Gyrðir Elíasson: Měděné pole



 

Elíasson výřez přebalJe lidský život na první pohled plochá, průhledná a uzavřená vodní hladina? Takový je první obraz, který ve svých krátkých textech povídkového souboru představuje islandský autor Gyrðir Elíasson. Samozřejmě ihned zjistíme, že věci se mají jinak.

 

 

Nehybná realita se vnitřním nebo vnějším vpádem rozruší a rozvíří, změní se vnímání času a prostoru, které se zkracuje či prodlužuje, lidé se zarážejí uprostřed věty a kamení. Vše zůstává nevysvětleno, panuje nejistota ohledně toho, co bylo řečeno, co to znamenalo, a hlavně co zůstalo nesděleno. Věci se bez upozornění stávají něčím jiným, stíny seElíasson přebal zabarvují a nevyřčená slova získávají život, z banálního je najednou smrtelně důležité. Lidé bez jakékoli projevené milosti balancují na hraně v očekávání přepadu buď na jednu, nebo na druhou stranu. Hladina se však brzy zase uzavře a vše znehybní. Je to však stejný obraz jako na začátku?

 

Islandský spisovatel Gyrðir Elíasson (*1961) publikoval řadu různých textů: sbírky poezie, povídky i romány. Jeho díla byla přeložena do pěti jazyků a sám Elíasson přeložil do islandštiny řadu titulů především amerických autorů. V českém překladu zatím vyšel román Kniha od řeky Sandá (2013) a sbírka povídek Mezi stromy (2013), oceněná Cenou Severské rady za literaturu.

 

 

Ukázka z knihy:

ZIMNÍ ZAHRADA

I

Léto se vydařilo a protáhlo se až do podzimu. Meteorologové se předháněli v prohlášeních o tom, nakolik je to výjimečné. Mně to bylo celkem jedno. Většinu dní jsem trávil v zimní zahradě u stolku přiraženého ke skleněné tabuli a ťukal do počítače román, který jsem měl rozepsaný. Ne že by se mi to dařilo. Nešlo mi to ani trochu, ale nepřestával jsem se snažit. Stromy za sklem tvořily stěnu, která mě chránila před okolním světem. Neviděl jsem dál než do zahrady za domem, jen nad nejnižšími stromy vykukoval vrcholek hory. A já jsem už ani nic jiného než trávu a stromy vidět nechtěl. Ven jsem skoro nechodil. Když jsem zrovna nepsal, ležel jsem v obývacím pokoji a četl si, pod hlavou dva velké polštáře, jako bych byl marod. To, že nevytahuju paty z domu, už moje žena přestala komentovat, po příchodu z práce už neříkala vůbec nic. Vždy mlčky a potichu odešla nakoupit. Vykonával jsem smluvený podíl domácích prací a občas jsem uvařil, ale to bylo asi tak všechno. Život nedosahoval dál než na zahradu. Jen když se začínalo stmívat, vyrážel jsem na kratičkou procházku naší ulicí. Byla to tichá ulice a auta i chodci do ní zabloudili jen málokdy, takže se mi většinou dařilo se lidem vyhýbat.

Román, na kterém jsem pracoval, byl dlouhý. Jako by byl nekonečný. Neměl jsem ponětí, jak skončí, pokud vůbec někdy skončí, ale věděl jsem s jistotou, že konec je zatím v nedohlednu. Ohledně závěru jsem měl zatím jasno pouze v tom, že za poslední slova napíšu KONEC. Snažil jsem se představit si radost, kterou pocítím, až budu s románem hotov. Nakladatele jsem ale ještě neměl.

Po večerech, kdy jsem vysedával v zimní zahradě a psal na počítači nebo do zápisníku značky Moleskine (jiné bloky jsem zásadně nepoužíval), sedávala žena za pootevřenými dveřmi v pokoji a dívala se na televizi. Sledovala jeden pořad za druhým a pak si šla lehnout. Ráno musela brzo vstávat do práce. Před spaním zašla ke mně ke stolku a popřála mi dobrou noc. Sehnula se a letmo mě políbila na tvář. Většinou jsem ani nevzhlédl.

„Dobrou noc,“ řekla mi.

„Dobrou,“ zamumlal jsem nepřítomně.

„Půjdeš už brzy spát?“

„Já nevím,“ odpověděl jsem.

Odešla a já zůstal sedět sám v zimní zahradě s rozsvícenou lampou a šedavou září monitoru. V zahradě za sklem se rýsovaly temně černé stromy. Dál jsem se pomalu prokousával textem, červená niť příběhu se vinula hluboko do minulosti. Z pokoje se nesla tichá hudba, Elín totiž nechala zapnutou televizi, když šla spát. Místo abych vstal a šel ji vypnout, chvílemi jsem se zaposlouchal. Zjevně dávali jazzový pořad, nahrávka Keithe Jarretta, a mezi skladbami byly nezřetelně slyšet útržky rozhovorů, kde o své hudbě hovořil. Nakonec jsem pořad přestal vnímat a znovu se zabral do románu. Dlaždice na podlaze studily, byl jsem naboso, ale měl jsem pocit, že právě tak dokážu nejlépe našlapovat po stezce příběhu, jejíž dlouhé úseky byly zarostlé hustou travou. A v každé zatáčce jsem se musel zastavit, protože jsem si nebyl jistý, kudy se vydat. Někdy se stezka větvila do tří stran, a já se musel pro jednu z nich rozhodnout.

II

O dva dny později, když jsem se nasnídal a rozloučil se s Elín, než odešla do práce, jsem si uvařil kávu a odnesl si kouřící šálek do zimní zahrady. Zapnul jsem počítač a otevřel si britské zprávy. Bylo to pořád dokola to samé: války, vraždy, sem tam nějaká zpronevěra. Žádnou z nich se mi nechtělo dočíst dokonce. Pak jsem otevřel soubor s románem a dal se do psaní.

Pršelo, kapky zlehka bubnovaly na skleněnou střechu a stromy skláněly své mokré, zažloutlé listy. Tráva byla na tohle roční období ještě neuvěřitelně zelená. Chvíli jsem psal a na kávu jsem zapomněl. Vzpomněl jsem si, teprve když už byla studená a nedala se pít. Bylo mi jasné, že román je odsouzený k nezdaru, ale nedokázal jsem přestat. Cosi mě táhlo dál, jako by mě samotné postavy tahaly za rukávy a dožadovaly se, abych dál utvářel jejich životy, ačkoliv jsou ubohé a osamělé a nikdy nikoho nebudou zajímat.

Zazvonil telefon, volal mi kamarád, kterého jsem už dlouho neviděl, mimo jiné proto, že jsem přestal chodit mezi lidi a o návštěvy jsem nestál. Snažil jsem se být co nejodměřenější, a když jsme se loučili, poznal jsem z jeho hlasu, že se mi hned tak zase neozve. Byl jsem rád. Zašel jsem si do kuchyně uvařit další kávu, odnesl si šálek zase do zimní zahrady a upíjel z něj, zatímco jsem na monitoru zběžně procházel rukopis. Cítil jsem, že jediným čtenářem života těchto postav budu já, dokonce ani Elín nedovolím nahlédnout mi přes rameno. Když jsem přečetl, co jsem toho rána napsal, rozhlédl jsem se po zimní zahradě. Stolek byl obklopený nejrůznějšími rostlinami, které se jedna přes druhou plazily po skle. Teď jsem si však všiml, že Elín zasadila do oranžového truhlíku v protějším rohu novou květinu. Byla to zvláštní rostlina s červenými listy a rostlo na ní i několik bílých bobulek. Takový druh jsem ještě nikdy neviděl, a ačkoli se vlastně o květiny nezajímám, natožpak o ty pokojové, od téhle jsem z nějakého důvodu nemohl odtrhnout oči. Vstal jsem, abych si ji prohlédl zblízka. Když jsem se k ní sehnul, uviděl jsem brouka – obrovského tesaříka, který se krčil ve vlhké prsti u kořenů rostliny. Zřejmě se v obchodě zavrtal do hlíny a vykoukl, když Elín rostlinu zalila. Pocházel zdaleka, možná až z Jižní Ameriky, kdo ví. Prohlížel jsem si ohromná kusadla a bezděčně jsem natáhl prst, jako bych ho chtěl pozdravit a přivítat v téhle malé zimní zahradě, kde píšu román o lidech, co nikdy neexistovali.

 

 

přeložila Lucie Korecká

nakladatelství Dybbuk, 2018

ISBN: 978-80-7438-186-7

 

 

 

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

Aktualizováno ( Pátek, 06 Červenec 2018 07:52 )  

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB