Co píše v září 1938 Rakušan o Češích



 

Franz WerfelMnozí z nás v Praze chodí nebo jezdí Dlážděnou ulicí a zde na rohu s Hybernskou ulicí zahlédnou poněkud zaprášené výlohy kavárny Arco. Málokdo asi tuší, že se kavárna proslavila tím, že se zde scházeli literáti, zejména německy píšící. Byli to Willy Haas, Max Brod, Oskar Baum nebo Johannes Urzidil.

 

 

 

Mezi ně chodil talentovaný rakouský básník a spisovatel Franz Werfel (na snímku nahoře). Již ve čtrnácti psal básně a v osmnácti se dočkal prvního publikování. Přezdívali mu mimochodem Caruso, neboť přátelům zpíval árie od Verdiho. Zmíněná básnická premiéra se konala v německém deníku Die Zeit a jednalo se o báseň „Die Gärten der Stadt Prag“ (Zahrady města Prahy). Měl vřelý vztah k Praze a Čechům vůbec. V březnu roku 1938, jakoby tušil, co se bude odehrávat, uprchl do Francie a později do USA. Svůj vztah k Čechům vyjádřil článkem, který napsal ve Francii v září roku 1938. Článek přeložil Hanuš Karlach, který nám jej zaslal k publikování.

 

 

Franz Werfel: Co Češi darovali Evropě

Už týdny je malý český národ vystaven útokům tak nelítostným, tak prohnaným, tak cynickým, jaké dějiny dosud nepoznaly. Celá Evropa přihlíží a v očích má děs. Jak hadím pohledem ochrnutá se diplomaticky kroutí a svíjí, zapřísahá vraha, aby se smrtelnou ranou ještě počkal, žádá oběť, aby byla rozumná, a neuvědomuje si svou nesmírnou převahu, jak morální, tak materiální. Nejen strach z války tu otřásá všemi, kdo mají v sobě lidskost, a zbavuje evropské demokracie průbojné odhodlanosti, jaká jediná je s to zachovat mír.Ta stísňující hra, která nevědomky posiluje útočníka a napadeného dobrými radami víc a více zatlačuje na pokraj propasti, má ještě jeden důvod. Stále znovu lze na Západě zaslechnout otázku: „Kdo vůbec jsou ti Češi, kvůli jejich životnímu problému se má znovu prolít oceán naší nejlepší krve? Je ten malý národ tak důležitý, aby kvůli jeho existenci byla znovu ohrožena existence celé bílé rasy? Je snad svrchovaně nezbytné bránit nový stát, který před mírovými smlouvami vůbec ještě neexistoval?“

 

Jak podobné otázky dokazují, jednou z příčin onoho ochromení je to, že Evropa strašlivě málo ví o tomto národě, o tom, jaký je, jaká je jeho úloha v dějinách, ačkoli v jejím nejniternějším středu žije už bezmála třináct století. Tak naprostý nedostatek vědomí o důležitém orgánu vlastního těla je hodně zvláštní. Lidé zhruba vědí, na co mají srdce, plíce, játra nebo ledviny. Pokud by se však někdo zeptal na přesný účel sleziny nebo štítné žlázy, asi by to s odpovědí nebylo slavné. Ovšem lékaři by na pochybách být rozhodně neměli.

 

Dávno ve třináctém století, a ještě i dříve, bylo území dnešního Německa zčásti osídleno Slovany, a na východ od Labe velmi hustě. Dokonce v Braniborské marce, jádru prušáctví, ještě překvapivě nedávno vládla slovanská knížata. Že i Prusové, někdejší pohanský kmen, jsou slovanského původu, to by nejspíš překvapilo leckterého Francouze a Angličana, protože ti v pruském junkerovi nebo v rudokrkém obyvateli končiny na východ od Labe obdivují prototyp německé osobitosti a druhové specifičnosti. (Ostatně dojista existuje doposud ještě nezformulovaná zákonitost, jaká na rasově smíšeném území nutí submisivní rasu, aby nejenom napodobovala, ale dokonce komediantsky přeháněla vlastnosti rasy dominující.) Mohutný germanizační proces, který započal v Německé říši za vlády franckých panovníků, postupně skoncoval se všemi polabskými Slovany. Nejdéle se udrželi Lužičtí Srbové. Ale i oni se vytratili, až na pár muzeálních zbytků. Tak jako záplavové výspy, které pronikly příliš daleko na pevninu, vyschl slovanský prvek nebo ustoupil zpět do soumračného východního šera. Jedenjediný kmen se zachoval, dospěl do stádia národnosti, založil stát a dorostl do úrovně národa. Takový byl slavný a věčně čímsi ohrožený osud Čechů.

 

I ti, kdo popírají, že dějiny řídí vyšší bytost, musí přiznat, že všechno se děje jako řetěz příčin a následků. Nic, co je, neexistuje bez důvodu a bez cíle, a i kdyby takovým cílem bylo pouhé udržení existence. Že Češi i za velmi těžkých podmínek udrželi existenci jako národ, to má důvod svrchovaně dostatečný, totiž zeměpisný. Čechy, obdélník na roh postavený, tento plochý kotel obkroužený zřetelnými hradbami pohoří, je vedle Brenneru nejvýznamnějším rozvodím Evropy. Země, kterou tu příroda vytesala jako nedělitelnou jednotu, vysílá soustavu svých řek na německý sever, ale od něho nemá ani jednu jedinou. Vůle přírody, kterou nelze popřít, tu staví rozumnou mez německé expanzi. Zeměpisný tvar vyjevuje, že Čechy, bohaté na nejrůznější poklady, mohou tu Německu leccos přenechat, od Německa se však na oplátku nemohou nadít ničeho (dobrého). A opravdu, jak učí dějinná zkušenost, do země ze severu znovu a znovu vtrhávala válka a válečné hrozby. Hory na pokraji této země se tyčí jak vlnolamy a stojí v cestě cizím nárokům. Občas se ta imperialistická povodeň, bičovaná nejednou bouří, přes vlnolamy přelila. Zůstal po ní široký pás nemastné neslané nacionální naplaveniny. To jsou takzvaní sudetští Němci. (Kde jsou mrtvé vody, vyskytují se bodaví komáři.) Až do poloviny devatenáctého století, do bitvy u Sadové, nepomýšleli sudetští Němci vůbec na to, že by se vzepřeli zeměpisu a rozsápali jednotu Čech. Po Bismarckově vítězství z nich najednou byli zbožňovatelé Pruska. Bismarck je ale setřásl. I když vyslovil tu hojně citovanou větu, že „Kdo má Čechy, má Evropu“, neodvážil se po Čechách sáhnout. Věděl, že by to byl hřích proti přírodě, a tím i proti dějinám. Takovýchto zábran, jaké Bismarckovi diktovalo svědomí, jsou vládcové Třetí říše zcela prosti.

 

Od dob takzvaného stěhování národů Češi sedí v úrodných nížinách své země i v obou přilehlých zemích soustavy, na Moravě a ve Slezsku. (Není nedůležité konstatovat, že jako kmen, který se věnuje zemědělství, objevili se ve střední Evropě spolu s pastýřským, jezdeckým a válečnickým národem Maďarů.) Jestliže jsme poznali, že zeměpisná struktura jejich osídlení je důvodem, proč se vyhnuli osudu ostatní polabských Slovanů, dějiny nám předvádějí dokonce půtky o intenci, o smysl jejich přežití. V těle Evropy jsou Češi orgánem rovnováhy. Nebýt českého národa, ve střední a ve východní Evropě by už neexistovaly malé národy. Nebýt dějin Čechů, Slováci, Poláci, Rusíni, Charváti, Slovinci, Srbové, Rumuni a také Maďaři by se dávno už byli ponořili do Hádu bezdějinnosti a vzpomínalo by se na ně jen jako na jména, která vymřela. Nebýt tragického zápasu Čechů za Evropu, čtyřiceti miliónům Francouzů a čtyřiceti miliónům Američanů by dnes tváří v tvář stálo více než dvě stě padesát miliónů Germánů, odhodlaných k válce. Nejspíš by ale Západ byl evropskou partii prohrál už před několika sty lety. Zápas Čechů za Evropu však je ku prospěchu nejenom Západu, ale stejně tak nejlepším silám pravého němectví. Tohle němectví by bylo dávno pohlceno onou stonásobnou zpanchartělostí, jaká nás děsí na typickém „prušáctví“. Národy zaniklé se vším všudy totiž temně rebelují ve vítězově sebevědomí, až ten z toho onemocní a na těle se mu jak ekzémy vyrážejí „rasové teorie“. Takový vítěz si počíná podle osvědčené zásady „Chyťte zloděje!“. Třináct století na stráži! Třináct stoleté neustálé, zhusta beznadějné obrany, přikované k hroutícímu se cimbuří, ucpávající pukliny vlastním tělem! Vzácné jsou chvíle klidu, oddechu, kdy si člověk může utřít z čela pot. Taková chvíle nastala po světové válce. Byla krátká, probuzení drsné. Jaký to dějinný osud, úctyhodný i děsivý zároveň!

 

Už záhy Češi rozpoznávají smysl situace, v níž jsou. Obracejí oči k Západu, ve své zemi střeží jeho rovnováhu. Není žádnou středověkou dynastickou náhodou, že svým králem ustanovují Francouze, Jana Lucemburského, rytířského hrdinu u Kresčaku. Jeho syn, Karel IV., jeden z největších panovníků rané renesance, přináší Čechům zlatý věk, dlouhou hodinu oddechu. Učiní z Prahy sídlo Svaté říše římské národa německého, zakládá tu první německou univerzitu. Přitahuje do Prahy veliké architekty, malíře, trubadúry a pařížské profesory.Národ hmotně i duchovně sílí. Spolu s pokrokovými názory pronikají ze Západu nové myšlenky. Spisy anglického teologa Johna Wicliffa probudí náboženského génia Jana Husa. Ten je víc než jen horlivým reformátorem, který zášť vůči římskému náměstkovi Krista odívá do bílého roucha lásky ke Kristu. Svou františkánskou ryzostí převyšuje všechny reformátory, kteří jsou jeho následovníky. Hus není kompromisník bušící pěstí jako Luthera, není urputník, co nenávidí lidi tak jako Kalvín: proto také končí na hranici on a ne jeho nepřátelé. Jeho smrt roznítí jednu z nejvýznamnějších revolucí v dějinách. Husitstvím se poprvé dostává na světlo evropského vědomí slovanské, skoro by se chtělo říci tolstojovské vnímání světa. Prostý selský lid, národ zádumčivých mužů a dobromyslně zbožných matek, zničehonic dospívá k neuvěřitelnému prožitku opravdové křesťanskosti. Tento národ začíni slovo Boží brát za slovo, jako celek chce brát vážně život z evangelia. Sužovaný kmen těkající neustále mezi bytím a nebytím se ptá: „Proč pořád jen zápas a zášť? Pán přikazuje lásku a nemajetnost. Poslechněme ho!“ Jenže svět není takový, aby trpěl podobná předsevzetí. Zlostí tu však vidí rudě ani ne tak mocnosti duchovní, jako světské. (Dva z nejmocnějších církevních vládců té doby, legáti Julián Cesarini a Eneáš Silvius Piccolomini, na kostnickém a basilejském koncilu otevřeně sympatizovali s kacíři.) Německý císař však sestavuje jedno „křižácké vojsko“ za druhým, aby s husity tvrdě zatočil. Dnes se tomu říká „intervence“, a bylo by lze pro srovnání dodat „fašistická intervence“ a nic by se tím nefalšovalo. Říšská vojska totiž tvoří rytíři a potulní rytíři, dobrodruzi, všelijak posbíraná a vyděračsky naverbovaná chátra a neteční tupci. Skuteční „Boží bojovníci“, jak si husité říkají, interventy znovu a znovu porážejí na hlavu. Čistému vyznání nedokáže vzdorovat sebevětší přesila. Přinejmenším hodně dlouho.Boží bojovníci, kteří vyrazili hledat mír pro duši, byli nuceni objevit v sobě vojenského génia. Dlouhá desetiletí není v Evropě armády, která by se jim takticky i strategicky rovnala. Už jejich jméno budí děs, znamená vítězství. Ale pak i pro ně nadchází noc, dávno už na spadnutí. Veškeré loupeživé rytířstvo Říše je posléze silnější než oni. Husité vysílají na Západ zoufalé výzvy o pomoc. Copak tam nemají přátele, třeba Philiberta, pařížského arcibiskupa? Západ mlčí. Temnota se snáší na zpustošené luhy a háje Čech.

 

Husitství je vrcholem českých dějin, které vyjevují stále týž rytmus: krátký vzmach, prudký pád, dlouhé temno. Tak tomu bylo za dlouhého období, které se obdařuje souhrnným názvem „Třicetiletá válka“. Tehdy porážka Čechů darovala světu jiného etického génia, ušlechtilého českého bratra, velepedagoga a autora díla „Orbis pictus“, Jana Amose Komenského. Komenský byl emigrant, doputoval na Západ a je pochován v Holandsku.

 

Poslední vzmach českých dějin jsme sami zažili, Ve světové válce za paradoxních podmínek splnily úkol, který jim byl dán, být ostnem v těle německého imperialismu, a nedopustit, aby se vychýlila rovnováha ve prospěch Západu. Teď jako by se třítaktový rytmus tragických národních dějin měl zopakovat, strašlivěji než kdy předtím. Přijde po krátkém vzmachu a po prudkém pádu dlouhá noc, možná noc definitivní? Snese Evropa, aby jeden malý národ, mírumilovný národ mužů a matek, byl vyhlazen jako nějaký divoký pravěký kmen? A to po třinácti staletích krvavého sebeprosazování? Má se tím snad všem malým národům umožnit, aby útěšně volaly: Pereant sequentes, ať zhynou ti, kdo přijdou poté!“? Jak dlouho má ještě po Západě obcházet bezelstná otázka: „Kdo vůbec jsou ti nešťastní Češi, kvůli nimž se my šťastní tak znepokojujeme?“ Kdy konečně tisíceronásobně zahřmí jasná odpověď: Češi bojovali za naši věc, a ne teprve posledních dvacet let, nýbrž celá staletí. Jestli teď nebudeme s fanatickou rozhodností bojovat za jejich věc, zpečetíme tím náš vlastní zánik.

 

 

Kulturní jednota Čech

Praví se o pravěkých ještěrech, kterým věda říká „dinosauři“, že pouhým pohledem ochromovali nervové centrum své oběti. Žádná z obětí se nedokázala ani pohnout. Dnes zažíváme něco podobného. Na Západ i na Východ vrhají obrovité stíny dinosauři političtí. Ochromují nervové centrum zemí, které považují za kořist, a pak ty země polykají. Ale nejenom malým zemím, i těm velkým se děje totéž. Kdo o sobě tvrdí, že pořád ještě věří na právo a na mravnost, tváří v tvář tomuto drzému lačnění po revizi upadá do hluboké strnulosti. Jako kdyby v celém světě nastávalo něco jako pravěk. Lidstvo za jeho technickou zpupnost z trestu honí po pekle jakési zasuté vývojové etapy.

 

Nehodlám se odvolávat na myšlenky dlouhé křesťanské éry, na lásku k bližnímu, na lásku k nepříteli, na to, že všichni jsme Božími dětmi, na milost a na vykoupení. My se nedržíme ani hodnot takové Eddy. Posvátnost smluv je jakési neznámé slovo z budoucnosti. Muži ve velkoměstských centrech, kteří nedokáží přijít o pět šilinků, aby nedotírali na právníka, vydávají se pokorně těm nestvůrám vstříc, aby na jejich oltáři obětovali právo slabých, právo, které tak vzývali. Pouhým ochromeným nervovým centrem se to vysvětlit nedá, ba ani jenom strachem z války ne. Za touhle slabostí je jemně skrývaný souhlas, tajný obdiv, sympatie. Nedošla tu snad už dospělosti mládež, co nemá jiný ideál než motorizované kreténství? Nenachází tu náhodou své příznivce ďábelskost, která může být jakákoliv, ale musí umět lámat ten nebo onen rekord a být sdostatek vynalézavá? Adam a Eva marně jedli ze stromu poznání, ač jeho ovoce učí, jak odlišit dobro od zla. Všude prudce raší morální džungle a jen čeká, až povstanou různé druhy dinosaurů.

 

Spolkli nebohé Rakousko. Teď jejich pracky spočívají na Čechách, na Moravě a na Slezsku. Zmíněnou malou kořist i velké sousedy ochromuje jak pohled na přehlídku moci, tak to, že se jim injikují rozběsněné lži, tak nestoudné a jedovaté, jaké tahle planeta nepoznala. O Rakousku tvrdili, že jeho lid bez výjimky prahne po návratu domů do mateřské říše. Kolik překrucování je v tomhle výroku! Tou matkou bylo ne všelijak poskládané Velkoruskou, nýbrž Rakousko; ti parvenuové ji po dvě staletí vraždili. Teď prohlašují, že Československou je slátaný nacionální stát, jehož součástí jsou sudetští Němci od roku 1918 pouze dílem násilí. Tenhle stát prý musí proto zmizet. A svět, od dob vynálezu automobilu záškolák a ignorant, jim věří na slovo a přesvědčeně přikyvuje.

 

A jak tedy tváří v tvář té neuvěřitelné propagandě vypadá tisíciletá, spolehlivě doložená pravda? Země svatováclavské koruny, Čechy, Morava a Slezsko, jsou od raného středověku nedělitelným jádrem státu. Utvářely se nikoli svévolí, ale politicky, v souladu se zeměpisnými zákony. A jako málokterá jiná část Evropy v průběhu staletí nezměnily svou vnější strukturu. Tady požadavek „opravy hranic“ znamená brutální rozervání jednoty dané přírodou a dějinami, rozervání, jehož následky budou nedozírné pro celý kontinent. „Nacionální touha po vlasti“, kterou údajně pociťují sudetští Němci, je, pokud nebereme v úvahu pár posedlých vousatců a obchodníků s politikou, vynálezem poslední doby. Co existují dějiny českých zemí, žijí tu Němci. Zvala je sem česká knížata, zvali je sem čeští králové, chránili je, zaručovali jim jejich způsob života, práva, svobodu.

 

V roce 1178 kníže Soběslav II. vydal toto nařízení: „Já, Soběslav, kníže české, zvěstuji všem, současným i budoucím, že beru v ochranu Němce… Zaručuji těmto Němcům život podle zákona a spravedlnosti. Vězte, že Němci jsou svobodní lidé.“ Král Přemysl Otakar IIl, jeden z největších českých panovníků, osvědčoval Němcům veškerou přízeň, lákal je ze Saska a z Bavorska do českého vnitrozemí, dosazoval je do vysokých úřednických funkcí a odměňoval je v zemi nejbohatšími obročími. V patnáctém a v šestnáctém století, kdy Češi měli už tak jako dnes národní stát, německého obyvatelstva tak přibývalo a jeho vliv natolik rostl, že posléze germanizovali celá velká území. Tohle se dělo v době, kdy moc Čech byla na vrcholu, což ctihodného otce českých dějin Františka Palackého podnítilo k nejedné přemítavé úvaze. Že za ta staletí, co v Čechách vládli Habsburkové, národem, který dominoval a spravoval zemi, byli Němci, nikoliv Češi, to je ještě v dobré paměti. Mladá, demokratická republika se svou pokrokovou ústavou, která vzorně chrání práva osobnosti, stanovila těsné meze pomstychtivé nacionalistické utlačovatelské politice.

 

Nedá se popřít, že v prvním vítězném opojení roku 1918 takové tendence existovaly a působily, ke škodě budoucnosti. Ale svádět na ně stav nouze, vyhlášený tehdy v sudetských horách, je zase jen propagandistická lež. V těch končinách tkalců a domáckých dělníků vlastně panuje stav nouze odedávna, a souvisí s hospodářskou reformou, ne s formou vlády. (Ne nadarmo se tu jedno staré městečko jmenuje „Wassersuppen“, česky „Nemanice“.) Přes to všechno se tu za posledních dvacet let napáchala nejedna chyba. Když se však pomyslí na to, jak dinosauři, co se zmocnili německého národa, nakládají a ještě budou nakládat se svými menšinami, zamrznou člověku v hrdle veškeré námitky.

 

Je to tak. Oba národy spolu už tisíc let zápolí. To zápolení jim ale neuškodilo, naopak uchovalo jejich síly svěží. To zápolení bylo ve své nejvlastnější podstatě jakousi agresivní podobou plodné symbiózy. Pokud by někdo chtěl zkoumat prarodiče Čechů a Němců v Čechách, způsobil by si v mysli zoufalý zmatek. Napravo, nalevo, všechno obráceně! – Nejpodstatnější pravda je však takováhle: Nikdy v průběh svých dějin až do chvíle, kdy propukl nacionální socialismus, neprojevovali čeští Němci sebemenší separatistické sklony. Ani za husitské revoluce nepomýšleli nikdy na to, rozbít jedinečnou jednotu země, která byla jejich vlastí, a přidat se k některému saskému nebo bavorskému dynastovi. Ani chviličku nikdy nesnili o severu. Tváří se obraceli vždycky na jih, tak jak jim to velí zeměpisný zákon. Za vlády Habsburků tíhli v drtivé většině k Rakousku. Za převratu v roce 1918 jediný z nich nepomýšlel na to, přidat se k Velkoprusku, a jen část jich hodlala nadále být po boku zmenšeného Rakouska. A stejně tak málo pociťovali kdy sudetští Němci touhu po nějaké státní samostatnosti. Dějiny neznají žádné sudetoněmecké knížectví, ani v nějaké uzavřené a hustě osídlené německé jazykové oblasti. Tahle skutečnost má pádnou důkazní sílu. Učí nás, že kmen českých Němců není s to konstituovat stát a svůj svéráz si zachovává pouze ve svárlivém soužití s Čechy. I pro něj „anšlus“ znamená nesmyslnou sebevraždu. Nejlepší synové a dcery českých Němců tohle vždycky věděli a vědí to i dnes.

 

Především kulturní sebevraždu! Země svatováclavské koruny s hlavním městem Prahou jsou svým vlastním světem. V onom zápolení se tu smísily dvě národní původnosti a prýští z nich pramen nanejvýš vydatný a ryzí. Ušlechtilý model mnohonárodního státu Rakouska měl svůj původ v Čechách. Čechy, Morava a Slezsko a také Slovensko byly velkým rezervoárem talentů, a jim díky mohlo staré Rakousko tak dlouho vzdorovat modernímu nacionalismu. Namísto dlouhého zdůvodňování tu uveďme krátký výčet jmen. Omezuje se jen na dobu novější a nečiní si nárok na úplnost. V Čechách a v zemích s nimi sousedících mají svůj původ tito vědci devatenáctého století: historiograf František Palacký, filozof a zakladatel státu T. G. Masaryk, filozof a fyzik Ernst Mach, filozof, filantrop a vynálezce Popper-Lynkeus, velicí učitelé socialismu Karl Kautsky a Victor Adler, fyzik a filozof Bernard Bolano a Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy. Z Čech a ze sousedních zemí pocházejí tito velcí hudebníci: Christoph Willibald Gluck, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Gustav Mahler, Josef Suk, Leoš Janáček, autor „Její pastorkyně“, opery, která jednou bude nesmrtelná. Mozart a Carl Maria von Weber měli v Čechách druhou vlast. Lze tu uvést básníky a spisovatele nejvyšších kvalit: Adalberta Stiftera, Jana Nerudu, mocného lyrika Otokara Březinu, Rainera Maria Rilka, Franze Kafku. Řekněme tu ještě, že z téhle končiny pocházejí rodiny Huga von Hofmannsthala, Artura Schnitzlera, Petera Altenberga, Richarda Beera-Hofmanna a Maxe Reinhardta.

 

Ta řada jmen by se dala rozhojňovat donekonečna. Ale už těchhle několik, z období poměrně krátkého, dosvědčuje svéráz a plodnost jisté organické jednoty, která má teď být rozervána, k neštěstí Němců neméně než k neštěstí Čechů. Nejde tu vpravdě zdaleka jen o tragický osud Čechů. Prastará kultura Čech, plná mystického ducha a zářivé lidskosti, prastaré dějiny Čech zmírají pod rukama onoho šklebícího se „chirurga“ a jeho stejně tak neslavných jako nicnetušících asistentů. Nevědomost nechrání před trestem. To platí jen pro soukromníka. Politika trest nestihne, pokud zrovna nepadne do rukou nepřátelského pohlavára. Čechy si bere čert. Puritánští křesťané mu udílejí požehnání. My však hájíme svou duši; voláme hlasitě: Je to zločin na lidskosti!

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 01 Říjen 2018 10:22 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB