Marek Toman: Neptunova jeskyně



 

Toman výřez přebalSošně vystavěný román, v němž milostné, vlastenecké a architektonické vášně hýbou dějinami. Osud svérázného hrdiny, sochy Neptuna z Grébovky, na pozadí společenských, politických a architektonických proměn pražských Vinohrad od konce 19. století až po současnost.

 

 

Pohádkově zbohatlý průmyslník Mořic Gröbe buduje na pražských Královských Vinohradech svůj „ráj na zemi" – vilu a park Grébovka. Nejkrásnější součástí parku je umělá Neptunova jeskyně. Kamenný Neptun ovšem jednoho dne ožije a pod jménem Josef Posedloň, profesí štukatér, se stane důvěrníkem Mořice Gröbeho a zapojí se do čilého pracovního i vlasteneckého cvrkotu kolem sebe. Kromě výstavby Grébovky začne chodit do Sokola, ale i k turnerům či do synagogy. Milostné pletky má postupně s Češkou, Němkou i Židovkou. Je svědkem jedné války, druhé války a měnících se režimů, leskuToman přebal i bídy světa... Po druhé světové válce je ale všechno jinak. Jak dlouho bude trvat, než se Neptun v Grébovce znovu rozhlédne po ženách?

 

Marek Toman (* 1967) je český spisovatel, překladatel a publicista, autor tří básnických sbírek, několika knih pro děti (např. Dobytí ostrova Saaremaa, 2007; Můj Golem, 2010; Cukrárna u Šilhavého Jima, 2018) a próz pro dospělé, z nichž poslední – román Chvála oportunismu (2016) – získal cenu Českého literárního fondu. Rozhovor s Markem Tomanem přineslo květnové Biblio, příloha Literárních novin 5/2018, a na stránkách Biblia se můžete potkávat i s autorovými knižními recenzemi.

 

Ukázka z knihy:

 

I. STAVITEL SNŮ

 

Což nemáme my všichni jednoho Otce?
Což nestvořil nás jediný Bůh?
(Malachiáš 2:10; nápis na vstupním portiku vinohradské synagogy, 1896–1951)

„OH, BOHOVÉ! Kéž byste mi dopřáli dobudovat tento pozemský ráj!"
Muži, který pronáší tuto poněkud nabubřelou větu, je kolem čtyřiceti. Opírá se o zábradlí nedávno dobudované balustrády, na pevném prstu se mu blyští prsten. Má na sobě dokonalý oblek, zajisté střižený na míru. A jak poznám, že je dokonalý? Inu, chudákům neustále odněkud něco vyčnívá, ba vyčuhuje. Jejich šaty pokaždé vypadají, že jim nesedí – jsou příliš malé nebo příliš velké; pomačkané, ač jsou vyžehlené; roztrhané, ač bez chybičky. Zato tady pán, jako by se ve svém obleku narodil. Nějaký mistr krejčí mu jej spíchl tak, že ani když si ho oblékl poprvé, nevypadal nepřirozeně nově. Okamžitě mu padnul, jako by ho měl odjakživa.
„Jací bohové, papi?" Třináctiletý hoch je obdobně dokonale oblečený. Začátek věty svědčí o dobrém vychování a patřičné synovské úctě, oslovení zase o sentimentálním vztahu k otci.
Velký muž u zábradlí se zasní. Mohla by to být součást role; celý ten tón a slovník působí hodně divadelně. Muž ale není herec. Nevystupoval by přece před svým synem, a ten kluk dozajista nic nehraje.
Nadechne se, aby řekl něco patřičně přepjatého, a vědoucně strne. Vypadá jako svůj vlastní portrét. Ne, to by byl jen dvojrozměrný, kdežto on vypadá jako – socha. Něco mi pukne v hrudi a teplo se rozlije do celého těla.
„A kdo ti brání, Mořici?" ozve se znenadání ledově položená otázka. Zazní bez zvláštního důrazu, přesto ochladí teplotu onoho májového rána o několik stupňů. Pronesla ji žena v nejlepším věku, zhruba třicátnice, s pečlivě upraveným účesem korunovaným rozlehlým kloboukem. Snad je to límec šatů, který ji nutí, aby držela hlavu takto zpříma. Nebo je to něco jiného, co ji drží za krk? Její projev však šaty, které jsou jinak samozřejmě
pozoruhodné, zcela zastíní.
„Rád bych slyšel tvé návrhy, co by se tady mělo ještě vystavět," odpoví Mořic a ruka s prstenem opíše oblouk po vysazovaném sadu, za nímž se zvedá rozestavěná vila. Z lehké únavy obsažené v jeho odpovědi je jasné, že naše dvojice je manželská a že se právě odehrává další opakování starého sporu.
„Když ti chci poradit, nikdy neposlechneš, Mořici," doloží nemilosrdný ženský hlas. Ruka s prstenem se zachvěje, jako by chtěla ukázat na něco, co dosud visí ve vzduchu. A pak se rezignovaně snese na balustrádu. Zvlněné omítky na zvlněném povrchu za ním voní novotou. Nad mužem se zvedá cosi, co není průčelí nového domu. Není to ani skála. Je to výtvor lidské ruky, a přesto je to podivuhodně rozkomíhané, neurčité, trochu jako ten podivný rozhovor naší trojice. „Klotylda by si přála jezírko." Aha, takže k manželskému páru a chlapci patří ještě dívka, zasněně si hrající někde poblíž. Co nejdál od manželských sporů.
„Co je to za bohy, papínku?"
„V prvé řadě Neptun, milý Alexandře," pronese muž opět tím rozechvělým věšteckým hlasem, opět zpátky v roli.
„Kéž bys klukovi nemátl hlavu tou starou veteší," ozve se z půvabného, ovšem límcem staženého hrdla.
„Antika je základem veškeré evropské vzdělanosti, Marie," promlouvá muž s prstenem a jediné, co mu přisvědčuje, je oddaná synovská hlavička. „Navíc Neptuna nezmiňuji jen tak zbůhdarma. Právě on stál u zrodu mého úspěchu... Zbohatl jsem přece na vodních dílech. Všechny ty stavby pražských přístavů! Karlínský, holešovický a libeňský! Všechny ty mosty! Železniční tratě! Kolikrát jsem si vzpomněl na Neptuna? Ach, Neptune. Voda, kámen a kov, to jsou moje živly. Kdo mi ale pomůže teď?"
Kdo?
No kdo to bude?
Je tady ještě někdo, kdo slyší tu otázku?
Nikoli. Je to na mně. Tím spíš, když uslyším to jméno. Neptune. Neptune!
Krev mi bouří v žilách jako pára v kotli parního stroje, šlachy se napínají jako táhla lokomotivy, žebra se klenou jako vzpěry železničního mostu. Voda, kámen a kov.
Neptune! Po jak dlouhé době se tu někdo dovolává jeho pomoci? A že to říká trochu přepjatě? No a co? Takhle se mluví s bohy. A takto se s nimi mluvilo, než podivně převládl rozum, který naši společnost zamořuje posledních několik set let.
Pohnul jsem se. Jako první se mi napjaly svaly v pažích. Uvědomil jsem si, že nesu něco nad hlavou. Své břemeno, svůj úděl, příslušející jak lidem, tak bohům. Maličko jsem zakolísal, což bez váhání napravily svaly v lýtkách a ve stehnech. Celá bezvadná konstrukce mého těla ožila, uvědomila si samu sebe a dostala se pod kontrolu. Ti nahoře, na plošině nade mnou, měli dokonalé šaty. Já jsem se pyšnil perfektním tělem.
Udržel jsem to, co vypadalo jako nějaký podnos.
Vyčkal jsem, až společnost sestoupí z balkonu, z něhož pán s prstenem pronesl svůj krátký monolog. Vyšustili odtamtud za decentních zvuků ušlechtilých tkanin, především vlečky, kterou si paní poponášela v ruce. K chřípí mi dolehla přirozená vůně parfémů lepších lidí, jež se tváří jako jejich vlastní tělesný odér.
Mořic se pustil do výkladu o antických božstvech, což Marie komentovala znevažující poznámkou o šprtství.
Když zmizeli za ohbím čerstvě založené stezky, podíval jsem se na svůj náklad. No ovšem. Obrovská mušle. Co jiného čekat po slovech o Neptunovi?
Seskočil jsem do okrouhlé nádržky dosud nenapuštěné vodou. Překročil jsem její obrubu, pohlédl vzhůru. Zvedala se tam neuvěřitelná stěna, celá zvlněná a prolámaná, která ale pyšně držela pohromadě. Vypadala jako zkamenělý vodopád. Jako příboj postavený na hlavu – a ztuhlý. Teprve při bližším pohledu jsem poznal, že jde o dílo lidské ruky. Z té prapodivné skály totiž vyčníval balkon – právě odtamtud Mořic pronášel svůj projev.
Jako by nad zábradlím dosud visel stín ruky s prstenem.
Otočil jsem se a zamířil tam, kde zářila stezka.
Než jsem na ni vstoupil, něco mě přimělo ohlédnout se. Nad nenapuštěnou nádržkou, pod tou velkolepou skalní stěnou zůstala stát socha svalnatého muže s obrovskou mušlí nad hlavou.

 

(...)

 

 

nakladatelství Plus, 2018
ISBN: 978-80-259-0955-3

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 14 Září 2018 13:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB