Jean Mercier: Pan farář má krizi



Mercier výřez přebalOtec Benjamin, farář z francouzského maloměsta, přichází postupně o všechny iluze spojené se svým kněžstvím. Původně chtěl studovat Bibli, získávat lidi pro Ježíše Krista a předávat jim radostnou zvěst. A čemu po letech dennodenně čelí? Dvěma rozhádaným ženám, jež se starají o květinovou výzdobu kostela. Petici věřících, protože si některé z nich dovolil požádat, aby přišli ke zpovědi. Vyčerpávajícímu schůzování a papírování i stěží skrývanému pohrdání… Jak z tohoto vězení ven? Prostě se jednoho dne vytratí z dosahu všech. Co přesně podnikne? A co to udělá s jeho okolím?

 

 

Svěží, čtivý a místy velmi napínavý příběh se stal ve Francii bestsellerem. Tisíce čtenářů zaujal autorův inteligentní humor, jeho laskavá i krutá ironie a šokující otevřenost, s níž odkrývá existenciální Mercier přebalproblémy kněží v dnešním světě. Knížka otřese naším pohledem na církev a na to, co je v ní podstatné…

 

Jean Mercier (*1964) je noviář a spisovatel, který pracuje od roku 1999 ve francouzském katolickém týdeníku La Vie. V roce 2014 vydal knihu věnovanou kněžskému celibátu: Kněžský celibát – církevní nauka, kterou je třeba změnit? a v roce 2016 svůj první román Pan farář má krizi.

 

 

Ukázka z knihy:

 

KAPITOLA 7

 

Podpásovka

„Víš, cítil jsem se hrozně pošpiněný. Ta zpovědnice je jako kus mého vlastního těla. Nikdy by mě nenapadlo, že zajdou tak daleko...“ Benjamin se sklenkou červeného vína v ruce právě dovyprávěl o svém strašlivém objevu spolubratru Julienu Pottierovi, jednomu z mála kněží v diecézi, kterého považuje za přítele. Hned jak vyčistil zpovědnici, zavolal mu, aby mu o incidentu řekl, a zeptal se ho, jestli se u něj může stavit a trochu se uklidnit. Julien měl naštěstí čas.

 

Tento kněz, o nějakých patnáct let mladší než Benjamin, představuje mladou generaci katolíků, kteří jsou uvolnění a jistí ve víře, zářící a šťastní, že svědčí o Kristu. Jeho charismatická osobnost přivedla monsignora Vignona k tomu, že jej jmenoval svým zástupcem pro evangelizaci. Během své formace se stejně jako Benjamin specializoval na biblistiku, takže si už stihli vzájemně napůjčovat mnoho knih ze svých knihoven. Julien začal psát práci o proroku Jeremiášovi. Benjamin obdivuje energii a moudrost, jež k němu přitahuje mnoho mladých, kteří hledají náročné duchovní vedení. Julien nemá žádnou konkrétní farnost, ale Benjamin mu jeho pozici, která nepodléhá teritoriální hierarchii,skoro závidí. Nemusí urovnávat spory mezi lidmi, nepodléhá rutině, je v kontaktu s hnutími a dynamickými proudy v církvi. Také tajně trochu žárlí na to, jak snadno, ještě snadněji než on, Julien slouží liturgii a jak se chová k tradici. Někdy dokonce nosí sutanu. To Benjamin měl po svém svěcení před pětadvaceti lety problém nosit kolárek. V té době způsobovaly vnější znaky kněžství některým křesťanům infarkt. Často si říká, že jeho mladí kolegové si neuvědomují, jak snadné je pro ně přijmout svou identitu na rozdíl od poloviny devadesátých let, kdy on vyšel ze semináře. A o kolik lehčí je pro dnešního mladého kněze být osobností. Být sám sebou – takový luxus!

 

Julien přinesl ze sklepa dobrou lahvinku a připravil něco na zub. Benjamin vyprávěl o napětí posledních týdnů, o svém pocitu boje s větrnými mlýny... Vykládá o sporu s Évelyne a o tom, jak ho monsignor Vignon umravnil, o Brigittiných kapesnících a Guillemettiných ischiasech, o petici od Monique a o Enguerrandovi, o kopancích od Ildefonsa... To obyčejné jídlo přichází jako na zavolanou. Jaká útěcha! Benjamin přemýšlí, jestli nakonec Julien není jediný, kdo mu opravdu rozumí. Po zákusku mu Julien nesmělým hlasem oznámí: „Benjamine, chtěl jsem ti taky říct, že mě biskup jmenoval od září v semináři profesorem Písma svatého.“

 

Tahle zpráva je pro Benjamina jako nůž mezi lopatky. Cože? Uteklo mu místo, o němž už tolik let sní? Když si ho biskup před týdnem zavolal, dal si asi dobrý pozor, aby mu to neřekl... Taková zbabělost! A taková nespravedlnost! Julien ještě ani nedodělal doktorát, na rozdíl od něj.

 

Sinalý Benjamin rázem vstane. Popadne bundu a beze slova spěšně opouští faru svého přítele. Ohromený Julien ani nemá čas něco říci... Auto venku prudce nastartuje a zmizí do noci.

KAPITOLA 8

 

Tanec duchů

„Panebože, to je strašné!“ vykřikne paní Basilová a s hrůzou si zakryje ústa. „To není možné!“ Jako omráčená znovu a znovu čte lístek, který vytáhla z obálky. Stará hospodyně ale umí číst velmi dobře... a poznala písmo svého drahého faráře:

 

Už nemůžu dál.

 

Raději mizím.

 

Otec Benjamin

 

Propadne panice. Běží do knězova pokoje a zdá se jí prázdnější než obvykle. Protože mu uklízí, hned si všimne, že batoh není na věšáku a breviář na stole. V koupelně chybí jeden, dva ručníky a také toaletní potřeby. Ze skříně zmizely košile, ze zásuvek spodky a ponožky. Není pochyb, otec Benjamin zmizel se svými osobními věcmi. Na pracovním stole trůní na dobře viditelném místě mobil a svazek klíčů. Paní Basilová vyhlédne oknem: auto je pečlivě zaparkované před farou. „Aha! Musel odejít pěšky...“

 

Je osm hodin ráno. Stará dáma instinktivně zvedne telefon a zavolá na policii.

 

„Haló? Poslouchám!“ Strážmistr ve službě Isidore Dubief zvedne mechanicky sluchátko. Jeho tvář, lesknoucí se potem a ozdobená trudovitostí, se stáhne v navyklém úšklebku. Jako při zácpě, která je u něj na denním pořádku. „Cože? Farář zmizel? Nechal dopis? Dobrá, na nic nesahejte, hned jsem tam.“

 

Když Dubief pokládá telefon, opakuje si pod fousy vyděšeně: „Tak farář zmizel!“ To nám ten den začíná dobře... Zrovna upíjel svou ranní kávu s Jennifer Duplouxovou, reportérkou lokálního plátku Écho germanois. Daleko raději by dál klábosil s tímto úchvatným stvořením, než aby se vypravil na lov velebníčka. Káva v pátek ráno mu chutná nejvíc z celého týdne. Jennifer se totiž ten den pravidelně stavuje „obhlédnout situaci“, to jest najít náplň rubriky Různé, kterou jí svěřil šéfredaktor Sébastien Dufay. Nadšeně vyskočí: „Cože? Farář zmizel? To je pecka! Honem mi o tom něco povězte!“

 

Strážník je nucen prozradit víc:„Jeho hospodyně říkala, že nejspíš odešel dnes v noci. Zanechal vzkaz, kde napsal, že už má všeho po krk a že mizí. Navíc odešel pěšky! Nevzal si auto ani mobil. Nedá se tedy zaměřit. Určitě si nepřeje, abychom ho vystopovali, syčák. V každém případě to vypadá na pořádné problémy. Když to má co dělat s náboženstvím, vždycky jsou z toho problémy, to vám povídám. Dopijeme kafe.“

 

Strážmistr však nemá ani chvilku přivonět si ke své kávě a Jennifer už visí na telefonu:„Sébastiene! Doufám, že ještě nešly noviny do tiskárny! Mám sólokapra století! Představ si: Utekl farář! Zavolám ti, hned jak budu moci...“

 

O pětadvacet minut později rozrazil strážmistr dveře fary, v patách za ním Jennifer. Fara hučí jako úl, protože zpráva o farářově zmizení se rozšířila po městě jako střevní chřipka ve školce. Policista s jemností sobě vlastní huláká: „Tak pan farář nám zdrhnul? Doufám, že je aspoň na pláži a není sám!“ Ale jeho oduševnělé vtipy mají pramalý efekt. Asi jako kdyby karmelitka foukalaběhem postní doby do alkoholtestru.

 

Isidore Dubief se mohl ptát, jak chtěl: nikdo nic o důvodech či okolnostech podivného zmizení neví. Každý si láme hlavu a hledá nějaké indicie. Někteří projevují poměrně bujnou fantazii. Paní Vasseurová, zdravotnice, hovoří formálně: když se dnes brzy ráno vracela ze služby, viděla ve zpětném zrcátku faráře, jak míří s batohem na východ. Panu Boutrouxi, majiteli kavárny, pro změnu volala jeho sestřenice a ta tvrdí, že viděla nešťastného faráře na nádraží. V tu samou chvíli, ale padesát kilometrů odsud západním směrem.

 

Každý zvládá svou úzkost, jak umí. Guillemette s Thibaultem klečí v kostele i s dětmi a modlí se růženec u oltáře Panny Marie. Brigitte se usadila u farního počítače a hledá nějakou fotku faráře, aby mohla vytisknout letáky. Je třeba ho najít. Alépe živého než mrtvého. Strach z toho, že spáchal sebevraždu, jí svírá hrdlo.

 

Na faru vpadne Stanislav, nejstarší z ministrantů, celý zadýchaný: „Jdu právě ze sakristie. Otec Benjamin musel odejít pořádně naložený. Odnesl si albu a jeden ornát, ten zelený, protože ho nemůžu najít. Taky vybral celé zásoby hostií a všechny lahve mešního vína. Chybí také kalich, patena a oltářní ubrus. A zmizely úplně všechny svíčky!“

 

„Je to čím dál tajemnější, ale hned je mi líp,“ prohlásí Brigitte s úlevou. „Jestli si s sebou tohle všechno vzal, asi se nešel pověsit ani skočit pod vlak.“

 

Hned po obědě zveřejnila Jennifer článek na webu Écho germanois. Stvořila úplný román: farář Bucquoy měl jednat za pomoci komplice, který pro něj v noci přijel autem, aby ho nikdo nevystopoval. Možná, že v tomje nějaká přítelkyně, s níž možná udržujeintimní vztah...

 

Šéfredaktor Sébastien Dufay obdařil první stránku novin pikantním titulkem: „Farář nám pláchnul“. Podtitulek shrnul celou aféru slovy: „Unaven farářováním vydal se za novým dobrodružstvím. Exkluzivní odhalení!“ Taková slova dokážou čtenáře polechtat. Není pochyb, že prodeje deníku, v poslední době poněkud slábnoucí, raketově stoupají. Mne si ruce a myslí si tiše: Jen aby se záhy nenašel! Jestli to mám pocítit na tržbách, potřebuji, aby to zmizení trvalo aspoň pár týdnů...

 

Na sklonku odpoledne už zpráva obletěla více než tisíc francouzských webových stránek. Média bombardují telefonicky biskupství. Marně. Monsignor Vignon odjel se sdružením křesťanských seniorů na pouť do Lurd... Je nedostupný, má vypnutý mobil... Na biskupství se sekretářka, sestra Marie Josefa div neudusí, když musí odpovídat novinářům na druhém konci drátu. „Už dost! Říkám vám, že monsignor tu není!“

 

„Kde jenom je?“ přemítá v úzkostech paní Basilová před usnutím, když háže zuby do skleničky, v níž šumí tabletka protefixu. „Je to dobrý kněz. Myslím, že mu nepřeskočilo. Ani neběhá za holkama. Určitě se nakonec vrátí. Podle mě jen na chvíli utekl... Svatá Maria, přiveď nám ho zpátky!“

 

 

přeložila Veronika Matiášková

vydalo Karmelitánské nakladatelství, 2018

ISBN: 978-80-7566-070-1

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB