Magdalena Zyzaková: Balada o Barnabáši Pierkielovi



Zizaková výřez přebalBalada o Barnabáši Pierkielovi vypráví o (ne tak docela) hrdinských činech mladého pasáčka vepřů, který je mylně přesvědčen o své kráse a moudrosti.

 

 

Jak se Barnabáš zoufale snaží získat přízeň Růši, konkubíny zdejšího obuvnického magnáta, zaplete se i se svým krátkonohým ořem Wilhelmem do řady skandálů a nešťastných příhod a veškeré jeho pokusy o milostné sblížení skončí katastrofou. Po záhadném úmrtí důležité postavy místní komunity vypukne hon na čarodějnice a z nebe se snese tajemná postava. A Barnabáš jen s hrůzou sleduje, jakZizaková přebal na jeho milované rodné maloměsto začínají dopadat velké dějiny…

 

Dobrodružný milostný příběh s výraznými prvky absurdity a černého humoru, zasazený do fiktivní slovanské země Skavulsko, která se ocitá na pokraji historických změn. Debutový román polsko-americké autorky.

 

Magdalena Zyzaková (*1983) je polská filmařka a spisovatelka. Balada o Barnabáši Pierkielovi z roku 2014 je jejím románovým debutem.

 

 

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA PRVNÍ

 

V níž náš hrdina obdivuje sám sebe

 

Barnabáš Pierkiel zadržel dech, aby nečeřil svůj odraz v hrnci s vodou, který si přinesl z kuchyně své babičky a jejž na chvíli odložil na jakž takž rovný pařez. Spokojeně zamručel nad pravidelností a souměrností svého obličeje, nad jeho krásou, která však, jak v hloubi duše cítil, nebyla nikterak povrchní. Z jeho očí čišelo takové tajemno, že nakonec musel přiznat porážku. Ať si tu záhadu rozluští astronomové. Jal se zkoumat i zbytek svého odrazu a dospěl k závěru, že ve svém novém a zároveň jediném obleku, jejž od krejčího Kovalčyka díky zručnému smlouvání získal se slevou, vyhlíží nadmíru elegantně. Sako, „vyspravené“ tak, aby člověku dělalo mohutnou postavu a hranatá ramena v duchu poslední módy, mu padlo jako ulité (ať už bylo původně ušito pro kohokoliv). Nad klopami svítil široký límec Barnabášovy blankytně modré košile, která kontrastovala s jeho pískově blond vlasy, do nichž byla denně vtírána mast z vaječných žloutků pro větší lesk.

 

                Ano, není lepšího způsobu, jak se obeznámit s povahou člověka, než ho sledovat v okamžiku akutního sebepozorování. Přísluší nám snad osočovat Barnabáše z bezduché marnivosti? Přísluší nám kárat zapáleného studenta umění za to, že obdivným okem spočinul na Canovově bustě Heleny Trójské?

 

                Mezi Barnabášovy oblíbené aspekty vlastního vzhledu patřily jeho holeně (dlouhé a rovné), ušní lalůčky (takřka neplandavé), nosní dírky (drobné, tvarem připomínající perličky), a neobyčejně pružný krok. Barnabáš měl plné právo chovat Barnabáše v úctě. Byly doby, kdy si to dovolit nemohl…

 

                Na rozdíl od řady z nás, kteří jsme se narodili buď oškliví, či krásní, prožijeme tak celý život a taky takoví zemřeme a celá desetiletí si jako kříž neseme křivé holeně, bradavičnaté prsty, postavy boubelatých odalisek a všelijaká další nadělení, která nám dal do vínku genetický osud, Barnabáš v pubertě dočista pozbyl své krásy. Teprve nedávno se mu podařilo překonat to, co označoval za své „tragické údobí“, kdy jeho póry vylučovaly takové množství loje, až nabyl přesvědčení, že chytil slintavku a kulhavku, červenku či jiný venkovský neduh.

 

                Ve čtrnácti jeho dětské tělo fauna zachvátila disproporce a jeho údy spolu neustále zápasily o to, který víc vyroste. A pak, zhruba v patnácti a půl letech, jeho hlava, jako nějaká houba, co vyraší přes noc, narostla do tak obřích rozměrů (v poměru ke zbytku těla), že začal chodit do školy s babiččiným střepem zrcadla uvázaným na čele, aby případným kritikům své kotrby připomněl jejich vlastní ohyzdnost. Netrvalo dlouho a rodinný střep roztříštily Dějiny úpadku nevolnictví vržené surovcem Burtholdem, aby už, kvůli ekonomickým poměrům panujícím v naší mladičké parlamentní demokracii, nikdy nebyl nahrazen – proto ten Barnabášův hrnec s vodou.

 

                „Tragické údobí“ Barnabáše v jeho nejzoufalejší fázi přimělo uchýlit se k pokusu o sebevraždu. Jednoho odpoledne po škole mladý Barnabáš vložil svou obrovitou hlavu do trouby, ovšem namísto temné prázdnoty věčnosti v ní ve víru kouřových vůní, které si zprvu spletl s pekelnými výpary, nalezl pečené kuře. Jak tak hleděl na toho bezduchého ptáka, najednou se dostavila nepříjemná vidina jeho vlastního těla s oškubanými chlupy, vystaveného se všemi jeho ostudnými nedokonalostmi v otevřené rakvi. A tak, místo aby zažehl uhlíky, smutně zhltnul stehýnko a odešel nahoru do svého pokoje, aby se tam užíral.

 

                Pár týdnů nato se dostavily jeho sedmnácté narozeniny a spolu s nimi také půvab. A právě tehdy se počíná má kronika, v okamžiku, kdy Barnabáš hledí na svůj mastnotou prokvetlý odraz v hrnci a s rozpaky vzpomíná na ony roky strávené v ohavné tělesné schráně; přesto přese všechno však i ony přinesly své ovoce, neboť jeho duše díky nim získala jakousi melancholickou citlivost.

 

                Pravda je taková, že každý melancholický a citlivý Skalvusan vyžaduje pravidelný přísun alkoholu. Těžko říct, zda si Barnabáš nejvíce oblíbil pivo, medovinu, vodku, šnaps či samohonku. Což nic nemění na tom, že s alkoholem byl seznámen už v kolíbce, kdy mu, jako většině skalvuských chlapců, místo dudlíku posloužil zakroucený cíp látky namočený ve vodce.

 

                Barnabáš konečně sklíčeně odhlédl od svého odrazu. Zadíval se na okolní krajinu. Odolečka byla věru neradostným koutem. Nacházela se hluboko v odlehlé části východní Evropy a okolí vesnice neskýtalo nic než pole a stromy a tuny hnoje, který se zdál ve značném nepoměru k dosti skrovnému počtu vychrtlých krav. Jeho zápach nabýval na intenzitě především na jaře, kdy od pastvin vanul západní vítr. Barnabáš se svými citlivými smysly si na ten puch na rozdíl od svých vrstevníků nikdy nezvykl. Každého jara se o něj pokoušely mdloby, často zůstával upoután na lůžko celé dny, s hadrem namočeným ve vodce přiloženým k nosu. Vyvinula se u něj takřka pověrečná hrůza z výkalů. Jednou se dokonce pokusil vzepřít diktátu této nejzákladnější fyziologické potřeby a jakožto vůdce a zároveň jediný člen svého protestního hnutí se vyhýbal kadibudce celých šest dní a nocí. Sedmého dne se jeho snažení dočkalo natolik nevábného vyústění, že onu vzpomínku zasul do nejtemnějšího zákoutí svého podvědomí, kde zůstala navždy pohřbená spolu se vzpomínkou na jeho nevydařenou sebevraždu. Jeho prasečí chlívek zářil čistotou.

 

                V této chvíli však, zřejmě vůbec poprvé v životě, Barnabáše puch linoucí se Odolečkou pranic netrápil. Vlastně byl tak nervózní, že mu jeho čichové receptory vypověděly službu. Byl si však vědom lepkavé vlhkosti, která jeho tělo zachvátila od hlavy až k patě. Rozhořčeně si uvědomil, že to není rosa, nýbrž že je zkrátka a zcela nedůstojně zbrocený potem, a to nejen z nervozity (jelikož se chystal učinit něco, co vyžadovalo veškerou jeho kuráž), ale také v důsledku toho, že jeho oblek byl ušit z vlny, materiálu naprosto nevhodného pro letní sezónu, ovšem jediného, který byl za tu cenu Kovalčyk ochoten postrádat.

 

                Přesto bylo nemyslitelné, aby si sako svlékl – vzhledem k tomu, jak klopy ladily s límcem košile, jakou víceméně úhlednou řadu tvořila šestice knoflíků na jeho břiše, jak elegantně vycpávky spočívaly na jeho ramenou – tento vkusný soulad zkrátka nemohl obětovat. A tak si Barnabáš vyhlédl flek suché trávy a opatrně se položil na záda, aby své tělesné funkce omezil na minimum.

 

                Snění za bílého dne se Barnabáš oddával často a umně. Někteří z jeho spoluobčanů tvrdili, že ze všeho nejlíp mu jde chrápání, ovšem já tento názor považuji za prachsprostou urážku na cti. Líný Barnabáš nebyl. Ba naopak, mohl se přetrhnout, aby byl nějak nápomocný, ať už bylo třeba pomoci některé místní děvečce odnést kbelíky s vodou, pohlídat někomu stádo, či dokonce přiložit ruku k dílu ve mlýně. Osud však tomu chtěl, že práce měla odpor k Barnabášovi. Což mělo nevyhnutelně za následek, že se voda vylila, ovcí se zmocnil buď cizí člověk, nebo vlk a v mouce bylo víc prachu než obilí. Opět je třeba podotknout, že na vině nebyla Barnabášova neschopnost, nýbrž to, že byl zabrán do ušlechtilých úvah, a tudíž nemohl plýtvat pozorností na podobné světské starosti.

 

(…)

 

 

přeložila Martina Knápková

nakladatelství Plus, 2018

ISBN: 978-80-259-0954-6

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB