Vojtěch Němec: Neocortext aneb Kybernetické romanetto



 

Němec výřez přebalNový román Vojtěcha Němce čtenáře doslova jedním proudem vrhá na cestu bez oddychu vedoucí útrobami organického města – těla – na cestu, jež se co chvíli mění v bloudění a naopak. Sem tam se nám otevírá výhled na mýtinu – vybombardovanou krajinu obydlenou troskami. Spolu s vypravěčem se nejistě dotýkáme prapodivných novotvarů, a můžeme se ptát: Budou držet nebo se proboří a prolnou do jiné podoby? Vyrostly Němcovy všežravé bytosti z pahýlů vnějšího světa, nebo máme tu čest s endemity světa vnitřního, bezedně nevědomého? Či jsme jen zbloudili, zapletli se do hrátek s jazykem? Ztratili jsme se snad sami v sobě, šplháme po točitých stezkách svých mozkových závitů, nebo se prohledávající stal prohledávaným, analyzující analyzandem či snad převráceně? Ať je to jakkoli, vrhněme se do toho nebojácně, neboť jiná možnost není.

 

 

Vojtěch Němec (*1983) je prozaik, esejista, kritik, příležitostně píše básně. Vystudoval bohemistiku na PF UJEP v Ústí nad Labem, kde je nyní interním doktorandem. Je autorem sbírky povídek Mozkobouře (Pro Libris, 2005), novely Uroboros (vl. nákladem, 2008) a románu Opus pictum (dybbuk, 2016). Kritické a beletristické texty publikoval v Psím víně, Tvaru, Plži, Dobré adrese, H_aluzi. Němec přebalPůsobí jako redaktor literárního obtýdeníku Tvar, odborně se zajímá o odkaz a možnosti interpretace díla Ladislava Klímy.

 

Křest knihy Vojtěcha Němce Neocortext aneb Kybernetické romanetto se uskuteční 14. září od 19 hod. v Kavárně Liberál (Heřmanova 6, Praha 7).

 

Ukázka z knihy:

 

Smrskávalo se to. Mám dojem, že to bylo pohledem: ten, kdo sledoval hukot tehdejšího dne, se chtěl taky chránit před svitem. Mhouření, a bylo to jako ve filmech, kdy se celý svět i s herci stmívá a na diváka dopadá smu­tek z toho, že hodlal ještě nějaký ten posun pásky žít s nimi, být neviditelným voyeurem, ale musí se vytratit, splynout s ostatním přežíváním, vrátit se mezi nudou a beztvarou prací umlácenou chátru, být zase lůzou bez práva na svobodu mysli. V okamžiku přemítal, a děla se tak překotná retrospektiva: Tehdy sunutí na chodbách a hadičky prorůstající kůží kostí mozkoplenami, smě­rem k centru snění. Už se nesnilo po svém, sny byly konfiskovány, recyklovány a transformovány státním aparátem na mýdlové opery, každá na jednu noc, vymy­tí. Byl jedním z nich, tvorem bez vlastních snů, něčím, co pomalu krvácí a po čtyřech se plazí do nezmapova­ných krajin až k vykrvácení někde v úvalu, u brodu, na rozlehlých skládkách, kde se každý lichý čas zaleskne cosi po člověku, nějaká ta kostlivost. Už nemůže žít, smí se pouze podřizovat. To předešlé by se však mohlo vyprávět pouze v případě, že by autor měl v hlavě uhníz­děn jakýsi námět, hrubý obrys, rozvrh množin. Třeba ta: obvyklé unikání dopravním prostředkům (Jsou uvnitř ještě lidé? Nezvlčeli? Nesplynuli s chromem? Nestali se potahem? Nebyli snad načerpáním rozliti po celém objemu nádrže? Myslím, že mhouřící věří té teorii, vy­myslel ji lusknutím prstů, pouhým okamihem někde uvnitř…), přenášení váhy z kolene na koleno, běh před koly, která smetou, ano. Ze dne na den se to taky stává. Že se cosi zlomí a brzdy nefungují, nebo se podrážce prostě nechce došlápnout, je napjatá – asi jako šelma v houští, lesk okaskloviny však nikoliv, spíše vrznutí teletiny. Taková je víra tomu všemu věřit, že jsme kořist a ti ostatní lovci – bez naděje na zvrácení situace, žádný zásah odnikud, co se napíše, nemůže se odestát, zkrát­ka to je, černé na bílém, zežloutlém, prašivém, nečerné nenabílém, protože: „Spalte je! Spalte je všechny!“, už se zase bude házet do plamenů, zase budou umírat slova, kácet se knihoborectvím.

 

Stál tam, a, divte se, dosud jsem pro něho nenašel jméno, možná že přeci jen žádné nevyplave na povrch, nestane se termínem, v těchto řádkách nezakotví. Jmé­na. Jsou to lítice. Pamatuji si, že jednojedna si se mnou kdysi pohrávalola: měl jsem ho nalepené na spodní stra­ně jazyka, ta pachuť byla nesnesitelná, kazila chuť k jíd­lům, která jsem si jako lovec-sběrač mohl jistě najít nebo uhnat, kdybych tu pachuť byl schopen smýt nebo aspoň něčím silněji působícím překrýt. Nakonec jméno málem umřelo hlady – odplazilo se kamsi do mě, dolů, napříč trubicemi, asi je tam útulno, to nevím, nezpochybním, že trvalo snad týden, než se mi podařilo jméno vykálet. Bylo mnohovrstevnaté, mnohobarevné a naprosto bez zápachu či vůně a já byl spokojen: konečně jsem ho po­znal! Po shrnování konečníku tam, kam patří – zpátky do měkoučka těla, ale bez zacelení rány. Na této mé zku­šenosti lze vidět, jak těžko k nám přicházejí jména – jsou jako duchové. Nemožno je polapit, když sami chceme, jsou to nezvaní hosté, cosi jako nezbytní vetřelci. Pro­to jsem do všech jmen zamilovaný: zvláště do tohoto zelenáče – usadil se mi kdesi za uchem, cítím ho, když si třu odvrácenou stranu oné chrupavčité nálevky, to místo, kam vidí snad jen vši a blechy. Čichám k němu a: není bez vůně. Až se mu bude chtít, zaleze mi ve spánku dovnitř, zabydlí se ve vnitřním uchu a bude našeptávat – tehdy ho konečně uslyším a vy budete znát kvintesenci toho, který čeká, aby nebyl, nebo je, aby čekal.

 

                (…)

 

 

nakladatelství Dybbuk, 2018

ISBN: 978-80-7438-191-1

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Září 2018 09:48 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB