Tom Hanks: Neobvyklý typ (něco málo povídek)



Hanks výřez přebalSbírka sedmnácti povídek oscarového herce Toma Hankse je ve všech ohledech různorodá. Díky autorovi se setkáváme s plejádou pečlivě propracovaných postav, sledujeme jejich osudy zasazené do nejrozličnějších míst (dokonce i mimo tuto planetu) a časů (v jednom příběhu se také přímo časem přesunujeme).

 

 

Hanks proslul svým oduševnělým a procítěným herectvím – a tytéž kvality vnáší do své literární prvotiny. Je vtipný, ale umí přejít k melancholii; píše lehkým perem, ale dotýká se velkých témat. Je zjevné, že se svými postavami žije, a snad právě proto mu čtenář věří, podléhá a užívá si každou větu. Je lhostejné, jestli právě čteme povídku o soužení válečného veterána, o vášnivém milostném vzplanutí dvou přátel, nečekaném objevu mladého nadšeného surfaře nebo o sloupkaři z maloměsta, který starosvětsky komentuje moderní svět. Každý příběh nás přenese do zcela jiného světa, jedno Hanks přebalje jim však společné: nevyslovené připomenutí, že i když zdánlivě stojíme nohama pevně na zemi, je dobré mít na zřeteli, že země umí být zrádně vratká.

 

zkušený-herec-a-debutující-spisovatel-Tom-HanksTom Hanks se narodil roku 1956 do rodiny s portugalskými a anglickými kořeny. Jeho herecká kariéra začala v divadle, ale od roku 1979 se věnuje výhradně filmu. Má na svém hereckém kontě bezpočet rolí, Oscara získal za své výkony ve snímcích Philadelphia a Forrest Gump. Je ovšem také režisérem, producentem... a vášnivým sběratelem psacích strojů. A právě na jednotlivých exponátech ze své sbírky napsal svou literární prvotinu, Neobvyklý typ (něco málo povídek), jejíž český překlad vydává nakladatelství Domino a o které sám autor říká: „Po dva roky jsem psaním trávil každou volnou chvíli. Psal jsem při natáčení v New Yorku, Berlíně, Budapešti a v Atlantě. Psal jsem na dovolené. Pak jsem psal na propagačních turné k natočeným filmům. V letadlech, doma, v hotelových pokojích. A každou povídku jsem napsal na jiném psacím stroji ze své sbírky."

 

 

 

 

Ukázka z knihy:

 

Při první návštěvě si Cindee v tom staromódním oblečení připadala směšná. Naopak Bert se cítil ve dvojřadovém obleku na míru jako v sedmém nebi. Každou vteřinu z těch dvaadvaceti hodin, které strávili v roce 1939, žasl nad každou maličkostí. Jak malý se zdál být New York! Budovy vůbec nebyly vysoké, takže obloha se zdála rozlehlejší, na chodnících bylo dost místa pro všechny, a auta i taxíky byly obrovské a prostorné. Taxikář měl kravatu a stěžoval si na provoz do Flushing Meadows, ale jestli tohle měla být zácpa, Bert by ji docela bral.


Výstaviště udržovali úzkostlivě čisté. Vlajky a praporky rozechvíval vánek. Párky v rohlíku stály pět centů. Návštěvníci výstavy byli svátečně nastrojení. Bert chtěl vidět celý Svět zítřka, Cindee však tlačily boty a o párky v rohlíku nestála. Odjeli z výstavy kolem třetí odpoledne s tím, že si v hotelu Astor na Times Square dají oběd a něco k pití. Když se vrátili do pokoje 1114, byla Cindee unavená a zvedal se jí žaludek ze všeho toho cigaretového kouře.


Při druhé návštěvě, už bez Cindee, si Bert všiml půvabné ženy v zelených šatech. Seděla na lavičce u Laguny národů, nad níž se tyčily masivní sochy Čtyř svobod. Nad šněrovacími polobotkami jí byl vidět cudný kus lýtka. V ruce držela malou kabelku a na hlavě měla klobouk s bílým poupětem. Byla zabraná do živého rozhovoru s mladou dívkou, oblečenou spíš do nedělní školy než na den na výstavě.


Obě se smály, rozhazovaly rukama a šuškaly si jako nejlepší kamarádky v nejlepší den na nejlepším místě – ztělesňovaly ducha Světové výstavy v ženské podobě.


Bert nemohl odtrhnout oči a díval se, jak zavěšené jedna do druhé míří k budově Eastman Kodaku. Napadlo ho, že by se mohl vydat za nimi a uvidět ještě něco z výstavy jejich očima. Na hodinkách však měl skoro pět odpoledne, takže mu ze svých dvaadvaceti hodin měl už jen něco přes dvě. Zdráhavě zamířil ke stanovišti taxíků.


Na Manhattan ho zavezl jiný řidič s kravatou.


„Ta Světová výstava je něco, viďte?" zeptal se.


„To tedy je," souhlasil Bert.


„Viděl jste Futuramu? Výlet do roku 1960?"


„Ne, neviděl." Bert se v duchu uchechtl; on sám se narodil v roce 1966.


Uvažoval, zda ta půvabná žena v zelených šatech viděla Futuramu. A pokud ano, co si myslí o roce 1960.

 

 

I když při cestování časem dostane lidské tělo šíleně zabrat, tým dostal Bert souhlas k třetí cestě. Světová výstava je příliš rozsáhlá, než aby ji zhlédl při pouhých dvou návštěvách, vysvětlil Cindee. Neřekl jí ovšem, že při návratu do Flushing Meadows hodlá celý den strávit hledáním dámy v zelených šatech.


Nenašel ji v žádné z budov věnovaných velkým humanitárním počinům. Nebyla nikde, kde ji hledal. Několik minut před pátou odpolední zamířil k Laguně národů, a samozřejmě, žena v zelených šatech tam byla, spolu se svou mladičkou přítelkyní.


Sedl si k nim blízko, aby slyšel, jak se baví o zázracích výstavy; dík jejich přízvuku se přitom z New Yorku stával Nú Jók. Nemohly se rozhodnout, co podniknou, než přijde večer a světelné fontány spustí představení plné barevných zázraků.


Právě se snažil sebrat odvahu a oslovit je, když vstaly a s chichotáním zamířily k budově Eastman Kodaku. Díval se, jak odcházejí, a obdivoval ženské držení těla dámy v zelených šatech, a vlasy, které jí nadskakovaly na zátylku. Napadlo ho, že by se mohl vydat za nimi, už se však připozdívalo a musel se vrátit.


V příštích týdnech Bert stále myslel na ženu v zelených šatech –jak při řeči rozhazovala rukama, na její rozhoupané vlasy. Chtěl vědět, jak se jmenuje, seznámit se s ní, i když na třeba pouhou hodinu navíc v roce 1939. A když mu Cindee oznámila, že pojede na koních napříč Kubou, objednal si u Chronometrických dobrodružství další prohlídku.

 

 

Ve tři čtvrtě na pět odpoledne byl na lavičce u Laguny národů – žena v zelených šatech a její přítelkyně se posadily a začaly se bavit. Bert odhadl, že jí může být kolem pětatřiceti, i když podle dnešních měřítek všichni oblečení podle tehdejší módy vypadali starší. Byla silnější než Cindee i než většina současných žen, protože jídelníček v roce 1939 nebral valný ohled na kalorie, a cvičení tehdy byla záležitost atletů a dělníků. Žena měla tehdejší postavu, a křivky jí prokazovaly platnou službu.


Už věděl, co řekne při prvním rozhovoru s ženou, s níž se toužil seznámit už víc než tři měsíce. „Promiňte, dámy," řekl Bert, „nevíte, jestli je Futurama dnes v provozu?"


„Je, ale je tam dlouhá fronta," řekla žena v zelených šatech. „Strávily jsme celé odpoledne v Zábavním parku a užily si to!"


„Byl jste na Padákové věži, pane?" Nadšení v dívčině hlase bylo rozkošné.


„Ale není to pro bojácné," řekla žena.


„Letíte pořád vzhůru," řekla dívka a mávala rukama. „Myslíte, že dolů to půjde pomalu a měkce, ale ne. Žuchnete křáách!"


„Je to pravda." Žena i dívka se společně zasmály.


„Viděly jste Futuramu?" zeptal se Bert.


„Nechtěly jsme stát frontu," řekla žena.


„Víte co?" řekl Bert a sáhl do kapsy. „Mám tu dva zvláštní průkazy, které nepoužiju."


Předal jim bytelné vstupenky, na nichž byly vyražené Trylon a Perisféra a písmena VIP. „Když je ukážete obsluze, zavedou vás dovnitř tajným vchodem."


„To je od vás opravdu milé," řekla žena. „Jenže my nejsme žádné VIP."


„Nebudete mi věřit, ale já taky ne," řekl Bert. „Musím se vrátit do města. Tak je prosím použijte."


„Že můžeme, teto Carmen?" žadonila dívka.


Takže žena v zelených šatech se jmenovala Carmen. To jméno se k ní bezvadně hodilo.


„Připadám si vlezlá," řekla Carmen a odmlčela se. „Ale ano, vezmeme si je! Velice vám děkuji."


„Ano, díky!" přidala se její neteř. „Jmenuji se Virginia a tohle je má teta Carmen. A kdo jste vy?"


„Bert Allenberry."


„Tak tedy děkujeme, pane Allenberry," řekla Virginia. „Vděčíme vám za svou budoucnost!" Ženy se do sebe zavěsily a zamířily k budově General Motors, kde Futurama sídlila. Bert se díval za nimi – šťastný, že se vrátil do roku 1939.


V příštích měsících snil o krásné Carmen, která si připadala vlezlá. I když byl tělem ve své kanceláři, na schůzi v Tokiu nebo na lodi u ostrova Mykonos, v duchu seděl na lavičce ve Flushing Meadows, na počátku června 1939. A když si schůze akcionářů vyžádala jeho přítomnost v Nú Jóku, udělal si čas na další návštěvu v pokoji 1114, v ceně 6 milionů dolarů.

 

(...)

 

 

přeložil Vladimír Medek
nakladatelství Domino, 2018
ISBN: 978-80-7498-282-8

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB