Zuzana Říhová: Evička



Říhová výřez přebalDeník ženy a jejího dítěte proplétající se s příběhy muže, švadleny, služky a strýce Oldřicha, tak, jak se (možná) odehrály v soumračných letech 1936–1940.

 

 

Novela Evička vypráví o obyvatelích velkého domu na kraji parku v předvečer druhé světové války. Kostru příběhu tvoří skutečný, náhodně nalezený deník mladé matky, které se roku 1936 narodila dceraŘíhová přebal Eva. Nelineární vyprávění obaluje masem postavy míhající se věcnými deníkovými záznamy, zachycujícími růst a pokroky dítěte, a s jemnou ironií konstruuje zvláštní svět muže, ženy, kojné, služky a strýce Oldřicha. Je to svět trapně banální, ale zároveň nevyzpytatelný a hrozivý, svět minulý, ale i smutně dnešní.

 

Zuzana Říhová (*1981) vystudovala bohemistiku a komparatistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 2007–2014 působila v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, od roku 2014 do roku 2017 vedla katedru bohemistiky v Oxfordu. Je editorkou antologie prózy české poválečné avantgardy Neplač, vstaň a střílej! (Akropolis 2015), do které zařadila klíčové texty členů Devětsilu a Literární skupiny ve spojení s díly méně známých literátů. V knize Vprostřed davu. Česká avantgarda mezi individualismem a kolektivismem (Academia 2016) se pak zaměřila na srovnání individualismu s kolektivismem a expresionismu s avantgardou po první světové válce a na jejich manifestaci v próze avantgardních spolků Literární skupina a Devětsil. Literárně debutovala básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (Dauphin 2016).

 

 

Ukázka z knihy:

Tak ta hodina vyšívání je zítra. Ale kdeže, už dnes! Řekla paní Kurdové, že přijde. Chtěla muži vyšít dečku k Vánocům s nějakým hezkým nápisem, nebo možná se srdcem, z lásky. Ještě rychle zapsala 11. 10. Dala Evičce por. asistentka pí Friedlová klystýr, poněvadž Evuška 3 dny „nezlatila“, a užuž chtěla vstát od deníku, musí se přece začít chystat, aby nepřišla pozdě, ale nakonec ještě připsala předtím „zlatila“ obden, aby to bylo všechno jasné. Zaklapla bílé desky, uklidila je do kartonového obalu a schovala zpátky na místo. Když vyšla před dům, ramena jí ztuhla zimou a šíjové svaly se sevřely v kámen, až to zakňučelo. Zima semkla město panovačnou smyslností. Naplňovala dlaně kolemjdoucích větrem a deštěm, vlasy, jež si vyrazily bez klobouku, ovšem kdo dnes tak ještě chodí, že, hltavě pily déšť se sněhem a mokrými jazyky olizovaly ranní námrazu. Plíce večerního větru byly tmavé, naplněné temnou vidinou nekonečných zimních nocí. Vyšla si jak na motejly. Nerozhlížela se po lidech, šla s hlavou sklopenou, aby nenalákala do svých hlubokých očí (říkali jí totiž, že má hluboké oči) dotěrný podzim. V ruce nesla jen tašku s potřebami na vyšívání, nevěděla, zda si má přinést vlastní plátno a nitě. Vybrala vše velmi barevné, teď ji to trochu mrzí, mohla si přeci vzít i tu šedou bavlnku. Jenže srdce není šedé! A také něco na kytičky kolem, ale růžovou bavlnku si vzala.

 

Vešla do sálu, kde již bylo kolem stolu rozházeno několik dam s plátýnky v ruce. Nikoho neznala, sedla si tedy trochu stranou a vyhlížela paní Kurdovou. Chtěla se jí zeptat na tu povídku, a zda by k nim paní Kurdová příští týden nepřišla na odpolední čaj. Myslela, že by paní Kurdová mohla přijít na čaj právě to odpoledne, kdy bude se švadlenou zkoušet ten nový šedý kostým. Předvede se paní Kurdové ve svém novém šedém kostýmu, ta bude koukat. Jé, ta bude zírat. A k tomu se bude šít také úzký šedý pásek, který sevře její pas, ó tak těsně a žádostivě.

 

Vyndala potřeby na vyšívání a trochu rozpačitě se rozhlížela kolem. Neměla ráda, když byla ta nová. Cítila tlak v žaludku, pak i trochu na prsou, vypouklé oči dam dloubaly do hrudníku neodbytně a která pak ty si, která. Raději si pečlivě začala rovnat barevná klubíčka, červené si připravila rovnou k jehle, tím začne. Srdce přece není šedé. Starší paní si sedla do čela kulatého stolu, kde je vlastně čelo kulatého stolu, myslela si, i když tušila, že paní sedí v čele a že je to ta paní, která vede kurz vyšívání, protože její pravý ukazováček byl od všech těch jehel tvrdý a černý jak kravské kopyto. No tak ta jistě vyšívala celé mládí, věděla žena. A když ta paní zvedla oči od vyšívání, narovnala zkroucený krk, až to zapraskalo, a rozhlédla se, byla už příliš tučná a šedivá, aby odložila barevné pentle. Sehnula se tak ještě o drobet níž, kolena semkla tak těsně, že jí srostla do rosolovité masy, která se houpala jak rezavý zvon vesnického kostela, kdykoliv se sklonila pro spadlou jehlu. Padala stále níž a níž, až si odřela nos o růžičky a ptáčky a otevřela si školu vyšívání. Ale pšš, tak ticho už, vždyť už se říká, jak se má vyšít strom. Ne srdce? Ach strom, prostě strom, zklamaně seschla do židle žena. Člověk se táhne tou břečkou, všechno mokrý, a pak strom.

 

Vedoucí kurzu ale nové žákyni nevěnovala pozornost, takových přicházelo, phe, několik týdně, paničky zaplatí za jednu lekci a paničky si myslí, že si vyšijí dárek pro milence, manžela či děťátko. Růžičky kolem srdce, to chtěly ty paničky, ale takové vyšívání, to je práce a odvaha a umění. To není jen na jednu lekci, pravé vyšívání vyžaduje oběti a tyhle naplaveniny do hodiny, které chtěly jen ta svá srdce, ta rudá srdíčka z lásky, ty houby tuší, co je to pravé umění. Ta, co se támhle krčí, tak ta to nedá, nevydrží. Má už nachystanou červenou, na srdce pro manžela, nebo pro milence, jistěže. Phe, phééé, dneska se bude vyšívat strom, tedy konkrétně strom na podzim. A má to, vobluda! Tu červenou ať si klidně strčí, ať si ji strčí zpátky do košíku, ne, nemá košík, ale tašku, no tak ať si tu červenou, ať si ji teda urovná zpátky do tašky, hnědá a zelená s trochou šedé bude dnes potřeba. Vylovila za sebou velké plátno s tématem stromy na podzim, které vyšívala celé léto. Třída vydechla obdivem a ženy si začaly načrtávat své stromy, které se ale stejně podobaly stromům vedoucí kurzu, protože ta přece ví, že to umění musí být jako ve skutečnosti, aby to někoho bavilo. Žena se krčila v koutě a ještě pořád vyhlížela paní Kurdovou. Už se nechtěla zeptat na tu povídku, už se jen chtěla zeptat, kde se proboha, ale proboha paní Kurdová tak dlouho zdržela a zdalipak věděla, že se dnes nebudou vyšívat srdce. Proboha, kde se ta Kurdová courá?

 

Ale paní Kurdová nepřijde, protože sedí doma v kuchyni a dohlíží na přípravu večeře. Bude se péct něco nadívaného, přijde jen pár hostů, ale ona četla v Mileniných receptech, že pro větší společnost se hodí nadívané. Paní Kurdová dohlíží na nadívání, v podpaždí má mokré koláče potu, a vůbec neví, že je vyhlížena na kurzu vyšívání. Dnes je přece středa. Žena naposledy pohlédla ke dveřím, navlékla si hnědou bavlnku a s povzdechem projela jehlou bílé plátno. Paní Kurdová nepřijde. Měli je pozvat na večeři, měli. Seděla by vedle paní Kurdové a nemusela by sedět vedle pana Vostrého. Měli pozvat Kurdovi na večeři a měli je snad pozvat i do biografu. Paní Kurdová umí francouzsky, a tak by se spolu smály, jak Hugo brebtá a komolí. Ale nepozvali je ani na večeři, ani do biografu a paní Kurdová teď nepřišla na hodiny vyšívání. Život je tak strašně nespravedlivý.

 

Žena smutně propichovala plátno hnědou bavlnkou. Ruka se jí chvěla, měla jen část kmene, k opadaným listům se ani nedostala, a už byl konec hodiny. Její výšivka připomínala roztřesený kužel, k Vánocům ji manželovi teda nedá. Zvedla se domů, výšivku schovala na dno tašky. Poděkovala polohlasem, zaplatila za lekci, tady už se opravdu neukáže! Paní Kurdovou taky může pozvat do kavárny a nepřijít, jaké by to paní Kurdové asi bylo. No jaké by jí to asi bylo? Šla domů proti větru, ztvrdlá zimou a hladovým smutkem. Paní Kurdová zatím doma nasávala páry z hrnců, kypré tváře měla rozpálené do ruda. Z omastku se jí udělalo trochu nevolno. Vyšla z kuchyně na chodbu a pohlédla z okna. Mocně foukalo, vítr odlil svou tvář do okenice, otisk jeho rtů byl jen ticho a led. Tam musí být zima, mnula si o sebe dlaně mokré a klouzavé od omastku. Zítra jde na kurz vyšívání, na cestu se teple oblékne, vezme si ty nové fialové šaty a kožich. Budou se vyšívat stromy, techniku studovala po večerech už několik dní.

 

Od 11. 7. Večeře normální – zapít mlékem. Nejlépe jí chutná vajíčko smažené nebo naměkko vařené s chlebem s máslem nebo šunka s chlebem. Kozí mléko nejmilejším jídlem. Po večeři jej denně vypila 125–175 g.

 

 

nakladatelství Dauphin, 2018

ISBN: 978-80-7272-978-4

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pondělí, 06 Srpen 2018 12:06 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB