Jaroslav Červenka: Blízká setkání



Červenka výřez přebalVýbor z povídkové tvorby známého amerického autora českého původu zavádí čtenáře do nejrůznějších koutů naší zeměkoule – od amerických velehor přes peruánskou Amazonii, džungli kolumbijských deštných pralesů, subtropické ostrovy Florida Keys či kráter vyhaslé japonské sopky Fudži až třeba do opuštěných vápencových lomů na Korsice či nejednou také do Prahy.

 

 

Společným jmenovatelem těchto próz jsou však vždy nečekaná a vzrušující setkání, vyprávěná s překvapující autorskou invencí. Povídky přeložili J. Hojková a R. Křesťan, ilustrace H. Robinson. J. Červenka přebalČervenka, nositel Ceny Richarda Sullivana a řady dalších ocenění, u nás není neznámým autorem; čeští čtenáři se s jeho povídkovou tvorbou mohli setkat již téměř v desítce titulů.

 

O autorovi se více dozvíte z našeho rozhovoru: Politická korektnost fatálně poškozuje západní kulturu

 

 

Ukázka z knihy:

NA STO PROCENT!

Sněžit přestalo až čtvrtého dne. Lyžaři bručeli, že všeho moc škodí, protože když napadne na neupravené svahy metr čerstvého prašanu, je to dost nebezpečné. A laviny začínají padat už teď. Andrew Lindquist-Johanson právě vyjel na Homeless Man Ridge, ale s žádnými lavinami si hlavu nelámal, protože takový kluk na střední škole si neláme hlavu s ničím. To místo si vybral kvůli tradované historce o ztraceném staříkovi, kterého tady kdysi našli. Zkrátka chtěl to místo vidět na vlastní oči a dohodl se s Markem, že se tu setkají hned po obědě.

 

„To je to místo, o kterým jsem ti povídal. Tu historku o tom ztraceným chlápkovi znáš, že jo?“ řekl Andy.

 

„Super,“ souhlasil Mark a kýval, že zná jednu z verzí.

 

Historku o ztraceném muži znali všichni. Zrála jako víno – čím byla starší, tím zajímavější měla příchuť.

 

První verze zněla asi takhle: Před řadou let zavolali lyžaři jednoho jarního dne horskou službu k muži, který se jen v saku a v baseballové čepici drápal hlubokým sněhem do kopce. Byl daleko od lanovky a mimo sjezdovku.

 

Záchranáři jeho stopy našli, několik hodin je sledovali, a pak je ztratili na otevřeném svahu, kde je zavál vítr. Povolali vrtulník. Ten prohledal svah a muže skutečně našel. Seděl ve sněhu na vrcholku jednoho z postranních hřebenů. Hýbal se, byl tedy naživu. Muže, který trpěl sněžnou slepotou a nespolupracoval, vytáhli s obtížemi do vrtulníku, dopravili ho do Big Sky a potom sanitkou do nemocnice v Bozemanu. Všichni se divili, že to vůbec přežil. Na nohou měl totiž jenom tenisky bez ponožek, na sobě tvídové sako, na zádech roztržené, kolem krku ručník a na hlavě baseballovou čepici.

 

Ošetřili mu pár omrzlin a naordinovali analgetika na bolavou poraněnou rohovku. Bylo jasné, že přežil vlastní smrt. Sestry v nemocnici ho rozmazlovaly: česaly mu řídké vlasy, mazaly mu obličej pleťovými krémy, nosily nejrůznější lahůdky, dokonce do nemocnice propašovaly pár plechovek piva, jen aby si mohly poslechnout jeho příběh. Stařík prý vlastnil několik firem, jenže si nepamatoval kolik. Měl rodinu, ale nemohl si vzpomenout, jestli má i děti. Nevzpomínal si, jak a proč o všechno přišel, všechno se ztrácelo v mlze. Zřetelná zůstávala jediná tvář, tak to alespoň vyprávěl sestrám. Tvář Naomi, kterou potkal, když lyžovala na svahu postranního hřbetu Lone Mountain. Pamatoval si přesně, kde to bylo, její tvář vystupovala zřetelně z oparu, v kterém se všechno ostatní ztrácelo. Tvrdil sestrám, že se vydal nahoru, protože tam na něj Naomi čeká. Určitě. Teď byl nešťastný a celou noc proplakal. Naříkal, že je slepý, a ještě ke všemu ho z hory odvlekli nějací lidé.

 

Andy nečekal na kamaráda dlouho. Mark se přiřítil seshora, prudce zabrzdil těsně vedle něj a zasypal ho sprškou sněhu. Pak si sundal lyžařské brýle. Andy si otřel sníh z obličeje a v legraci napřáhl pěst k Markově bradě.

 

„Hustýýý,“ protáhl.

 

Podívali se na sebe a bláznivě se rozesmáli. Skamarádili se velmi rychle, byli totiž skoro stejní. Oba mluvili v krátkých, jednoduchých větách, ve kterých by význam jednotlivých slov občas nerozluštil ani ten nejlepší lingvista. Někdy používali jenom gesta a zvuky. Rozuměli si skvěle. Ani jeden neměl žádné životní ambice, snad jen kromě toho, že si oba chtěli užít s co nejvíce holkami. Ve školních společensko-vědních předmětech byli lehce podprůměrní, protože si oba vytvořili vlastní společenské vědy. Měli rádi psy a vůbec všechna zvířata, což je řadilo do kategorie lidí, se kterými by člověk zůstal bez obav i na pustém ostrově. Ovšem pohybové schopnosti měli oba výjimečné, lyžařské instinkty zakódované přímo v chromozómech a na sněhu předváděli neuvěřitelné kousky, za které by si zasloužili Nobelovu cenu za fyziku.

 

„Takže tady našli toho chlápka?“

 

„Hm, tady,“ kývl Andy.

 

„Hustýýýý,“ zahučel Mark.

 

„Skvělý. Jdeme na to?“ Andy ukázal dolů a oba se rozjeli přes zasněženou hranu na prudkou sjezdovku. S gustem vykružovali ladné oblouky a užívali si, jak je lyže poslouchají.

 

Oba byli vynikající lyžaři. Zvládli i ty nejprudší svahy, na kterých většině ostatních spadne srdce do kalhot – černé sjezdovky jako je Kilifer, Calamity Jane, dokonce i Hangmana a Lobo a Devil´s Crotch se sklonem 35 stupňů, který většinu chvástavých frajerů spolehlivě odradí. S chutí si sjeli i lehké sjezdovky s čerstvě upraveným manšestrem a v závějích prašanu si užívali třistašedesátky i hlaďounce vyjížděné přívratové oblouky prováděné s elegancí, nad kterou by žasnul i Nurejev. A když nebyl v dohledu nikdo, kdo by mohl kritizovat případné nedostatky, zkoušeli kročné oblouky na jedné lyži, dlouhé carvové oblouky, otočky vleže na sněhu za jízdy a přeskoky přes hůlku. Kdykoli se mohlo stát, že chytnou hranou o sníh nebo je potupně vykopne boule, prostě že hodí tygra.

 

Jak se odpoledne krátilo a oni vyčerpali repertoár fun-carvingu, Andy čím dál častěji obracel oči k vrcholu Lone Mountain, který měl v zapadajícím slunci nepřirozenou losově růžovou barvu, místy s nádechem do modra. Jako by byl poházený oslňujícími diamanty, které se třpytily jako kamínky na špercích od Swarovského. Lone Mountain bylo pro Andyho zapovězené území s velmi hlubokým sněhem, místy prašanem, místy těžkým firnem. A také tam hrozily laviny. Bylo to nebezpečné a tudíž velmi lákavé.

 

Chlapci se zastavili u dolní stanice pomy. Mark už musel domů. „Měj se,“ loučil se s ním Andy. „Já ještě pojedu nahoru… Prostě mi to nedá.“

 

„Na horní lanovku už tě nepustěj, Andy, jsi moc mladej. Jseš cvok… Ale stejně si dej bacha.“

 

„Hele, jestli to zmáknu, tak zejtra jedem na Gas Chambers, jasný?“ zahulákal za ním Andy.

 

Andrew Lindquist–Johanson pak nastoupil do kabinkové lanovky, v níž vyjel první část kopce. V duchu se snažil namluvit sám sobě, že kdyby byl sjezd moc náročný, může sjezdovku přece ztraverzovat. Slunce se sklánělo k vrcholům hor a Andy začal mít trochu strach. Nebyl to takový ten strach, který vyvolává příjemné mrazení, ale jiný, který člověku sevře žaludek a srdce vytlačí až do krku. V skrytu duše doufal, že sedačka, která by ho měla vyvézt až nahoru, už bude zavřená, ale za nic na světě by to nepřiznal ani sám sobě.

 

Znovu si zkontroloval přezky na botách i vázání na nových carvových parabolicky krojených rossignolech s hranami tak ostrými, že by se jimi člověk klidně oholil. Na horní stanici sebou kabinka trhla, zaskřípěla a zastavila se. Andy stál jen pár metrů od sedačkové lanovky, která vedla až na vrchol. Očima zamrkal do zapadajícího slunce, nasadil si oranžové lyžařské brýle, nazul se do vázání Salomon a sjel k sedačce. Nikdo jiný nahoru nejel. Když Andy dosedl, prohodil vlekař: „Tak honem! Jste poslední.“ Pak najednou, jako by se probral, zavolal: „Haló, haló, kampak, mladej?“ Jenže to už se sedačka s Andym houpala ve vzduchu.

 

Vrchol Lone Mountain se zdál na dosah. Vypadal úplně jinak než zezdola z údolí. Vítr zdvíhal ze skalnaté špičky praporek sněhu, který každou chvilku měnil směr i velikost. Na obou vnitřních stěnách kotle byly vidět stopy po spadlých lavinách, ale kotel samotný byl hladký. Kam oko dohlédlo, tam ležel neporušený prašan. Nikde ani živáčka. Fajn, jsem tu sám, řekl si Andy. Času nebylo nazbyt.

 

Znovu překontroloval boty i vázání a opatrně se pustil několikasetmetrovým traverzem po svahu. Pak zatočil dolů. Nebylo to lehké a na jedné zaváté hraně málem ztratil rovnováhu, protože neseděl dost na patkách. Přitlačilo ho to ke svahu a rozhodilo nohy. Bál se. Nebyl uvolněný a musel carvovat opatrně. Ale ustál to a po dalším oblouku usoudil, že se možná přece jen nezabije. V hlubokém sněhu získával stále víc jistoty, a i když věděl, že není žádný prašanový král, měl pocit, že začíná sněhu rozumět. Zastavil se, aby si odpočinul. Nohy se mu chvěly námahou. Měl za sebou asi polovinu cesty dolů. Byl to důvod k optimismu a k příjemnému pocitu, že něco dokázal a někam se posunul. Rozhlédl se.

 

Pod sebou zahlédl lyžařskou stopu. Udiveně se na ni zadíval. Kde se tam vzala? Končila uprostřed svahu. Bylo to zvláštní a nelogické – lyžař, který ji projel, se přece nemohl jen tak vypařit nebo ulétnout. Vydal se po stopě a na jejím konci našel muže. Byl bez čepice, vlasy měl pokryté ledovými krystalky a obličej celý bílý. Ležel na boku a od pasu dolů vězel ve sněhu, ze kterého v podivném úhlu trčela jedna lyže. Když uviděl Andyho, začal pořád dokola opakovat: „Kamaráde, kamaráde“. Byl zmatený, ale zřejmě ne v šoku. Oči měl doširoka otevřené, ale ani nos, ani uši neměl omrzlé. Mohlo mu být kolem padesáti.

 

„Nebojte se, dostanu vás odtud. Budete v pořádku.“ Andy nejprve udusal sníh kolem, pak si sundal jednu lyži a začal s ní sníh odhazovat. Pracoval jako šílený a snažil se nemyslet na to, že slunce už zapadá. Myslet bylo to poslední, co si teď mohl dovolit. Byl zpocený, tak si svlékl bundu. Za chvíli se mu podařilo vydolovat ven jednu nohu s lyží a pak i druhou. Požádal muže, aby nohama zahýbal. Zdálo se, že nemá nic zlomeného, ani vymknutého. Andy si říkal, že kdyby ho nenašel, objevila by ho zítra nebo pozítří horská služba umrzlého. Nejspíš by je překvapilo, že na těle nemá žádná viditelná zranění. Muž se vyprostil ze sněhového sevření. Andy mu pomohl vstát a opřít se o hůlky.

 

„Kamaráde… jsi opravdickej chlap. Na sto procent!“ Zachráněný svou větu zopakoval ještě několikrát a Andy se jen usmíval. Cítil se jako nejšťastnější člověk na světě. Opravdickej chlap. Na sto procent! To si bude pamatovat celý život.

 

Jel jako první, pluhem, aby měl muž snazší cestu. Ani jednou neupadl. Ke stanici kabinkové lanovky to byly tři traverzy. Nikdo už tam nebyl, ale červený nouzový telefon na sloupu fungoval. Andy vysvětlil, co se stalo, a po chvíli se lanovka rozjela a v ní přijeli z Big Sky čtyři záchranáři. S sebou přivezli nosítka a vlněné deky, do kterých třesoucího se muže zabalili. Dali mu vypít horký rehydratační roztok a uklidňovali ho. Cestou dolů v kabince vypadal lépe a už mu nehrozilo smrtelné podchlazení. Záchranáři beze slova poplácali Andyho po zádech.

 

U dolní stanice už čekala sanitka. Všichni jednali s profesionální jistotou. Zachráněný se ještě na nosítkách snažil nadzvednout. Byl už klidný, ale naposled se na Andyho podíval, znovu užasle zakroutil hlavou a zavolal: „Zvládnul jsi to, chlape! Na sto procent!“ Pak nosítka zmizela v útrobách sanitky.

 

Andy se v tu chvíli vznášel na křídlech absolutního štěstí. To ovšem netušil, že až se vrátí k otci, čeká ho prudký Ikarův pád.

 

Andy, jeho otec Johanson a otcova nová manželka Marcela bydleli ve dvou pokojích v přízemí hotelu, s okny otočenými k bazénu. Marcela byla otcova třetí žena. Než podepsali předmanželskou smlouvu, chodili spolu jen pár měsíců. Moc toho nenamluvila a k Andymu byla milá, ale neustále ho hlídala. Pořád a všude.

 

„Marcela o tebe měla hrozný strach! Vždyť už je tma!“ vyjel na Andyho otec zvýšeným hlasem. „Můžeš taky někdy brát ohled na ostatní? Víš, kolik je hodin?“ ukázal na budík.

 

„Ale tati, právě jsem zachránil jednomu chlápkovi život… Jel jsem…“ Otec ho přerušil zabručením: „To víš, že jo. To ti tak budeme věřit!“ Pak popadl balíček cigaret a šel si ven zapálit.

 

Andy stál chvíli na místě. Marcela ho pozorovala. Svlékl si lyžařské oblečení a převlékl se do plavek. Venku si ulevil několika sprostými slovy a vydal zvuk, jako když zvrací. Nad vyhřívaným osvětleným venkovním bazénem se vznášela pára jako nad horkými prameny v Yellowstonu. Nebýt pachu chloru, vypadalo by to až trochu přízračně. Vklouzl do vody, potopil se, asi dvacet vteřin zůstal nehybně stát na dně a pak se se šťastným výrazem vynořil. Zjistil, že není sám. Kousek od něj stál po pás ve vodě muž, něco přes padesát.

 

„Dobrý večer,“ pozdravil ho Andy.

 

Muž nebyl žádný krasavec, ale bylo na něm něco zajímavého. Tvář měl zvláštním způsobem přitažlivou, tak nějak chlapecky milou, a zvláštní oči. Jako by se plaše usmíval. Měl obarvené vlasy a široký hrudník. Andy si byl okamžitě jistý, že ho zná. Prohodili spolu pár vět a muž se pak zeptal, co jsou zač ty pohybující se světlušky nahoře na kopci. Andy mu vysvětlil, že tam jezdí obrovské sněžné rolby, které upravují sjezdovky na zítřek. Neodvažoval se neznámého zeptat, odkud je. Nejspíš je to otec některého ze spolužáků nebo někdo, koho zahlédl v Golden Valley venčit psa.

 

Byl to zvláštní pocit, nevědět, kdo to je. Andyho mátl i jižanský přízvuk. Byl měkký, jako když se táhne med. Ještě chvíli si povídali a přitom se ponořovali pod hladinu a zase vynořovali ven. Neznámý působil jako velmi příjemný člověk. Nakonec se s ním Andy rozloučil: „Tak dobrou noc a ať si zítra hezky zalyžujete. Možná se uvidíme na sjezdovce.“

 

Měl za sebou den plný událostí a cítil se pěkně utahaný. Vylezl z bazénu, a teprve když se k muži otočil zády, došlo mu konečně, o koho jde. Najednou ho v duchu viděl v texaském kovbojském klobouku a vázance. To je přece Džejár! Ten herec z televizního seriálu Dallas. No jasně, Džejár Ewing! Andy si byl naprosto jistý. Otočil se a znovu přistoupil k bazénu. Džejár zrovna vylézal.

 

„Promiňte, pane, ale nejste náhodou Džejár z Dallasu?“ usmál se rozpačitě. Muž chvíli mlčel a pak přikývl se známým samolibým intrikářským úsměvem, na pohled plachým, ale ve skutečnosti ničemným, který nenávidí a zároveň zbožňují miliony diváků po celém světě, u kterých pouhá představa Džejárovy smrti vyvolává pocit škodolibé radosti.

 

„To si piš, že jsem, kámo,“ prohlásil herec a znovu se pobaveně usmál.

 

Andy řekl jenom „týjo“, poděkoval, zamával na pozdrav a odběhl.

 

„Marcelko, představ si to! Zrovna teď jsem mluvil s Džejárem! S tim z Dallasu!“

 

„Cože?“ ohrnula horní ret vyplněný botoxem. „S Larry Hagmanem? Kecáš!“

 

„Ale jo, zrovna je v bazénu.“

 

„To určitě!“

 

„Opravdu!“

 

„Kdybys nežvanil.“

 

„Ale jo.“

 

„Nevymejšlej si. To není možný.“

 

Připojil se k nim i otec, který jen vrtěl hlavou a bručel: „Kecáš blbosti. Nech toho.“ Pak se položil na pohovku, otevřel iPad a na celý večer se do něj ponořil. Andy otočil oči ke stropu, zavyl skoro jako vlk, přehodil si přes mokrá ramena péřovou bundu a bosý vyšel ven. Šel překvapivě pomalu, skoro jako vítěz. Džejár už byl pryč a na nebi posetém v téhle nadmořské výšce miliardami zářících hvězd vyšel půlměsíc – jasný, studený a vážný. Andy našel souhvězdí Velkého vozu a Polárku. Jih je tedy vpravo.

 

Kdyby v tu chvíli zkoumali chlapcův mozek psychologové a neurologové, nezjistili by v předním cingulu ani amygdale žádnou negativní emoci. Žádný hněv, ani stres, ani znepokojení. Našli by jen mozek, který se usmívá. Protože náš stoprocentní mladý muž měl plán. Skvělý plán.

 

Už před časem si pečlivě prostudoval mapu Severní Ameriky a proměřil vzdálenosti, aby našel místo, které bude co nejdál od jeho rodiny, nejlépe na jihu. Jednoznačným favoritem se stal Key West, nejzápadnější obydlený ostrov souostroví Florida Keys. Na Google Earth zvětšil satelitní fotografie a zjistil, že na konci South Street stojí barevně natřený betonový obelisk, na němž velkými písmeny stojí, že jde o nejjižnější bod pevninských Spojených států, a menšími písmeny, že Kuba je odtud vzdálená devadesát mil. Hned vedle obelisku se prostírá pláž jménem Most Southern Beach.

 

Na té pláži, hned vedle obrovského obelisku, začne Andrew Lindquist-Johanson svůj nový nádherný život. V ruce bude třímat plechovku piva a chodidla mu bude omývat teplé, modrozelené Karibské moře.

 

 

© Jaroslav Cervenka, 2017

© Illustrations Hannya Robinson, 2017

© Translation Jana Hojková, 2017

© Translation Robert Křesťan, 2015, 2017

   © Graphic design Cyril Hádek, 2017                                                                                                                                  

© Jiří Tomáš-nakladatelství Akropolis, 2017

ISBN:     978-80-7304-204-2

AddThis Social Bookmark Button

Předplatné Literárních novin můžete objednat zde.

 

banner Pidivadlo

Partneři

FOK
Logo Pismo black WEB