Didier Decoin: Úřad pro zahrady a rybníky



Decoin výřez přebalNa březích japonské řeky Kusagawa leží chudá vesnice. Je domovem muže s výjimečným talentem. Rybář Kacuró ovládá umění lovu nesmírně vzácných kaprů. Zásobuje jimi císařský dvůr a díky tomu zajišťuje obživu pro celou vesnici. Jednou však při práci utone v rozvodněné řece. Na dalekou a náročnou cestu ke dvoru se s posledním úlovkem musí vydat mladá a nezkušená vdova Mijuki...

 

 

Román francouzského spisovatele, novináře, kritika a scenáristy Didiera Decoina (*1945), nositele Gouncourtovy ceny za román John Peklo (1977, česky 1981), přináší působivé, historicky věrné líčení Decoin přebalJaponska 12. století, v celé jeho krutosti i kráse.

 

 

Ukázka z knihy:

Neměl ve zvyku klást otázky. Ani sobě, ani komukoli jinému. Často přitakal, jen občas řekl ne, ale vlastně nikdy se neptal, kde nebo kdy ani proč anebo jak. Přitom v dětství určitě zvědavý byl, jako každý; postupně ale došel k tomu, že poznat věci do hloubky je zbytečné, když je stejně nemůžeme změnit. Jeho myšlenky se vyhladily jako balvany čnící nad hladinou na dolním toku řeky, a stejně tak odolávaly lenosti, skleslosti či netečnosti – podobně rybář držel na uzdě i emo­ce, které by ho zaručeně připravily o všechnu energii ještě víc než proud, co pomalu ohlodává drolivé břehy Kasagawy.

 

Kacuró se nikdy nepídil po věštbách, nepotřeboval vědět, zda právě tahle či jiná noc bude příhodná pro lov kaprů: ryby se buď ukážou, anebo ne, a hotovo. Zbarvení a tvar mě­síce má možná vliv na náladu žen, ale určitě nepodmiňuje výskyt ryb v horním a dolním toku řeky, tedy nad a pod jezerem Šuzendži.

 

Ani Mijuki na věštby nedala, i když za ní přišli mlsní mniši a tvrdili, že její cestě hrozí špatná znamení a že prý by vše mohla napravit, kdyby si od nich vzala hedvábné váčky skrývající konopné pásky s kaligraficky vyvedenými názvy svatyň, jež bude míjet na své dlouhé pouti až k rybníkům chrámu Heiankjó. Podle nich ten mocný talisman bude účinný na cestu tam i zpět. Mijuki za něj zaplatí jen pár lahví černého saké a rýžové koláčky moči plněné soleným masem sekavce a s bohatou oblohou z hlívy, pověstné tím, že prodlužuje život.

 

Ač po ní nežádali žádnou velkou hostinu, jen dobré jídlo, jaké ostatně Kacuróovi připravovala často, i tak jejich návrh odmítla: nepřipadá v úvahu, že by se jen dotkla ob­nosu, který jí Nacume předal jménem vesničanů. Složili se přece v dobré víře, aby Mijuki přispěli na dlouhé putování a dobu, než si kapři v posvátných rybnících zvyknou a ona se bude moci zase vrátit. Po této poslední dodávce si sou­sedé jistě jako náhradu za Kacuróa vyberou jiného rybáře, a nový dodavatel jen těžko bude žádat po Mijuki, aby mu pomohla ryby do Heiankjó dopravit – o přepravu se postará sám, jinak se ostatně celá ta práce s kapry nevyplatí, pokud si rybář sám nezajišťuje všechno od výlovu až po dodání do císařského města.

 

Až se Mijuki vrátí z Heiankjó, bude tedy muset znovu zvážit, čemu svůj život nadále zasvětit.

 

Bude obdělávat půdu, i když žádnou nevlastní, zařadí se na nejnižší místo v rámci vesnického společenství. Kdo se jí postará o živobytí? Nechá se najímat na drcení prosa? Bude dřít na rýžovištích pana Šigenobua? To by pak nemusela odvádět základní daň, a ještě by si čas od času mohla chytit divokou kachnu. Šigenobu se stará o to, aby kachny na je-ho pozemcích hnízdily, protože vyzobávají plevel a ještě požírají hmyz škodící na jeho rýži. Mijuki měla jistotu, že aspoň nezemře hladem: na horním toku nad jezerem Šuzendži roste v hojném množství povíjnice, sladký a velmi chutný vodní špenát se špičatými listy.

 

Každého vzala do ruky stejně klidně a šikovně, jak to dělával Kacuró, nelovila je tedy, ale spíše hladila.

 

Počkala, až se setmí, vysvlékla se do naha a vlezla do nádrže, zatínajíc prsty u nohou, takže jí sloužily jako háčky, aby po kluzkém dně neuklouzla. Plavat neuměla, a ačkoli jí voda sahala jen po pás, kdyby uklouzla nebo spadla, mohla se snadno utopit. Nejdřív opatrně obcházela v sád­ce kolem břehu. Koleny, stehny, rozkrokem brázdila čer­nou vodu, čeřila odraz měsíce, který před ní utíkal. Voda byla ledová. V té temnotě nemohla ryby vidět, ale cítila jejich přítomnost, když se o ni otíraly, ploutvemi jí lehoučce pleskaly o nohy, jako by kráčela uprostřed letky studených motýlů.

 

Od svého manžela odkoukala, že si nejprve musí nehty rozdrápat pokožku, aby se z ní uvolňovaly maliličké částeč­ky, jež se postupně začnou rozpouštět, takže je kapři budou považovat za přirozenou součást vody v nádrži; Kacuró tak pomalu rybám přestal být cizí, po chvíli si mu samy leha­ly do dlaně, což úředníky z Úřadu pro zahrady a rybníky dočista uchvátilo.

 

Mijuki potřebovala, aby si kapři předem zvykli na těsné prostory svého budoucího příbytku, v němž setrvají po několik měsíců, proto vyčkala ještě tři dny, než se vydala na cestu.

 

Svou výpravu do Heiankjó přirovnávala k letním dnům, které se zpočátku halí do mlhy a skrývají obrysy krajiny, páru však slunce záhy rozpustí, nebo aspoň odežene, do­kud se v hodině psa na obzoru znovu neobjeví bouřková mračna. Mladá žena žila od Kacuróovy smrti v mlze, jež tlumila zvuky a rozředila barvy. Tušila ale, že jakmile vy­kročí na cestu, ta matná clona se roztrhá a ona zas uvidí svět takový, jaký ve skutečnosti je, se vším pěkným i s ne­blahými propastmi. A až dopraví ryby na místo určení, až vklouznou do rybníků u chrámů, její život opět ztěžkne, pohltí jej zapomnění.

 

„To snad ne,“ ozvalo se.

 

Podívala se nahoru. Ze tmy vystoupil Nacume, díval se na ni.

 

„Ty se koupeš?“ ptal se. „Opravdu se koupeš?“

 

Vysvětlila mu, že vybírá ryby. Nebo se o to alespoň snaží. S kapry bude celou cestu jen ona sama, potřebuje, aby si zvykli na její pach, voda po ní musí vonět.

 

„Nevím, jestli přijdou,“ hlesl Nacume a ukázal na stále ještě prázdnou náves.

 

Připomněl tak obřad, při němž se vesničané vždy shro­máždili kolem Kacuróa a šli ho doprovodit až k lesu. Tam si rybář se sousedy navzájem požehnali, popřáli mu, aby i s kapry ve zdraví dorazili až do Heiankjó a aby pak Kacuró sám šťastně došel zpět do Šimae, aby mu nikdo neukradl směnky vydané Úřadem pro zahrady a rybníky jako odmě­nu za doručené ryby, směnky, z nichž tři čtvrtiny odevzdával vesnici a zbytek potom šel s Mijuki do císařských skladů vyměnit za pytle rýže, balíky konopí a za hedvábné látky.

 

 

přeložila Jovanka Šotolová

nakladatelství Plus, 2018

ISBN: 978-80-259-0898-3

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB