Vladimír Kučera: Aby bylo jasno



Kučera výřez přebal copy„Vladimíra Kučeru jsem znal ještě dříve, než jsem ho poznal. Četl jsem v časech předlistopadových sloupky nějakého Ladislava Kučírka, tuším, že v Mladé frontě. Všem jsem v tehdejší bídě psaného slova říkal: Toho čtěte, ten je dobrej. Dobrej? Dobře psal, nelhal, a kdo chtěl, rozuměl i tomu, co tam černé na bílém napsáno nebylo. (…)

 

 

Pak jsem už četl Vladimíra Kučeru jako Vladimíra Kučeru. Ti dva Kučerové, před- a polistopadový, se mně spojili v jednoho chlapíka až později. (…)

 

Píše pořád jaksi požižkovsku. Kdo ví, starý Žižkov už je prý pryč, jakýsi nový vyrůstá a stojí to prý za to, ale zůstává tu cosi jako žižkovský pohled na Prahu, na svět. Žižkov, město nad městem i podKučera přebal copy městem Prahou. Píše třeba: Na nás si nepřijdete; my se nenecháme opít rohlíkem; my víme své; my se s ničím, zejména ne se slovy, nepáráme. Co na srdci, to na jazyku. Kučera si své odpovědi v těchto komentářích opravdu odpracoval. Celoživotním tázáním. Takže tedy: Toho čtěte, ten nelže a dobře píše. Jinak než ostatní. Jeho slova a jeho věty někdy až bolí. Jsou to totiž slova do mozku srdce a do srdce mozku – jestli to taky v sobě tak máte. Jako mladík Kučírek a muž české publicistiky Vladimír Kučera.“

 

(Z úvodu Petra Pitharta)

 

Vladimír Kučera (*1947), novinář a scénárista, po absolvování Fakulty žurnalistiky UK byl až do roku 1989 zaměstnán v Ústavu zdravotní výchovy Praha. Od ledna 1990 pracoval v několika denících, spoluzakládal deník Prostor. Od roku 1997 je na volné noze coby komentátor a autor scénářů k televizním dokumentům. V současnosti se jako spoluautor a moderátor věnuje zejména pořadu ČT24 Historie.cs. Za svou samostatnou i kolektivní tvorbu získal řadu ocenění – mj. Cenu Ferdinanda Peroutky (2016) či Cenu mezinárodního festivalu proti totalitě Mene Tekel (2017).

 

 

Ukázka z knihy:

DOPIS JANU PALACHOVI K VÝROČÍM JEHO ČINU, SMRTI A POHŘBU

 

Milý a vážený Jane!

 

Promiň, že tykám, ale jsme vlastně vrstevníci a tehdy jsme byli stejně mladí.

 

Tak jako pokaždé v těchto lednových dnech, zapálil jsem na Olšanech svíčku. Činím tak každý rok, od té chvíle, co jsi přinesl mojí vlasti oběť nejvyšší. Chodili jsme k Tvému hrobu s manželkou, naučili přinášet ohníček smutného vděku i dceru a později vnučku. I ony k místu Tvého spočinutí chodí dodnes.

 

Naše svíčky hořívaly i v letech, kdy trapný estébácký režim hrob zhanobil a instaloval na rov desku s fiktivní Marií Jedličkovou. Rozhodli jsme se – a nejen my, ale mnoho dalších –, že Tvoje vznešenost je kdesi nesrovnatelně výš než bolševicko-estébácká podlost. Slušní lidé prostě režimní kejkle ignorovali.

 

Už je to dvacet devět let od „Palachova týdne“, kdy esenbáci s manýry gestapa a milicionářští esamani několik dní mlátili nevinné lidi na Václavském náměstí jenom proto, že vyjádřili úctu Tobě, mládenci, který se tak dramaticky a tak statečně ozval proti ponížení národa a země. A proti apatii. Který jsi vyslal hořící poselství.

 

Pár měsíců poté prosovětští kolaboranti ztratili moc. A moskevská okupační bagančata od nás odtáhla navždy. Zdálo se.

 

Zařadil ses do galerie slavných statečných, kteří padli za vlast. Tvůj odkaz je dobrými lidmi respektován. Stal ses pro ně jedním z národotvorných mýtů. A – upřímně řečeno – z nás zbabělejších a přizpůsobivějších navždy alespoň trochu snímáš nepříjemný pocit svrbění svědomí. Jako sebeobětující se beránek v pro nás očistném ohni.

 

Svědomí mnohých „jiných“ je ale mnohem otrlejší, než by se zdálo. Komunisté, kteří podepsali při prověrkách na počátku sedmdesátých let minulého století „Poučení z krizového vývoje“ – prohlášení o své nestoudné vlastizradě, – tváří se jako by nic. Stejně tak strana, která zastoupila onu kolaborantskou partaj, jež schválila okupaci mé země.

 

Vlastizrada: trestný čin podle § 309 trestního zákoníku, který spáchá ten „občan ČR, který ve spojení s cizí mocí (každý stát mimo Českou republiku) nebo s cizím činitelem (osoba, která sice není oprávněna jednat jménem cizího státu, ale má na politické dění v něm významný vliv) spáchá trestný čin rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312) nebo sabotáže (§ 314)“. Což všechno se v srpnu 1968 dělo.

 

Za takový čin zákon stanovuje trest odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest, popřípadě vedle toho též propadnutí majetku.

 

Vlastizrádců našlo se u nás tehdy dost. Jakož i těch, kteří okupaci schvalovali jenom za to, aby jim ke kariéře zůstala legitimace, rudá krví jiných.

 

Dodnes se pro to nikdo z nich nekál. Nikdo neřekl: „Promiňte!“ Ostatně oni to s řádným pokáním neřekli ani sami okupanti či jejich kremelští nástupníci a mnozí naši politici se s nimi přesto bratříčkují.

 

Právě tak necítí vinu ani ti, kdo signovali závazek, že budou vědomě udávat své bližní. Nejsou to žádní Fausti, kteří se upsali ďáblu za moc nad světem. Jenom ubozí zbabělí šmoci. Ovšem v současnosti už se opět chovají jako by jim patřil veřejný prostor. Řada z nich se nestydí ani posuzovat chování ostatních lidí. Jako by jim práskačství dál dávalo právo manipulovat s našimi životy. Stejně jako jejich udávání činilo tenkrát.

 

Kdyby dokázali říci „Podělal jsem se…“, nejspíš by jim bylo odpuštěno. Kdo z nás nebyl v nějaké chvíli života srab?! Ale zpupnost si odpuštění nezaslouží.

 

A oni jsou zpupní. Opanovávají skrze podivné weby společenské vědomí, jako by nebyla minulost. Jako by nebyla paměť. Jako by nebyla vina a trest.

 

Když ses tenkrát, milý Jane, upálil, byl to bojovný a vzteklý (jak jsi sám prohlásil na lůžku popálenin) apel na občany, kteří se začali smiřovat s okupací a normalizací. Tedy s jakýmsi „zprotektorátněním“. Není pravda, že jsi nebyl bojovníkem. Pokusil ses iniciovat obsazení rozhlasu a odvysílat odtud výzvu ke generální stávce. Setkal ses s nezájmem,

 

Protože jsi měl pocit, že jsi sám, učinil jsi to, co učinil.

 

Jak se ukázalo, sám jsi nebyl. O sedm měsíců později, v srpnu 1969 zaplavily ulice Prahy a dalších měst desetitisíce, ba možná statisíce lidí, zejména mladých. Přišly říct, že s okupací a postupným kastrováním společnosti nesouhlasí. Myslím, žes na ně tam nahoře byl hrdý.

 

Když na nás zdejší vůdčí kolaboranti poslali tanky, obrněné transportéry a pod Cukrákem stály houfnice, namířené na hlavní město, začali občané, přepadení fízly, milicionáři a československou „lidovou“ armádou v její největší akci od roku 1945, stavět barikády a bránit se zběsilému násilí. Byli biti, zavíráni bez soudu, pět z nich hrdinští milicionáři zavraždili. Bohumil Siřínek. František Kohout. Stanislav Valehrach. Vladimír Kruba. Danuše Muzikářová. Tu zastřelili zezadu. Pachatelé nebyli nikdy vypátráni. Příslušníci zasahujících jednotek, možná i vrazi těch pěti, byli vyznamenáni a odměněni věcnými dary, včetně hodinek.

 

Mrtví ze srpna 1969, myslím, zasluhují stejně jako Ty, Jane Palachu, místo v pantheonu českých hrdinů. Položili život stejně jako kupříkladu Jan Opletal. Při protestu proti zhanobení své vlasti. Bohužel málo se o nich mluví a ví. Jako bychom chtěli ten ostudný srpen 1969 vymazat ze své historie.

 

Však kdyby byli více známi, jejich odkaz by nejspíš poznamenali stejní skřetí či trollí ubožáci, kteří dnes beztrestně urážejí Tvoji památku, šíří o Tobě, že ses upálil kvůli nešťastné lásce, či žes byl psychiatrický pacient. Jak sžíravá je hanebnost všelijakých polomužíků a nežen. Kdyby měli alespoň stopu Tvé inteligence a schopností. A hlavně lidskosti.

 

Při pohledu na současnou českou krajinu, jen zdánlivě po bitvě, neboť není dobojováno, občas si člověk povzdechne, jak Tvoje statečnost byla zbytečná. Že si ji tato společnost nezasloužila a nezaslouží. Neboť opět přimyká se značná její část k podivným špinavým zjevům oné minulosti, k normalizačním komunistům, estebáckým agentům, proruským švábům… Či k jejich otevřeným dědicům.

 

Ale přece jenom občas někde probleskne světélko: tu má někdo potíže s tím, že zatajil milicionářskou minulost, parlamentním hlasováním neprojde do vedoucí funkce pendrekář z týdne, který jsme pojmenovali Tvým jménem. Jeho tehdejší účinkování mu nepřišlo ani trochu žinantní. Ach, kolik sadistů v historii se hájilo plněním rozkazů…

 

Člověk se v naději i stébla chytá. Možná, že jiskřička, zbyteček Tvého ohnivého poselství zůstává.

 

I těch svíček na Tvém hrobě je pořád dost.

 

Za ty maličké ohýnky naděje děkuji Ti, Jane Palachu!

 

22. 1. 2018

 

ZVRACETI VLAST

 

Ondráček tvrdil, že hájil vlast. Je hnusné bít lidi, kteří pokojně protestují. (Že to bylo pokojné, dokud nezačali Ondráčkové mlátit, dosvědčuji; byl jsem tam.) Že Ondráček byl zrovna v těch časech dobrovolně policajtem, taky není nic povznášejícího. V takových dobách jde k „pořádkovým službám“ většinou jen někdo, kdo si musí spočítat, že dříve či později bude tlouci a ponižovat občany, kteří se provinili pouhým názorem. Neboť okamžik, v němž takový rozkaz přijde, byl v onom čase euroasijské okupace neodvratný.

 

Udeřit pendrekem cizí dívku svědčí o jisté úchylce, kterou bych nazval „mindrák polomužíka“. Zvlášť, když nenásleduje pocit studu a znepokojení sama ze sebe. Což Ondráček nepředvedl. Ba naopak. Ani nepřipouští, že dobrovolně sloužil odpudivému systému. Leda že by si myslel, že ten režim byl v pořádku.

 

Dovolává se rozkazů a zákonů; a jeho komunisté s ním… Je už banální připomenout, že rozkazů se dovolávali i zločinci před Norimberským tribunálem, a že vezmeme -li to přísně „jejich logikou“, šel Fučík na smrt vlastně oprávněně. Porušil tehdejší zákony? Porušil. A když k problému dodá komunistický předseda Filip, že zákrok 17. listopadu byl vlastně dobře, neboť bránil veřejný pořádek, nelze než dodat, že brutální rozehnání demonstrace 17. listopadu 1939 bylo také „v mezích zákona“. Neměli buřiči Opletal a Sedláček narušovat pěkný protektorátní pořádek.

 

Vskutku – ve všech souvislostech je souběh argumentace nástupců „jediné vládnoucí strany“ a jejich příznivců poněkud nechutný.

 

Naprostou mravní nehorázností jsou Ondráčkova slova, že „sloužil vlasti“. Copak to byla vlast, ten sovětský protektorát? Jeden z důvodů, proč jsem zarputile „bojoval“ o „modrou knížku“, byla skutečnost, že bych v případě konfliktu stál na úplně opačné straně, než jsem vlastenecky cítil. Po boku okupantů své země.

 

(Samozřejmě dalším významným důvodem byla představa nuceného kasárenského spolužití se všelijakými Ondráčky a vědomí, že s nimi budu muset plnit rozkazy, ba od nich rozkazy přijímat. Myslím, že povinnosti poslouchat a dávat rozkazy v pokořené, okupované zemi, se má vlastenec vyhýbat, ne jí kráčet naproti.)

 

Tenkrát, v Ondráčkových dobách, nám byla vlast v pravém smyslu toho slova ukradena. Zdeformována. Prosovětští kolaboranti ji zprznili. Ponížili. Močili na ni a plivali.

 

Vlast tu v pravém smyslu nebyla. Tu jsme měli nejvýš v sobě. V některých kouscích historie. Možná v části disidentů, jimiž jsme se báli být. A v exulantech.

 

V ponížené zemi samé ani omylem.

 

Když kolaboranti vlast potřebovali, vzali si ji do svých nevymytých hub. Převalovala se jim tam, pošpiněná lejny z hnojnice.

 

Bohužel tato „tradice“ vlasti trvá. Nejen Ondráček pokračuje v té hnusné manipulaci s „vlastí“. Kolik vítězů a polovítězů posledních voleb užívá slovo „vlast“ s přízvukem, který vyvolává nauzeu. Jen si poslechněte Okamuru, když to (samo o sobě vznešené) slovo vysloví. Brrr.

 

Takoví, od Ondráčka po Zemana – alespoň v mých uších – slovo vlast neříkají. Oni je zvrací.

 

6. 3. 2018

 

ČEŠI A SLOVÁCI HRDINOVÉ. ČEŠI A SLOVÁCI VRAZI. 18. ČERVEN

 

18. červen je pozoruhodný den československé historie. Jakési „nastavené zrcadlo“. 18. června jsme si připomněli ten den roku 1942. Z krypty kostela Cyrila a Metoděje v Praze zazněla slova: „Češi se nevzdávají!“ (Týkalo se to i Slováků, vždyť Jozef Gabčík byl Slovák.) Že by naše dějiny nějak přehnaně oplývaly tak nezvratně (a nevratně!) vyslovenou hrdostí a statečností, sotva říci.

 

Likvidace Reinharda Heydricha patří k hvězdným hodinám československých dějin. K nejhvězdnějším. Nejen samotným aktem v kobyliské zatáčce, samozřejmě. Nejen neochvějností v mužné smrti při poslední obraně. I neuvěřitelnou sítí odbojářů, která vyvrací ono naše věčně sebemrskačské, že „tato země je nešťastná, neboť nemá hrdinů“. Měla je, když je potřebovala.

 

18. červen 1942 je připomínka toho, že mezi námi žijí hrdinové.

 

18. červen 1945 pak potvrzením skutečnosti, že Československo mnohdy zplodilo i vrahy. V noci z 18. na 19. června na Švédských šancích u Přerova vojáci 17. pěšího praporu naší armády, z většiny tvořeného bývalými „fronťáky“ z východní armády, pod velením poručíka Karola Pazúra a osvětového důstojníka s česky libozvučným jménem Bedřich Smetana, zavraždili 265 karpatských Němců. Vyhnali je z vlaku. Přivedli místní obyvatele, kteří museli vykopat masový hrob. Zavraždění byli téměř výhradně děti, ženy a starci. Kojence ubíjeli pažbami. Zavražděné okradli o to málo, co měli. (Jaká v mnohém podobnost s Lidicemi!)

 

Bedřich Smetana uprchl přes Izrael neznámo kam. Karol Pazúr byl zprvu odsouzen, ale pak komunistickým režimem omilostněn, aby skončil coby významný funkcionář Svazu protifašistických bojovníků, zasloužilý bojovník proti nacismu, ometálovaný odshora dolů. A taky jako fízl.

 

Tři roky dělí ty dva 18. červny. Jeden z nich je symbolem skutečnosti, že jsme měli dost hrdinů, byť překroucením dějin po roce 1948 byli mnozí vymazáni z paměti a dodnes se do ní těžce navracejí.

 

Druhý 18. červen je pak odkazem na to, že se v tomto „holubičím národě“ našla mnohá charakterová a mravní chátra, schopná vraždit nevinné. Neboť rasou, národností ani jazykem se neproviníš. Byť to dosud někteří zvrhle a uboze tvrdí.

 

Ty dva dny jako by se neustále vracely. Spolu s vykladači, kteří chtějí zlehčit či zcela zalhat jejich význam. Stále se hlásí o slovo ubožáci, kteří očerňují popravu Reinharda Heydricha. Kteří si s použitím mnoha podlých argumentů (včetně neustálým připomínáním obětí odporné nacistické pomsty; ovšem: existuje svoboda bez obětí?) zlehčují hlubokost prostých slov profesora Václava Černého: „Heydrich přišel zabít český národ a ten ho za to zabil.“

 

A i ten druhý červen má svoje ohybače a lháře. Odmítají nazvat vraždění vražděním, lynč lynčem, zvířeckost davu podlou mstou. Jednou mi k těmto poválečným „událostem“ řekl vynikající glosátor historie i současnosti Bohumil Doležal: „To, že se někdo choval jako prase, neznamená, že mě to opravňuje k tomu, abych se taky choval jako prase.“ Souzním s ním. Marně se snažím najít jakoukoliv stopu oprávněného hněvu v tom, že „stateční Češi“ hodili v Ústí kočárek s německým dítětem do Labe. Nebo že v pražských ulicích věšeli „germánské“ důchodce za nohy na kandelábry a pálili jim hlavy, namočené v benzinu.

 

Dva 18. červny. Vzpomínka povznášející a vzpomínka zahanbující. Měli bychom si je ponechat ve své paměti. Jsou to příběhy naší identity. Té její příkladné tváře i té odpuzující. Obojí neseme v sobě. Třeba si to připomínat.

 

Pozoruhodné je, že při podrobném studiu kupříkladu diskusí na webech pod články o těchto událostech zjišťujeme, že ti, kteří zlehčují, či dokonce lživě interpretují první 18. červen, zpravidla také odmítají jakoukoliv hanebnost v chování davu po válce. Jsou z jedné líhně. Z jednoho pelechu. Paradoxní je, že se zpravidla nazývají vlastenci. Ba si dokonce opravdu myslí, že jimi jsou.

 

19. 6. 2018

 

 

nakladatelství Togga, 2018

ISBN: 978-80-7476-136-2

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB