W. G. Sebald: Byt ve venkovském domě



 

Sebald výřez přebalKdyž se psaní stane osudem, jde osobní život stranou. Spisovatelé Gottfried Keller, Johann Peter Hebel, Eduard Mörike, Jean-Jacques Rousseau, Robert Walser a malíř Jan Peter Tripp byli outsideři a osamělci stojící stranou dění, možná i ztroskotanci. Žijící klasik W. G. Sebald sleduje stopy, jež zanechali v životě a literatuře.

 

 

Píše o nich tak naléhavě, jako by stáli před námi živí a byli našimi současníky. Sebald splétá jejich životy a tvorbu se svým vlastním životem a literární kariérou. Přináší obraz výjimečně talentovaných autorů, jejichž sílou i slabostí bylo extrémně citlivé vnímání světa. V neposlední řadě je Byt ve venkovském domě netradičním autoportrétem téměř kultovního spisovatele. Knihu doprovází reprodukce více než čtyřiceti obrazů, které k textu sám Sebald vybral.

 

W. G. Sebald (1944–2001), rodák z německého Allgäu, žil od roku 1970 ve Velké Británii, kde mimo jiné působil jako profesor evropské literatury na University of East Anglia a ředitel Britského centraSebald přebal literárního překladu. Je autorem čtyř prozaických titulů, dvou svazků poezie a řady literárních esejů a studií. V českém překladu vyšly dosud jeho prózy Vystěhovalci (1992, č. 2006), Austerlitz (2001, č. 2009), Saturnovy prstence (1995, č. 2012) a Pocity. Závratě (1990, č. 2015).

 

 

Ukázka z knihy:

 

PŘEDMLUVA

 

Se spisovateli, o nichž pojednávají následující eseje, se znám už přes třicet let. Přesně si ještě vzpomínám, jak jsem na jaře roku 1966 odjížděl ze Švýcar do Manchesteru a vložil si do kufru Zeleného Jindřicha, Pokladničku porýnského domácího přítele a rozpadající se exemplář Jakoba von Guntena. Na mé úctě k těmto knihám se od té doby nic nezměnilo ani po přečtení dalších tisíců stránek, a kdybych se měl dnes znovu přestěhovat na nějaký jiný ostrov, určitě bych si je zase vzal s sebou.

 

Tahle neměnná záliba v Hebelovi, Kellerovi a Walserovi mě přivedla na myšlenku vzkázat jim, dokud ještě není pozdě: Bylo mi ctí. Z jiných podnětů jsem k nim připojil ještě dva texty o Rousseauovi a Mörikem, neboť se ukázalo, že je tu docela zřejmá souvislost. Oblouk se nyní klene přes dvě stě let a lze z něj vyčíst, že na oné zvláštní poruše chování, která musí každý pocit proměnit v litery a s udivující přesností se míjí se životem, se za tu dlouhou dobu nic nezměnilo. Při mých úvahách mě ze všeho nejvíc překvapilo, jakou úděsnou vytrvalostí byli zmínění autoři obdařeni. Zdá se, že proti pisatelské neřesti není léku, jí postižení v práci pokračují, i když je už z psaní dávno přešla veškerá radost, a to i v kritickém věku, kdy člověku každý den hrozí, jak se tu a tam zmiňuje Keller, že se změní v prosťáčka, a nepřeje si nic jiného než přimět dál se roztáčející kolečka v jeho hlavě, aby se konečně zastavila.

 

Rousseau, jenž ve svém útočišti na ostrově sv. Petra – to už mu bylo pětapadesát – toužil přestat konečně se svým věčným hloubáním, přesto dál psal až do konce svých dní. Mörike svůj román neustále dál vylepšoval, i když už to ani nestálo za námahu. Keller odešel v šestapadesáti ze státní služby, aby se zcela oddal literární tvorbě, a Walser se nutkání psát vyhnul jen tím, že se takříkajíc sám zbavil svéprávnosti. Ve světle tohoto drastického opatření mnou zvlášť otřáslo, když jsem před několika měsíci uslyšel v jednom francouzském filmu výpověď bývalého ošetřovatele z ústavu v Herisau Josefa Wehrleho, který tvrdil, že přestože se Walser nadobro od literatury odvrátil, neustále nosil v kapsičce své vesty špalíček tužky a vlastnoručně nastříhané lístky, na něž si často cosi poznamenával. Ovšem jakmile měl pocit, pokračoval Josef Wehrle, že ho někdo pozoruje, rychle všechno schoval, jako by ho přistihli při něčem, co se nesluší nebo za co by se měl stydět.

 

Psaní je zjevně činnost, od níž se mnozí nedokážou jen tak snadno odtrhnout, i když už jim není příjemná nebo začíná přesahovat meze jejich možností. Z pohledu píšícího nelze téměř nic uvést na jeho obranu, tak malé zadostiučinění mu jeho práce přináší. Možná by bylo vskutku lepší, kdyby napsal jen kratší román, jak to měl původně v úmyslu třeba Keller, s tragickým přerušením mladé umělecké dráhy a cypřišově temným koncem, kdy je všechno pohřbeno, a pak navždy odložil pero. Čtenáři by tím přirozeně o hodně přišli, neboť nebozí spisovatelé zajatí ve světě slov jim někdy nabídnou výhledy tak mocné krásy a síly, jaké život dokáže jen zřídka. A proto tu předem jako čtenář vzdávám hold dřívějším kolegům formou několika delších marginálií, jež si jinak nekladou žádné zvláštní nároky. To, že se na konci knihy mluví o malíři, má svůj smysl nejen proto, že Jan Peter Tripp a já jsme chodili dlouhou dobu v Oberstdorfu do stejné školy a Keller a Walser pro nás byli stejně důležití, ale i proto, že jsem se na jeho obrazech naučil, jak důležité je nahlížet do velké hloubky, a poznal, že umění se neobejde bez řemesla a že při vyjmenovávání věcí je třeba počítat s mnohými obtížemi.

 

SMRT PŘICHÁZÍ, ČAS UPLÝVÁ

Poznámky ke Gottfriedu Kellerovi

 

 

V žádném literárním díle 19. století nevycházejí vývojové linie, které ještě i dnes určují náš život, tak zřetelně najevo jako v díle Gottfrieda Kellera. Když začal v předbřeznové době psát, vyháněla naděje na novou společenskou smlouvu krásné květy, vláda lidu stále čekala na své uskutečnění a všechno mohlo být jinak, než jak to nakonec dopadlo. Jistěže republikanismu už tehdy tak trochu scházel heroický rys a mnohde se mezi svobodomyslnými duchy šířily spolky a kocourkovština, po nichž Nestroyův vtip neškodně sklouzával. Kolorovaná karikatura, na níž Johannes Ruff zachytil roku 1845 počestně nastoupivší oddíl dobrovolníků, je vším možným, jen ne dokumentem politického radikalismu. Jen dva z těchto spolehlivých mužů na portrétu mají zbraň, pravděpodobně aby si dodali odvahu, jeden drží v ruce láhev kořalky, vlajkonoš připomínající myš má v podpaží svazek seznamů a na vlajce je jako leitmotiv celého hnutí vyšit džbánek zpěněného piva. Mužík s bubnem uprostřed je samotný básník, vypadá jako podivně civilní tambor s cylindrem na hlavě. Vůbec je scéna až nápadně civilní a upjatá. Jen stěží si lze představit, že těchhle pět hrdinů právě vyráží na barikády. Na levém horním okraji je jistě ne jen tak pro nic za nic napsáno ,Vpravo v bok, pochodem vchod!‘. Komediálnost tohoto výstupu jako by už předznamenávala nezdar revoluce.

 

Když Keller seděl v Berlíně roku 1850 nad první verzí Zeleného Jindřicha, nebyly už v Prusku pokrok a svobodomyslnost dávno na programu dne. Střední třída své politické aspirace pohřbila, soustředila se výhradně na obchodní zájmy a v době volna se dokázala nadchnout nanejvýš bojem za svobodu jiných národů. Švýcarsko mohlo přece jen z téhle severoněmecké pozice vypadat, jak napsal Adolf Muschg, jako „opevněné útočiště evropského pokroku“ a jako „domov všude jinde zrazené a do exilu zahnané demokracie“.

 

„Tady,“ píše Muschg, „navázal na březen konstituční květen, zde se dokázal ekonomický a politický liberalismus přeměnit ve státotvornou sílu.“ Když se Keller v polovině padesátých let vrátil do Curychu a mohl si zblízka prohlédnout tamní příkladnou obec, nemohl si pomoci a přestože se bez výhrad se zásadami suverenity lidu identifikoval, musel občas zapochybovat o způsobu, jakým se věci i ve státě zaručujícím osobní a politické svobody ubírají. Z vynikajících spisovatelů německého 19. století je Keller vedle mladého Büchnera možná jediný, kdo o politických ideálech a politickém pragmatismu něco věděl a jemuž proto záhy došlo, že zištnost a obecná prospěšnost se stále víc rozcházejí a že nově se utvářející třída námezdních dělníků je z nedávno vydobytých občanských svobod a práv de facto vyloučena, že se ze jména republiky, jak stojí v Martinu Salanderovi, stane kámen předkládaný lidu jako chleba a že i střední vrstvy byly nuceny přistoupit na špatný obchod a politicky znaveny vyhandlovaly v téhle fázi neregulovaného kapitalismu stále přítomné obavy o zachování existence. Historii vývoje měšťanstva od pohádkových a bojovných počátků přes éru osvícení, filantropie a sebevědomého citoyena až k měšťanovi dbalému v první řadě o udržení vlastního majetku shrnul Keller takříkajíc synopticky ve známé pasáži, v níž krejčí Wenzel Strapinski prochází uličkami Goldachu a pln údivu pročítá jména domů. Názvy nejstarších z nich zní U Poutníkovy hole, U Rajského ptáka, U Vodní žínky, U Granátového jablka, U Jednorožce, U Železné přilby, U Zbroje, U Kuše, U Modrého štítu a U Švýcarského kordu. Potom přijdou krásnými zlatými písmeny vyvedené Svornost, Poctivost, Láska, Naděje, Právo či Blaho země a na nových vilách továrníků a bankéřů objeví fantastická označení z alba poezie jako Růžové údolí, Fialková hora či Zahrada mládí nebo i takové jako Jindřiščino údolí či Vilemínin hrad, z nichž může usuzovat na solidní manželské věno. Velmi nezvykle se cítí krejčí s rozpíchanými prsty v tomhle městečku, které vypravěč popsal jako jakousi mravoučnou Utopii, v níž lze proces materializace našich lepších idejí prostě vyčíst ze zdí a dveřních rámů imobilií.

 

Odvrácenou stranou blahobytu slibujícího štěstí a požitky, jak Wenzel Strapinski ví, když stojí v Křížové ulici a dívá se na zlaté špice věží lákavě se blýskající za vrcholky stromů, je svoboda, o niž snadno přijdeme, ale i práce, odříkání, chudoba a temnota. Taková a podobná strašidla obcházejí u Kellera všude. Po otcově smrti poznal zblízka nedostatek a retrospektivně mu bylo matčino hospodaření symbolem radikálně omezené existence. „V den mého odjezdu před více než třemi roky,“ píše zelený Jindřich, „matka okamžitě změnila svůj způsob hospodaření a proměnila ho v umění žít z ničeho. Objevila velmi svérázný pokrm, jakousi černou polévku, kterou vařila rok co rok každý den vždy v poledne na ohníčku, jenž taky hořel takříkajíc z ničeho a pod nímž muselo jedno dřívko vydržet věčně. V pracovní dny neprostírala, protože jedla sama, ne pro tu námahu, ale že si chtěla ušetřit praní, a misku pokládala na prostou slaměnou rohožku, která zůstávala stále čistá, a když nořila svou ohlazenou tříčtvrtinovou lžíci do polévky, dovolávala se svědomitě milého Boha, prosíc pro všechny o chléb vezdejší, především však pro svého syna.“ Umění vyjít s ničím, jež tu Keller popisuje, hraničí téměř se svatostí a legendou.

 

Přesto neodporuje, jak naznačuje jemný ironický tón, v té době všeovládajícím zásadám rozmnožování kapitálu, nýbrž je přímo jeho demonstrací, i když na nejskrovnější úrovni. Kellerova kritika hospodářství laissez-faire vycházela z poznání, že odříkáním uspořený majetek se následující generaci předává jako dluh, přesahuje však daleko osobní pocit křivdy a směřuje ke stále většímu nebezpečí všeobsáhlé korupce spojené s rychlým nárůstem obíhajících peněz. Městský člověk obhospodařující zemědělskou půdu opouští svůj dědičný majetek a strádá ve městě, kde zuří spekulace s půdou a na burze, jak se lze dočíst v Salanderovi, hypoteční a podvodné obchody, kde řádí mšice révové a cholera a kde se denně ze spousty chytrých stávají hlupáci a z hlupáků darebáci. Napůl alegorické postavy Weidelichů, Wohlwendů a Schadenmüllerů tu představují celou třídu, jež se potácí mezi kvapně nahrabaným bohatstvím a nenadálým úpadkem a jíž hrozí propad do dosud zcela neznámých forem kriminality. Martin Salander ke konci románu líčí, jak jednou u holiče jakýsi muž při zastřihování vousů prohlásil, že po chodníku před oknem přešli kolem už ne méně než čtyři jeho dobří známí, „z nichž každý má toho času jednoho příbuzného ve vězení. To je přece jen už trochu moc,“ dodal muž, „na jedno stříhání. A přitom neměl ani zdaleka možnost zahlédnout všechny kolemjdoucí, když mu holič každou chvíli obracel tvář za špičku nosu nebo za bradu do strany. Některé taky možná přehlédl nebo nepoznal, protože modrá drátěná mříž hned před oknem mu postavy zastiňovala.“ Tato epizoda nám tak trochu umožňuje si představit, jak podvodné poměry v tehdejším Curychu vládly. Občané pohybující se ve stínu, na něž v posledku naráží, a drátěná mříž jsou dostatečně zlověstným symptomem.

 

Ještě zásadnější jsou pravděpodobně účinky virulentně se proměňujícího kapitalismu na přirozené okolí. Hned na první straně románu o Salanderovi jsme upozorňováni na „ustavičné zastavování půdy“, na to, že bychom marně hledali „stopy dřívějších stinných a zelených cest a pěšin, jež dřív vedly vzhůru mezi loukami a zahradami“. O něco dál v textu zůstal z velkých stromů, jež stávaly na pozemku vedle Salanderova domu, jediný platan. „Kam přišly ty krásné stromy, které stávaly před naším domem a vedle? Nechal je snad vlastník, ten pošetilec, porazit a prodal je?“ ptá se Martin Salander ženy, když se po dlouhé nepřítomnosti vrací domů, a ta mu vysvětluje: „Vzali mu půdu, nebo spíš ho donutili, aby ji převedl na stavební parcely, protože jiní majitelé pozemků prosadili stavbu nepotřebné silnice. Teď ji tedy máme, stinná zeleň je ta tam a půda proměněna v písek a štěrk. Ale není nikoho, kdo by staveniště koupil.“ Nato Salander: „Darebáci, kteří sami sobě ničí prostředí!“ Člověk by si mohl bezmála myslet, že čte včerejší noviny. Není ani v nejmenším Kellerova zásluha, že tak záhy rozpoznal mnohdy nenapravitelné škody, jež chorobné bujení kapitálu neodvratně páchá na přírodě, ve společnosti a v citovém životě lidí.

 

(…)

 

přeložil Radovan Charvát

nakladatelství Paseka, 2018

ISBN: 978-80-7432-940-1

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 10 Srpen 2018 07:19 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB