Markéta Šichtařová: Ukradený syn. Skutečný příběh státní zvůle



 

Šichtařová výřez přebalNová kniha Markéty Šichtařové není ekonomická, ale spíš něco jako „investigativní novinařina". Jde o fascinující případ, mediálně dosud neznámý, který si zaslouží zpracování, ačkoliv nespadá do autorčina obvyklého portfolia. Přesto je jí toto téma jistým způsobem blízké: Často totiž píše o přebujelém státu, o selhávání veřejných institucí, o negativních skrytých stránkách státu blahobytu, o omezování osobní svobody – a o tom kniha přesně je.

 

 

Je to příběh, když noční můra se stane skutečností: Díky zvůli státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku.

 

Biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát" díky své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. Původně zdravá žena byla falešně prohlášena za psychicky nemocnou a nadopována léky, až skutečně byla téměř připravena o rozum a dohnána k sebevraždě. Při životě ji držela jen myšlenka na syna, který na ni čeká venku. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebralyŠichtařová přebal dítě... Naprosto neuvěřitelný skutečný příběh, ve kterém se mísí organizovaný zločin, korupce, klientelismus, domácí násilí, nekompetentnost státních úředníků, nezájem institucí a střet kultur. Kniha je syrovou obžalobou systému, který takové bezpráví dopustí.

 

Známá ekonomka a publicistka Markéta Šichtařová, autorka několika bestsellerů a nositelka ceny čtenářů Magnesia Litera spojila své síly s ženou - obětí arogance státní moci, a napsala její příběh, z něhož mrazí: je až příliš snadné, aby podobnou obětí systému se stal každý z nás...

 

 

Ukázka z knihy:

 

MŮJ ROD

Vztahy v naší rodině, a to i vztahy mezi rodiči a dětmi, byly vždy komplikované, kam až paměť sahá. Je to historie plná otazníků a bílých míst. O některých věcech se prostě nemluvilo a já si je mohla tak maximálně domýšlet.

 

Nejstarší ústně dochovaná zpráva o mé rodině mluví o tom, že moje babička z matčiny strany se narodila jako nedonošená a prababička ji „dopékala“ v troubě. Dneska ten výraz zní šíleně; tehdy nikomu nijak zvláštní nepřišlo, že nedonošené dítě se vyhřívá jako v inkubátoru ve vlažné peci. Jako malá babička měla namále ještě jednou, když prodělala černý kašel, takže zubatá jí pořád připadala tak nějak nablízku.

 

Babička mé prababičce ještě po starém zvyku vykala – osobně jsem to ještě zažila. Když babičce bylo pouhých patnáct a půl roku, byla znásilněná mým dědou. Jmenoval se František Vitásek.

 

Dnes už je doba jiná a takové násilí by asi žádná žena netolerovala. Ale tehdy bylo větším stigmatem mít dítě bez muže, než vzít si vlastně ještě v dětském věku za muže násilníka. Přesto prababička se svatbou nesouhlasila. A poslala babičku na potrat.

 

Přestože už bylo po druhé světové válce, potraty pořád nebyly legálně myslitelné, respektive kdyby se o nich vesnice dozvěděla, bylo by to pro babičku stigma nejhorší. Potraty se tudíž prováděly pokoutně pletacími jehlicemi. Bylo to strašně nebezpečné, ale většinou se tak podařilo ženě „od toho pomoci“.

 

Po potratu však děda Vitásek nelenil a opět babičku znásilnil. Napodruhé se už na potrat jít neodvážila. Měla strach, že její tělo by podruhé takovou řezničinu už nezvládlo. A tak si babička namísto toho dědu - násilníka vzala. Z tohoto druhého násilí se zrodil můj strýc, maminčin bratr, a později se v manželství ještě narodila má maminka.

 

Svou babičku jsem milovala a byla jsem na ní hodně psychicky závislá. Dokonce jsem po babičce pojmenovala i svou dcerku – Anička.

 

Naproti tomu svého dědu Vitáska jsem přímo nesnášela a věřte mi, že jsem k tomu měla dobré důvody. Můj děda nebyl dobrý člověk. Dodnes, když o něm mluvím nebo když na něj myslím, mluvím o něm nahlas i v duchu jako o dědkovi.

 

Dědek byl kovaný komunista. Ovšem nikoliv jeden z těch neškodných komunistů z přesvědčení, kteří jen jako pěšáci udržovali systém; dědek se zasloužil o to, že mnoho lidí skončilo z politických důvodů ve vězení. Zvlášť spadeno měl na katolíky, kulaky a obecně kohokoliv, kdo se odvážil dát najevo svou averzi vůči komunistům. Nicméně v bezpečí před ním nebyl nikdo.

 

Sousedé měli ke svému strachu dobrý důvod: Dědek Vitásek byl totiž podplukovník armády a ještě k tomu agent StB přímo z hlavní správy vojenské kontrarozvědky.

 

Jako dítě jsem téměř neměla kamarády, protože rodiče mých vrstevníků všechny děti v okolí varovali: „Renatě L. nic neříkej, nestýkej se s ní, nechoď k ní domů, ta je z nebezpečné rodiny.“ Kvůli dědkovi jsem vyrůstala osamocená.

 

Řemeslo se navíc v rodině podle všeho dědilo. Dědkův syn Miroslav, bratr mé matky, byl taky kovaný komunista a podle všeho měl taky hodně másla na hlavě, ačkoliv ve svazcích StB jeho jméno uvedeno není. Měl totiž ještě před rokem 1989 velmi lukrativní práci v německém Bonnu, dokonce tak lukrativní, že neváhal nechat doma svého synka babičce na hlídání a sám i s ženou odjel do západního Německa. Co přesně tam dělal, málokdo ví, víme jen, že měl pěkná auta i dům. K tomu ovšem bylo v té době naprosto nezbytné být politicky řádně prověřený a loajální komunistickému režimu. A když přišla revoluce v roce 1989, nestačila jsem se divit, jak rychle všechny své hmotné statky v Bonnu nechal a prakticky ze dne na den byl najednou zpátky v Československu. Je zřejmé, že „normální“ práci tedy mít nemohl. Zkrátka Vitáskovi byli rodinka jako vyšitá.

 

A tak jako byl dědek mizera v politice a v udávání, tak se jako mizera projevoval i ve své vlastní rodině. Mé babičce nikdy neřekl „Aničko“. Místo toho jsem nesčetněkrát slyšela, jak na ni řve: „Ty krávo jedna, tys‘ zase nenavařila!“ Nebo: „Ty krávo, už zase nemám čisté ponožky!“ Jednou mu babička zapomněla přišít knoflík a dědek jí udělal takovou scénu, že se babička pokoušela oběsit.

 

Špatné vztahy v mé rodině se podepisovaly i na osudu domu, v němž jsme žili. Původně to byl čtyřgenerační dům, který postavil můj praděda. Pradědeček měl dva syny: Jeden byl můj prastrýc, druhý byl můj dědek. Jenomže někdy v osmdesátých letech pradědeček dům přepsal na své dva syny, prastrýce a dědka, a ti se v tu chvíli začali mezi sebou na krev hádat.

 

Řešení bylo nasnadě: Původně čtyřgenerační dům se přepůlil a vznikly dva dvougenerační. Jedna polovina byla prastrýce, druhá dědka. Tím však hádky utichly jen částečně. Mezi oběma rodinami dál zuřila tichá válka a vzájemné naschvály.

 

Jednou například mi utekl můj míč na strýcovu polovinu. Teta mi míč schovala – a já dostala strašný výprask, že si na své věci nedávám pozor. Jindy zase strýc odstranil vodovodní trubku vedoucí k našemu záchodu, která procházela do dědkovy poloviny přes polovinu jeho. Následně se roky splachovalo kbelíkem. A jednou to došlo dokonce tak daleko, že prastrýc na mého otce vyběhl se sekerou.

 

Jako malá jsem si myslela, že dědek má špatné vztahy „jen“ s lidmi. Protože byl ale myslivec a až do své smrti předseda místního mysliveckého svazu, zdálo se mi logické, že k němým tvářím bude mít jistě vztah úplně jiný než k lidem. Jak kruté bylo mé vystřízlivění z téhle představy!

 

Můj pradědeček – tedy otec dědka – měl dva německé ovčáky, Ajaxe a Alana. Ajax už ve stáří chytil jakousi infekci, byl přivolán veterinář a ten ho uspal. Víceméně přirozená smrt u staršího psa. Druhého Alana ovšem čekal osud jiný. Po boku mého pradědy zůstal až do pradědovy smrti v roce 1989. Vždy jsem si s ním hrála a vždy to byl milý pes.

 

Když ovšem praděda zemřel, všechno se změnilo. Jednoho dne v zimě jsem si s Alanem hrála na zahradě. Měla jsem na sobě silný vatovaný kabát. Nevím vlastně přesně, co se to přihodilo, jestli to pro Alana byla hra, která se mu nepovedla, nebo jestli v tom skutečně byla nějaká agrese; faktem je, že Alan se mi najednou zakousl do předloktí a nechtěl pustit. O nic nešlo, protože skrz vatovaný kabát se k ruce vůbec nedostal. Otec ale byl venku na terase a zametal sníh a všechno viděl.

 

Okamžitě z dvoumetrové výšky terasy skočil dolů a Alana přetáhl koštětem. Alan mě ihned pustil a zalezl si do boudy. Otec vzápětí prohlásil, že pes musí být utracen.

 

Když to slyšel dědek, souhlasil. Zdálo se mu ale zbytečné a drahé volat veterináře, aby Alana uspal, protože jako myslivec měl doma pušku. Prý ho zabije sám. Na mé prosby nikdo nedbal.

 

Dodnes netuším proč, ale faktem je, že když dědek naložil Alana do auta, trval na tom, že já musím jet také. Odjeli jsme do lesa a dědek Alana přivázal ke stromu. Já se musela dívat. Pak ho brokovnicí střelil do hlavy.

 

Jenomže Alana to nezabilo. Jeho výraz si pamatuju jako dnes. Krev byla všude a vlčák stále žil.

 

„Kurva, ten má tvrdou hlavu“, zavrčel dědek a střelil znovu. Pak už se Alan přestal hýbat. Já se neodvážila ani pípnout.

 

 

Ukradený syn: Skutečný příběh státní zvůle

Markéta Šichtařová

Nakladatel: NF Distribuce 2018

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 07 Září 2018 09:08 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB