Kolektiv autorů: Doteky krásného umění


Doteky-krásného-umění čtení obálka Olga Nytrová, Břetislav Ditrych, Dušan Spáčil, Luboš Y. Koláček, Alois Marhoul a Bohumil Ždichynec – osobnosti celoživotně oslovené uměním a hledající krásu se sešly k napsání almanachu. Kniha je rozdělena na osm tematických částí: Probuzení krásy, Smysl a cíl, Tajemství krásy, Hledání krásy, Obrazy vzpomínek, Poetické bytí, Interpretace krásy a Lekce krásy života.

 

 

O knize a recenzi čtěte ZDE

 

UKÁZKY Z KNIHY:

 

 

EMPATIE KRÁSY

Olga Nytrová, Bohumil Ždichynec

Krása a pravda jsou spojené nádoby. Stojíme před velkým úkolem vnímání umění: niterně uchopit celistvost nekonečně složité stavby, která je v proměnných a zvratných stavech krásy jak objektem tak zároveň subjektem – a jejíž jméno je člověk… Něco dlužíme světu, něco sobě, ale odmítáme si dluhy přiznat. Je to dáno relativitou času v prostoru našeho pozemského života, je náš život dlouhý nebo krátký, známe své skutečné egó – „já“, jeho povahu a původ? Nevěřícně kroutíme hlavou, když občas naší duší prolétne jako blesk shora hlas: Všechno co budete dělat, může být úspěšné. Dodali bychom: budete-li chtít. Svět může být lepší, neztratíme-li schopnost percepce krásy.

(z úvodní eseje)

***

 

Probuzení

Bohumil Ždichynec

Pozvedám sluneční kámen,

světlo proniká dvěma hranami

islandského krystalu

a pluje v zodiaku ryb

Michelangela Buonarottiho,

a já, okouzlen křehkostí něhy,

v Sixtinské kapli směřuji

do nevědomého prostoru

Posledního soudu.

Vzhlédnu vzhůru a jsem

účasten Stvoření světa.

Světlo v kameni odměřuje děj,

ryby plující na obloze

za úsvitu mlčí.

Rána ran svírají ukřižovanému jizvy,

jeden druhému hledíme vprostřed

klenby nebes, a když kříž tíží,

navzdory bouři tíseň utiší

přání vyrůstající z víry

žít milosrdnější svět.

 

***

 

Křižovatky rozhodnutí

 

Olga Nytrová

Hledáme neexistující klávesnici

harmonické hudby

mnohá tajemství se vynořují....

z tišiny nitra

krása dotýkaná duhou

se zjevuje

Sebereflexe bájná a očistná

kolik mytologických otázek

se v životě vyjeví a všechno

znepřehlední i ujasní

Proč na rozhodnutí máme vteřiny

zřídka minuty

a z jejich důsledků

pak musíme žít roky?

 

***

 

Nádherný neporažený Leonard Cohen

Dušan Spáčil

 

Láska v Cohenově pojetí však nikdy nebyla sluncem zalitým, bezpečně dezinfikovaným dobrem. Milostný cit dle LC se většinou vynořuje z temnot, Cohen ji vytrhává z pařátů všednosti i ďábla. Ale láska je mu i společníkem k tomu, aby nám ukázal krásu světa. Krásu, jež není bez trnů a rozhodně není bez vrásek, ale právě tím je úžasná. Neboť je skutečná.

 

Unikátní na Cohenovi byla i jeho schopnost oslovit každého zvlášť. Jako by s ním rozmlouval v tichu jeho pokoje. I v tisícihlavém davu dokázal, tak jak to jiný dovede jen v tichém baru, zašeptat, každému zvlášť, přímo do ucha. Ženy z toho omdlévaly blahem – a muži?! Muži mu důvěřovali jako dobrému kamarádovi. (I když, ti co byli hodně macho, měli se nejspíš před ním i trochu na pozoru. Asi jako před bývalým milencem své ženy.)

 

Osobně ale soudím, že odkaz Leonarda Cohena má ještě i jiný úhelný kámen. Pro mě ho reprezentují zejména dva songy, kde se – ostatně jako v mnoha jeho dalších písních – Cohenovi milostné téma protíná s filozofií. Jedna z těchto písní se jmenuje Democracy a ta druhá Anthem.

 

(úryvek z prózy)

 

***

 

 

Bytost v davu

Bohumil Ždichynec

Upisujeme se kráse věčnosti,

objektivy očí v úžasu pomrkávají

po věžích katedrál.

Procházíme se bolestmi druhých,

ale nejsme to my, kdo určuje čas

mezi životem a smrtí.

V naději předbíháme své dny,

abychom nalezli stopy v srdci.

Rezervované podobenky štěstí

potěžkáváme v dlaních.

Marnotratná slova zkamení.

Trnová koruna nás jednou

dostihne s obsedantní otázkou,

co jsme udělali s láskou?

 

***

 

Poezie je komunikací krásy

Bohumil Ždichynec

Jak nalézat ve své duši krásu? Jsme uživatelé předmětů civilizace a existujeme v prostředí, jehož principu fungování nerozumíme. Nevědomí je byvším vědomím, které bylo zapomenuto, ale tím se neztratilo ze světa, tvoří latentní vrstvu duševního života. Z něho nic nemizí, imaginace a paměť jsou dva aspekty jedné a téže mince. Vzpomínky jsou zasunuty v paměti jako obrazy, které v člověku reflektují emoce, obrazotvorností probouzené k životu. Poezie je vzájemné obnažování reality a fikce, prostoru a plochy, je uměním spojovat nespojitelné ve vzájemném setkávání. Krásno je všude kolem nás, je třeba ho hledat. Poezie se podobá hudbě, dokáže vyjádřit krásu obrazem.

 

(úryvek z prózy)

 

***

 

Daidalos: Epilog

 

Dušan Spáčil

 

Roztáhli perutě – spěchali nad moře,

rvali se s monzunem, svezli se na bóře,

letěli za deště, plachtili za nocí,

muž syna držel se – jak prámu tonoucí.

Letěli na sever prý směrem na Thiru,

ztraceni v obloze jak hvězdy vesmíru,

co září do noci svým světlem ledovým,

a stejně vzdálen byl i otec synovi.

U města Naxu je naposled viděli…

Dva racky nad hromadou sítí,

složených na přístavním molu.

A potom Ikaros ke slunci vystřelil…

A co ten druhý – co ten asi cítil?

Víc o něm nevíme, jen, že padal dolů.

 

*

 

Přišla jste z mých snů

 

(František Xaver Šalda a Anna Navrátilová)

 

Břetislav Ditrych

Je zachmuřené říjnové odpoledne roku 1909. Anně Navrátilové je třiadvacet let. Žije s rodiči ve Velké Bystřici u Olomouce, kde je otec ředitelem cukrovaru. Nechával si z Prahy posílat nové knihy, mezi nimi Šaldovy Boje o zítřek, vydané již v roce 1905. Soubor Anna před časem dočetla. Nadchla ji už první Šaldova esej nazvaná Experiment? Bylo jí blízké, jako jistě všem mladým lidem v umění, že Šalda obhajuje experiment i v „říši ducha“? Jak zdůrazňuje slovo žít experiment? Neštěstí naší doby se jmenuje stáří, minulost, zkušenosti, zásoby…Experiment je ten, jenž rozvíjí. Anna nepochybně ocenila i Šaldův krásný, vytříbený, výsostný jazyk. Upřímnost i zklamání: Dnes je celý život jen kombinace kombinací, výsledek výsledků, účin účinů, odraz odrazů, reflexe reflexí. Všude druhotnost, nikde prvotnost. Nebo ji od dalších pokusů odradí Šaldova definice jen opisujícího spisovatele? Je jí blízký jeho obraz umělce, který žije v ústraní, v tichu, o samotě? Smutný a zoufalý? Zoufalý z toho, že vše již bylo řečeno? Zoufalý, ale přesto úporně hledající nový tvar, novou formu? Je jí snad blízký nevypočitatelný a neokázalý básník, tvůrce a snílek? Věděla, že Šalda anarchismus v literatuře odmítal, o dekadenci pochyboval, že hledá jedinečnost, osobitost, touží po pravdivosti.   (úryvek z prózy)

***

 

 

Tam na Zemi

 

        (manželce a všem ostatním)

 

Alois Marhoul

 

Stárneme spolu Marná sláva
Život se řítí kupředu
A zpoza rohu na nás mává
ta v černém Tak mě následuj

 

řve My zatím hluší K ní zády
si užíváme mejdan Sen
Pod známým heslem: Teď a tady
Než vyvede mě Anděl ven

 

Pak se jen zeptá kámoš z nebe:
Co nechali jste po sobě?
Mezi lidmi Tam na zemi

 

Možná že kredit Možná debet
A malá svíčka na hrobě
spojí mě s vámi Se všemi

 

 

***

 

 

Proč básníci tolik pijí?

Alois Marhoul

Básníci píšou celý život tajná poselství, která začarovávají do veršů. Ti gramotní je přepisují na ruční papír vyráběný ve Velkých Losinách. Po večerech hodně pijí… Co hodně pijí, po večerech chlastají víno, rum, skotskou, slivovici, a.., a já nevím, co všechno ještě. Vůbec jim to nechutná. Opravdu ne. To vám přísahám. Jako že se Alois Mobel jmenuju. Ale nedá se nic dělat. Nutně potřebují prázdné lahve, potřebují obrovské množství prázdných lahví, aby do nich mohli, aby do nich mohli svýma třesoucíma rukama vložit důležité vzkazy, životně důležité pro adresáty čekající tam někde za obzorem, na konci světa, tisíce světelných let daleko, možná až na konci nebo na začátku vesmíru (záleží na tom, kde právě stojíte), nebo taky ne….

 

***

 

Bohyně

Luboš Y. Koláček

Ležela na mém nahém těle

oděna jenom do dvou perel z Filipín.

Nechám jen na Tobě

čtenáři mých básní

                 aby sis vysnil

kde asi byly ty dvě vetknuté.

Nechám jen na Tobě

aby sis to celé

                     vysnil.

Třeba jak do dna až

vypil jsem její

         Svatý Grál

           Jak přetékal!

           A já se opil nezměrností.

           Kopulující i zasnění

           Ztracenci přimhouřených očí

           v soukromém Jinosvětě

           přítomné chvíle

             navždy Tady a Teď

             Nebylo nic, tam venku za víčky

             a bohdá už nikdy nebude...

Ubohý čtenáři mých básní

tak daleko už nedosníš

To mohou jen ti dva

co bezezbytku

splynou v Jedno.

Co o tom víš

ubohý čtenáři mých

                           básní...

 

***

 

Kontemplace v umění

Luboš Y. Koláček

            

Umělecké dílo v pravém slova smyslu nemůže vzniknout jinak nežli „rukou“ či obecněji působením čili tvorbou umělcovou. Umělec samotný pak ve svém niterném tvůrčím alembiku vychází apriori z informací, které k němu průběžně přicházejí z vnějšího světa. Ty se ale jeho nazíráním, vstřebáním a následnou transformací stávají nezbytnými metainformacemi, uměleckými zkratkami, aby následně byly daným inspirovaným alchymistou Velkého Díla Múz proměněny v tvůrčí sdělení, potažmo v umělecké dílo, lhostejno již jakou formu nebo technikou. To celé jako tvůrčí proces zahrnuje jistou (a v zásadě snad nekonečnou) posloupnost či kontinuitu, ale klidně též i chaotickou kakofonii, a to ať již v tradičně užívaném smyslu hudebním, stejně jako třeba výtvarném či literárním – a tak dále. Nicméně je nesporné, že každičkého umělce v procesu či průběhu vnímání a transformace inspirací, tedy při procesu tvůrčím, provází řada nejrůznějších fází. Mezi nimi má pak nezastupitelné místo kontemplace.

 

(úryvek z prózy)

 

***

 

 

Je možná neeschatologická poezie?

 

Olga Nytrová

Tuto otázku, týkající se posledních věcí člověka, si klade významný polský básník, nositel Nobelovy ceny z roku 1980, Czesław Miłosz. A sám si odpovídá: „Byla by to poezie lhostejná vůči ose minulost – budoucnost i vůči ‚posledním věcem‘, a tedy Spáse a Zavržení, Soudu, Království božímu, vůči cíli Dějin neboli vůči všemu, co spojuje čas určený jednomu životu s časem lidstva. Je těžké na tuto otázku odpovědět.“ Slavný autor hledá příčiny neopodstatněného optimismu či naopak ponuré bezvýchodnosti moderní poezie, pátrá po důvodech rostoucí obliby této literární oblasti v tragických obdobích a ptá se, jak dokázala – či nedokázala – odrazit skutečnost v období války a vyhlazování celých národů.

 

Poezie podává velmi silné svědectví o pohybu ducha, o lidskosti, citovosti, o dějinných zvratech, dýchne na nás i střípkem filosofie dějin.

 

(úryvek z prózy)

 

***

 

 

Život jako umělecké dílo

Bohumil Ždichynec

Moderní věda a technologie způsobily na přelomu 2. a 3. tisíciletí novodobé historie lidstva obrovský evoluční skok, na který ve svých genech není moderní člověk biologicky připraven. Takto jsme vstoupili do třetího tisíciletí a jen obtížně si dokážeme představit jeho konec. A srdce se ptá: Lze myslet na život, na který nemáme čas? Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ptáci jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky?

 

Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Važme si života, nebo si nebude vážit nás.

 

(úryvek z prózy)

 

 

Doteky krásného umění Břetislav Ditrych; Luboš Y. Koláček; Alois Marhoul; Olga Nytrová; Dušan Spáčil, Bohumil Ždichynec

Vydalo nakladatelství Bondy, Praha 2018

ISBN 978-80-88073-27-7

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

Zaujalo vás

plakat

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB