Eva Límanová: Chodí pešek okolo



Límanová výřez přebalAutobiografický příběh: Kdyby nebylo Druhé světové války, Eminka a její bratr Adam, by byli stále obklopeni milující rodinou a bezpečím, které jim poskytovala. Jejich život by se odvíjel v zátiší rodinného domu až do chvíle, kdy by se sami rozhodli jej opustit. Do této předpokládané skutečnosti však zasáhla německá bota, která rozdrtila životy, osudy a majetky milionů. Jak postupuje vyhlazování dle Norimberských zákonů, příbuzní mizí, rodina se zmenšuje, děti se stěhují z místa na místo. Jejich šestileté putování sledujeme očima Eminky, která vidí válku jako nebezpečné NĚCO, které obchází kolem dokola a nikdy nevíš, kdy tě zasáhne.

 

 

Eva Límanová se narodila v roce 1935 v Praze jako sestra pozdějšího filmového režiséra Ivana Passera. V roce 1950 se odstěhovala k matce do slovenského Martina, kde byla z kádrových důvodů vyloučena z gymnázia se zákazem studia na všech školách v republice a nasazená do továrny jako dělnice na převýchovu. V roce 1954 se vrátila do Prahy, kde pracovala jako zdravotní sestra a laborantka. V roce 1960 jí v nakladatelství Mladá fronta vyšla sbírka povídek Holka k smíchu. Zahrála si ve filmu Křik (1963) Jaromila Jireše a v adaptaci Hrubínovy novely Zlatá reneta (režie Otakar Límanová přebalVávra, 1965). V roce 1967 emigrovala do Kanady, kde pokračovala v literární činnosti. V roce 1984 se stala redaktorkou českého vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky ve Washingtonu, kde 16 let vysílala pod svým rodným jménem Eva Passerová. Spolu s manželem Antonínem Límanem vydala sbírku haiku Když zmlknou mobily. Žije ve Vancouveru.

 

 

Ukázka z knihy:

1.

 

KRÁLIČÍ KOŽÍŠEK

 

Po obědě oblékli řvoucí dítě do dlouhých punčoch, tepláků a kousavého svetru, na hlavu mu dali čepici přes uši ze stejné vlny a okolo krku zavěsili pletenou šňůru, na jejímž konci se houpaly dva palčáky. Palčáky nejdříve prostrčili rukávy bílého králičího kožíšku a potom se kožíšek snažili obléci kopajícímu a svíjejícímu se dítěti, které řevem zfialovělo a nemohlo nabrat dech a na čele se mu leskly krůpějky potu.

 

                „Ten dýte,“ řekla Fräulein, „ma síla jako ten Ochs. Kto by to do ten kleine telýcko sagen, nicht wahr?“

 

                „Sagen, nesagen,“ zabručela paní Čejková, „radši by si nechala zlomit ruce, než aby je prostrčila rukávem. Já už jsem z toho celá zpocená.“

 

                „Ja taky,“ Fräulein přidržovala dítě jednou rukou, zatímco si naškrobeným kapesníčkem odsávala pot z horního rtu.

 

                „Ještě bačkůrky,“ uklidňovala paní Čejková řvoucí balík v králičí kůži, „a pak půjdeme hají. Hají hají hajušky, išli mačky na hrušky.“ Ale dítě nic nevidělo, nic neslyšelo. V krku mu bublala krupicová kaše, kterou mělo k obědu, a jen jen ji vyzvrátit.

 

                „Blinkat nein, nein,“ zahrozila prstem Fräulein, „blinkat verboten.“

 

                „Teď mi, Fräulein, podržela fusak a já to dítě do něj nacpu,“ nařídila paní Čejková. „Kočárek dáme na dvůr, tam svítí slunce. Kdyby milospani netrvala na tom, aby dítě spalo po obědě venku, za každýho počasí, mohla si to Fräulein ušetřit. Mohla jí otevřít okno v pokoji, a byl by klid. Takhle se zdržuju i já, v troubě mi kyne těsto na koláčky pro starého pána, za chvilku jsou tři hodiny. No votevřela ten fusak, Fräulein, tak, tak, a teď hajdy do kočárku. Kdo to jaktěživ slyšel, dávat dítě spát do dvacetistupňovýho mrazu na dvůr. Eště že dnes svítí slunce.“

 

                „Um Gotteswillen,“ povzdychla si Fräulein a zdvihla oči k blankytně modré obloze.

 

                Dítě se nemohlo pohnout. Leželo v kočárku jako kus dřeva a občas ještě zhluboka škytlo. Z chlévů slyšelo známé bůů-bůů a chrochty-chrocht a z kurníku pí-pí a kdá-kdá. Ale jak dělá koníček, to si nemohlo vzpomenout. Minule jí dědeček řekl:

 

                „Příště až přijedu, holčičko, už budeš vědět, jak dělá koníček.“ Dědeček se u nich stavoval každý den odpoledne, když objížděl pole na koni. Když pil čaj a přikusoval k němu plněné koláčky paní Čejkové, dítě mu sedělo na klíně a zbožně pozorovalo, jak mu při každém polknutí jezdí na krku ohryzek. Někdy si na něj položilo prst, aby se vozil nahoru a dolů.

 

                „Takhle jedou páni, takhle jedou kmáni, tak sedláci, darebáci,“ houpal je dědeček na koleně a nakonec je nechal sklouznout po vysoké, naleštěné jezdecké botě na zem.

 

                Dítě se dívalo do modrého nebe a myslelo na dědečka. Všimlo si nebe vlastně poprvé v životě a bylo uchváceno jeho barvou. Z kočárku vlastně nic jiného nevidělo. Jen blankytně modrý čtverec, na který nedosáhlo. Když se probudilo, modrý čtverec byl pryč a nahradilo jej šedé šero, v němž lehce poletovaly veliké sněhové vločky.

 

                „Jakou barvu má sníh, holčičko?“ ptal se dědeček.

 

                Dítě pokrčilo rameny a začervenalo se.

 

                „Tak hádej. Zelenou?“

 

                Dítě se potěšeně zasmálo a řeklo: „lenou.“

 

                „Kdepak, zelená je tráva,“ vysvětloval dědeček. „Sníh je bílý. Pamatuj si to.“

 

                Chci k dědečkovi, řeklo si dítě. Začalo se vykopávat z fusaku. Šlo to těžce. Za chvilku bylo zase zpocené, ale jednu nohu už mělo venku. Když se mu podařilo vystrčit i druhou nohu, kleklo si a chytilo se okraje kočárku. Dvůr byl pustý, z chléva se do mrazu drala pootevřenými vraty hustá pára. Dítě vidělo dům a velký strom bez listí, vysokou zeď a vrata, kterými do dvora jezdil dědeček. Všude bylo bílo a ticho a z nebe se sypaly sněhové vločky. Dítě se začalo kolébat sem tam, dopředu dozadu, a při tom si pobrukovalo. Kolébalo se vší silou, až rozkolébalo i kočárek a přepadlo přes okraj do sněhu. Sníh studil, ale dítě si ho nacpalo plnou pusu a pak hltavě polykalo rozehřátou nahořklou vodu. Vzpomnělo si, jak ho navlékali do kožichu a do fusaku, a radovalo se ze svobody. Mělo pocit, že teď, když má volné ruce a nohy, dokáže všechno. Vydalo se k vratům, kterými jezdíval dědeček. Jdu za dědečkem, řeklo si. Malé dítě, v bílém králičím kožíšku, pochodovalo vysokým sněhem k vratům do dvora. Kdyby se byl někdo díval směrem k dítěti, jen těžko by rozeznal bílý kožíšek od bílého sněhu. Ostatně nikdo se nedíval a venku se stejně pomalu šeřilo, ačkoliv ještě nebyly ani tři hodiny. Dítě šlo a šlo a vrata se před ním zvětšovala, až byla tak vysoká, že dítě nedohlédlo, kde nahoře končí.

 

                Konečně stálo ve vratech, ale dědečka nevidělo. Místo toho se před ním donekonečna táhla zasněžená pole bez jediného stromečku, jediné věci, na níž by spočinulo oko. Vpravo a vlevo byla vyplužená silnice a po stranách vysoké závěje sněhu. Dítě se otočilo a vidělo, jak se v domě, u něhož stál velký strom bez listí, právě rozsvítilo první světlo. Mělo hlad a byla mu zima. Znovu si vzpomnělo, jak ho cpali do fusaku. Chci k dědečkovi, řeklo si a začalo vzlykat. Udělalo několik kroků od vrat a propadlo se do závěje. Chtělo se z ní vyškrábat, ale závěj je obepínala stejně jako fusak v kočárku, čím víc se snažilo dostat ven, tím hlouběji se propadalo. Bojem se závějí se zahřálo a unavilo. Chtělo se mu spát. Strčilo si palec do pusy a okamžitě usnulo.

 

                Kobylka Lyska se neochotně, teprve na druhý zátah opratě, zastavila před vraty. Co ještě, pomyslela si. Mráz praští, na vousech okolo chřípí mi visí rampouchy a starý chce slézt tady, místo před maštalí, kde na mě čeká teplo a oves. Lyska pohodila hlavou, tak aby si starý všiml, aby věděl, že není spokojená.

 

                „Já vím, Lysko, jen vydrž, mně je taky zima, ruce mám ztuhlé, že ani neudržím opratě, ale támhle v závěji vidím králíka. Asi někomu utek, chudák, a teď tady mrzne, zasypaný sněhem, ani se nehne. Nebo je už možná po něm. No když, tak nám ho paní Čejková udělá na paprice.“ Starý pán chytil králíka za kůži a tahá ho ze závěje. Ale králík je těžký, je to pořádný kus, a starý pán je přesvědčen, že už dávno vydechl duši. Levou rukou ho podebral pod břichem, králík je ještě teplý, dokonce velmi teplý a dýchá zhluboka jako spící dítě.

 

                Na dvoře je rozruch. Fräulein i paní Čejková pobíhají sem a tam a žalostně bědují. Někdo nám ji ukradl z kočárku. Drobečka, zlatíčko naše, poupátko, holoubátko, dušinku, panenku, jezulátko. Co si počneme, co řeknem milospani, co řeknem mladému pánovi?

 

                „A ona nechtěla ven, chudinka, jako by to tušila,“ lomí rukama paní Čejková. „Vždyť je to nezodpovědnost, dávat dítě mermomocí za každýho počasí ven. Dyť ono nám to svým způsobem říkalo, mluvit to ještě neumí, drobeček, a už je to chytřejší než jeho máma. Svíjelo se, křičelo, div nevyzvrátilo kaši. Kdepak, na dítě jsme všichni krátký. To se ještě řídí instinktama. Vono to vědělo, proto se tak bránilo. Holátko moje boží, kde je tě konec, co si jen bez tebe počneme.“

 

                „Zigeuner,“ sípá vyčerpaně Fräulein. „Zigeuner, oder…“ ohlédne se a zašeptá: „Juden.“

 

                „Jo židi, káčo jedna německá, voni si tak budou krást svý dítě,“ bručí si paní Čejková potichu, aby ji Fräulein neslyšela.

 

                Starý pán vchází do dvora, za uzdu vede Lysku a v náručí nese něco chlupatého. Zdálky to vypadá jak obrovský domácí králík. Lyska klape kopýtky a míří přímo do maštale, jako by věděla, že starý dnes už domů nepojede. Starý pán pustí uzdu, však kůň si už žlab najde a později ho odstrojí, a pokračuje k domu, který teď svítí všemi okny do mrazivého stmívání.

 

                „Přinesl jsem vám králíka,“ volá ve dveřích, „našel jsem ho před vraty v závěji. Ještě půl hodiny, a byl by pod sněhem celý. Ještě chvilku, a objevili jsme ho až k jaru. Fräulein, za mnou do pokoje,“ nařídí.

 

                Zatímco z pokoje zní hromový hlas starého pána v němčině a usedavý pláč Fräulein, paní Čejková zahrnuje spící dítě polibky a opatrně mu svléká králičí kožíšek, který je zachránil od zmrznutí. Dítě otevřelo oči, ale má v nich ještě spánek, ještě nic nevidí, nic neslyší, pomalu vystupuje ze snu o houpání na teplých šumivých vlnách, hou hou houpity hou.

 

                Dědeček jí plněné koláčky paní Čejkové a zapíjí je anglickým čajem. Dítě mu sedí na klíně a pozoruje, jak mu ohryzek při každém polknutí klesá a stoupá. Paní Čejková si mne ruce o zástěru:

 

                „Jak říkám, starý pane, holka má plnou hlavu toho svýho Hermanna. Myslela, že dítě usnulo, tak mu psala liebesbrief. Kdo by si byl řek, že to dítě samo vyleze z kočárku? Ono je holt jako štír. Málo platný, musí se pořád hlídat. To vědí, Fräulein má před vdavkama, hlavu zmotanou láskou. Ten její je fešák. Dal se na vojnu dobrovolně. Uniforma mu pěkně sluší, bude to hezký páreček. Jinak je to holka tychtik, německá krev se nezapře. Čistotná, pořádná, dochvilná a co řekne milospani, to je pro ni svatý. Nevím, kde za ni budeme hledat náhradu.“

 

                „Tak podívala se, Čejko,“ řekl dědeček smířlivě, „my dva se už známe půl století, já na ni dám, její úsudek ještě nikdy nezklamal. Když říká, že jinak je Fräulein spolehlivá, může jí vyřídit, že teda nemusí odcházet. Že ten vyhazov beru zpátky. A až se vrátěj mladí z Prahy, nebudu jim to hlásit. Zbytečně by se vyděsili. A ty, králíčku,“ otočil se přísně na dítě, „nelez z kočárku, nebo příště dostaneš baci baci.“

 

                Navečer, po koupání, Fräulein zasypává dítě dětským pudrem.

 

                „Meine liebe Bubulein,“ opakuje již posté, trochu smutně a trochu šťastně, a líbá dítěti hluboké faldíky na zápěstí. Dítě potěšeně vrká, kloktá, píská, kope nožičkama. Fräulein má své bleděmodré oči oteklé pláčem a na alabastrové kůži, poseté světlými pihami, má ruměncové skvrny. Rezavou kšticí teď šimrá dítě na pupíčku a dítě se směje, až se zalyká. Fräulein při tom myslí na svého Hermanna a na to, jak mu sluší uniforma wehrmachtu. Jak si do svatby u židů ještě něco našetří a pak z téhle vesnice, kde lišky dávají dobrou noc, rovnýma nohama do Berlína.

 

 

nakladatelství Argo, 2018

ISBN: 978-80-257-2545-0

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB