Lži v Paříži



 

Piaf Edith ilustraceNáš web přináší ukázku z kurzu tvůrčího psaní v Paříži pořádaného Akademií Literárních novin (3. až 7. září 2018)

 

 

Vystoupit na autobusovém nádrží Bercy neznamená být notně ještě v magické Paříži. Někdo v Paříži hledá lásku, někdo inspiraci k psaní knih, někdo klid. Já hledám klid.

 

V ušmudlaném parku, který vypadá jako československé hřiště v roce 1972 po nájezdu pionýrů, se hned u vchodu líně povaloval Afričan. Zapálila jsem si cigaretu. Usmál se. Mávnul na mě a naznačil, že by také potáhl. Strčila jsem mu svou zapálenou cigaretu mezi bílé zuby a rozpraskané rty. Rozvalil se ještě pohodlněji. Zapálila jsem si ještě jednu. Přivřeli jsme souhlasně oči. Joo holka, tady seš dobře, ale kdo z nás to řekl, si nejsem jistá.

 

Já hledám klid, ale ostatní ve skupině hledají inspiraci. Možná ji už někdy měli, možná ne. Možná přijeli pro první dobré našlápnutí a pro první dobré nakopnutí. Vydali se do města, kam desítky spisovatelů přijely, několik let tady žily, proslavily se a umřely. Vím naprosto jistě, že se to povede málokomu.

 

Neumím psát, nikdy jsem nepsala a hlavně ani nečtu. Nebaví mě to. Co pohledávám na literárním kurzu se budu snažit utajit.

 

Obouchaná lochneska metra nás posunuje do stanice Port Ivry. Port, je brána a nějakou bránu si prostě pro vstup do Paříže vybrat musíme.

 

O stanici dál nastupuje starší muž se zapomenutou vizáží bývalých rockerů. K mému nadšení vykřikuje a začíná improvizované vystoupení.

 

Mesijéé ee madam ž svíí..něco něco ….ž travajé… aleluja sakra tramvaje, to je tak jediné, čemu rozumím. Vytáhne mobil a za melodie více než francouzské začíná drnčet píseň špinavých dvorků. Mává na mě rukou, a chce abych se přidala.

 

Nenapadne mě nic jiného než česká slova na hit Edith Piaf. Zpívám a on se chytne. „Jen pojďte sem, pane, sem ke mně ke stolu,“ a tak si to dáme do dueta. Port Ivry nás vytáhlo z vozu na nástupiště a zpěvák se ztratil v davu.

 

Naše skupinka milovníků liter má zasvěceného průvodce. Mistr recenzí knih a magistr lektvarů, které klidně nakape do uší vychvalovačům nepovedených knih.

 

Hotel, ke kterému jsme pomalu došli, je kočičí hotel. U vchodu hlídají po obou stranách obrovské kočky. Bedlivě kontrolují, kdo jim naruší prostor. O kočkách je všeobecně známo, že není radno je dráždit.

 

Za rohem, u bočního vchodu mezi popelnicemi, se mihne postava zpěváka z metra. Náš průvodce jde nenápadně k němu a do ruky mu dává svazek bankovek.

 

„Zbytek, až zítra, jestli si pro ně byl inspirací, napíší o tobě, pokud ne, kliď se.“

 

Hotel není kočičí hotel, je to hotel kocouří. Minipokoje a sprchy nám stihli kocouři označkovat, než jsme vyjeli nahoru.

 

Ulice Rue Saint Jaques a dům č. 7 nás má přimět načerpat stínadelskou zvídavost. Učebna je za úzkou chodbou na dvorku s dveřmi do kůlen. Do jedné „kůlny“ vcházíme a je to jako propad časem a prostorem. Vypadá to, že dřevěné trámy pamatují Seinu jako potok. Prý potřebujeme vidět jinak, myslet jinak a dýchat jinak než ostatní nájemníci, jinak z nás psavci nebudou.

 

Možná když dokážete napsat to, na co si ani netroufnete pomyslet, možná to z vás udělá spisovatele. Hodně lidí dokáže najít ježka v kleci, již méně lidí dokáže vytáhnout ježka z klece, někteří dokážou vytáhnout z ježka návod na létající kolo, ale možná jen jeden dokáže postavit létající zázrak.

 

Celý tenhle výlet do Paříže není můj výmysl. Za všechno může ten můj vánoční sen.

 

V noci před hotelem jsem tajně naskočila do kufru přistaveného vozu. Kočky se zlostně dívají, na mruk mají nárok jen ony.

 

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 10 Září 2018 14:07 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB