Julian Barnes: Než potkala mě



Barnes výřez přebalProfesor Graham Hendrick už deset let přednáší britské dějiny na Londýnské univerzitě, patnáct let žije v manželství dokonale organizovaném chotí Barbarou a ve svých bezmála čtyřiceti letech si v zaběhaném stereotypu začíná připadat jako důchodce. Pak se na večírku u svého přítele, komerčně úspěšného romanopisce, seznámí s vitální a pohlednou Ann, bývalou filmovou herečkou, zamiluje se, obrátí svůj život naruby, ožení se s ní a začnou mu „sladké časy“.

 

 

Do jejich společného štěstí se však začnou vkrádat stíny v podobě Anniných dřívějších milenců a Grahama se zmocňují emoce, jaké dosud nepoznal: „Žárlivost… přichází v návalech, v náhlých, niterných křečích, při nichž se tají dech. Jejich zdroj je triviální, léčba neznámá. Proč by měla cizí minulost dohánět člověka k emocionálnímu šílenství?“ Profesor historie bádá v milostné minulosti své ženy a pronásledován neodbytnými sny propadá stále větší podezíravosti…

 

Julian Barnes (*1946) je významný anglický prozaik a novinář. Jeho díla byla přeložena do více než třiceti jazyků. Česky vyšly romány Historie světa v 10 ½ kapitolách (1994),Barnes přebal Flaubertův papoušek (1996), Jak to vlastně bylo? (1999), Arthur & George (2007), Žádný důvod k obavám (2009), Pohlédnout do slunce (2010), Vědomí konce (2011), Roviny života (2015) a Hukot času (2017). Za prózu Vědomí konce spisovatel obdržel Man Bookerovu cenu. Jeho druhý román Než potkala mě z roku 1982 vychází česky poprvé.

 

 

Ukázka z knihy:

Během patnáctiletého manželství nebyl Barbaře nikdy nevěrný. Jednak proto, že to považoval za nemorální, ale zřejmě také proto, že ho k tomu nic nesvádělo (když před ním studentky přehazovaly nožku přes nožku a ukazovaly mu barvu svých kalhotek, reagoval tak, že jim zadal z možného výběru ty obtížnější eseje; ony zas poslaly dál, že je studený čumák). Stejně tak nikdy nepomyslel na to, že by změnil zaměstnání, a pochyboval, že by někde našel jiné, které by mohl vykonávat stejně snadno. Hodně četl, zahradničil, luštil křížovky. Hájil svůj majetek. Ve třiceti osmi si začínal připadat trochu jako důchodce.

 

Ale když se seznámil s Ann – ne v první chvíli v Repton Gardens, ale později, když podvedl sám sebe a pozval ji na schůzku –, začal mít pocit, že náhle obnovil nějaké dávno přerušené spojení s vlastním já před dvaceti roky. Najednou v sobě znovu objevil sklon k pošetilostem a k idealismu. A také cítil, jako by opět začalo existovat jeho tělo. Nemyslel tím jenom to, že si náruživě užívá sex (třebaže to tím myslel také), ale že přestal vidět sám sebe pouze jako mozek usazený v nějakém obalu. Přinejmenším deset let užíval svoje tělo stále méně. Veškeré potěšení a emoce, které kdysi jako by mu přímo napínaly kůži na těle, se stáhly do nevelkého prostoru uprostřed jeho hlavy. Všechno, čeho si cenil, se odehrávalo mezi jeho ušima. O svoje tělo samozřejmě pečoval, ale se stejným němým, netečným zájmem, jaký projevoval vůči svému automobilu. Oběma bylo třeba v různých intervalech doplňovat pohonné hmoty a mýt je. Obě se občas porouchala, ale obvykle se dala spravit.

 

893-8013. Kde vůbec sebral odvahu na to číslo zavolat? Věděl kde – tím, že obalamutil sám sebe. Jednou ráno seděl za stolem, před sebou seznam čísel, kam potřebuje zavolat, a „její“ číslo vsunul mezi ně. Uprostřed zavilého dohadování o rozvrhu a rezignovaných projevů zájmu od vydavatelů odborných časopisů mu náhle do ucha vyzváněl „její“ telefon. Celé roky už nepozval nikoho (totiž, žádnou ženu) na oběd (dobře, na soukromý oběd). Nikdy mu to nepřipadalo… relevantní. Ale stačilo, aby se ohlásil, přesvědčil se, že ona se na něho pamatuje, a pozval ji. Přijala. A navíc souhlasila hned s prvním dnem, který navrhl. To se mu líbilo. Dodalo mu to sebedůvěru do té míry, že si před obědem ani nesundal snubní prsten. Třebaže o tom chvíli uvažoval.

 

A všechno se pak vyvíjelo podobně přímočaře. On nebo ona řekla: „Co kdybychom…“, ona, nebo on odpověděl: „Ano“ nebo „Ne“ a padlo rozhodnutí. Žádné takové dohadování o motivech, jaké manželství s Barbarou neustále zahrnovalo. Tys to opravdu nemyslel vážně, viď, Grahame? Když jsi řekl a, ve skutečnosti jsi myslel b, že, Grahame? Žít s tebou, Grahame, je jako hrát šachy s někým, kdo má dvě řady jezdců. Jednou večer, sedm let po svatbě, po večeři, která proběhla téměř bez napětí, kdy Alice šla spát a on se cítil na nejvyšší možnou míru ukonejšený a šťastný, řekl Barbaře (a přeháněl jen malinko):

 

„Cítím se velmi šťastný.“

 

A Barbara, která po večeři stírala ze stolu poslední drobky, se na něho otočila, zdvihla ruce v růžových gumových rukavicích jako chirurg připravený operovat a zeptala se:

 

„Z čeho se snažíš vykroutit?“

 

Podobnou odezvu zaznamenal dřív i potom, ale tahle mu uvízla v paměti. Možná proto, že se skutečně nesnažil z ničeho vykroutit. A později se vždycky přistihl, že chvíli váhá, než jí řekne, že ji miluje nebo že je šťastný nebo že se nám daří dobře, viď, a nejprve zvažoval, zda by si Barbara nemohla myslet, že se snaží z něčeho vykroutit nebo něco bagatelizovat, když jí řekne, co v tu chvíli cítí. A vyslovil to nahlas teprve tehdy, pokud na nic nepřišel. Ovšem spontánnost se tím vytrácela.

 

Spontánnost, upřímnost, zhojení komunikačních spojů k jeho tělu – Ann ho seznámila nejen s rozkoší (to by byla dokázala mnohá jiná), ale se spletitými cestičkami, jak jí dosáhnout a jak si ji vychutnat. Dokonce se jí podařilo, že si oživil i vzpomínky na rozkoš. Postup tohoto seznamování zůstával neměnný. Nejprve pronikavé zjištění, když sledoval, jak Ann něco dělá (jí, miluje se, mluví, dokonce pouze stojí nebo chodí). Pak období mimetického dohánění, až se v přítomnosti dané rozkoše začal cítit uvolněný. A posléze stav vděčnosti s příměsí podrážděné rozladěnosti (zpočátku nechápal, jak je to možné, ale bylo to tak). Přestože jí byl vděčný, že ho učí, a chválil ji, že to objevila první (jak jinak by se to kdy mohl naučit), občas si uvědomoval, že v něm zůstává nervózní znepokojení, proč se k tomu Ann dostala dřív než on. Graham je koneckonců o sedm let starší než ona. Například v posteli mu připadalo, jako by se její nenucená sebedůvěra předváděla (kritizovala, skoro se vysmívala) jeho obezřetné, nesmělé nemotornosti. „Hej, přibrzdi, počkej na mě,“ napadalo ho. A jindy se ještě rozmrzelejší v duchu ptal: „Proč ses tohle nenaučila se mnou?“

 

Ann si to uvědomovala – hned jak to sama vycítila, přiměla Grahama, aby ji na to upozorňoval –, ale nezdálo se jí, že by to jejich vztah nějak ohrožovalo. Když si o tom spolu promluví, určitě to zmizí. Navíc existovalo mnoho oblastí, o nichž Graham věděl daleko víc než ona. Historie pro ni byla knihovnou zavřených knih. Zprávy ji nezajímaly, protože byly nevyhnutelné a nedaly se nijak ovlivnit. Politika ji nudila, až na krátkodobé hráčské vzrušení, které pociťovala v době schvalování rozpočtu, a poněkud delší vzrušení v době parlamentních voleb. Sotva dokázala vyjmenovat nejdůležitější členy vlády a stejně byla většinou o jednu vládu pozadu.

 

Ráda cestovala, zatímco Graham se už cestování téměř vzdal (další činnost, která se odehrávala převážně mezi jeho ušima). Měla ráda moderní umění a starou hudbu, nenáviděla sporty a nakupování, milovala jídlo a četbu. Grahamovi všechny tyto záliby vyhovovaly a všechny je chápal. Mívala ráda kino – koneckonců v řadě filmů hrála menší role –, ale už se o ně nezajímala, což Grahamovi vyhovovalo.

 

V době, kdy ho Ann potkala, nového partnera nehledala. „Je mi jednatřicet,“ odpověděla nedávno až příliš starostlivému strýčkovi, který všetečně zíral na prsteník její levé ruky. „Nezůstanu na ocet, ale psychóze nepodléhám.“ Už nečekala, že jí každá společenská sešlost, každá večeře přivede pana dokonalého – či alespoň pana vhodného. Navíc už pochopila onu matoucí komickou rozporuplnost mezi záměry a výsledky. Žena touží po krátkém, téměř bezkontaktním milostném vztahu, ale pak si oblíbí partnerovu matku. Domnívá se, že dotyčný je hodný, ale zase ne úplný moula, a pak za skromným zevnějškem úslužně přinášejícím pití objeví neoblomné sobectví. Ann se nedomnívala, že přišla o všechny iluze nebo že má (jak usuzovaly některé její přítelkyně) smůlu. Pouze usoudila, že je moudřejší, než když začínala. Při pohledu na trapné ménages à trois, srdceryvné potraty a nanicovaté bezperspektivní vztahy, do nichž některé její přítelkyně zabředly, si říkala, že zatím životem procházela celkem bez úhony.

 

V Grahamův prospěch svědčilo, že není příliš pohledný. Ann si říkala, že je tím pádem autentičtější. Zda je ženatý, nebo není, považovala za neutrální faktor. Anniny přítelkyně prohlašovaly, že když žena dosáhne třicítky, muži, které potkává (pokud je nekrade z kolébky), bývají povětšinou homosexuální, ženatí nebo psychicky labilní, takže z těch tří ženatí muži zjevně vítězí. Annina nejlepší přítelkyně Sheila tvrdila, že ženatí muži jsou v každém ohledu vhodnější než svobodní, protože líp voní – jejich manželky jim dávají pravidelně čistit oblek. Naopak sako svobodného muže, prohlašovala, páchne cigaretovým kouřem a potem z podpaží.

 

První vztah se ženatým mužem Ann zneklidňoval. Připadala si, když ne přímo jako zlodějka, tedy přinejmenším jako podvodná účetní. Ale dlouho jí to nevydrželo. Dnes zastávala názor, že pokud nějaké manželství okorá, těžko to může být její chyba, že? Pokud muži zahýbají, je to proto, že chtějí. I kdyby zaujala zásadový postoj a postavila se na stranu podváděných manželek, nic by tím nezměnila. Za negativní ctnost by se jí žádných díků nedostalo. Manžel se záhy přesune k jiné poběhlici a manželka se o její tiché podpoře stejně nikdy nedozví. Když tedy poprvé seděla u oběda s Grahamem a všimla si jeho snubního prstenu, pomyslela si pouze: No, tak alespoň na tohle se vyptávat nemusím. Byla to pokaždé trapná otázka. Někdy předpokládali, že chce, aby jí lhali, takže tak činili, a ji to pak svádělo ke zbytečně sarkastickým poznámkám typu: „Ty umíš tak báječně žehlit!“

 

V závěru prvního oběda, kdy se navzájem seznamovali s kádrovými profily, se k ní Graham naklonil a byl tak nervózní, že nedokázal mezi ty dvě věty ani vložit tečku:

 

„Zajdeš se mnou ještě někdy na oběd mimochodem jsem ženatý.“ Usmála se a odpověděla prostě:

 

„Ano, půjdu. Děkuju, žes mi to řekl.“

 

Po druhém obědě, kdy toho vypili trochu víc, jí horlivěji pomáhal do kabátu a na jedné lopatce jí uhladil látku, jako kdyby se jí tam zničehonic udělal fald. Když to Ann hlásila Sheile jako veškerý rozsah tělesného kontaktu po celých třech schůzkách, kamarádka podotkla:

 

„Možná je teplý i ženatý zároveň.“ Načež Ann překvapila sama sebe svou odpovědí:

 

„Ono to vlastně nevadí.“

 

Nevadilo. Či spíš by to bylo nevadilo. Ale po staromódní prodlevě (a poté, co Ann vyslala tolik signálů, že by i válečné loďstvo přiměly změnit kurz), posléze zjistila, že Graham homosexuál není. Zpočátku se zdálo, že se milují, protože se to společensky tak trochu očekává, ale postupně milování doladili do frekvence, která se zdála normální, a k motivaci, jež se rovněž zdála normální. Po třech měsících si Graham vymyslel konferenci v Nottinghamu a víkend strávili projížďkami po začouzených lázeňských městečkách, nečekaně přecházejících ve vřesoviště protkaná nasucho poskládanými kamennými zídkami. Nezávisle jeden na druhém se znepokojovali otázkou, co by se stalo, kdyby Barbara zavolala do hotelu a zjistila, že ona, paní Hendricková, se už u nich ubytovala. Nezávisle jeden na druhém se také rozhodli, že si příště vezmou dva pokoje a ubytují se pod vlastním jménem.

 

 

přeložil Jiří Hanuš

nakladatelství Odeon, 2018

ISBN: 978-80-207-1832-7

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB