Petr Luňák, Marek Pečenka: Hrdinové



Pečenka Luňák výřez přebalKatedra historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na přelomu let 1988 a 1989. Richard dokončuje studium, píše diplomovou práci, shání zápočty i zkoušky a snaží se získat přízeň studentky anglistiky Lucie.

 

 

Vše se zkomplikuje, když se Richard stane předmětem přílišného zájmu asistentky šéfa stranické organizace. Intrikánský profesor Drábek se ho navíc snaží zaplést do svých mocenských plánů na katedře... Živý a humorný román sleduje všední život studentů pražské Filozofické fakulty na pozadí událostí posledních měsíců před sametovou revolucí. Jak s tím však souvisí Bach, Strauss nebo Vinnetou? A Václav Havel?

 

„Pamětnické romány obvykle leccos přibarvují, Pečenka s Luňákem však měli výhodu – navzájem se v psaní nejen doplňovali, ale také přepisovali, e-mailové výměny jim vlastně vyhovovaly. Ironický titulPečenka Luňák přebal Hrdinové dostává v jejich vyprávění obsah v české próze charakteristický: hrdinou se cítí každý, jakmile překročí nějakou pomyslnou bariéru, z odstupu však ta hranice bývá jen o málo vyšší než namalovaná čára. Záměrně lehkým perem psaný příběh však zároveň neironicky přibližuje atmosféru v perestrojkovém období východního bloku. To, jak se čas nachyloval, je zřetelnější právě v téhle literární perspektivě,“ píše Zdenko Pavelka v recenzi pro Kosmas.

 

 

Pečenka Marek

Marek Pečenka (* 1964) vystudoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1993 přednáší na Institutu mezinárodních studií FSV UK. V letech 1993-2000 působil v nakladatelství Libri, od roku 2001 je spolumajitelem nakladatelství Dokořán. Je autorem prací s tematikou 19. století (např. Encyklopedie moderní historie, 1995, spoluautor; Dějiny Ruska v datech, 2011, spoluautor). 

         

Luňák Petr

Petr Luňák (* 1966) vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1993 přednášel na Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2000 působí v mezinárodním sekretariátu NATO. Je autorem řady prací s tematikou studené války (např. Encyklopedie moderní historie, 1995, spoluautor; Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, 1997; Plánování nemyslitelného: československé válečné plány 1950-1990, 2007).

 

Ukázka z knihy:

 

„Absolvoval jsem už dva pohovory,“ ignoroval Slunéčka Richard. „Jeden na VŠCHT. Drábkův známej, profesor Houska, prej hledal historika, kterej by přednášel dějiny dvacátýho století. Houska mi ale řekl, že ve skutečnosti jde o dějiny dělnickýho hnutí ve dvacátým století. To bych byl snad i ochoten spolknout, když navíc studentky na chodbách školy nevypadaly tak úděsně, jak jsem se obával. Konec diskusí ale přišel, když se Houska zeptal, zda jsem už členem strany nebo pořád jen kandidátem. Když jsem mu po pravdě odpověděl, že ani jedno ani druhý, tak se jen od srdce rozesmál.“ „Já zažil skoro to samý v Ústavu dějin východní Evropy, kam mě poslal představit se Spěvák. Bez členství v KSČ, nebo aspoň kandidatury ani hovno,“ potvrdil Stárek. „A pak jsem musel jet autobusem do okresního muzea v Roztokách,“ pokračoval Richard. „Tam otázka členství sice nehrála roli, ale měl bych tam vypracovávat databázi představitelů dělnickýho a komunistickýho hnutí ve středočeským kraji. Mělo by se to dělat na počítači, to by bylo spíš pro tebe,“ obrátil se Richard sarkasticky ke Stárkovi, vášnivému propagátoru počítačové techniky, který na dovezeném počítači Commodore 64 dokonce psal svou diplomovou práci. „To je budoucnost,“ básnil před časem nadšeně Stárek. „To je úplně něco jinýho než na psacím stroji. Když uděláš chybu, tak ji prostě jednoduše opravíš. Má to teda ještě mouchy, třeba háčky a čárky musím pak dodělat ručně, protože to neumí češtinu. Taky se mi to několikrát neuložilo na kazetu, takže jsem to celý musel psát znovu, ale napotřetí už jsem to měl v hlavě, tak mi to ani tolik času nezabralo.“

 

„Na okresní, krajský a oblastní muzea, stejně jako na archivy, ústavy a instituty seru. A nic shánět nebudu. Radši zůstanu u dráhy,“ uzavřel úvahy o své budoucnosti Stárek. Kariéra drážního dělníka, kterou znal Richard ze Stárkova vyprávění o brigádě na vysočanském nádraží, nevypadala vůbec špatně. Práce v turnusu, žádná velká dřina, spousta volného času, relativně vysoký plat, ošacení a režijka. Nebo práce v kotelně, kterou zase znal od Stárkova punkového přítele Pivoňky. Ne, pokud existují tyto možnosti, nemusí přistupovat na kompromisy. Aspoň ne teď. „A co ty?“ obrátili se Richard se Stárkem na Slunéčka, který už nějakou dobu jen mlčel. „No, já nevim...“ soukal ze sebe Slunéčko, „mně nabídla Fastová, jestli nechci zůstat na katedře prozatím jako stážista. Prej by tam ráda viděla nové, mladé lidi.“ Při zmínce o Ryšavého chráněnkyni Richard se Stárkem vyprskli smíchem. „Cos jí odpověděl? Že možná jo, ale že musíš nejdřív podepsat Chartu, jak jsi nám nedávno říkal?“ dorážel Stárek. „Na tvým místě bych si nedělal starosti. Po dnešním výstupu s Ryšavým by mě překvapilo, pokud by ta nabídka ještě pořád platila,“ doplnil Richard. „A co bys tam dělal? Jako že by sis vypsal seminář, do kterýho by sis pozval Vaculíka nebo Ivana Klímu? Nebo bys je pozval na další tenisovej turnaj s režimními básníky? Nebo na sázení stromů?“ připomněl Stárek loňské aktivity Fastové.

 

„Ještě jsem nic nepřijal, stejně to bylo jen nezávazný oťukávání. Ale úplně blbej nápad to není, mohl bych se pokusit tu katedru postupně měnit...“ Richard se Stárkem se na sebe nevěřícně podívali. „Měnit věci zevnitř“ byl jeden z nejobnošenějších fakultních alibismů; překonala ho snad jen „snaha zabránit nejhoršímu“. „Blbci!“ uchechtl se Slunéčko. „Copak jste si fakt mysleli, že bych to vzal? Že bych byl takovej kretén? Ale fakt mi to nabídla,“ dodal s nádechem samolibosti. Tentokrát byl nezvykle vážný Stárek: „O ďáblovi se nežertuje. Já si ještě na elektru z prdele vymyslel, že jsem vstoupil do strany. No a spousta lidí věřila, že je to pravda. Já se pak nasral, jaký jsou to idioti, že si něco takovýho můžou myslet, tak jsem jim to ani nevyvracel. Dokonce jsem pak byl kvůli tomu vyloučen z třetí kultury...“ Dohadovali se, jestli je horší vstoupit do strany, nebo jako nestraník zůstat na fakultě a podílet se tak jako tak na akademickém pinožení jen s chatrným pocitem morálního odstupu. A pak o tom, kdo je na fakultě největší svině. A pak, kdo druhá největší. A pak, jak Spěvák na přednášce minule seřval Kroupovou, když přišla o pět minut později. A pak, že po téže slintá během seminářů docent Vrána a své neukojené chtíče kompenzuje pojídáním čokolády a oříšků, které tahá po hrstech z odřené aktovky. A pak, jak po ní může vůbec někdo slintat, i když vlastně ta její morbidní bledost je svým způsobem velmi přitažlivá. A pak, kdo je větší kráva, zda Koucká z Richardova kruhu, nebo Wolfová ze Stárkova a Slunéčkova. A pak, že na pánských záchodech na anglistice je napsáno, že Lýdie dá každému, ale že ani Richardovi, ani Stárkovi, ani Slunéčkovi nedala. A že na záchodech na slavistice je zase napsáno, že Renda Kožíšek ho všem přeblafne v průvanu.

 

 

Petr Luňák, Marek Pečenka: Hrdinové

Dokořán 2014.

ISBN 978-80-7363-639-5

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB