Světlana Glaserová: Trosečník sibiřský



 

Glaserová výřez přebalTřetí kniha Světlany Glaserové vznikla podle autentických vzpomínek jejího vlastního otce. Na jedné straně bolševické impérium třicátých let 20. století živořící pod krutovládou soudruha Stalina a na druhé malý chlapec, napůl Čech – napůl Rus, který se do té zvrácené doby a rozvrácené země narodil a prožívá zde své dětství. Spolu s rodiči, kteří se snaží ukrýt před komunistickými represemi, se stěhuje tisíce kilometrů po celém Sovětském svazu. Od Bajkalu po Vladivostok, od pouští Tádžikistánu po zasněžené pláně západní Sibiře a nakonec do vlasti svého otce. Československo ovšem v té době stojí na samém prahu druhé světové války, a tak se sen o zemi zaslíbené rozplývá a peripetie pokračují.

 

 

Spisovatelka, scenáristka a ilustrátorka Světlana Glaserová (*1956) literárně debutovala knihou Kdopak by se šmejdů bál? (2015), v níž popsala svou několikaletou anabázi, kdy na začátku naletěla přiGlaserová přebal prodeji domu podvodné realitce a nervově se zhroutila, ovšem pak se zase vzchopila a začala bránit nejen sebe, ale i stovky jiných stejně poškozených spoluobčanů. V roce 2016 jí vyšla další autobiograficky laděná kniha Rusanda na větvi, pojednávající tentokrát více o autorčině dětství a dospívání.

 

 

Ukázka z knihy:

 

DĚDICTVÍ

 

(PROLOG)

 

                „Podívej, co jsem našel na půdě! Nechceš s tím zkusit něco udělat?“

 

                Bratr Václav položil přede mě na stůl ochmatané desky s ne­uvěřitelně objemným spisem.

 

                Luštím vybledlý nadpis, který poněkud pateticky hlásá:

 

Rusko, tys moje láska i prokletí – kniha 1.

 

                Rozmáchlé písmo je mi tak důvěrně známé, že náhle až hma­tatelně pocítím tátovu přítomnost. Přivoním k deskám... Zápach cigaret, kterým bývaly jeho rukopisy vždycky prosáklé, je sice velmi slabý, ale je stále zde, i po dvaceti letech.

 

                Rozvážu černé tkaničky, které drží zažloutlé listy v deskách pohromadě, a zkusím číst. Hned na první pohled je mi ovšem jasné, že toto veledílo nebude stačit jen tak přepsat do elektro­nické podoby, ale že na něm budu muset ještě hodně zapracovat, pokud ho tedy budu chtít v budoucnu někde nabídnout. A to nejen kvůli tomu, že se táta vlastně nikdy pořádně nenaučil s českým jazykem zacházet, ale i samotný rozsah této autobio­grafie, tedy šest set třicet osm stran psaných na starém psacím stroji, by nejspíš každého soudného nakladatele musel v dnešní uspěchané době vyděsit.

 

                Pro mne je to ovšem výzva a já ji přijímám a nořím se s chutí až po uši do tátova dětství.

 

 ---

(s. 180–181)

 

               „Taky bych ti motorku ani nepůjčil. Pojedeš pěkně na kole. To, doufám, zvládneš?“

 

                Nechtěl jsem vypadat jako totální idiot a prozradit, že tuším problém, takže jsem jen prohodil:

 

                „Jasně, že zvládnu,“ a nasedl za Karla na motorku.

 

                Cesta proběhla i s tou těžkou konví na zádech kupodivu bez karambolu a mléko bylo bez úhony dopraveno do mlékárny. Je­likož jsme potřebovali udělat nějaké drobné nákupy, zajeli jsme ještě do centra, abychom se porozhlédli, co je nového. Bylo už šestnáctého března, ale v ulicích Vysokého Mýta stále nebylo po okupantech ani památky.

 

                „Třeba na nás zapomněli,“ prohlásil Karel, když jsme dora­zili zpátky na statek a Magda se zajímala, co se děje ve městě.

 

                „Mohl bych se, Karle, podívat na to kolo, dlouho jsem na žád­ném neseděl. Tak abych se trochu rozjezdil, než povezu zítra sám tu konev,“ zeptal jsem se hospodáře, když byly odpoledne všechny jeho úkoly splněny.

 

                Karel mi bez řečí svěřil svoje staré kolo a já vyrazil do Mýta s tím, že spojím dvě věci dohromady. Jednak se sejdu s bráchou, na kterého jsem ani v tom víru historických a jiných událostí nezapomněl, a hlavně se naučím jezdit na kole, protože jsem na tom šlapacím stroji ve skutečnosti seděl jen jednou v životě v Hraběšíně, a to asi deset minut.

 

                Ze začátku mi dělalo opravdu velký problém udržet rovno­váhu a v tom sněhu a blátě, co bylo na silnici, jsem sebou něko­likrát švihnul. Ale postupně mi řídítka švidrala čím dál méně a do Mýta jsem se nakonec vřítil jako už docela zdatný jezdec. Zajel jsem rovnou na náměstí k morovému sloupu.

 

                Na to, jak bylo hnusně, se tu všude hemžilo poměrně dost lidí a všichni se mezi sebou dohadovali, kde že asi zůstali vězet ti okupanti. A jak je to tak u Čechů zvykem, začaly už na toto téma kolovat i různé více či méně povedené vtípky.

 

                Kousek ode mě se bavili dva chlapi o tom, že už někdy po po­ledni přijel prý od Orlických hor, kde napadlo snad dva metry sněhu, jeden jediný osamocený Němec na motorce a vyřizoval něco u zdejší vojenské posádky a vzápětí prý někdo viděl pásové traktory, jak odjíždějí směr Orlické hory.

 

                „Je tohle vůbec možný?“ plácal se do stehna ten chlap. „Co jsme to za národ, když si sami dojedeme vyhrabat svý okupanty ze závějí?“

 

                Bylo už skoro půl pátý, když se konečně objevil brácha.

 

                „Prej je někdo viděl u Chocně! Za chvíli jsou tady!“ oznámil mi zadýchaně.

 

                Než to ale stačil doříct, ucítili jsme nejprve sotva znatelné chvění dlažby, které postupně přešlo do výhružného burácení motorů, a vzápětí, pomaloučku jedno za druhým, vjížděla Praž­skou bránou na náměstí německá vojenská auta.

 

                A všichni ti lidé, co se tam předtím všude kolem hemžili a mluvili, najednou utichli a strnuli, jako v té pohádce o Šípkové Růžence, a jenom tam tak stáli a dívali se a kromě toho rachotu motorů nebylo jinak slyšet ani hlásku.

 

 

nakladatelství Plus, 2018

ISBN: 978-80-259-0953-9

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Středa, 03 Říjen 2018 06:20 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB