Daniela Šafránková: Fína



Šafránková výřez přebalTřetí román výtvarnice Daniely Šafránkové ukazuje, jak zábavné, ale i frustrující můžou být kulturní rozdíly mezi Američany a Čechy, mezi světem Západu a Východu raných 90. let. A zároveň je napínavým detektivním pátráním po osudech ženy z deníkových záznamů popisujících život obyčejných lidí za dob protektorátu.

 


Američanka Lisa najde v pozůstalosti po svém otci několik dopisů psaných pro ni podivným jazykem, češtinou, fotku a parte neznámé ženy. A protože právě prochází rodinnou krizí, rozhodne se ji vyřešit tím, že odcestuje do Evropy a začne pátrat po svých kořenech. Cesta ji zavede až do Prahy, která je těsně po rozdělení Československa místem pořád ještě spjatým se socialistickou minulostí, pro Lisu nepochopitelným, skoro nepřátelským a plným podivných zvyklostí. Ale zároveň má neopakovatelnou atmosféru, která Lisinu nedůvěru postupně naleptává. Zjistí Lisa, jakým osudovým způsobem byla Fína, dívka z fotografie, spojena s jejím otcem? Proč o ní nikdy nemluvil? Nalezne v tomto mrazivém a podivném městě smysl života, který se jí na slunných plážích Kalifornie začíná vytrácet?

 

Daniela Šafránková (*1974) nejprve v Praze na DAMU vystudovala divadelní produkci a později v USA na California State University obor pedagogika a výtvarná výchova. Pracovala jako prodavačka, Šafránková přebaluklízečka, zahradnice, učitelka angličtiny, výtvarné výchovy a divadla, s manželem provozovala literární kavárnu a také pracovala jako výtvarnice na volné noze. Její obrazy je možné vidět na výstavách jak v České republice, tak v americké Kalifornii, jejich reprodukce pak na obálkách jejích knih. Dlouhou dobu se věnuje také psaní, v roce 1994 se zúčastnila spisovatelského workshopu pod vedením Arnošta Lustiga. Debutovala „americkým minirománem“ Anísa (Argo 2015), v němž všechny své (nejen) profesní zkušenosti promítla do jedné z hlavních postav. V knize Bydlim v Nuslích (Argo 2016) se propojují osudy fiktivních postav jihočeského lázeňského městečka, do něhož přijíždí tajuplný muž, vzpomínky nuselského kluka na dospívání v dobách socialismu a deníkové záznamy vojáka v první světové válce. Daniela Šafránková žije se svým americkým mužem a se synem střídavě v Praze, kde učí angličtinu, a v jižních Čechách, kde píše a maluje.

 

 

Ukázka z knihy:

PROLOG

 

V lokále bylo příšerně zakouřeno. Kdyby si nepřipadala trapně, přetáhla by si přes obličej kapesník. Puberťáci na druhé straně stolu se nemístně zalykali smíchem. O něco starší týpek bušil v rohu do starého piána. Nebylo naladěné, ale nezdálo se, že by to v tom pivním shonu někomu vadilo.


Seděla na poslední volné rozvrzané židli, venku za oknem počínající temnota. Přemýšlela, jak dál. Prsatá číšnice v černých šponovkách ani plešatý číšník si Lisy nevšímali. Pokaždé, když kolem ní procházeli, snažila se na ně mávnout, nenápadně kývnout, pohodit hlavou. Když už to téměř vzdala, přistála před ní veliká orosená sklenice, jen tak, bez objednávky. Tekutý jantar. Lisa opatrně upila. Hořkost jí pokřivila ústa. Tohle že je pivo? Samá bílá, jako nějaká našlehaná polárka! Kluci odnaproti ji poťouchle pozorovali. Seděli v na pohled olezlých, ale nejspíš nesmírně pohodlných ušácích.
Předstírala nezájem. Pomalu klouzala očima po prvorepublikových fotografiích na zdech. Byly zavěšené jedna vedle druhé v podobných rámečcích, každá naprosto jiná, z jiného bytu, z jiné domácnosti, s odlišným příběhem, stejně jako veškeré vybavení téhle nálevny. Židle, stoly, křesla. Bloudila dál po začouzených stěnách, hledala tu svoji. Někde tu mezi nimi může klidně být. Zastavila se na velikém obrazu ženské hlavy nad barem. Místo vlasů klubko roztančených hádků. Medúza. Je tady. V Praze. Dorazila. Co dál? Tady se má setkat s Jimmym. Ale jak ho najde? Podle čeho ho pozná? Snad by se měla někoho zeptat. Ale koho?


Dívala se po osazenstvu lokálu, jestli tu náhodu nezahlédne nějakého Američana. Všichni vypadali dost umolousaní, ne přímo špinaví, ale tak trochu zašlí, pokrytí komunistickou patinou. Chvíli si nerozhodně pohrávala s pokličkou omlácené cukřenky na stole, pak s pobryndaným pivním táckem a nakonec s knoflíkem zásuvky stolu. Zničehonic knoflík povolil a zásuvka se Lise vyvalila do klína.
No to je konec! Měla jsem zůstat doma! Co tady vůbec dělám? zakřičela by nejraději na celý sál. Zásuvka byla kupodivu prázdná. Na jejím úplném dně jen malý, bílý papírek s telefonním číslem. ZAVOLEJ! stálo na něm. Lisa nevěřícně zírala do prázdna zásuvky, trvalo jí celou věčnost, než opět nabrala dech. Rychle ji zašoupla zpátky na své místo a nervózně se rozhlédla kolem sebe.
Nezdálo se, že tuhle její epizodu vůbec někdo zaznamenal. Postrašená ve spěchu párkrát upila piva, obalila si krk šálou, sebrala kabát. Přijde jindy, dopoledne, uprostřed dne, až tu bude prázdno, a zeptá se číšníka. Prohlédne si v klidu obrázky, slibovala si. Na stole nechala hromádku mincí, jí stále ještě neznámých.

 

 

1.

Čtvrtek, červenec 1938 … Ve čtvrtek jsem byla s Rudou v bio. Volal mi ten den do šití a prosil mě, abych koupila lístky. Sehnala jsem je do Kapitolu na Ducháček to zařídí. Na schůzku jsem přišla dřív než on. Omlouval se mi, že byl odpoledne na loďce a nestihl to dříve. Nebyl nijak zvlášť hezky oblečený, ale to mi nevadilo. Nejdříve jsme seděli v biu jen tak, pak mě držel za ruku a hladil ji. Bylo mi při tom nějak divně, vždyť to bylo poprvé, co jsem byla s chlapcem sama. Film byl dobrý, Vlasta Burian byl moc legrační. Večer mě šel doprovodit domů, pak jsme ještě stáli před domem až do jedenácti hodin. Přemlouval mě, abych s ním jela v neděli na loďku, ale rozmluvila jsem mu to. Chtěl, abych mu zavolala. Řekla jsem, ať zavolá on. Nyní je to již týden, a ještě se neozval! Což když už se nepřihlásí? Jsem trochu zklamaná, ale možná je to tak lepší.

 

Úterý, červenec 1938 … Včera jsem neměla čas psát. Do postele jsem šla až o půl dvanácté. Dozvěděla jsem se na úřadu práce, že můžu zůstat v Praze a šít. Budu bydlet u tety Máři. Včera jsem dostala od Rudolfa ty slibované čekoládové bonbony, bylo jich skoro jedno kilo. Nic za ně nechtěl. Nakonec jsem mu dala padesát korun, určitě by stály více, kdyby se vůbec daly sehnat. On je má z obchodu. Jsou velmi dobré, krémové. Naši schůzku jsem si představovala trochu jinak, přesto jsem spokojená. Ačkoliv byl jen všedně oblečen, líbil se mi.

 

Neděle, červenec 1938 … Ač mám práce, že nevím, se kterou dříve začít, rozhodla jsem se napsat zase jednou pár řádek. Jsem sama doma. Teta odjela sbírat borůvky. Na plotně se mi vaří guláš za hlasitého bublání a venku prší. Žádný paprsek, který by osvětlil šedý běh mého mládí. Ach, je mi tak truchlivě! Vždyť každý den vstávám s novou nadějí, že snad dnes přijde někdo, kdo změní můj jednotvárný život. Předminulou neděli jsme byly v Komorním divadle. Týden předtím jsem byla doma. Když jsem se vracela zpět do Prahy, seděla jsem vedle mladého pána. Byl velice slušný. Hned mi dal kufr nahoru, posléze mi nabídl třešně. Byl mi skutečně moc sympatický. Když jsme přijeli do Prahy, nesl mi kufr až před nádraží a tam se se mnou rozloučil. Bohužel byl asi již zadaný.
            Zdalipak se s ním ještě setkám?

 

„Prodáme prostě chatu v Laguně,“ slyšela Jeffův hlas jako ze sna. Vždycky tak sebejistý.


„Ale to přece nemyslíš vážně!“ ohradila se okamžitě. „Ten dům nemůžeme prodat!“


Křečovitě se na ni usmál. „A jak jinak asi myslíš, že za tu svatbu zaplatíme? Druhou hypotéku na barák už nám nikdo nedá. Navíc musíme něco nechat pro Johna, za chvíli půjde na univerzitu.“ Přistoupil k ní. Vyčkával. „Nikdo tam přece už dávno nebydlí, a my tam ostatně už vůbec nejezdíme. Ani spolu, ani každý sám. Pronajmout jsi ho nikdy nedovolila. Sedí tam prázdnej, hnije, rozežírá ho sůl a termiti, a nás to stojí jenom peníze.“


Odmlčel se. Věděla, že má pravdu, ale nechtěla se vzdát. Vztek a lítost jí zacpávaly ústa. Neříkala nic. Pod jídelním stolem tiše zatínala pěsti.


„Jiný řešení si neumím představit,“ usmíval se slovy. Věděl, jak moc ji to bolí. „Čtyři auta, pojistka na ně, zdravotní pojištění pro nás všechny, zubaře pro děti, sportovní kluby. Já to zkrátka ze svýho platu všechno utáhnout nemůžu. A tvoje Fína už taky dávno ne.“


„Tak půjdu do práce,“ zajíkla se. Začal se nepokrytě smát. Smál se ještě u druhého hrnku kávy, který si s grácií v kuchyni nalil.


Lisa pracovat nemusela. Jako jediné dítě dostávala rentu od otce, když ještě vedl firmu, a i potom, když už ji šikovně prodal. Chodila na dobré školy, studovala jen to, co ji bavilo. Dělala jen to, co jí dělalo dobře. Koneckonců, vzala si i přes všechny překážky muže, kterého chtěla. Co na tom dnes záleželo?


„To víš, dcera je dcera, svatbu zaplatit musím,“ pokračoval. „Na tebe, zlato, se opravdu spoléhat nemůžeme.“ Lehce jí přejel rukou po zádech. Jak nestoudné, pomyslela si. Kde by dnes byl bez ní? Bez její finanční podpory? Ty jeho věčné geniální nápady, ty věčné podnikatelské krachy! Nejraději by vyskočila a utekla. Ale kam? K mamince? K tatínkovi? S mámou si od tátovy smrti neměla co říct. Mimo to bydlela až v Delaware, a to bylo krapánek z ruky.


„Dneska jsou ceny nemovitostí vysoko, dostaneme za něj pěkný peníze, uvidíš. Mluvil jsem s jedním makléřem a ten říkal, že aspoň tak tři čtvrtě milionu, možná i víc.“ Jeho slova přerušilo prásknutí dveří. Lisa vyběhla ven. Brankou ze zahrady, přes trávník, silnicí dolů, k moři. Běžela rychle, bez běžeckých bot a sportovní podprsenky. Běžela bez dechu, utíkala před svým vlastním osudem.

 

(...)

 

 

nakladatelství Argo, 2018
ISBN: 978-80-257-2548-1

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB