vestu z celulózy. A potom přicházel jeden kus šatstva po druhém, papírové šaty zaznamenaly překvapivý úspěch a jemu nějakou dobu patřilo patnáct továren ve Švédsku i v zahraničí. Koncem války to všechno prodal. Zůstalo gigantické jmění, pod kterým se od té doby musejí prohýbat jeho potomci.

 

                Pověděl jsem mu o dědečkově klavíru.

 

                „Všechno záleží na náhodě,“ prohlásil. „Tenkrát lidi náhodou nepotřebovali klavíry, ale šaty. Klidně to mohlo být naopak.“

 

                „Kdyby dědeček taky vytvořil takové jmění,“ poznamenal jsem, „vzalo by to se mnou špatný konec. Ale teď nemám skoro nic, kvůli čemu bych páchal zločiny.“

 

                Nacpal do mě ještě několik sušenek a řekl mi, abych se na všechno nedíval tak černě, moje sebeobviňování škodí jenom mně samému. Pravděpodobně jsem zcela nevinný, ano, podíváme-li se na to zblízka a vezmeme v úvahu všechny okolnosti, zjistíme, že naprosto nevinní jsou všichni lidé.

 

                „Ale v každém životě nastane dřív nebo později čas přezkoumávání, zkoušení a kontrol,“ dodal.

 

                „Ve Vídni žil jistý dirigent jménem Stroltzener,“ rozpovídal jsem se. „Když jednou dirigoval Brucknerovu Čtvrtou, spustil hned po codě první věty scherzo. Takový přestupek na něj byl přespříliš, neunesl svou hanbu.“

 

                „Hm,“ přizvukoval exekutor, „to chápu.“

 

                Potom mi vyprávěl o své sbírce. Byla opravdu velkolepá. Byl bych ji rád viděl. Během našeho rozhovoru jsme se nedívali jeden na druhého, ale na Madonu.

 

                „Ta kristusovská postavička, to ukřižované dítě, mě mate,“ svěřil se exekutor. „Nechápu to.“

 

                „To je jen něco, co si Dardel představoval,“ objasnil jsem. „Bylo to aranžmá, nic víc. Dítě mu připadalo dekorativnější než dospělý Kristus.“

 

                „Hm, ale ukřižovat ho,“ zapochyboval exekutor.

 

                „To se přece Dardela netýkalo,“ řekl jsem.

 

                Než jsme se rozloučili, zmínil se mi, že všechno ostatní, co bylo lidem vyměřeno nebo zabaveno, se uchovává v trezoru. Ale Madona je unikátní.

 

                „Ano,“ souhlasil jsem, „to tedy je.“

 

                Byl rád, že jsem se u něj zastavil. „Tady mi nikdo nerozumí,“ posteskl si.

 

                „Ano,“ přitakal jsem. „Chápu.“

 

                Vyjádřil naději, že se zase uvidíme, a poděkoval mi za tu anekdotu o dirigentovi z Vídně, přestože jsem mu zapomněl povědět, jak to celé skončilo. Když budu mít někdy cestu kolem, musím ho rozhodně znovu navštívit.

 

                „Člověk nikdy neví,“ podotkl jsem. „Já sám nevím nic, může mě potkat naprosto cokoli, už se ani nenamáhám si něco představovat.“

 

 

přeložil Zbyněk Černík

nakladatelství Havran, 2018

ISBN: 978-80-87341-39-1

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB