Martin Schuzle Wessel: Pražské jaro. Průlom do nového světa



Wessel výřez přebalRok 1968 patří v českých dějinách ke zlomovým okamžikům. Na jedné straně představuje pokus o revizi politické a ekonomické situace Československa, na straně druhé vykročení směrem k pluralitní demokracii. Česká historiografie se tomuto tématu začala intenzivně věnovat záhy po listopadu 89. Dodnes však nedospěla k ucelené, synteticky pojaté interpretaci. V jubilejním roce s ní naopak přichází německý bohemista a rusista Martin Schulze Wessel. Ten ve své monografii, nazvané Pražské jaro. Průlom do nového světa, nazírá celospolečenské změny roku 1968 prizmatem postupného tání totalitního režimu, který erodoval jednak kvůli československým reakcím na odhalení Stalinova kultu osobnosti (revize politických procesů), jednak v důsledku ekonomické krize, do níž se plánovaná ekonomika na přelomu 50. a 60. let dostala.

 

 


Společenské změny roku 1968, resp. konce 60. let, Schulze Wessel vnímá v rovině politické, ekonomické, ale i kulturní, přičemž právě v liberalizaci kulturního prostředí (noviny, časopisy, divadlo, film) vidí jednu z příčin skutečné revize socialismu v Československu, jež se v tomto ohledu výrazně liší od pokusů o revizi ve středovýchodní Evropě roku 1956. Velkou předností jeho esejisticky pojaté práce Wessel přebalje skutečnost, že český rok 1968 nazírá v širokém kontextu evropského roku 1968. Důraz přitom klade jak na českou jedinečnost, tak i na provázanost a vzájemné inspirace se západním hnutím. Díky tomu překládá velmi vyvážený a přitom podnětný pohled na české dějiny 60. let 20. století a na jejich vyústění v prvních devíti měsících roku 1968. Své líčení končí sovětskou invazí do Československa v srpnu 68, která celý obrodný proces zastavila a společenské dění v ekonomické, politické i kulturní rovině zbavila veškerých demokratizačních tendencí i nadějí.

 

Martin Schulze Wessel (*1962) je německý historik soudobých dějin. Studoval na univerzitách v Mnichově, Moskvě a Berlíně. V současné době působí jako ředitel mnichovského badatelského centra pro dějiny Čech a Slovenska (Collegium Carolinum). Věnuje se především dějinám střední Evropy a carského i sovětského Ruska 19. a 20. století. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří monografie Russlands Blick auf Preussen. Die polnische Frage in der Diplomatie und der politischen Öffentlichkeit des Zarenreiches und des Sowjetstaates 1697–1947 (1995) a Revolution und religiöser Dissens. Der römisch-katholische und russisch-orthodoxe Klerus als Träger religiösen Wandels in den böhmischen

 

Ländern und in Russland 1848–1922 (2011).

 

 

Ukázka z knihy:

ÚVOD

 

„Bylo to slyšet, vidět, cítit, a přesto to nešlo pochopit. Ve středu ráno někdo zaklepal na naše hotelové dveře a vykřikl: ‚Obsadili nás!‘“ Tak prožil Heinrich Böll ráno 21. srpna 1968, kdy sovětská vojska spolu s jednotkami dalších států Varšavské smlouvy vpadla do Československa, aby zastavila tamní reformní proces. Většina západních Němců ale nesledovala potlačení pražského jara tak jako Böll z hotelového pokoje poblíž Václavského náměstí, nýbrž u rozhlasových a televizních přijímačů. Jako málokterá událost studené války – srovnatelná nanejvýš s maďarským povstáním, kubánskou krizí, vybudováním berlínské zdi a vyhlášením stanného práva v Polsku – se sovětská invaze vryla do evropského povědomí obrazy tanků na pražském Václavském náměstí. Od samého počátku se výklady invaze rozcházely. „Výstřely jasně sdělovaly: Evropa nemá mír, žije jen ve stavu různých příměří, a tady v Praze bylo jedno z nich porušeno,“ pokračoval Böll. Strachoval se v první řadě o mír, což bylo pro západoněmecké chápání charakteristické. Oproti tomu Češi a Slováci se cítili být především okradeni o svou svobodu. S tímto pocitem se ztotožňovali i mnozí východní Němci, kteří během jara a léta roku 1968 Československo navštívili a začali doufat, že by i v jejich zemi mohlo dojít k podobné reformě.

 

Bezprostřední dojmy současníků jsou již dávno zkresleny literárním a především filmovým zpracováním tehdejších událostí. Mezinárodní publikum ovlivnil především film Nesnesitelná lehkost bytí z roku 1988, který natočil americký režisér Philip Kaufman podle stejnojmenného románu Milana Kundery. Působivě zakomponoval dokumentární záběry z 21. srpna do hraného filmu a k vyjádření nadcházejícího konce reformního hnutí využil výrazný zvukový element – řinčení okenních tabulí a vinných skleniček ve vitrínách, jímž se ohlašují blížící se tanky okupantů. Hluk probouzí překvapené občany, kteří až do této chvíle upřímně věřili v mírumilovnost velkého spojence. S velmi podobnými estetickými postupy se setkáváme i v českých filmech natočených po roce 1989, jako byly Pelíšky (1999) Jana Hřebejka nebo snímek Kolja (1996) Jana Svěráka, jenž je reminiscencí na pražské jaro. Takto se objevil zvukový výrazový prvek symbolizující specifiku této vojenské invaze: překvapivé vniknutí okupační moci vyzbrojené tanky do spící metropole.

 

V memoárové literatuře aktérů pražského jara hraje tato událost důležitou, nikoli však rozhodující úlohu. Svědkové té doby stejně jako velká část historiků se především soustředí na jedinečnost reformního experimentu, který probíhal v Československu během několika málo měsíců od ledna do srpna 1968. Spatřují v něm úplně první pokus o spojení socialistického společenského zřízení nejen s elementy tržního hospodářství, ale i s demokracií a dělbou moci. Několik měsíců roku 1968 se zdálo, že rozpory mezi Východem a Západem je možné překlenout. Tato snaha překonat systémové protiklady byla z velké části důvodem fascinace, kterou jarní a letní měsíce 1968 v historickém ohlédnutí vyvolávají. Novější historiografie se však stále naléhavěji ptá po „dlouhodobých“ fenoménech: po pozvolné přípravě reformního procesu od první poloviny 60. let a po dlouhodobých impulzech, které z pražského jara a jeho porážky vyplynuly.

 

Na takovéto myšlenky navazuje tato kniha. V předchozím období, jež začalo v 50. letech, hledá nové pochopení reformní epochy. Teze zní, že pražské jaro bylo živeno dvěma zdroji: představami o budoucí nové společnosti, které směřovaly k humanizaci socialismu nebo konvergenci s liberálními západními demokraciemi s tržním hospodářstvím, a vyrovnáváním se s minulostí 50. let. Tento proces však zatěžovala skutečnost, že úřadující vedení KSČ neslo zčásti osobní odpovědnost za justiční zločiny té doby, a proto nemělo zájem na důsledném vyrovnání se s minulostí. Bez veřejné rehabilitace politických obětí uplynulého období a jmenovité identifikace viníků však nebylo možné aktivovat společenskou dynamiku ve prospěch rozsáhlých reforem. Rok 1968 tedy probíhal nejen ve znamení nových konceptů týkajících se budoucnosti, ale též diskuse o minulosti.

 

Události pražského jara jsou hlavními účastníky a historiky většinou vyprávěny jako dějiny ideologií. Na jedné straně stáli „reformátoři“ s Alexandrem Dubčekem jako vůdčí postavou, na druhé straně „dogmatici“ a „konzervativci“. Toto rozdělení na levo-pravé schéma je nasnadě, neboť protagonisté pražského jara se skutečně zasazovali za změnu, zatímco jejich oponenti obhajovali stávající pořádek. Ačkoli označení „levice“ a „pravice“ podle ideologických linií není chybné, přesto nepostačuje ze dvou hledisek.

 

Za prvé se velmi často přehlíží, že v rozporu mezi „reformátory“ a „konzervativci“ jde o pozice, které vykonstruovali sami aktéři. V boji obou křídel v KSČ vůbec nebylo samozřejmé, že by se skupina, která chtěla zavést do vlastního systému prvky západního společenského zřízení, mohla označovat jako „progresivní“. V historii komunismu došlo k mnoha srovnatelným snahám, jež byly okamžitě pranýřovány jako „pravicová úchylka“ nebo „revizionismus“. Uskupení kolem Alexandra Dubčeka se oproti tomu podařilo prezentovat se jako „obnovitelé“ a „reformátoři“ ve smyslu původních socialistických idejí, tedy jako pokračovatelé levé tradice. Touto sémantickou strategií dosáhli stavu, že na jejich vnitrostranické protivníky bylo pohlíženo jako na „dogmatiky“ a „konzervativce“, tedy jako na pravici. V tom spočíval velký úspěch Dubčekova tábora. Ne náhodou prosadilo sovětské vedení ihned poté, co bylo rozhodnuto o silovém řešení pražského jara, ve Varšavském paktu nové označení: „reformátoři“ od té chvíle nesli označení „kontrarevolucionáři“. Teprve poté byly vyslány tanky. Ideologie tedy měla mnohem významnější cíle než jen zastření politických zájmů. Proto se tato kniha zabývá tím, jak byly utvářeny „levé“, resp. „konzervativní“ pozice, a klade si následující otázky: Jak vytvářelo uskupení, které chtělo změnit status quo, svůj obraz coby „progresivní“ síly ve smyslu „socialismu s lidskou tváří“? Jak na to reagoval tábor protivníků, „obránců státu quo“, a jak se sovětská politika nakonec propracovala k obvinění z „kontrarevoluce“?

 

Za druhé je třeba zmínit, že literatura o pražském jaru často zůstává na půl cesty, protože se vyčerpává jen historií konfliktu „reformátorů“ a „konzervativců“. Levo-pravé schéma bylo v pražském jaru velmi účinné, ale zápas byl veden nejen v ideologickém předznamenání studené války. V pražském jaru šlo také o kulturní základy národa. Velkou roli zde hrálo napravování justičních zločinů spáchaných v 50. letech. V průběhu 60. let bojovaly oběti politické justice o svoji rehabilitaci a byly ve svých snahách podporovány těmi komunisty, kteří spatřovali ve vyšetření zločinů očištění strany a návrat k „původním“ tradicím marxismu. Tento střet se týkal směsice starých, etnicky zakódovaných konfliktů, k nimž patřil i antisemitismus 50. let, a pohyboval se v tradici národnostních konfliktů meziválečné doby. Procesy byli mimořádnou měrou postiženi i slovenští komunisté. Vyrovnání se s minulostí tedy vyžadovalo víc než jen rehabilitaci neprávem obviněných ideologických „úchylkářů“. Šlo také o to rozpoznat a eliminovat antisemitismus, který dodával justičním zločinům 50. let rasistické zdůvodnění. Pražské jaro vedlo proti tomuto resentimentu boj, jenž byl nezbytný při vytváření podmínek pro dalekosáhlé reformy politiky, hospodářství a společnosti. Tato souvislost stála dosud do značné míry stranou zkoumání, proto jí chce tato kniha věnovat zvláštní pozornost.

 

Podstatná je především otázka, jak docházelo k utváření změny. Současníci s pražským jarem často spojovali vzletné naděje, které si projektovali na protagonisty reformního procesu, jakým byl Alexander Dubček. Po sovětské invazi interpretovalo mnoho zúčastněných události jako podobenství, v němž byly role hrdinství a zrady jednoznačně rozděleny, nebo jako tragédii, v níž důvody ztroskotání byly hledány i v jednání reformních politiků. Jiným zklamaným pozorovatelům se pražské jaro zdálo být fraškou, v níž aktéři, ovlivnění stereotypními představami o roli intelektuálů, přecenili sílu slova a nebyli schopni odpovědné politiky. Padesát let po pražském jaru jsou bitvy o jeho výklad do značné míry dobojovány. Z dnešního pohledu se pražské jaro rozhodně nejeví jako fraška, nýbrž především jako vynikající příklad schopnosti společnosti obnovit se. Tato kniha dokazuje, že československá politika v roce 1968 díky zpracování stalinistické minulosti získala zpět důvěryhodnost v očích veřejnosti, což jí umožnilo nastolit reformní kurz strany. Během jarních a letních měsíců historického roku zůstával tento nový morální základ společnosti, k němuž patří například odsouzení antisemitismu, spojen s pokusem o formování nové budoucnosti. To se zprvu dařilo. Přesto se v létě 1968 prostor pro tvorbu reformní politiky stále zužoval, což se dá zdůvodnit nejen sovětskými hrozbami, ale i vnitřními rozpory pražského jara.

 

 

Pražské jaro globální a národní

Z globálního pohledu se rok 1968 odehrával na mnoha dějištích, od Berkeley přes Paříž a Berlín po Tokio. Každý dějinný okamžik tohoto roku může být v čase a prostoru „čten“, tedy chápán buď z hlediska jeho specifických historických předpokladů, nebo jako výsledek mezinárodního ideového transferu. Také vývoj v Československu se nepochybně odehrával v globálním kontextu, přijímal vnější impulzy a sám podnětně působil na hnutí v celém světě.

 

Mnoho idejí roku 1968 bylo všudypřítomných, takže se dá jen stěží určit, z čeho vznikly a kdo je interpretoval. Fenomény globální kultury mládeže, jako byla beatová hudba, ležérní oblečení a dlouhé vlasy, bylo možné najít i v Československu. Mladí v Praze či Bratislavě sdíleli se svými vrstevníky v jiných metropolích víru v možnost formování budoucnosti. Přesvědčení, že se zítřek může lišit ode dneška, že budoucnost v sobě skrývá rezervoár možností a že neočekávané zlomy a skoky v čase jsou možné, patřilo k nejúčinnějším hlavním představám tohoto historického roku. Všude scénu ovládali intelektuálové. V globálním roce 1968 se jako v málokterém jiném období moderních dějin prosadily do popředí sociální vědy, které hnutí analyzovaly a samy poháněly kupředu.

 

Přeshraniční transfery a vzájemnosti byly specificky vykládány a přijímány. Přitom docházelo k významovým posunům – neformální oblečení symbolizovalo v západních metropolích odklon od konzumní kultury, naopak v Československu vyjadřovalo účast na konzumu a přání příslušet ke globální kultuře mládeže. Kromě toho bylo lpění na osobitém vzhledu v Československu až do nástupu pražského jara spojeno se značným osobním rizikem a mnohem více než na Západě tak vyjadřovalo politický postoj.

 

Obvyklá označení celosvětového fenoménu „1968“ jako „studentské hnutí“, „vzpoura mládeže“ a „generační revolta“ neodpovídají událostem v Československu. Studenti zde sice tvořili důležitou sociální skupinu, ale neurčovali politickou atmosféru jako v Německu nebo ve Francii. Pražské jaro také nepředstavovalo žádnou revoltu, protože oproti USA či západní Evropě byl vývoj v Československu iniciován stranickými a státními špičkami. Tato reforma, původně vedená shora, uvedla do chodu dynamiku, která společnost mobilizovala a přeměnila mnohem silněji, než to politika předvídala. Téměř vůbec nepředstavovala generační konflikt. Naopak, zúčastnily se jí různé věkové skupiny – od studentů po oběti justice stalinské doby, které už většinou překročily padesátku. Ti všichni pracovali na společném projektu.

 

V protikladu k mnohým hnutím na Západě nebylo pražské jaro dogmatické. Změny v Československu otevřely celou množinu nových ideových perspektiv. Jednou z nich byla úvaha o slučitelnosti demokracie a socialismu. Ani družstevní socialismus, který si na svou standartu napsala Titova Jugoslávie, už nepodléhal zákazu a bylo možné o něm uvažovat. Programově byl přijímán i návrat ke starým, zdánlivě překonaným hodnotám, jimiž byly například tradice buržoazní první Československé republiky meziválečného období. Její dějiny se těšily velkému zájmu zvláště mezi studenty.

 

S hnutími roku 1968 v západní Evropě a USA sdílelo pražské jaro jednu formální shodu. Změna přišla jako nečekaná událost a měla dlouhodobé důsledky. Tak jako ve Francii uveřejnil Le Monde jen několik dnů před květnem 1968 titulek „Francie se nudí“, tak i mocenská změna v lednu 1968 v Československu zastihla pozorovatele zcela nepřipravené. Trvalo to dva měsíce, než československá veřejnost pochopila, že se na Hradčanech odehrálo něco víc než jen výměna stráží v čele strany. Od března 1968 však nastoupila strhující dynamika, kterou byli překvapeni a také překonáni sami architekti pražského jara. Nikdo se již nenudil.

 

Vliv roku 1968 se z dlouhodobého hlediska dá měřit jen strukturálně historicky. Tento globální rok není ani po padesáti letech plně historizován. V Německu tomu brání stále nové vlastní interpretace tehdejších protagonistů. Víceméně však panuje shoda v pohlížení na dědictví roku 1968 spolu s Jürgenem Habermasem jako na „fundamentální liberalizaci“. Tehdejší němečtí rebelové sice v žádném případě nebyli liberálové, a dokonce ne vždy ani čistí demokraté, avšak pohnutky dějinných aktérů a dlouhodobé dopady jejich činů se dostávají do paradoxní, ne-li ironické souvztažnosti, jak se to často stává.

 

Ve srovnání s tím se vliv a chápání pražského jara dá obtížněji převést na společného jmenovatele. Bezprostředním důsledkem sovětské okupace bylo trauma autoritářské vlády, která se snažila vymazat z povědomí lidí nejen rok 1968, ale i relativně liberální období po roce 1963. Dokonce se znovu dostal ke slovu i antisemitismus. V období „normalizace“ 70. let, které bylo charakterizováno politickým pronásledováním a přísliby vyšší spotřeby, došlo ke ztrátě víry v zavedení demokracie a společenských reforem shora, nikoli však základní myšlenky na změnu poměrů. Ze strukturálně historického hlediska můžeme rok 1989 považovat za důsledek roku 1968, ačkoli intence tehdejších aktérů a dlouhodobé důsledky stojí v podobně paradoxním vztahu jako v německém případě.

 

 

Pražské jaro ve vzpomínkové kultuře

 Český historik Jan Mervart, narozený dlouho po roce 1968, publikoval v roce 2014 antologii nazvanou Inspirace pražské jaro 1968. „Věříme,“ napsal v předmluvě, „že porážka tohoto velkolepého snu neznamená, že myšlenky, které stály u jeho kolébky, jsou chybné. Dějiny mají dost času.“ Reformní proces nebyl „poražen na poli myšlenek a názorů (…) nýbrž vojenskou mocí“. Coby velká nedokončená historie, „přerušená revoluce“ (tak nazval svou obsažnou práci anglický historik Harold Gordon Skilling), je pražské jaro materiálem k vytváření mýtů a interpretačním soubojům.

 

Pře o interpretaci pražského jara začala ještě v roce 1968 ve vánočním vydání literárního časopisu Listy. Článek Milana Kundery Český úděl spustil vášnivou debatu. Spisovatel napsal, že po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna dospěl na základě mnoha rozhovorů k závěru, „že není na světě hned tak národ, který v podobné zkoušce obstál jako my a prokázal takovou pevnost, rozum, jednotu“. Pražské jaro hodnotil jako pokus vytvořit „konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu“.

 

Kunderův esej povzbudil Čechy a vyprovokoval Slováky – počínaje titulkem, který z československé zkušenosti zjednodušeně udělal jen českou. Ve skutečnosti však mělo „pražské“ jaro důležité prvopočátky na Slovensku. Převratná mise, kterou Kundera vyvozoval z neúspěšného reformního pokusu, zjevně odkazovala k českému, nikoli slovenskému mýtu, a sice k reformaci Jana Husa. Kundera zařadil pražské jaro do progresivní misionářské tradice vycházející od Husa, která ve slovenských dějinách neměla obdobu.

 

Václav Havel reagoval na Kunderův esej sžíravou polemikou. Ironizoval Kunderův historizující patos a zařadil text do řady národně filozofických a národního ducha pozvedajících pokusů 19. století. Podle jeho mínění máme v případě Českého údělu co do činění „s jakousi novou a velmi líbivou variantou jakési staré a velmi krátkozraké kamufláže“. Mnohem střízlivěji na rozdíl od Kundery hodnotil obsah pražského jara: „Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem!“

 

Oba spisovatelé, Kundera a Havel, podporovali reformní kurz Alexandra Dubčeka. Ve sporu o smysl pražského jara se nyní jasně vyjevily jejich rozdílné pozice. Kunderův život byl úzce, byť konfliktně spojen s historií strany. Oproti tomu Havel pocházel z velkoburžoazní rodiny a nikdy nebyl členem KSČ. Po komunistickém uchopení moci v roce 1948 byly pro něho všechny cesty ke vzdělání a kariéře uzavřeny. Zatímco Kundera prožíval pražské jaro jako osobní drama, sledoval Havel dění z perspektivy člověka stojícího stranou.

 

Nejprve nemohli ani Kundera, ani Havel svůj výklad pražského jara prosadit. Poté co KSČ počínaje rokem 1969 represivními prostředky a přísliby konzumního dostatku znovu prosadila svůj nárok na vedoucí úlohu, uveřejnil její ústřední výbor brožuru Poučení z krizového vývoje a na mnoho let tím etabloval platnou doktrínu, že se v pražském jaru jednalo o neúspěšnou kontrarevoluci. Teprve v prosinci 1989 se KSČ od tohoto dokumentu distancovala a omluvila se reformním politikům, které v 70. letech vyloučila ze strany. V tu dobu však již byla tak historicky a politicky zdiskreditována, že tento pokus o nápravu nemohl být ani ve straně, ani ve společnosti popudem k nové diskusi o pražském jaru. „Sametová revoluce“ z roku 1989 neodvozovala svoji legitimitu od snah pražského jara najít syntézu demokracie a socialismu. Naopak, Československo se brzy ubíralo spolu s ostatními středo- a východoevropskými státy cestou rychlé politické a hospodářské transformace s radikálně liberálními rysy politiky 90. let. Příznačné bylo, že téměř žádný z reprezentantů pražského jara nesehrál při obnovování československé demokracie vedoucí roli. Alexander Dubček byl sice oslavován, když během sametové revoluce vystoupil 22. listopadu 1989 v Bratislavě a o dva dny později společně s Václavem Havlem na pražském Václavském náměstí (v tu chvíli byl vnímán jako slibný kandidát na post prezidenta republiky), nakonec se však musel spokojit jen s reprezentativním úřadem předsedy československého Federálního shromáždění. Až do své smrti v roce 1992 již nehrál důležitější politickou úlohu. Ani na jiné úrovni téměř neexistovala personální kontinuita mezi pražským jarem a obdobím sametové revoluce. Havel sice ztělesňoval demokratické myšlenky roku 1968, ale nebyl spojen s reformně komunistickou tradicí pražského jara.

 

Symbolicky a personálně se tady nová republika vzdala reformní tradice 60. let. Volbou Václava Havla prezidentem republiky bylo také dáno za pravdu jeho výkladu dějin. Po sametové revoluci platil rok 1968 za vnitřní komunistickou záležitost, za pouhou epizodu československé historie, nanejvýš za nedokonalého a neúspěšného předchůdce liberálního řádu, který se etabloval po roce 1989. V tomto ohledu navázal liberálně konzervativní Václav Klaus na humanistu Václava Havla, ačkoli jinak oba platili za antipody české politiky. Václav Klaus, před rokem 1989 zcela režimně konformní pracovník Prognostického ústavu Československé akademie věd, založil po roce 1992 svoji vládní moc na základním antikomunistickém konsenzu, jenž vylučoval sympatie k reformně komunistickému pražskému jaru. Podobné tomu bylo na Slovensku. Vývoj 90. let tam určoval Vladimír Mečiar, do roku 1970 člen strany, pak vyloučený a od roku 1990 autoritářsky a nacionalisticky jednající předseda vlády v Bratislavě (nejdříve Slovenské republiky v rámci České a Slovenské federativní republiky a od 1. ledna 1993 nezávislého Slovenska). Politická atmosféra na Slovensku byla ještě méně než v Česku nakloněna pozitivnímu hodnocení pražského jara.

 

Politický vývoj ovlivnil i českou a slovenskou historickou vědu. V České republice byly uskutečněny mnohé průzkumy, stejně jako na Slovensku, kde se historici snažili o zpracování pražského jara. Rozhodný antikomunismus vládní politiky však zanechal ve vědě obou států své stopy. V České republice se to dá vyčíst z parlamentních diskusí o založení Ústavu pro studium totalitních režimů. Politika rozhodla nejen o jménu ústavu, ale také určila, jakým obdobím se má studium „totalitárních režimů“ zabývat: dobou německé okupace a socialistické vlády. Co se týče poválečné periody, mělo jít o celé údobí, kdy byla u moci KSČ, tedy o léta 1948–1989. Tím bylo i pražské jaro, podle Kundery a mnoha jiných intelektuálů hvězdná hodina dějin a kultury Československa, přiřazeno k problematickému pojmu totalitarismus.

 

I slovenská vláda vytvořila obdobný institut soudobých dějin, Ústav pamäti národa, který svoji práci zaměřuje na válečná léta 1939–1945 a analyzuje dobu nesvobody v letech 1939–1989. Tím slovenská politika rozhodla o určení těžiště zkoumání na dobu vlastní národní státnosti, která existovala v závislosti na nacionálně socialistickém Německu. Pražské jaro je v tomto ústavu, stejně jako obecně v slovenských diskusích, druhořadým tématem. Politická zadání však nezabránila, aby v Česku a na Slovensku nebyly provedeny zajímavé výzkumy, které se týkaly pražského jara. Této době se zvlášť intenzivně věnuje Ústav pro soudobé dějiny. Také slovenští historikové a historičky uveřejnili řadu publikací věnujících se především kulturním zdrojům pražského jara na Slovensku.

 

Bez ohledu na obsáhlé empirické výzkumy vývoje v roce 1968, které jsou v obou nástupnických státech Československa vedeny, je pražské jaro již jen stěží považováno za inspirativní událost. Angažovaný poukaz Jana Mervarta na tento „velkolepý sen“ působí jako osamělá pochodeň. Po desetiletích nadvlády neoliberálních diskurzů, které v bývalých socialistických zemích východní Evropy kázaly bezpodmínečné přizpůsobení se globální hospodářské soutěži, ztratili mnozí Češi a Slováci – stejně jako většina jiných Evropanů – schopnost navrhnout velké reformní ideje. Pražské jaro připomíná nejen Čechům a Slovákům možnost utváření světa a hodnotu svobody.

 

 

přeložila Zuzana Soukupová

nakladatelství Argo, 2018

ISBN: 978-80-257-2514-6

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB