Lenka Mundevová: Překlad prostředků mluvnosti v beletrii


Mundevová výřez přebalKniha porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L'Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od roku 1902 do roku 1997. Předmětem srovnávací analýzy jsou prostředky mluveného jazyka včetně dialektu, které se výrazně uplatňují v dialozích této povídky a jsou podstatné pro interpretaci Maupassantova textu.

 

 

Analýze excerpovaného materiálu předchází popis a usouvztažnění mluvenostních variet češtiny a francouzštiny. To je důležitým předpokladem posouzení adekvátnosti překladu mluvenostních prostředkůMundevová přebal použitých v jednotlivých českých verzích povídky. Práce zohledňuje také vývoj estetických překladatelských norem v českém prostředí a jejich vztah k normě domácí beletrie, přičemž přináší nástin výrazných tendencí českého uměleckého překladu uplatňovaných při převodu prostředků mluvenosti ve sledovaném období. Analýza českých verzí povídky L'Ivrogne opírající se o dobové jazykové příručky i diachronně zaměřené studie zaznamenává proměny pohledu na mluvenost v kontextu českého literárního překladu. Přináší také zjištění, že stylové charakteristiky textu tohoto klasika francouzské literatury reflektují především překlady z druhé poloviny 20. století.

 

Lenka Mundevová je absolventkou oborů český jazyk a literatura a překladatelství a tlumočnictví – francouzština na FF UK. Za svou doktorskou práci obhájenou v roce 2016 na Ústavu translatologie, z níž vychází tato monografie, získala prestižní cenu sdružení vysokoškolských učitelů francouzštiny v České republice Gallica. Autorka v současnosti pracuje jako překladatelka a korektorka. Věnuje se také psaní literárních recenzí.

 

 

Ukázka z knihy:

1.4.       

NÁZORY NA PŘEKLAD PROSTŘEDKŮ MLUVENÉHO JAZYKA

Jak jsme již poukázali výše, vymezení mluveného jazyka a jeho stratifikace představují komplexní problém a univerzální návod na překlad příznakového jazyka včetně prostředků mluvnosti nelze stanovit. V této kapitole se pokusíme nastínit, jak je téma překladu příznakových prostředků včetně dialektu nahlíženo v pracích některých českých i zahraničních translatologů. Na dialekt a jeho překlad se zaměříme proto, že Maupassantova povídka, již analyzujeme níže, obsahuje dialektismy či prvky typické pro venkovskou mluvu.

 

Španělský germanista Juan Antonio Albaladejo Martínez ve své práci La literatura marcada (tj. příznaková literatura) zpracovává téma specifických překladatelských problémů, které jsou způsobeny diatonickými i diastatickými rozdíly. Pojmem la literatura marcada jsou míněny texty bohaté na prvky příznakové mluvy, zejména nespisovné a nářeční varianty. Autor zde vyjadřuje nesouhlas s názory některých teoretiků, kteří tvrdí, že přesné vyjádření vnitrojazykových rozdílů v cílovém jazyce není možné, a navrhují buď jejich vynechání pomocí neutralizace, tedy užitím prostředků standardního jazyka, nebo jejich přeložením v poznámce pod čarou. Albaladejo naopak klade důraz na zachování těchto rozdílů, neboť se domnívá, že veškeré kontrasty, jež jsou výsledkem intralingvistické rozdílnosti, by měly být do cílového textu přeneseny. Zaměřuje se přitom na lexikální a zvláště pak fonologické prostředky. Tvrdí například, že dialekty různých jazyků se liší zejména v rovině hláskosloví a navrhuje reprodukovat intralingvistické kontrasty prostřednictvím fonetických příznaků. (Albaladejo Martínez, 2012, s. 127) K příznakovým prvkům fonetického charakteru přitom patří apokopa, synkopa a další jevy, jež jsou výsledkem uvolněné artikulace, jako je stahování či redukce. Autor dochází k závěru, že příznakové výrazy je nutné nahradit příznakovými (např. nářeční prostředky výchozího jazyka substituovat dialektismy jazyka cílového), aby byla zachována formálně-estetická stránka originálu, tj. aby byl účinek cílového textu co nejpodobnější účinku originálu. (Albaladejo Martínez, 2012, s. 237) O úskalích překladu nářečních prvků bude pojednáno dále (viz Levý).

 

Carol Sandersová se ve své studii Pourquoi qu’on dit des choses et pas d’autres? zabývá překlady Queneauových románů do angličtiny. Jazyk Queneauových děl je nasycen lexikálními a syntaktickými prostředky autentické mluvy (např. prvky nespisovného jazyka) a záznam mluvené řeči v jeho textu se do jisté míry podobá fonetické transkripci. Queneauovy romány totiž vznikají v ovzduší jazykových reforem ve Francii a jsou obhajobou mluveného jazyka (defense de la langue parlée). Queneau záměrně obrací pozornost čtenáře k některým charakteristickým prvkům langue parlée. Pro ty je však těžké najít paralelu v angličtině.19 Jakkoli je jeho jazyk hravý a vynalézavý, nelze pominout jeho přirozenost založenou na využití kolokvialismů typických pro všední komunikaci. Sandersová navrhuje substituovat substandardní prvky přítomné v románu Zazie dans le métro ve francouzštině tzv. londýnskou „cockney English“, tedy jazykem lidových vrstev žijících v britské metropoli.20 (Sanders, 1996, s. 46) Ani jeden z komentovaných překladů21 však tuto mluvu nevyužívá. Překladatelé Queneauových románů volí zkrácené tvary lexémů podle francouzského vzoru ve snaze napodobit fonetické prvky nespisovné mluvy, např. cept za except či essplain místo explain. Ty však nejsou pro mluvenou angličtinu přirozené a podle autorky studie by měly být nahrazeny stereotypními prostředky typickými pro „cockney English“: „[…] the equivalent of the stereotypical vision and assimilation of chsuis is to be found in cockney aint.“ (Tamtéž) V závěru publikace Sandersová podotýká, že by se překladatel neměl omezit na hledání ekvivalentů jednotlivých kolokvialismů, ale radikálně přestylizovat celé dílo tak, aby v cílovém jazyce působilo co nejpřirozeněji.

 

Český teoretik překladu Jiří Levý je zastáncem tzv. metody náznaku, jež má být uplatněna zejména při překladu regionalismů: „Chce-li se překladatel vyhnout jazykovému naturalismu, není možné plné vystižení, nýbrž jen náznak. Pro naznačení venkovské řeči je záhodno užít jazykových rysů regionálně bezpříznakových, tedy ne přímo konkrétního nářečí, ale takových fonetických, lexikálních a syntaktických rysů, které jsou společné několika nářečím, proto se přestávají cítit jako specifické pro určitý kraj a spojují se spíše s obecnější představou venkova.“ (Levý, 2012, s. 117) Levý dodává, že k substituci je možné se uchýlit jen tam, kde obecný význam převládne nad zvláštním: „Konkrétní nářečí nebo cizí národní jazyk jsou příliš těsně spjaty s určitým zvláštním krajem, než aby jich bylo možno použít k substituci […]. Bylo by to snad možné u některých národně nezasazených komedií, kde nářečí nebo cizího jazyka je užito pro karikování postavy, tj. kde nad hodnotou zvláštní – specifické krajové nebo národní zařazení – převládá hodnota obecná, komický záměr.“ (Levý, 2012, s. 117)

 

                (…)

19 Překladateli znesnadňuje situaci i to, že rozpětí stylisticky příznakových prostředků ve francouzštině je širší než v angličtině. Angličtina volí neutrální výrazy tam, kde francouzština používá formálnější jazyk, ale i tam, kde francouzština vykazuje příznak nespisovnosti. Francouzština má k dispozici větší množství nespisovných výrazů a také morfosyntaktických prostředků substandardu než angličtina. (Sanders, 1996, s. 43)

20 Sandersová vychází z toho, že v Zazie je využit především jazyk pařížského předměstí, tedy městská mluva.

21 Tj. překlad Akbaradel Piomboa Erica Kahana z r. 1959 a Barbary Wright z r. 1960.

 

 

Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 2018

ISBN: 978-80-7308-773-9

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB