Jaroslav Kučera: Mírové uspořádání s Německem



Kučera výřez přebalStudie s podtitulem „Od protihitlerovské koalice k Česko-německé deklaraci“ analyzuje proces mírového uspořádání s Německem po druhé světové válce a československou, respektive českou účast na něm v časovém horizontu více než šedesáti let.

 

 

Zkoumá, jaký vliv měl „faktor času“ na konstelaci aktérů mírového uspořádání, na jeho formální proceduru, na strukturu jeho materiálních problémů a v neposlední řadě na postavení Československa a České republiky v jeho kontextu, tj. především na možnosti české zahraniční politiky prosazovat v jeho rámci své specifické zájmy. Ve formě exkurzu představuje také vyhnanecké svazy ve Spolkové republice Německo a jejich vliv na vnitřní a zahraniční politiku země. Zvláštní pozornost věnuje třem otázkám, které měly v kontextu česko-německých vztahů Kučera přebalobzvláštní význam: německým reparacím, právu sudetoněmeckých vyhnanců na návrat do vlasti a problémům spojeným s konfiskací jejich majetku. 

 

 

Prof. PhDr. Jaroslav Kučera, CSc. (*1955) je český historik a vysokoškolský pedagog specializující se na české dějiny 20. století a česko-německé vztahy.

 

 

Ukázka z knihy:

2.5. Československo a mírové uspořádání s Německem od Čtyřicátých do počátku šedesátých let

 

Na straně vítězů: Československo jako člen protihitlerovské koalice

 

Československo patřilo k zakládajícím členům protihitlerovské koalice. Cesta k členství v nejmocnější koalici v moderních dějinách ale nebyla zcela přímočará. Nacistický režim ovládl Československo ještě před vypuknutím druhé světové války a v zásadě bez použití násilí. Okleštění země v Mnichově na podzim 1938, které představovalo první krok nacistické agrese, proběhlo na smluvním základě s aktivním přičiněním Francie a Velké Británie. I nacistická okupace zbytku českých zemí v březnu 1939 byla opřena o kvazi legální základ ve formě smlouvy o ochraně, kterou podepsala tehdejší legitimní politická reprezentace česko-slovenského státu. Bližší okolnosti, za nichž k tomuto kroku došlo – s použitím nejen politického, ale i osobního nátlaku na tehdejšího česko-slovenského prezidenta Emila Háchu –, nebyly v té době všeobecně známy. Mezinárodní společenství sice proti tomuto expanzivnímu kroku nacistického režimu protestovalo, některé státy světa ale vytvoření protektorátu Čechy a Morava, resp. samostatného Slovenského štátu vzaly fakticky na vědomí. Československá exilová reprezentace, která se začala formovat po vypuknutí války, proto musela nejdříve svést boj o své plné mezinárodněprávní uznání, který v zásadě úspěšně završila v červenci 1941. Krátce na to, 25. září 1941, Československo přistoupilo k Atlantické chartě jako základnímu programovému dokumentu koalice a stalo se i signatářem Prohlášení Spojených národů z 1. ledna 1942.


Dne 16. prosince 1941, tedy až poté, co se připojilo k Atlantické chartě, Československo oficiálně vyhlásilo válečný stav s Německem.521 To nebyla žádná zvláštnost, například Lucembursko, které rovněž patřilo k zakládajícím členům koalice, vyhlásilo Německu válku ještě o něco později, 15. ledna 1942 (od 10. května 1940), a Dánsko, jehož vláda před rychlým německým postupem nestačila opustit zemi, až 29. srpna 1943. Podle exilové politické reprezentace ale válečný stav mezi Československem a Německem v tuto dobu již trval. Tuto skutečnost konstatoval Edvard Beneš, tehdy jen jako neformální lídr československého exilu, již počátkem září 1939. Nebylo ovšem jasné, od kdy. Jako samozřejmé mohlo platit, že určitě od 1. září 1939, nicméně v exilových politických kruzích se brzy začalo uvažovat o tom, že počátek válečného stavu s Německem by měl být stanoven na dřívější dobu.


Podle mezinárodního práva válečný stav mezi dvěma zeměmi nemusí vzniknout pouze formálním prohlášením, ale může nastat v důsledku faktických kroků jedné ze stran, např. vyhlášením ultimáta nebo zahájením bojových operací. Zmíněné prohlášení československé vlády z prosince 1941 žádné konkrétní datum počátku válečného stavu neuvádělo a spokojilo se s formulací, že válečný stav mezi oběma zeměmi trvá od chvíle, kdy se německá vláda dopustila „násilných činů proti bezpečnosti, samostatnosti a územní celistvosti republiky“. V průvodní nótě vládám spojeneckých zemí byl jako termín „invase“ proti Československu uveden 14. a 15. březen 1939. Po delších diskuzích se vláda ale rozhodla stanovit počátek válečného stavu s Německem na 17. září 1938. Za „násilný čin“ nově považovala vytvoření polovojenského sboru Sudetendeutsches Freikorps, jehož oddíly, vyzbrojené a financované německými úředními místy, v následujících dnech podnikaly ozbrojené výpady na československé území. „Organisací a podporou těchto tlup se dopustilo Německo útočného činu proti Československu“, čímž naplnilo definici útočníka, jak ji formulovala Úmluva o definici agrese z roku 1933.


Krok měl některé důležité právní důsledky. Znamenal především, že celá mnichovská krize i abdikace prezidenta Beneše 5. října 1938 se odehrály v době válečného stavu mezi oběma zeměmi. Mohly proto být klasifikovány jako součást přípravy útočné války, a tudíž jako mezinárodní zločin. Počátek válečného stavu se tak stával důležitým článkem československé argumentace o neplatnosti Mnichova od samého počátku, a tudíž i na podporu teorie o mezinárodněprávní kontinuitě československého státu. Datum kromě toho bylo důležité při vymezení pojmu „válečné škody“ v československém právním řádu. Ty byly definovány jako škody, které utrpěli českoslovenští občané v době po 17. září 1938 jakýmkoliv „válečným činem“ nebo jiným opatřením „válčící strany“, při okupaci či v důsledku „teroristických akcí“ organizací nepřátelských státu. Vycházejíc z této vnitrostátní normy československá vláda zahrnula do výkazu válečných škod, který na reparační konferenci v roce 1945 sloužil jako základ pro stanovení československého podílu na německých reparacích, škody způsobené Německem po tomto datu.
Výhoda takto stanoveného počátku válečného stavu se ovšem relativizovala v 50. letech, kdy došlo k zastavení reparací. V důsledku toho československé úřady začaly pomýšlet na uplatnění jednak předválečných pohledávek vůči Německu a jednak majetkových nároků z titulu neplatnosti Mnichovské dohody od samého počátku. Jako počátek válečného stavu s Německem se do hry krátce vrátil 15. březen 1939, který se v tomto kontextu jevil jako výhodnější. Nicméně v obavě před zpochybněním zásadní československé pozice, že Mnichov byl součástí přípravy a rozpoutání útočné války, byly nakonec návrhy jdoucí tímto směrem odmítnuty.


Den 17. září 1939 jako počátek válečného stavu mezi Československem a Německem se po válce objevil v některých československých mezinárodních dohodách (např. s Velkou Británií, Švýcarskem nebo Nizozemím), ale na mezinárodní scéně nebyl respektován bez výhrady. Pokrčením rameny bylo možné přejít tvrzení, zaznívající v 50. a 60. letech především ze sudetoněmeckých kruhů, že mezi Československem a Německem nikdy válečný stav neexistoval. Tento názor nesdílel nikdo, ani spolkové úřady. Ty se ale současně neztotožňovaly s československým stanoviskem a za den, kdy Československo vyhlásilo válku Německu, vždy považovaly 16. prosinec 1941. Předsunutí data na září 1938 spolková diplomacie chápala jako krok, který měl podpořit československé stanovisko, že Sudety se v letech 1938 až 1945 nalézaly pod vojenskou okupací, a proto právně nikdy nebyly součástí říšského území. Současně měl umožnit vznést reparační požadavky, které by zahrnovaly i náhrady škod způsobených ještě před vypuknutím druhé světové války 1. září 1939. Výjimečně se objevilo i jiné datum. Převodní smlouva ve znění z let 1952 a 1954 v souvislosti s restitucí předmětů zavlečených nacistickým režimem v době války jako rozhodný časový bod brala vyhlášení války či vstup německých vojsk na území cizího státu, např. v případě Polska 1. září 1939, Francie 17. května 1940, SSSR 22. června 1941. V případě Československa však ze zatím nejasných důvodů zvolila poněkud záhadné datum 1. dubna 1939.533 Možnost vznášet restituční nároky za škody, které státu nebo soukromým osobám vznikly mezi Mnichovem a tímto dnem, tak byla uzavřena.

 

(…)

 

nakladatelství Dokořán, 2018
ISBN: 978-80-7363-912-9

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Úterý, 11 Září 2018 15:41 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB