Miloš Cajthaml: Na odstřel



 

Cajthaml výřez přebalMarek a Tom se setkávají náhodou – Marek je svědkem poněkud cynické hry „na odstřel“, v níž je Tom šampionem. Ačkoli jsou ze sociálně odlišných rodin, brzy zjistí, že mají ledacos společného: oba jsou jedináčci, co se snaží vypadat sebejistěji a zkušeněji, než ve skutečnosti jsou. A oba mají silnou vazbu na své otce, ve kterých vidí ty pravé mužské vzory. Jenže nic není tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. Markův otec přichází o práci, propadá sebelítosti, rodina se rozpadá a Marek se zavěsí na svého o pár let staršího kamaráda z bohatých kruhů, který ho uvede do oslnivého světa svých ještě starších přátel; do světa nočních klubů, alkoholu, drog a holek, které Marka ochotně zasvětí. Pak i Tom začne pomalu zjišťovat, že ani jeho otec není tím pravým mužským vzorem, za jakého ho považoval. Dramatický, filmově vyprávěný příběh směřuje do tragického finále: Kdo je na odstřel?

 

 

 

Miloš Cajthaml (*1952) je absolventem oboru scenáristika a dramaturgie na pražské FAMU. Pracoval jako dramaturg ve skupině filmů pro děti a mládež ve Filmovém studiu Barrandov, je autorem Cajthaml přebalněkolika filmových a TV scénářů. Debutoval prózou Pronikavé soudy mladého muže, v roce 2017 mu v nakladatelství Beletris vyšla psychologická novela z nemocničního prostředí Motol. S rukopisem novely Na odstřel, která právě vychází knižně, vyhrál letošní ročník Literární ceny Knižního klubu (čtěte ZDE).

 

 

Ukázka z knihy:

 

I. TOM

 

Já ho vůbec neznal. Teda… předtím jsem ho vůbec neznal. I když bydlíte v jednom městě, tak nemůžete znát všechny lidi. Prostě nemůžete. Celý to začalo v jeho škole… ne, vlastně pro mě to začalo dřív. To vám teda musím říct. Protože se něco stalo. A bylo to důležitý. Pro mě. Začalo to o den dřív, na tý párty, co naši pořádali. Oni pořádali párty hodně často. Táta říkal, že je to kvůli kontaktům. Kontakty, to je to nejdůležitější, říkal. Kontakty a informace.

 

                Abych to nezdržoval. Prostě naši zase pořádali párty, kam pozvali všechny důležitý lidi, akorát dalajláma a americkej prezident chyběli. Já stál u stolku s pitím, viděl jsem tátu a mámu, jak choděj od skupinky ke skupince a s každým přátelsky pokonverzujou, a uvažoval jsem, co z nabídnutýho pití bych si měl vzít, když vtom na mě někdo málem upadnul.

 

                „Jé, promiň,“ řekla. Já se zapotácel.

 

                „To nic,“ řek jsem.

 

                Nikolu jsem znal. Byla asi o rok nebo dva starší než já a byla to dcera Maška, což byl ředitel tátovy firmy. Táta byl předseda správní rady a náčelník generálního štábu a sám pánbůh; Mašek byl ředitel. Byl to docela fajn chlap, aspoň táta to říkal, a že si vede slušně. Mě teda tátovy kšefty nijak moc nezajímaly, ale věděl jsem, že je dobrej. Že je sakra dobrej.

 

Abych to nezdržoval. Nikola stála vedle mě, lehce o mě opřená a já… jako bych ji najednou viděl jinýma očima. Hrozně jí to seklo, ta sukně a halenka, vlasy jí padaly na odhalený ramena, všechno na ní bylo suprový. Viděla, že se na ni dívám jak hladovej vlk na malý jehně, řekla: „Tome, promiň, já vím, je to blbý, ale kde tu máte záchod?“

 

                Možná to fakt nevěděla, možná to už měla celý připravený, ale v tý chvíli mi to bylo fuk, řek jsem: „Pojď, já ti to ukážu,“ a šel jsem a ona za mnou. Vešli jsme do vily, v hale jsem jí ukázal, kde to je, šla ke dveřím, zmáčkla kliku, ale tam bylo zrovna obsazeno. Podívala se na mě zoufale, tak jsem řek: „Pojď!“, měli jsme v patře ještě další záchod, já ho používal, mělo to výhodu v tom, že na vás pak nikdo neječí, že jste nechali zvednutý prkýnko. Stoupali jsme nahoru do schodů, ona přede mnou, já za ní, podíval jsem se nahoru a na ni a najednou jsem musel polknout. Buď měla tanga velikosti nitě anebo kalhotky neměla vůbec.

                Je fakt, že já šel taky párkrát naostro, ale pak jsem si ho jednou skřípnul do zipu u džín, a od tý doby jsem se radši oblíkal spořádaně.

                Ukázal jsem jí, kde to je, a aby se necejtila blbě, že čekám před klozetem, zašel jsem do svýho pokoje, ale dveře jsem nechal pootevřený, aby věděla, kde jako jsem. Za chvíli přišla. Stála mezi veřejema a povídá: „Tohle je tvůj pokoj?“

 

                Kejvnul jsem a snažil se zakopat pod postel plastový láhve od minerálek. Vždycky když byly prázdný, tak jsem je chtěl odnést dolů, ale nějak jsem na to zapomněl. Jednou máma našla pod mou postelí dvanáct prázdnejch plastovejch lahví, říkala to tátovi: „Celej tucet prázdných lahví!“ a táta se smál: „Vidíš, jak dodržuje pitnej režim.“ Táta je prostě skvělej.

 

                Abych to nezdržoval. Šla normálně dovnitř. „Máš to tu hezký,“ řekla a sedla si vedle mě na postel. Díval jsem se na ni a řek: „Moc ti to sluší,“ a fakt jí to moc slušelo.

 

                A najednou se to prostě stalo. Nejdřív jsme jen tak seděli vedle sebe na posteli a koukali na sebe a pak jsme si najednou leželi v náručí a líbali se a já vnímal její tělo, neměla podprsenku, hladil jsem ji tam, ale když jsem vjel rukou pod sukni, cejtil jsem, že kalhotky má.

 

                „Počkej,“ řekla udejchaně, ruku mi odtahovala pryč, teda jestli teď řekne, že nechce, tak normálně exploduju. „Máš ten… ochranu?“

 

                Jasně! Jasně, že… nemám. Poslední jsem vypotřeboval, když jsem trénoval, jestli si to umim navlíct poslepu. To je děsně důležitý. No… abych řek pravdu, tak s holkama moc velký zkušenosti nemám. Teda vlastně skoro žádný. Když jsme končili devítku, tak jsme měli takovej mejdan, kde asi k něčemu došlo, ale skoro nic si to z toho nepamatuju. Připadalo mi tenkrát důležitější do sebe nalejt co nejvíc chlastu než se vyspat s holkou. I když se to asi tenkrát stalo. Nevim, nepamatuju se.

 

                „Já…“ řek jsem, „já … to přinesu!“ A už jsem si to hrnul ven. Věděl jsem, že je táta má v nočním stolku. V ložnici. V tátově ložnici. Jednou jsem je tam našel a bylo mi divný, že tak starý lidi jako táta a máma spolu ještě provozujou sex. Někdy. Protože měli ložnice oddělený. Když jsem se táty ptal, proč nespěj spolu, řek: „Výhody časem poznáš. Když vidíš ženu namalovanou a připravenou, vzrušuje tě. Když ji vidíš v natáčkách s pleťovou maskou na obličeji, tak to není ono.“

 

                No asi měl pravdu. Asi taky budu chtít oddělený ložnice. A když budu mít chuť…

 

Ale abych nezdržoval. Šel jsem do tátovy ložnice a hledal v zásuvkách nočního stolku. Našel jsem, vzal to do ruky a najednou se za mnou ozval hlas: „Co tu děláš?“

 

                Táta. Teda to bylo trapný. Cejtil jsem, jak jsem celej zrudnul.

 

                Táta šel ke mně a povídá: „Tak ukaž!“

 

                „Tati…“ zaprosil jsem, celej rudej.

 

                „No tak, Tome!“

 

                Tak jsem mu to ukázal. Cejtil jsem se fakt děsně blbě.

 

                A táta nic. Jen se pousmál: „Příště si řekni. Nemusíš nám kvůli tomu prohledávat věci.“ Jako by se tím bavil.

 

                Teda táta je fakt jednička. Schoval jsem krabičku do hrsti a řek, jako bych měl v krku knedlík: „Díky, tati.“

 

                Táta se na mě díval, usmíval se: „Tak ty už seš chlap!“ a jen tak z legrace mě uhodil pěstí do ramene.

 

                Ránu jsem mu vrátil. Jako stínovej box. Byla to naše hra. Jako dvou chlapů. Při tom: „No. Už sedmnáct let. Skoro.“ Pak mě to napadlo: „Neříkej to mámě. Ona…“

 

                „Seš moc mladej na sex,“ táta ji jakoby parodoval. „Pro mámu budeš vždycky moc mladej. I v padesáti.“ Poplácal mě po zádech a hned mě od sebe jakoby odstrčil: „Jdi, ať dáma nečeká. Už se po ní sháněj rodiče.“

 

                Tak jsem šel. No vidíte sami, jak je táta bezvadnej.

 

                Abych to nezdržoval. Vrátil jsem se do svýho pokoje. Seděla na mý posteli a prohlížela si časopis. MŮJ časopis. „Tohle si prohlížíš? Když tu seš sám?“ zeptala se.

 

                Teda já byl rudej až… až… no úplně všude. Koktal jsem: „Ne… To nic… To já… já…“

 

                Jasně, že jsem si to prohlížel, když jsem tu byl sám. Měl jsem tam svý favoritky. Už byly ode mě celý omatlaný. Vím, že na netu je to taky a lepší, ale tyhle holky, který jsem měl u sebe, i když jen na fotce, mě braly víc. Jako by byly se mnou.

 

                Ukázala na jednu fotku. „Je docela hezká, viď?“

 

                Podíval jsem sena to, pak na ni. Sed jsem si vedle ní a pohladil ji. Žádná se jí nemůže vyrovnat. Řek jsem jí to. A taky: „Ty jsi hezčí.“ Myslel jsem to fakt upřímně.

 

                Usmála se. „Jsi roztomilej.“

 

                Vytáh jsem tu krabičku s kondomama.

 

 

                Vzala mi ji. „Už jsi to s tim dělal?“

 

                Nejdřív jsem kejvnul. Jasně, mockrát. Nejmíň milionkrát. Jsem mistr světa! Dívala se na mě a já na ni, vytáhla jeden z kondomů a: „já sama, jo?“

 

                Teda! Teď… Kolikrát jsem si tohle představoval! A teď… Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám jí pomoct? Nebo ji hladit? Nebo co? Nedělal jsem nic. Jen ležel. A nechal ji. A pak… Vždyť víte, pak jsem začal dělat to, co jsem měl dělat. Vám to přece nemusim vysvětlovat.

 

                Tak tohle se stalo den předtim, než jsem ho potkal.

 

 

nakladatelství Knižní klub, 2018

ISBN: 978-80-242-6198-0

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 07 Září 2018 17:01 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB