Tracy Chevalierová: Ten černý vzadu. Nový Othello



Chevalierová vyýřez přebalAmerika 70. let. Ghanský chlapec Osei je zkrátka outsider. Stěží na tom cokoli změní jeho přátelské způsoby, odhodlání, sportovní talent, natož fakt, že je synem diplomata, a proto jeho rodina často mění působiště. Bude tedy stačit jedna chápavá dívčí duše, nebo i na tomhle plácku číhají mstitelé s naučenými frázemi a utajovanými strachy? V jediném školním dni se události vyhrotí natolik, že se opět potvrdí, nakolik jsme na světě pouhými herci. Herci ve vleku předpojatostí, kvůli kterým nám navzdory naivitě holek a kluků z páté třídy tuhne krev v žilách. Sám proti bílým. Získá spojence, než naposledy zazvoní?

 

 

Kniha Ten černý vzadu je součástí literárního projektu Shakespeare 400, v jehož rámci vycházejí knihy předních současných spisovatelů inspirované hrami, postavami i zápletkami z děl Williama Shakespeara. Projekt je iniciován britským nakladatelstvím Hogarth, u nás knihy vydává nakladatelství Práh. Zatím vyšla Trhlina v čase britské spisovatelky Jeanette Wintersonové naChevalierová přebal motivy Zimní pohádky, Šajlok, to jsem já Howarda Jacobsona inspirovaný Kupcem benátským, kniha Děvče na ocet Anne Tylerové, jejíž předlohou bylo Zkrocení zlé ženy, Kus Temnoty od kanadské držitelky Nobelovy ceny za literaturu Margaret Atwoodové, která zpracovala Bouři, a celosvětový bestseller Macbeth od Jo Nesba.

 

Tracy Chevalierová (*1962) se narodila ve Washingtonu, D. C. do rodiny věhlasného uměleckého fotografa. Její doménou jsou historické romány. Nejznámější z nich je Dívka s perlou (2004), u nás vyšly také Dáma a jednorožec (2005) či Ohnivý tygr (2008).

 

 

Ukázka z knihy:

 

Dějství první

 

PŘED VYUČOVÁNÍM

 

Indiánek, rakvička, věneček,
kdopak bude můj miláček?

 

Dája si ho všimla jako první. Radovala se a dokola si to opakovala. Měla pocit, že je něčím výjimečná. Než ten kluk všechny kolem úplně vyvedl z míry, na chvilku patřil jenom jí.


Po ránu bylo na hřišti živo. Kdekdo dorazil v předstihu, aby si do zazvonění stihl začutat, zahrát čáru nebo zaskákat panáka. Ona nic z toho nestačila. Doma musela ještě doběhnout nahoru a vzít si jiné tričko. Prý že si ho pokecala vajíčkem, i když na rozdíl od mámy žádný flek neviděla. Pak utíkala, až za ní copy vlály. Oddechla si až ve chvíli, kdy dohonila ostatní. Jenže do začátku vyučování stejně už moc času nezbývalo.


Nestihla si zaskákat s nejlepší kamarádkou Mimi a dalšími spolužačkami gumu, proto zamířila rovnou ke vchodu. Jejich třídní už tam s kolegy čekal, až se žactvo začne řadit podle učeben. Krátce zastřižené vlasy mu na hlavě trčely jako hřebíky. Proslýchalo se, že snad bojoval ve Vietnamu. Na premiantku to Dája sice nedotáhla – šprtka Páťa věčně vítězila –, nicméně snažila se panu učiteli Brabantovi všemožně zavděčit, byť to potom někdy vypadalo, že si u něj chce akorát šplhnout.


Teď si tudíž stoupla do čela řady a zaměřila se na dění okolo. Dívala se, jak holky skáčou, a přitom ho zpozorovala. Postával u kolotoče, na kterém právě dováděli Ian s Rodem. Přibrali si ještě dva mrňousky a točili se hrozně rychle. Riskovali tak, že jim to určitě někdo z pedagogů brzy zatrhne. Jednou už totiž nějaký kluk sletěl a zlámal si ruku. Prťousové se tvářili vyděšeně, jenže nemohli vůbec nic dělat, poněvadž Ian se od země odpichoval s neutuchající vervou.


Chlapec přešlapující opodál nebyl oblečený sportovně jako druzí hoši, kteří chodili v džínách, tričkách a teniskách. Dostavil se v černých polobotkách, šedých zvonových kalhotách a bílé košili s krátkým rukávem. Vypadal jako žák soukromé školy v uniformě. Pozornost však poutal především barvou pleti. Její odstín Dáje připomínal medvědy, které před několika měsíci viděla na školním výletě v zoo. Tehdy se na vlastní oči přesvědčila, že i když se jim říká černí, mají kožich ve skutečnosti tmavohnědý s nádechem doruda. Většinou zrovna pospávali nebo očichávali hromadu krmení, co jim ošetřovatel vyklopil do výběhu. Rod se chtěl vytáhnout, a tak po nich hodil klacek. Vzápětí jeden chlupáč vycenil žluté zuby a zabručel, až celá výprava vypískla a pak se rozesmála. Jenom Dája ne. Zpražila Roda pohledem a otočila se k němu zády.


Nový kluk to třeštění nejspíš ani nevnímal a prohlížel si budovu ve tvaru písmene L. Stavba kopírující typický styl předměstských školských zařízení tu vyrostla před osmi lety a připomínala páreček cihlových škatulí sražených k sobě bez sebemenší fantazie. Když tady Dája nastupovala do školky, pořád ještě voněla novotou. Mezitím se z ní stala flekatá obnošená vesta praskající ve švech a tahle čiperka ji znala jak vlastní boty. Měla přehled o všech zdejších učebnách, schodištích, zábradlích i záchodových kabinkách. Prozkoumala do puntíku hřiště i zahradu pro předškoláky. Spadla přitom z houpačky, na skluzavce si roztrhla punčocháče a uvázla na prolézačce, jelikož se bála kouknout dolů. Taky tu vyhlásila holčičí území. Spolu s Mimi, Blankou a Ginou pak zaháněla vetřelce, kteří si ho troufli narušit. Jindy si zas všechny čtyři zalezly do skrýše za tělocvičnou a tam si vesele zkoušely rtěnku, četly komiksy nebo hrály flašku. Tady Dája naplno žila. Neostýchala se jásat nebo smutnit, na potkání se zamilovávala i kamarádila, jen o hádky dvakrát nestála. Vybudovala si vlastní svět a zabydlela se v něm, jako by to bylo napořád, a přece vedla v patrnosti, že už za měsíc přejde na druhý stupeň.


Jenže zničehonic sem vpadl někdo úplně nový, a navíc tak jiný. Když se teď na svoje království podívala, rázem jí připadalo uhozené a cizí. Stejně jako ten kluk.


Právě kráčel ke škole. Do medvědích pohybů měl daleko. Našlapoval spíš jako vlk nebo – Dája v duchu probírala šelmy s tmavou srstí – panter. Zkrátka taková větší kočka. Bůhví, na co myslel – asi na to, že nikoho z těch dětí odlišné barvy pleti kolem nezná –, a přesto suverénně mířil ke vchodu obstoupenému kantory. Očividně si věřil. Dáje zatrnulo u srdce tak, až se jí zatajil dech.


„Jako bych slyšel tamtamy,“ utrousil třídní.

 


Učitelka stojící vedle něj se zachichotala. „Odkud že je?“


„Snad z Guineje. Nebo že by z Nigérie? No prostě odněkud z Afriky.“


„Dostanete ho vy, pane kolego, viďte? Ještěže ne já.“ Uhladila si sukni a osahala náušnice, jako by se ujišťovala, že je neztratila. Byl to takový její tik. Pečlivě na sebe dbala, jen krátké blond kudrny měla jako vrabčí hnízdo. Dneska si vzala žlutou halenku, svítivě zelenou sukni, k tomu balerínky na klínku a klipsy téže barvy. Její garderobu Dája s kamarádkami ráda komentovala. Vždyť mezi žačkami v růžových nebo bílých tričkách a zvonových džínách s vyšívanými kytičkami sotva dostudovaná učitelka nápadně vyčnívala.


Pokrčil rameny. „Nevidím v tom problém.“


„Taky není důvod.“ Poulila na něj modré oči ve snaze nepropást sebemenší moudro, z něhož by mohla jako začátečnice těžit. „Ale stejně – nebylo by lepší o něm přece jen něco ve třídě říct? Aspoň žáky upozornit, že je jiný? Třeba ho pak snáz vezmou mezi sebe.“

 

Zkušenější pedagog zasupěl. „Zas to s tím voděním za ručičku nepřehánějte, paní kolegyně. Je to sice čer… je tu sice nový, ale určitě si poradí.“


(…)

 

 

přeložila Petra Martínková
nakladatelství Práh, 2018
ISBN: 978-80-7252-757-1

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB