Jan Štifter: Sběratel sněhu



 

Štifter výřez přebalNový román mladého českobudějovického novináře a publicisty Jana Štiftera. Svou třetí knihou Sběratel sněhu autor volně navazuje na svou prvotinu Kathy. V několika prolínajících se časových rovinách a na základě archivních dokumentů i českobudějovické architektury líčí dramatické události, ke kterým došlo v období 30. let, odsunu a poválečných let i současnosti.

 

 

Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele, majitelkyŠtifter přebal starého deníku i všech, kteří kdysi obývali budějovický lágr. Tři časové linie, tři generace a tři různé osudy se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená.

 

Jan Štifter, narozený roku 1984 v Českých Budějovicích, vystudoval kulturní dějiny v Pardubicích. Knižně debutoval novelou Kathy (2014), kde zpracoval příběh své babičky Kateřiny Schwarzové (rozené Zahradníkové), která se provdala ze šumavského Němce. Kniha sleduje její osud od dětství přes dění druhé světové války až k událostem odsunu. Jeho druhá novela Café Groll (2016) z prostředí hampejzů a nevěstinců na počátku 20. století přibližuje osudy lékaře, který měl na starosti prostitutky a herečky Jihočeského divadla.

 

Sběratel sněhu je příběh tří kamarádů, kteří žijí na Šmídovně v Českých Budějovicích. To byl nejchudší dům ve městě, úřady tam umisťovaly rodiny, se kterými si nevěděly rady. Žila tam místní spodina – žebráci i prostitutky se dělili o velké pokoje, kde si pomocí křídy na podlaze nebo zavěšenými dekami tvořili byty a hledali soukromí. Po 2. světové válce sem přišla řada česko-německých rodin, které zůstaly v odsunových lágrech. V Budějovicích neexistoval dům s horší pověstí. Po válce tam přišla i moje babička – právě na Šmídovně končí její příběh, který jsem napsal a vydal v novele Kathy. Vyrůstal tam můj táta. Vždycky mě zajímaly příběhy ze Šmídovny, sbíral jsem staré rodinné fotky, kde jsou příbuzní na Šmídovně, zapisoval si jejich historky. A tak jsem objevil řadu vedlejších postav – lidí, kteří bývali součástí Šmídovny, toho lidského mraveniště, kde nikdo nebyl šťastný," říká Jan Štifter.

 

 

Ukázka z knihy:

 

2017

 

Tu písničku neslyšel roky. Většinou na funusech hrají „Až mě andělé zavolají k sobě", „Tam u nebeských bran" nebo „Ave Maria". Výjimečně ještě „Už mi lásko není dvacet let". To je pěkně debilní song na pohřby. Ale není horší než „Jednou se vrátíš" od Špinarky.
Jenže tady hrají „Když jsem kytici vázala".


Pouštějí verzi, kterou nezná. Po hlase snad od Yvetty Simonové. Simonka nazpívala tenhle song? A kdo tu písničku objednal? Nevěřil by, že ji uslyší. Přitom k ní ta písnička patřila. Jako ke každýmu ze Šmídovny.


On a tři další lidi. Nikdo jiný tu není. Nikdo po ní nezbyl, nikdo jí na funus nepřišel. Tři lidi, možná to jsou všechno sousedi. Taky by tu nebyl, kdyby nečetl noviny. Nikdo mu nezavolal, že umřela. Vlastně vůbec netušil, že ještě žila.


Kdyby věřil na náhody, řekl by, že je tady náhodou. Ví ale, že nahodilost v životě neexistuje. Že všechno vede odněkud někam, přes různé zatáčky a různými směry, ale přes zastávky, co jsou vždycky stejné. Pobrukuje si tu písničku a pak se přistihne, že se na funusu směje.

 

 

1956

Jsou dva. Vlastně tři. Všichni si ale myslí, že jsou dva.


Dvanáctiletý Karel. Malý vyhublý Cikán, který všem vypráví o tom, kolik měl ženských, protože jeho táta skutečně už v jeho věku zplodil syna. Teď je mu pětadvacet a mámě třicet. Doma řve dalších sedm sourozenců. Karlos je nejstarší, tak bere roha, kdykoliv to jde. Ženskou ještě neměl a připadá si divný. Asi nebude tátův.


Třináctiletý blonďák Adolf. To jméno nenávidí. Neustále mu připomíná, že byl jeho táta Němec. Máma mu tvrdila, že ho zabili ve válce, jenže hrdina to nebyl. Kecy opuštěné mámy, která by toho ničemu radši viděla mrtvého. Ještě v květnu 1945 se nechal odsunout do rajchu, aby mohl začít nový život. Umřel velký Adolf, co visel ve všech školních třídách, a o toho malého nestál. Kamarádi mu říkají Áda, tak si někdo může myslet, že se jmenuje Adam.


A pak je tu ten třetí. Josef. Oslavil jen druhé narozeniny. Vypadá však taky na třináct. Roste, i když to nikdo nevidí. Jenom Karlos s Ádou. Máma se s ním utopila v pětačtyřicátém ve Vltavě v Budějcích, když se ji Češi chystali vystěhovat ze statku a poslat do lágru. Táta byl ještě na frontě. Když se vrátil domů, našel místo nich dva úmrtní listy. Josef o tom klukům vyprávěl jen jednou: jak se snažil vyplavat nahoru, ale máma se k němu přivázala provazem, pamatuje si, že ji tahal za dlouhé vlasy, chtěl křičet, ale nešlo to. Tři dny pak jeho mrtvé oči koukaly do tváře mrtvé mámy, než je vytáhli z řeky a pohřbili, natloukli do jedné rakve, kde se na ni dodnes kouká, a proto radši běhá venku s Karlosem a Ádou.


Vybral si je sám. Tuší, že si je vybrat měl. Seděl uprostřed prázdné haly, kterou procházeli dva chlapi. Stříkali na něj dezinfekci, protože ta hala byla jen jednou velkou místností bývalé infekční stanice, kam se měly nastěhovat desítky rodin, se kterými si na národním výboru nevěděli rady. Do odsunu se už asi nedostanou, tak jim úředníci vybrali tenhle barák, Šmídovnu na Pražské třídě v Českých Budějovicích. Josef věděl, že tu bude za pár týdnů bydlet jedna cikánská rodina. Jedna z mála, co přežila válku. A že se má kamarádit s jejich Karlosem, dvacet pět dní proto nehnutě seděl, aby si na něj počíhal, proskočil mu hlavou a ujistil se, že je to skutečně dobrý kluk. Pak se před něj postavil, podal mu ruku a nabídl přátelství. Karlosovi bylo pět a nikdo se s ním nechtěl bavit. Byl za Josefa rád.
Nejdřív kamarádili jen spolu, ale Karlos dostával nařezáno, že mluví sám se sebou. Nedokázal nikomu vysvětlit, že není sám. Táta ho jednou zmlátil tak, že mu zlomil tři žebra, a tak Josef přibral do party ještě Adolfa. Jsou teď dva. Vlastně tři. Ale všichni si myslí, že jsou dva. A Karlose už nikdo nebije proto, že mele, když je sám.

 

Protože jsou vždycky dva. Tedy vlastně tři.

 

 

nakladatelství Vyšehrad, 2018
ISBN: 978-80-742-9984-1

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Sobota, 15 Září 2018 07:33 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB